Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Liam, moje záchrana - 13. kapitola

14.01.2011 (21:30) • Kajushqa1 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3985×

Ráno jsem se probudila s ukrutnou bolestí hlavy. Už nikdy nebudu pít alkohol, pomyslela jsem si. Najednou mi došlo, že je to vážně pravda.

Dneska vše skončí, už dál nebudu snášet bolest. Při tom pomyšlení mi bylo dobře i špatně. Charlieho tady nechám úplně samotného a to nemluvím o některých Cullenových, ale hlavně tady nechám Liama. Při pomyšlení na jeho jméno mě bodlo u srdce a narostl mi knedlík v krku.

Osprchovala jsem se a oblékla se do školy. Sešla jsem dolů po schodech a slyšela Charlieho, jak mluví do telefonu.

„Jo, dobře. Taky se mějte,“ řekl a ukončil hovor.

„Kdo to byl?“ zeptala jsem se Charlieho.

„Dan Warner. Včera večer spěšně odjeli do Kanady. Neplánují se vrátit,“ řekl Charlie.

Jenom jsem přikývla a snažila se potlačit slzy. Alespoň se to o mně Liam nedozví hned.

„Promiň, Bells, myslel jsem, že bys to měla vědět,“ řekl Charlie.

„To je v pohodě, tati,“ zalhala jsem pohotově.

Konečně jsem pochopila, proč mi to album Naomi poslala. Asi chtěla, abych na ně měla alespoň nějakou vzpomínku.

Charlie se na mě usmál a chtěl odejít z jídelny. Pohotově jsem vstala od stolu a objala ho.

„Mám tě moc ráda, tati. Nezapomeň na to,“ řekla jsem Charliemu.

„Já tebe taky, Bells. Uvidíš, že to bude lepší,“ řekl Charlie a pustil mě.

To se asi nedozvím, pomyslela jsem si.

Vzala jsem si tašku s věcmi a vyšla ven, kde už na mě čekala Alice s autem. Dohodli jsme se, že mě teď bude vozit do školy.

„Ahoj, Bello,“ řekla a objala mě.

„Ahoj,“ řekla jsem smutně a sedla si na místo spolujezdce.

Bylo mi líto, že ztratím tak dobrou kamarádku, kterou mi Alice byla. Věděla, čím si procházím, ale znala mě natolik, aby věděla, že se o tom se mnou nemá snažit bavit.

„Tak mě napadlo, že bychom mohly jít dneska odpoledne nakupovat,“ řekla Alice.

Už jsem chtěla říct, že to nepůjde, ale pak mi došlo, že alespoň tohle pro Alice mohu udělat, když už ji bez varování opustím.

„Dobře,“ řekla jsem s předstíraným úsměvem.

„Super, už mám vymyšlené, co všechno koupím, začneme s tričkama a…“ začala plánovat Alice, ale já jsem ji neposlouchala.

Přemýšlela jsem nad svým životem. Nad tím, jak se pokazil v momentě, kdy jsem poznala Edwarda. Přála jsem si, abych tehdy věděla, co všechno způsobí to, že s ním začnu chodit. Na druhou stranu, nikdy bych asi nepoznala Liama. Této části svého života jsem nelitovala, ani omylem.

„Bello, už jsme tady,“ řekla Alice a mávala mi rukou před očima.

„Jo, jasně, jenom jsem se zamyslela,“ řekla jsem a vystoupila z auta.

Vedle nás vystupovali i ostatní Cullenovi, teda kromě Edwarda. Ten jel svým vlastním autem.

„Čus, Bello. Jak je?“ zeptal se mě Emmett a poplácal po zádech tak, že mi málem vyrazil dech.

Alice ho silně plácla po rameni.

„No, snad jsem toho tolik neřek,“ řekl Emmett na oko uraženě a usmál se na mě.

Jenom jsem se smutně usmála a pokrčila rameny. Vyrazila jsem společně s Cullenovými směrem ke školní budově. Slyšela jsem lidi, jak si šeptají o tom, že sotva odjede jeden kluk, už jdu na druhýho. Nechápala jsem, proč si všichni myslí, že chodím s Edwardem. Dávalo by to smysl, protože sotva se on vrátil, já a Liam jsme se rozešli. I tak mi to ale pořád připadalo přitažené za vlasy.

Ve škole jsem se celý den bavila s Cullenovými. Chtěla jsem se s nimi tímto způsobem rozloučit. Emmett vyprávěl svoje obvyklé vtipy a všichni jsme ho poslouchali. Jasper nám zase říkal o náladě všech okolo. Bylo to jako dřív, předtím, než se se mnou Edward rozešel. Jediný rozdíl byl v tom, že teď jsem milovala úplně někoho jiného a chystala jsem se spáchat sebevraždu. Pořád jsem neudělala přímé rozhodnutí, takže Alice nemohla nic vidět.

Když Alice ostatním oznámila, co budeme dělat po škole, ostatní se rozhodli jít s námi. Připadalo mi, že se mi všichni snaží zlepšit náladu. Asi cítili pocit viny z toho, co se mi stalo.

Do nákupního centra jsme jeli všichni, kromě Edwarda, ten s námi dnešní den vůbec netrávil. To bylo moje jediné štěstí. V obchodu jsme se rozdělili na holky a na kluky a začali jsme nakupovat.

Hned v prvním obchodě po mně holky chtěly, abych si zkusila snad milion věcí. Ochotně jsem si všechno oblékala. Chtěla jsem jim udělat radost, když už je pak tak zraním.

Když Alice zhodnotila, co si mám vzít a co ne, šly jsme do dalšího obchodu. Takhle to trvalo asi čtyři hodiny. Alice pak konečně rozhodla, že máme dost věcí na dva týdny. Těžko jsem jí mohla říct, že já už nic potřebovat nebudu.

Z nákupního centra jsme odjížděli v osm večer. Požádala jsem Alice, aby mě zavezla domů.

„Tak se měj, Bello. Uvidíme se zítra,“ řekla Alice a usmála se.

„Jo, jasně,“ řekla jsem váhavě a zabouchla dveře od auta.

Měla jsem štěstí, že Charlie ještě nebyl doma. Byla jsem si jistá, že bych to pak nebyla schopna udělat. Rychle jsem hodila nové věci, které nikdy nebudu potřebovat, na postel a vyšla ven z domu. Naposledy jsem se podívala na místo, které mi bylo poslední rok a půl domovem, a poté jsem se vydala k řece. Pamatovala jsem si na to místo. Byl tam most a byl dost vysoko nad řekou. Stačilo skočit a člověk si mohl být jistý, že zemře. Nerozhodla jsem se úplně, kvůli tomu, aby to neviděla Alice.

Po dvaceti minutách jsem stanula na mostě a pomalu jsem šla ke kraji.

Alice

Bellina rozhodnutí se neustále měnila, když najednou.

„Ne,“ řekla jsem, když spatřila tu hroznou vizi.

Bella skákající, ze starého mostu, kousek od jejího domu.

Pak jsem viděla rozhodnutí Edwarda, že zajede k Belle domů. Rychle jsem vytočila jeho číslo a doufala, že to zvedne.

Edward

Zazvonil mi telefon, samozřejmě, že to byla Alice.

„Edwarde, jde o Bellu,“ řekla hned, jakmile jsem to zvedl.

„Neboj, Alice, nejedu ji zabít."

„To ani nemusíš, chce to udělat sama,“ řekla Alice a ve mně hrklo.

„Cože?“

„Je na starém mostě kousek od jejího domu. Edwarde, prosím, zachraň ji,“ řekla Alice a típla to.

Sešlápl jsem plyn a vyjel směrem k mostu.

Bella

Stála jsem na okraji. Tak blízko smrti. Bylo mi do pláče, přála jsem si, aby se můj život odvíjel jinak.  Po boku Liama. Nikdy jsem nečekala, že zrovna já zemřu kvůli nešťastné lásce.  I přesto jsem věděla, že poznat Liama bylo to nejlepší, co mě kdy mohlo potkat. Těch pět měsíců s ním stálo za všechnu tu bolest, kterou jsem kdy prožila. Díky Liamovi jsem prožila ty nejlepší chvíle svého života. Žádost o ruku, první milování, poprvé jsem slyšela opravdové miluji tě.

„Bello, ne,“ zakřičel někdo za mnou, podle hlasu jsem poznala Edwarda.

Jenom jsem se usmála.

„Liame, miluju tě,“ řekla jsem a skočila.

Cítila jsem, jak letím vzduchem. Za tu krátkou chvíli mi před očima proběhl celý život. Moji rodiče, Warnerovi, Cullenovi, spolužáci ve škole.

Najednou jsem ucítila tupý náraz od toho, jak jsem spadla do vody. Pak už byla všude jenom tma. Ztratila jsem vědomí.

Úplně nevím, jak se mi tahle kapitola povedla. Některé části se vám možná zdály trochu uspěchané. I přesto doufám, že se vám to líbilo. Co myslíte? Přežije Bella?

Autor: Kajushqa1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Liam, moje záchrana - 13. kapitola: