Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Leukémička - 1. kapitola

06.01.2013 (16:30) • Never • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 3108×

1. kapitola

Párkrát po sobě jsem zamrkala. Víčka mi připadala tak těžká, že šla sotva zvednout. Na třetí pokus se povedlo – měla jsem čistý výhled před sebe. Vůbec dřív, než jsem stačila nad něčím přemýšlet, jsem zjistila, kde jsem. Tahle nemocnice se lišila od té naší ve Phoenixu, ale nemocnici jako takovou poznám i poslepu.

Záře.

Počkat, ne, ještě ne. Tohle je něco jiného. Někdo mi svítil baterčičkou do očí. Aha.

„Jak je ti, Isabello? Vyděsila jsi nás,“ pověděl někdo. Hlas určitě patřil muži, za to bych dala ruku do ohně. Jenže jeho obličej mi bylo odepřeno spatřit, protože přes baterku, kterou mi stále blikal přes oči, jsem prd viděla. Musím si víc zvyknout na světlo.

„Jen Bella. Je mi…“ bolí mě hlava a mám se jako po propařené noci, „skvěle.“

„To rád slyším. Dostala jsi dvě krevní transfúze, ztratila jsi trošku krve. Divím se, že nejsi ospalá. Každopádně, kdyby něco, okamžitě si řekni,“ mrkl na mě. Mohla jsem si ho prohlédnout. Ten pocit, když spatříte anděla… Měl bledou kůži. Dokonce bledší než já. V obličeji byl krásný, jako vyretušovaný herec na fotce v magazínu, ostré rysy byly dominantou jeho tváře, stejně jako zlatavé oči, více zvýrazněné lehkými kruhy pod očima. Vlasy blonďaté, špinavě blond. Jestli je tohle doktor, tak já jsem Sněhurka. Zadívala jsem se na malou cedulku, visící na čistě bílém plášti, nahánějící mi husí kůži.

„Uhm, omlouvám se,“ usmál se a schoval tu svou baterku do kapsy, „jsem Carlisle Cullen, váš ošetřující lékař.“ Cullen, Cullen… To jméno mi bylo povědomé. Nemluvil o nich táta? Nějak mám okno.

Nevěděla jsem, co říct. Byla jsem mimo a zároveň jsem nechtěla říct něco nevhodného, což se mi v poslední době dařilo.

„Kdy budu moct domů?“ vyhodila jsem ze sebe první věc, co mi přišla na mysl.

„Brzy, Bello. Jen si tě tu musíme na pár dnů nechat, abychom mohli zakročit, kdyby se ještě něco stalo. Víš… Leukémie se ti rozšířila do několika orgánů.“ Sklonil hlavu a jeho hlas o trošku ztichl. Bylo to rychlejší. Počítala jsem s tím, že to půjde rychle, jenže až takhle? Kolik času mi zbývá?

„Měla bys podstoupit další kolo ozařování a chemoterapie.“ Položil jeho ruku na tu mou. Tohle byl pro změnu přesvědčivý tón. O tohle se pokoušelo už mnoho takových.

„Řekněte mi jediný důvod, proč bych měla. Jen mi to znepříjemní poslední čas mého života, jejž bych mohla bez toho strávit nějak úplně jinak. Nestojím o to.“ Odvrátila jsem od něj hlavu. Zapálilo mě v očích a já je přimkla pevně k sobě a znovu je otevřela. Nesmím brečet. Není na to čas, Bello, přemlouvala jsem se.

„Já tě chápu, Bello. Ale stále je tu možnost se vyléčit. A když už ne to, tak to alespoň oddálit,“ pokoušel se znovu. Já zareagovala úplně stejně. Vlastně ne, ignorovala jsem to. Poté jsem jen slyšela vzdalující se kroky.

Posadila jsem se, i přes to mě všechno bolelo. Přišlo mi, že jsem ležela v jedné poloze šíleně dlouho. Sledovala jsem své ruce. Na jedné jsem měla kolíkové cosi, co jsem nenáviděla. Na té druhé jsem měla napíchnutou kapačku. Jak se zdá, je tu vše, co nesnáším. Jak jinak. V nemocnici se nedá najít nic, co by bylo k nakousnutí. Pokud nepočítáte doktory, jako je doktor Cullen. Nejde mi na rozum, co doktor jako je on dělá v městečku, jako je Forks. Zrovna takového bych si lehčeji představila na nějaké slavné klinice, kde by měl určitě vyšší plat.

…

Dalšího dne už jsem se procházela po nemocničních chodbách za doprovodu sestřičky nebo táty, pokud nebyl zrovna v práci. Doktora Cullena jsem potkala až večer téhož dne.

„Pane doktore…“ Nevěděla jsem, jak začít. Bála jsem se odpovědi, toho, co mi řekne.

„Ano, Bello?“ Otočil se na mě od velké bedny s takovou tou klikatou čárkou, co ukazovala činnost srdce.

„Jak dlouho… Chci říct… Jak dlouho tu ještě budu?“ A je to tady – ten nepříjemný knedlík v krku, přes něj nejde snad ani vzduch.

„Nemůžu ti říct žádnou přesnou odpověď, to víš. Lhát ti taky nechci. Vzhledem k rychlosti, jakou se nemoc šíří, tak tři čtvrtě roku. Je to ale široký pojem. Pokud bys ale…“

„Žádnou léčbu nepodstoupím.“ Nenechala jsem ho doříct větu. Tři čtvrtě roku… Co za tu dobu můžu stihnout? Určitě něco stihnu. Musím.

„Na to ti už nic říkat nebudu, jsi tvrdohlavá,“ usmál se. Podvědomí mi říkalo, že všechno bude v pohodě, já ale věděla, že to je jen jeden z přídavků morfia. „Pokud bys chtěla, mohl bych tě seznámit s někým s mých dětí. Adoptovali jsme je před několika lety s mojí manželkou Esmé, šance mít děti jí unikla. Plně nám je ale nahrazují. Je jim o něco málo víc, jak tobě, a nenudila by ses tu tolik. Věřím, že si tu moc zábavy neužiješ.“

Poznat nové lidi? Asi by to nebylo tolik od věci… Přeci jen, za tu dobu, co tu jsem, nikoho neznám. Pokud nepočítám Jacoba Blacka, kamaráda z dětství. Ten bydlí v rezervaci, je to skoro hodina cesty.

„Dobře,“ nezmohla jsem se na nic víc. Spánek převzal iniciativu a doprovodil mě do říše snů.

…

Probudila jsem se se silně nepříjemným pocitem v hrdle. Měla jsem to štěstí, že byla v pokoji sestřička kontrolující přístroje, jestli dobře šlapou. Ihned mi podala mističku a já ze sebe vyzvracela vše, co jsem stihla pozřít v posledních pár dnech. Nejedla jsem skoro nic, takže převážná část byly žaludeční šťávy. Sama jsem věděla, že to je špatně.

Sestřička přede mě strčila velkou sklenici plnou vody. Příjemně chladila. Bylo mi vedro, v místnosti se špatně dýchalo. Přiložila jsem si sklenku ke rtům a snažila se ji naklonit, abych se mohla napít, jen mi v tom bránily klepající se prsty. Stupňovalo se to a já znovu upadla do bezvědomí.

…

Znovu otevřít oči jsem se bála. Nějak se mi nechtělo si to zopakovat. Sevřela jsem prsty. Sklenice nikde. Určitě se rozbila a teď jsou tu všude střep. Někdo by mohl přijít, musím to uklidit.

Prudce jsem se zvedla, což jsem neměla dělat. Zatočila se mi hlava a já se zhroutila zpět do polštáře. Na čelo mi někdo položil něco studeného. Bylo to příjemné. Oči jsem nechala zavřené…

Autor: Never (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Leukémička - 1. kapitola: