Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Letní škola - 7. kapitola


Park, hřbitov, bar a pláž.

Pěkné čtení! BellaNess

Kapitola sedmá:

 

Chicago, městský park

 

Posadil se na lavičku v parku. Jako malý sem často chodíval. Bylo to jeho útočiště před všemi problémy, které na něj doléhaly, kdykoliv přišel domů. Dnes ho jen pokaždé zavalí smutná nálada. Už si ani nedokázal vzpomenout na jednu jedinou krásnou vzpomínku z jeho bytu.

Byt zdědil po smrti matky, ale také plno dluhů. Přijal veškeré dluhy a majetek, i když věděl, že ho to může zničit, ale ne víc, jak vidět umírat svou matku.

Pohled upřel na pištící děti, které pobíhaly po celém plácku s houpačkami. Jejich maminky je občas napomenuly. Stýskalo se mu po jeho matce, ačkoliv mu ublížila. Jeho plné rty se zkřivily do prapodivného úšklebku a do očí se mu nahrnuly slzy.

Věděl, že se říká, že chlapi nepláčou, ale on z vlastních zkušeností věděl, že pláčou i ti nejsilnější.

Hřištěm se ozývalo zoufalé volání asi osmileté holčičky. Myslí mu proběhla vzpomínka, kdy přesně takhle hledal svou matku. Skousnul si spodní ret a ruce zatnul do pěstí. Praly se v něm dvě věci – zaprvé jí chtěl pomoct a za druhé chtěl utéct, tak jako už mnohokrát. Postavil se a šel dívčiným směrem.

„Kohopak hledáš?“ zeptal se jí a dřepnul si před ni. Dívenka k němu upírala uslzený pohled, ramínka se jí nazdvihla při vzlyku a ručičkama žmoulala lem trička.

„Maminku,“ pípla a znovu vzlykla. Usmál se na ni a palcem jí setřel slzy z tváří.

„Pomůžu ti ji najít, chceš?“ nabídl ji a postavil se. Holčička se šťastně usmála a zběsile přikyvovala. Chytila se jeho nabídnuté ruky. „Jak maminka vypadá?“ zeptal se a rozhlížel se, jestli náhodou nespatří někoho, kdo by se dívence trochu podobal.

„Má stejné vlásky jako já a…“ zamyšleně se odmlčela a pak pokračovala:

„Má černý kalhoty a takovou modrou halenku.“ Přikývl a hledal ženu podle dívčina popisu. Nikoho však nespatřil.

„Emily!“ hulákala nějaká žena. Pobíhala sem tam a se strachem v očích pátrala po své dcerce.

„Tady!“ vypísklo děvče a upíralo pohled k ženě. Dychtivým pohledem se podívala na svého společníka, aby se ujistila, že tam stále je, i přes to, že svírala jeho dlaň ve své.

„Tohle je tvoje maminka?“ zeptal se a zahleděl se na ženu, která doběhla k nim. Podobné si vůbec nebyly, až na tu barvu vlasů. Malá Emily, jak ji žena oslovila, zářivě se usmála a pověsila se své mamince na krk.

„Děkuju,“ šeptla žena a láskyplně ji objímala. Přál si, aby tohle zažil i tenkrát on, ale jak věděl, pouhé přání nic nespraví…

„Není vůbec zač,“ usmál se a pohladil malou Emily po rovných vláskách. Vydal se směrem do města, chtěl být sám a od dětí co nejdál.

 

* * *

Jeho nohy ho proti jeho vůli donesly až ke hřbitovu. Procházel jím a pročítal si náhrobky. Upoutal ho náhrobek se jménem Jonathan Swan Cullen. Tak se přeci jmenuje moje Bella, proběhlo mu myslí. Podíval se na fotku, kde byl tmavovlasý mladý muž s modrošedýma očima. Jeho úsměv byl šťastný.

„Aspoň někdo mohl být šťastný,“ zašeptal a usadil se před hrob do trávy. Hlavou mu bloudilo nespočetné množství myšlenek o Isabelle a Jonathanovi. Přemýšlel, zda viděl svou dcerku, protože Bella se o ničem takovém nezmínila. Proč by taky měla, když jsem pro ni cizí člověk! pomyslel si a zamračeně vzhlédl k obloze. Dlaní přejížděl přes trávu.

„Já ji tak bezmezně miluju,“ zamumlal zkroušeně. Pohled upřel na fotku jejího zesnulého manžela. „Víš? Můžu ji vůbec milovat nebo ji vůbec mít?“ ptal se, aniž by čekal na odpověď. „Dáš mi souhlas nebo… Ne?“ hlesl. „A co ta tvoje malá? Bude mě mít ráda?“ pokračoval ve vyjmenovávání otázek. Jeho tón hlasu byl hodně zoufalý. „Bude se mnou šťastná? Můžu jí vůbec poskytnout pohodlný život? Můžu…“ zasekl se, nevěděl, na co by se měl ještě zeptat. Od Jonathana se odpovědí nedočká, jediné východisko je, že se musí zeptat Belly.

Obloha se zahalila do šedých bouřkových mraků. Hrozilo, že se každou chvílí spustí průtrž mračen. Zkoumavým pohledem bádal po obloze a přemýšlel nad tím, zda by měl najít nějaký úkryt.

„Tak se měj, já už půjdu. Drž mi, prosím, palce, abych uspěl. Myslím si, že nikdo jiný ji nezná tak dobře jako ty,“ rozloučil se. Přišlo mu to jako dětinské chování, ale pokaždé k hrobu své matky promlouval. Tak proč by to měl najednou měnit? Vstal a usmál se na fotku. Jeho úsměv byl ale smutný, až skleslý. Otočil se směrem k východu a odcházel pryč. Dnes nechtěl jít ke hrobu své mamky, jen by se mu vedlo špatně a to nechtěl.

Procházel se městem, těsně po tom, co zašel do domu, začalo pršet. A docela dost. Povzdechl si. Šel do místnosti, která byla nejblíže venkovním dveřím. Byla to taková hudebna, ale jen s piánem. Usedl a začal hrát. Jeho ruce po piánu doslova klouzaly. Tóny, které z piána vycházely, byly zvláštní a příjemné. Jako pohlazení po duši. Jeho mysl se vyčistila od negativních myšlenek a myslel jen nato, že bude s Bellou.

 

* * *

 

Chicago, bar Angels

 

Otevřel dveře známého baru a vstoupil dovnitř. Hudba byla nahlas, ale ne tak moc. Hrála tak, aby se návštěvníci baru slyšeli. Posadil se na barovou stoličku a rozhlédl se. Po levé straně byly stoličky prázdné a po pravé straně seděl asi třicetiletý muž s kudrnatými černými vlasy. Dál tam seděla šestnáctiletá dívka s plavými vlasy. Koutky rtů se mu zvedly vzhůru, když zjistil, že dívka hledí jeho směrem. Posadila se na stoličku vedle něj a mrkla na něj.

Podle pohledů, kterými ho sledovala, usoudil, že ho zná.

„Známe se?“ zeptal se jí, když její pohled byl až vražedný! Přikývla. Jako důkaz mu prozradila jméno, které neužíval. Nechápavě nakrčil obočí a přeměřil si ji hloubavým pohledem.

„Jsem Susanina sestra, Tony,“ řekla až posměšně. Své druhé jméno neměl rád. A už vůbec nesnášel, když ho tím jménem někdo oslovil. Kývnul na barmana, který byl doteď zaneprázdněný.

„Ty jsi Victorie? Pamatuju si to dobře?“ zeptal se nevěřícně.

„Jo,“ odpověděla mu s úsměvem. Zadíval se jí do modrých očí, které by měly být plné štěstí, ale namísto štěstí v nich viděl strach a bolest.

„Co si dáte?“ zeptal se barman Edwarda. Edward se zamyslel.

„Dám si kolu,“ oznámil svou objednávku. Pohledem bloudil po stěně baru, kterou tvořily dřevěné trámky a visely na nich různé obrazy.

Příchodem barmana dostal delší čas na promyšlení svých dotazů.

„A kde Susan vlastně je?“ zeptal se, čímž upoutal Victoriinu pozornost na sebe. Pohled vrátila na skleničku a její obsah vypila. Věděl, že se něco stalo, ale jeho mysl byla natolik roztěkaná, že mu nedocházela jedna jediná věc.

„Je mrtvá,“ řekla, hlas se jí chvěl jako osika v tom nejprudším větru. Ruka, kterou držel skleničku s kolou a chtěl se z ní napít, zůstala zaražená v půlce pohybu. Stočil k ní pohled, ve kterém byla bolest a velké překvapení.

Druhý člověk, kterého měl rád, ho opustil. Začínal si připadat jako prokletý. Jemu se snad smrt vyhýbá obrovským obloukem, ale jeho známým život bere hlava nehlava…

„Jak…?“ hlesl zoufale. Chtěl se opít, ale tím by znovu porušil slib, který si dal.

„Zemřela při autonehodě,“ odpověděla na jeho otázku. Skleničku s džusem stiskla dlouhými a hubenými prsty. „Nechala u mě dopis pro tebe... Milovala tě, Tony,“ oznámila, jako by se ani nechumelilo. Nechápal. Dopis a pro něj? 

„Dopis?“ vyblekotal zaskočeně. Victorie jen přikývla. „Máš ho tady?" 

„Ahoj, Victorie!“ zahulákal blonďák s dlouhými vlasy, které měl svázané v culíku. Naštvaným pohledem šlehl po Edwardovi, který mu pohled oplatil.

„Ahoj, Jamesi,“ pozdravila ho Victorie. „Kde máš Laurenta?“ zeptala se a rozhlédla se. Edwardovi na něm přišlo něco divného, ale nevěděl co.

„Laurent je na lovu ženskejch,“ ušklíbl se a usadil se vedle Victorie.

„Jamesi, málem bych zapomněla, tohle je Tony, tedy Edward, kamarád Suzie.“ James přikývnul, ale i tak se tvářil jako vrah. Jeho oči měly černou barvu, což je u blonďatých lidí velmi neobvyklé, ale zase ne nemožné.

„Odkud se vy dva znáte?“ zeptal se Edward zvědavě.

„To je na dlouhé vyprávění,“ odpověděla Victorie a usmála se na Jamese.

„Dáš si něco?“ zeptala se ho s milým úsměvem. Edwardovi přišlo, že je mezi nimi něco víc než přátelství, ale nechtěl dělat ukvapené závěry.

„Victorie?“ oslovil ji Edward v otázce. „A proč vlastně odešla odsud z Chicaga? A proč mi neřekla, že mě miluje?" vyklopil ze sebe otázky dřív, než by si to rozmyslel. Victorie se mu zahleděla do očí. Skousla si ret a přemýšlela, co mu řekne.

„Nevím, vše by mělo být v dopise,“ zašeptala sklesle a zadívala se na hnědou desku baru. Po chvíli začala něco hledat v kabelce. Nakonec vytáhla obálku, ve které byl dopis. Usmála se a se smutným pohledem ji podala Edwardovi. Ten si ji prohlížel.

„Je opravdu pro mě?“ hlesl a obálku převracel v rukách ze strany na stranu. 

„Jistě, nikoho jiného jako přítele neměla, Tony,“ zamrmlala Victorie. „Proto jsem tady,“ pokračovala. Edward na ni vykulil oči a zahleděl se znovu na čistě bílou obálku. Přišlo mu to jako pouhý sen. Vůbec nevěděl, co se tenkrát stalo, ale Susan se prostě najednou vypařila a ani se nerozloučila. Snad odpovědi najde v dopise. 

„Nazdar lidi, co je to tady za debatní kroužek?“ Všichni upřeli pohled směrem k černovlasému muži s dredy.

„Ale, jen starý přítel,“ zabručela jeho směrem Victorie a mrkla na Edwarda. Edward si ho pořádně prohlédl, nelíbila se mu jeho vizáž. Stejně jako Jamesova. Oba dva mu přišli hodně zvláštní. I kdyby nechtěl, v hlavě mu blikalo podivné varovné světýlko. Chtěl vzít nohy na ramena, ale něco ho drželo na místě. Laurent se posadil na druhou stranu vedle Edwarda.

„Asi půjdu,“ hlesl Edward z ničeho nic, když bylo dlouho ticho. Upoutal tím na sebe zbytečnou pozornost, ale už svá slova nemohl vzít zpět. James a Laurent ho propalovali divnými pohledy, takže i kdyby chtěl jen tak odejít, nemohl by. Laurent měl zvláštní barvu očí, až teď si jí všiml. Modrofialová? Velmi zvláštní, proběhlo mu myslí a upíral svůj pohled do jeho očí. Jako by tě chtěl sežrat, promlouval k sobě a pozvedl obočí. Pohled přesunul na Jamese, který měl obdobný pohled. Otřásl se. Děsilo ho to.

„Kampak?“ zeptal se James se škodolibým úsměvem.

„Musím jít už domů, ráno musím jet pryč, tak nemám čas tady vysedávat dlouho,“ řekl to, co ho napadlo jako první. Přikývli. Oddechl si, nevěděl, co by si počal. Zaplatil nedopitou kolu. Složil si obálku, uklidil ji do kapsy riflí a odešel z baru pryč.

Potuloval se osvětlenými ulicemi Chicaga, dokud nedošel na pláž. Nechápal, proč lidi odjíždějí na dovolené někam k moři do Itálie nebo na jih Mexika. Usadil se ještě na vyhřátý písek a sledoval odraz měsíce na vlnách moře. Bylo tam krásně. Bylo slyšet jen cvrčky ve vysoké trávě. A to byl jediný zvuk, který prolamoval ticho noci. 

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Letní škola - 7. kapitola :

 1
1. Dommy1
23.05.2015 [19:30]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!