Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Life with the taste of blood - 5. kapitola

Life with the taste of blood - 5. kapitolaEpizoda s rezavou vanou pokračuje. A Bellu a jejího věznitele překvapí návštěva. Kdo to bude? A bude to mít na Bellu nějaký vliv? To a více v dnešní kapitole. Hezké čtení Vám přejí mmonik a TorencCullen. :-)

„Na co čekáš?!“ štěkl po mně. Chytila jsem se okraje vany, když do mě strčil, že jsem tam málem spadla.

„A po tomhle budu jako vonět?!“ prskla jsem mírně hysterickým tónem.

„Pro slečinku to není dost dobrý?!“ pronesl u mého ucha. Z toho hlasu se mi postavily všechny chlupy na těle. Nebylo na světě zvuku, který jsem nenáviděla víc.

„Tam nevlezu!“ řekla jsem roztřeseným hlasem a automaticky udělala krok vzad a tak nechtěně narazila na jeho tvrdé tělo. Stál přímo za mnou.

„Svlékni se a vlez tam!“ zaburácel jeho hlas. S mým tělem natisknutým na tom jeho mě přitáhl jedním krokem zpět k tomu hnusu. S hrůzou v očích jsem sklonila hlavu a nevědomky pátrala po jeho obličeji ve sněti té špinavé vody. Tak moc jsem chtěla znát jeho totožnost. Tak moc jsem chtěla vědět, jaká zrůda může druhému takhle nelidsky ubližovat. V hladině vody se odráželo pouze tlumené světlo od vedle a taky obličej na kost vyhublé a propadlé osoby. Ne, tohle přece nemohl být můj obličej. Tohle jsem přece nemohla být já.

„Ne!“ zakřičela jsem v panice, která mě opět chytila. Rukou jsem hrábla do toho odrazu, aby zmizel. Nechtěla jsem ho vidět. Nechtěla jsem se na něj dívat. Tohle zjištění mě bolelo snad ještě víc, než kdybych tam zahlédla tvář toho, co mi tohle způsobil.

Zaskočila ho moje reakce. V plné síle jsem se k němu otočila čelem a hystericky do něj začala pěstmi bušit. Mlátila jsem mu do hrudníku a nadávala, plakala a prosila. Hysterie, která mě popadla, neměla hranice a nenabírala konce. Došla mu trpělivost. Jednou rukou uvěznil obě mé ruce a tou druhou ze mě postupně serval všechno oblečení. Jeho síla byla neskutečná. Divila jsem se, že mě přitom nepřidusil, když ze mě všechno strhal. Schmatl mě za vlasy a cukl se mnou k vaně. Upadla jsem a narazila si tak o beton kolena. Plánovala jsem se z té země už nezvednout. A proto mě chytil za pas a vytáhl na nohy. Pak se mnou mrsknul do toho smradu a já vykřikla strachem. Na to šup jsem se válela ve vaně, potlučená, od krve a poškrábaná. Bylo to jedno. Vlastně jsem doufala, že se mi z té vody do těla dostane infekce a já pojdu. Bylo by to u mě víc než vítané.

Lapala jsem po vzduchu, jak jsem se zapřela nohama a vytáhla se do sedu. Okamžitě jsem začala drkotat zuby. Ta voda byla studená.

„Je to ledové!“ ječela jsem, když jsem si z obličeje třela zbytky vody.

„Vlažné,“ opravil mě. Stáhla jsem čelist k sobě a naštvaně vycákla vodu až na něj.

„Tohle je vlažné?!“ zaječela jsem hystericky. Nestačila jsem se podívat, jestli jsem se trefila, protože když jsem vzhlédla, uviděla jsem už jen jeho dlaň, jak se přibližuje k mé tváři. Hrubě mě chytil za obličej a strčil mou hlavu pod hladinu. Nestačila jsem se nadechnout a naplnit svoje plíce vzduchem. Netrvalo to dlouho a já se začala topit. Voda mi pomaličku tekla do úst, a mně konečně došlo, že se asi nedožiju dalšího rána. Ten maličký doušek, který jsem si uloupila pro sebe, než jsem zaplula pod hladinou, vyprchal a mně nezbývalo nic jiného, než se nadechnout – ač jsem byla pod vodou. On viděl, co se se mnou děje, tak pustil mou hlavu a já se tak mohla dostat zpátky na hladinu. Příval vzduchu ve mně vybuzoval kašlání a prázdné lapání po dechu. Ovšem ne na dlouho. Čas, který mi dal, jsem promarnila lidským reflexem a já se snažila zachránit svůj život. Neuběhlo ani pět vteřin a už jsem hltala vodu znovu. Tentokrát jsem se pokoušela máchat rukama, ale moc platné mi to nebylo. Zbytečně jsem se omlátila o hrany vany, ve které jsem byla. Ani tentokrát jsem si neusurpovala dostatek vzduchu, a tak můj reflex zavelel – nadechnout, když došel kyslík v plicích. Ta panika, která se mě zmocnila, byla nesnesitelná a chtěla jsem okamžitě pryč.

„Co to děláš?“ zazněl tlumený hlas. Nebyla jsem schopná identifikovat, odkud nebo co to bylo, ale věděla jsem, že tam někdo je. Někdo, kdo by mi mohl pomoct. V ten moment jsem poprvé začala přemýšlet o útěku… Netušila jsem, jak dlouho mě tam takhle koupal, jen si pamatuju ten boj o každičký nádech.

„Vypadni!“ ozvalo se a já se mohla zase nadechnout. Zběsile jsem vykašlávala vodu z plic a snažila se chytit ztracený dech. Křečovitě jsem se držela okrajů vany a lapala po vzduchu. Až teď jsem si uvědomila, že se vážně člověk dokáže utopit i ve lžičce vody. Když pomalu ustával můj zběsilý kašel, v ten moment jsem uslyšela bouchnutí dveří. Počkat! Tady nejsou jen jedny dveře?

„Ani se nehni!“ zahrozil na mě a před obličejem se výhružně mihl zdvižený prst. Automaticky jsem strachy zajela níž do vany. Teď už jsem zimou neovladatelně drkotala zuby. Bylo mi jasný, že odsud musím okamžitě pryč. A taky mi bylo nad slunce jasný, že tenhle, až se mnou skončí, tak mě určitě zamorduje.

Malinko jsem se natáhla, abych viděla přes okraj vany a mohla se tak rozhlédnout kolem sebe. Ta místnost vypadala úplně stejně. Tedy podle toho, co jsem si pamatovala jako poslední. Když mé oči zabloudily na okýnko nad toaletou, moje úniková cesta byla náhle na světě. Nejenže bylo vysklené jako všechny okna, co jsem v domě zahlédla, ale byla přes něj natažená jen samotná fólie. Nebylo zakryté a přitlučené latěmi jako zbytek oken.

Než jsem o tom stačila víc popřemýšlet, dveře do koupelny se otevřely. Hlasité dupání mi vehnalo znovu strach do těla a já strachy zaplula zpátky na své místo a čekala, co se bude dít. Pro jistotu jsem se zhluboka nadechla. Čekala jsem všechno, ale člověk nikdy v takové situaci neví…

„Pro dnešek končíme,“ zahlásil a přišlo mi, že tentokrát daleko milejším tónem. Chtěla jsem se na něj otočit, a když jsem tak udělala, letěl proti mně vzduchem ručník, který mi skončil s hlasitým žuchnutím na obličeji. Potom, co jsem si tady zažívala, mé reflexy byly značně a viditelně zpomalené. Půlka ručníku, který po mě hodil, mi přistál polovičatě na půlce hlavy a tou druhou půlkou v té odporné vodě. Suverénně se tam vymáchal. Tu druhou půlku jsem ale udržela suchou.

„Radši hned vylez, protože oblečení dostaneš jen jedno,“ vyhrožoval. Urychleně jsem se vyškrábala na nohy a začala se utírat. Vylezla jsem z vany, a když jsem se otočila čelem k němu, vzduchem letělo oblečení. Každý kus na jinou stranu, ale snažila jsem se chytit, co šlo. Něco spadlo na zem a zastavilo se u mých nohou nebo nepatrný kousek ode mne. Na nic jsem nečekala a natáhla na sebe, co mi dal. Nestarala jsem se o to, čí to bylo, nebo jak vypadalo. Důležité bylo, že jsem na zemi viděla huňatý svetr. To byla značka tepla. Tepla, které jsem tak nutně potřebovala, protože husí kůže pokrývala téměř celé moje tělo.

Natáhla jsem ho přes hlavu a úlevně obmotala ruce kolem sebe. Hned to bylo o poznání lepší.

„Nepřeháněj. Tak hrozné to zase nebylo,“ odfrkl si, když cosi dělal na druhém konci místnosti.

„Jo? Tak co kdyby sis to zkusil,“ prskla jsem. A dovolila si tím dost.

„Neprovokuj mě, Bello!“ zahrozil tlumeným hlasem, který ovšem na svém důrazu neztrácel.

„Nebo co? Zbiješ mě? Znásilníš? Posluž si,“ řekla jsem klidně. Místností se rozezněly zvuky dupotu, jak se ke mně blížil. Přehnala jsem to. Instinktivně jsem se sehnula, jak jsem čekala ránu. Pozdě. Mlasknutí, které následovalo, a příšerná bolest, která značila, že mám přinejmenším zlomenou čelist, na sebe nenechalo dlouho čekat. Neudržela jsem balanc, a jak se moje hlava v důsledku rány otočila o sto osmdesát stupňů, neubránila jsem se a s hlasitým žuchnutím spadla na zem. Bolest to byla nesnesitelná. Úplně mě odrovnala. Dopad na zem jsem si už nevybavovala…

Vzbudila jsem se na místě, které jsem tak dobře znala. V mé hrobce. Opatrně jsem si promnula bolavou tvář a zkontrolovala, jestli je i čelist celá. Několikrát jsem otevřela a zavřela pusu. Několikrát jsem nasucho polkla, než jsem se dala do původního stavu. Bylo mi jasné, že moje pravá strana musí hrát všemi barvami, a kdo ví, jak jsem vlastně celkově vypadala. Jako pokaždé, když jsem se probudila z bezvědomí, zkontrolovala jsem si i zbytek těla. Bolelo mě a cítila jsem se slabá, ale kupodivu jsem byla jinak v pořádku. Nohy mě poslouchaly, když jsem je protáhla, a i ruce jsem zvedla.

Opatrně jsem se sunutím posadila, a když už si oči opět zvykly na tmu, rozhlédla jsem se. Až teď jsem si všimla, že tu nejsem sama.

Kousek ode mě seděla menší drobná postava. Nohy měla zkřížené do tureckého sedu a se zájmem mě pozorovala. Kdyby nepromluvila, přísahala bych, že mám halucinace.

„Spala jsi dlouho,“ zazněl jemný a slabý hlásek.

„Jak dlouho?“ chtěla jsem vědět. Nechtěla jsem ji vyděsit a riskovat tak, že zmizí. Muselo to být děvče. Dítě.

„Hodně dlouho. Venku je už tma,“ řekla a pohodila rukou ke stěně, až pak si uvědomila, že tady žádné okno není.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se.

„Přinesla jsem ti polívku,“ řekla a ukázala na místo kousek ode mě.

„Děkuju,“ špitla jsem a po zadku se poposunula blíž k misce. Tentokrát u toho bylo i pečivo. Hladová jsem se do toho pustila. Hltala jsem a polykala větší kusy, než bylo zdrávo. Ale v  komnatě smrti nikoho stolování a dobré způsoby nezajímaly.

„Kdo jsi?“ zeptala se mě.

„Já jsem se tě ptala první,“ řekla jsem mezi sousty.

„Jsem Laynie,“ řekla pyšně. Mírně se usmívala a bylo vidět, že má celkem dobrou náladu.

„Bella,“ oplatila jsem stejnou mincí a dál jedla svůj příděl. Nebylo pochyb, že to bylo ještě nebohé dítě. Nejdřív jsem se bála, že je to další oběť, ale s její jistotou v hlase a veselým výrazem jsem mohla vytušit, že ona v žádném nebezpečí nebyla.

„Nehltej, bude tě bolet bříško,“ řekla rozkazovačně, tak, jak to určitě slýchávala doma u stolu. Pousmála jsem se nad její starostlivostí. Zřejmě ani nechápala, co se to tu děje. A vtom mi svitlo. Ona je ta, která mi pomůže utéct. Ona je ta, kterou využiju.

„Myslíš, že bych mohla ještě kousek dostat?“ zeptala jsem se váhavě a netrpělivě čekala na odpověď. Chvíli bylo naprosté ticho proťaté jen kapáním vodovodních trubek.

„Dobře,“ řekla nakonec a moje srdce udělalo dva přemety.

„Ale jen jestli s tím nebudeš mít nějaké potíže,“ řekla jsem urychleně. „Víš, aby se nezlobil,“ pohodila jsem hlavou ke dveřím, abych dotyčného naznačila.

„On?“ zeptala se zvesela. „Není tu,“ usmála se a vyskočila na nohy. Vzala misku a poskakovala po schodech nahoru. Uprostřed se zastavila a otočila na mě.

„Ale raději mu to neříkej, platí?“ jistila se starostlivě.

„Platí,“ odsouhlasila jsem a najednou mi bylo smutno, že ji takhle obelžu. Jenže na dobrou jsem si teď hrát nemohla. Tohle byla moje šance. Jiná by mi už určitě nepřišla.

Přenesla jsem se na bobek a jednou rukou se přidržovala země, abych udržela rovnováhu bez hnutí. Nechtěla jsem, aby si něčeho všimla. Když došla nahoru, odemkla dveře klíčem, než stačila zabrat za kliku, vystartovala jsem jako běžci na závodech a vyběhla rychlostí střely a s mrštností kočky ty schody. Holku jsem chytila za mikinu a strhla ji za sebe. Otevřela jsem dveře, a než se stačila vzpamatovat, zabouchla jsem je zvenku. Opřela jsem se o ně a rozhlížela se, čím bych je mohla zatarasit. Ta malá mezitím bouchala na dveře a prosila, ať otevřu. Dokázala jsem si ji představit. Pěstičky zaťaté a ty nejsilnější údery, které zvládne dítě v jejím věku. Bylo mi jí líto, ale tohle byla možná jediná šance, jak utéct a zachránit si tak život!

Natáhla jsem se pro židli, která stála nedaleko, a přirazila ji pod kliku. Na nic jsem nečekala a vydala se rovnou do koupelny. Jestli se ta polorozpadlá místnost dala tak nazvat. Neřešila jsem polorozpadlý záchod a bezhlavě se po něm vyšplhala až k okýnku nad ním. Rukou jsem prorazila fólii a rozervala ji. Pak jsem se chytila okraje a přitáhla se k němu. Nejdřív jsem provlíkla ruce a chytila se okraje zvenku. Pak jsem prostrčila hlavu a hrudník. Nohama jsem začala kopat, jak jsem se soukala ještě výš. Nakonec jsem protáhla i první část trupu. Opřela jsem se o zeď zvenku a pořádně zabrala. Najednou jsem seděla na rámu okna. Nohy stále vevnitř, ale jinak venku.

Naklonila jsem se a rozhlédla se. Okolo nic nebylo. Stromy a les. Tma jako v pytli a zima, že by ani psa nevyhnali. Zbytečně jsem se dál nerozhlížela a vytáhla i nohy. Zuby nehty jsem se musela držet okraje a modlit se, ať dopadnu na bobek. Pak už jsem jen seskočila a doufala, že si nezlámu svoje pačmáky.


Myslíte, že je tohle konec Belliného trápení? Asi Vás nepotěším, protože teprve v té další kapitole nám to prořádně vygraduje. Víc neprozradím, jen řeknu, že se můžete těšit. :-)

Váš Mmoník a TorencCullen.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Life with the taste of blood - 5. kapitola:

 1 2   Další »
11. kiki11
20.08.2013 [18:04]

kiki11Zajímavě se to vyvíjí. Krásná kapitola. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10. Mell
17.06.2013 [14:45]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16.06.2013 [13:31]

KristenPattinsonTwilightPovídku jsem teď začala číst a musím říct, že je úžasná. Jste vážně moc šikovné, děvčata. Těším se na další kapitolu a jsm zvědavá, jak to bude dál. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8. matony
16.06.2013 [13:06]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15.06.2013 [20:35]

VictoriaCullenĎalší krásny diel a ja sa už nemôžem dočkať na pokračovanie. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. Ace
15.06.2013 [14:34]

Ahoj, trochu to graduje, jo? Nevím, čím to je, ale zatím mě první kapitoly zklamaly, čekala, jak Bellu promění v upíru (podle názvu povídky) a zatím Bella je jenom hysterická, a samozřejmě že pokus o útěk nebude úspěšný!
Jak by taky mohl(!), vždyť stále doufám, že únosce je upír a Bella bude upírka. Pět nanosekund a Bella je zpátky! Emoticon Těším se na další kapitolu.

5. majka
15.06.2013 [13:56]

skvela poviedka a tešiim sa na dalšiu, aj ja som sa tešila že zdrhne ale tak čo už :(
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15.06.2013 [13:38]

mokasinamoc se těším na další díl takže šup další Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15.06.2013 [13:26]

Rena16 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon honem rychle další díl jsem zvědavá co se bude dít Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Seb
15.06.2013 [12:55]

Tak jsem měla radost,že utekla a vy slibujete další trable. ach jo.Tak rychle další díl,ať to gradování máme za sebou. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!