Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Let the heart die - 11. kapitola

10.10.2013 (19:45) • Lareth • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2305×

Skousla jsem si ret a sykla, protože jsem si uvědomila, že jsem možná jednala ukvapeně. Ovšem další vnitřní hlas mě varoval, ať se od něho dostanu co nejdál. Uvnitř mě se vše bouřilo a já nevěděla, co si počít.

Mohla jsem okamžitě otočit auto a vydat se zpět do utěšující náruče muže, který je pro mě stvořený. Ale ani na okamžik jsem o tom neuvažovala. Jeho tajemství otřáslo celým mým už tak dost podělaným světem. Vytvořil mi v životě zrůdnou černou díru, jež hodlala postupně vycucnout vše, až nezbude ani nejmenší kousek.

Do očí se mi nahnaly slzy. Výborně. Protože jsem nechtěla zabít ani jednoho z nás, zajela jsem ke krajnici a vypnula motor. Abych přišla na trochu jiné myšlenky, otočila jsem se k bratrovi, který již byl zcela vzhůru a prohlížel si mě modrýma očima.

„To se nám to zase zkomplikovalo, viď zlato?“ zašeptala jsem. Alex se na mě usmál svým roztomilým dětským úsměvem. Má horká hlava o pár stupňů vychladla, tak jsem z kapsy vyndala mobil, na jehož displeji se mi ukázaly čtyři nepřijaté hovory a jednu sms zprávu. Volal mi Edward. I textovka byla od něj.

Nemusíš se mnou mluvit, ale potřebuji vědět, že jste v pořádku. Nepřežil bych, kdyby se vám něco stalo. E.

Srdce mi poskočilo, jako by toužilo vrátit se k němu a ujistit ho, že se nic neděje, avšak mozek mi radil opak. Hořký pocit se mi usadil v krku. Lhal mi. Nebo lépe řečeno mi neřekl celou pravdu. To bylo téměř totéž. Sakra, vždyť neexistovala příručka, jak se vyrovnat s faktem, že je váš přítel upír!

Zaúpěla jsem. Muselo existovat řešení. Už jsme byli téměř v půlce cesty do Seattlu, takže jsem se rozhodla pokračovat. Jedno městečko je pro nás dva v tuhle chvíli moc malé. Dokonce i stejný stát. Dokázala jsem si představit, jak bych se zahleděla do jeho temně nádherných očí a zase bych byla polapená bez možnosti udržet si mysl čistou. Musela jsem si vše promyslet, najít dokonalé východisko, abych stoprocentně věděla, že mé rozhodnutí bude neochvějně správné a racionální. Nebyla jsem v pozici, kdy bych se mohla rozhodnout jen na základě chemických reakcí v mém mozku. V sázce bylo všechno a já se k smrti bála, že by mě taková věc mohla v okamžiku sejmout k zemi.   

Musela jsem alespoň Edwarda ubezpečit, že jsem zdravá. Tedy po fyzické stránce. Ta psychická strádala, řvala a rvala se na kusy. Měla jsem potřebu se mu ozvat, ač se mi hlava snažila nakukat něco jiného, záleželo mi na Edwardovi tolik, že mi nebyly lhostejné jeho obavy. A bylo jedno, jestli je člověk nebo nějaká jiná bytost. Stále to byla moje velká láska a takové city zůstanou v srdci zakořeněné navěky, ačkoliv mi rozum předkládá podnětné argumenty.

Jsme v pořádku. I když má psychická stránka strádá. Musím si vše promyslet. B.

Rychle jsem zprávu odeslala, abych nemohla svá rozhodnutí přehodnotit. Vypnula jsem mobil a hodila ho do kabelky. Znovu jsem se rozjela a zastavila až na parkovišti patřící k letišti. Letenky jsem nám koupila téměř jako v mdlobách, ale jakmile přišla na řadu část s nastoupením do letadla, rozklepala se mi kolena. Věděla jsem, že to jednou musím překonat, avšak stále mi na mysl přicházela vzpomínka, jak mámě oznámili smrt mého otce. Jeho letadlo spadlo. Proč by se taková tragédie nemohla stát i mně? Bolí, zemřít takovým způsobem? Rychle jsem se otřásla, abych zahnala morbidní představy. Zhluboka jsem se nadechla a urychleně prošla dlouhým vstupem vedoucím do útrob letadla.

Našla jsem naše místa, nijak zvlášť se nerozhlížela, usadila jsem bratra, následně sebe, dívala jsem se do roztomilé Alexovy tvářičky a soustředila se jen na tlukot vlastního srdce. Nemohla jsem dovolit svému strachu, aby mě ovládl. Takovou hysterku by tu sice jistě zvládli s rychlostí profesionálů, avšak jistojistě bych zvládla vyděsit několik cestujících.

Mlhavě jsem uposlechla příkazy palubního personálu. Málem jsem si připadala jako loutka, která dokáže jen poslouchat rozkazy okolního světa, ovšem vlastní mysl jako by mi byla zapovězena. Po celou dobu letu jsem se dívala na bratra, vnímala jsem jeho dětskou vůni a nemyslela na tisíce kilometrů prázdna pode mnou. Cítila jsem potřebu utéct od všeho a najít řešení.

Chicago bylo stejné, jako když jsem před tolika měsíci odjížděla. Ulice se nezměnily, lidé chodili rychle, jak to bylo ve velkoměstech. Zjistila jsem, že to já jsem jiná. Našla jsem se uprostřed krásných lesů, mezi lidmi, kteří se znali jménem. Našla jsem svoji spřízněnou duši. Proto jsem byla jiná.

Uvědomila jsem si, že možná to by mohl být můj smysl života. A já utekla do města, kde jsem prožila spoustu zlého. Na co jsem myslela? Kočárkem jsem zamířila do krásného parku, kde se slunce snažilo políbit každé stéblo trávy, list i tváře odpočívajících lidí. Usadila jsem se na lavičku a uvažovala, zda mi Edward odpustí.

Téměř se mi zastavilo srdce, když jsem uviděla vysokého muže s hnědými vlasy a očima barvy divokého oceánu, který co chvíli určitě políbí sluneční paprsky. Nikdy bych nemohla takové hluboké oči vyhnat z mysli. I kdybych se snažila. Sklopila jsem hlavu doufajíc, že si nás nevšimne, ovšem jako kdyby mezi námi existovalo pouto, které upozorňuje na živou přítomnost toho druhého.

Periferním viděním jsem zahlédla nehraný údiv deformující jeho bezchybnou tvář. Nevědomky jsem porovnala tohoto urostlého muže s mým Edwardem. Dříve jsem si myslela, jaké jsem neměla štěstí, že si mě všiml takový kořen, jak ho s oblibou častovala máma.

Teď jako bych viděla jasněji. Všimla jsem si, že jeho nos je mírně delší, než se hodilo k jeho tváři, vlasy nemá tak zářivé, jak jsem si pamatovala a úsměv, jehož síla mě vždy odrovnala, se mnou ani nehnul. Jedině jeho oči byly výjimečně půvabné a jedinečné.

„Jsi to ty,“ řekl vykolejeným, téměř vyčítavým tónem. Nejistě jsem přikývla. Dost dobře jsem nevěděla, jak se k němu chovat. Nikdy v životě jsem neměla v plánu se s ním znovu vidět. Chtěla jsem na naši společnou minulost jen zapomenout. Avšak byl tu a dlouho zavřený kostlivec právě vystrčil své uhnilé pařáty z temného zákoutí pečlivě střežené skříně. ‚Bello, jsi dospělá, vyrovnej se s tím,‘ říkala jsem si ve chvíli, kdy jsem plánovala vzít nohy na ramena.

„Wille, vypadáš dobře,“ řekla jsem a bylo divu, že jsem se neplácla do čela. Sakra, jak ze mě mohla vypadnout taková kýčovitá fráze?

„Vypadám dobře na to, že jsi mě bezcitně odkopla?“ zeptal se jízlivě a já se jen přikrčila. Jeho tvář byla ošklivě pokroucena vztekem, který jsem u něj nikdy dřív neviděla. Vždy byl veselý, uměl utěšit, rozveselit, chápal. Teď jako by to ani nebyl on. Pohledem metal blesky. Zuřil a já se mu ani nedivila.

„Říkala jsem ti, že je mi to líto,“ zašeptala jsem.

„K čemu mi je tvoje lítost, když je všechno špatně? Zabila jsi mé já, Bello. Vzala jsi mé srdce a rozšlapala jsi ho na kusy, moji duši rozervala na cáry!“

„Nemohla jsem po tom všem zůstat. Vždyť jsme se oba dusili, ale to já našla odvahu to trápení ukončit!“ křikla jsem na něj se slzami v očích. Na povrch vyplavala všechna špína z konce mého vztahu s Willamem. Znovu jsem viděla každý soucitný pohled, cítila každou slzu kanoucí po tváři, bolestivé střepy zabodávající se každým okamžikem hlouběji do mého srdce, cítila jsem každou minutu, která mě víc přibližovala k propasti, z níž nebylo návratu.

Nikdy jsem se k těmto vzpomínkám nevracela, protože jsem měla strach, že bych překročila hranici a neunesla pocit, který se za ní skrýval.

„A proč? Byli jsme partneři. Všechno se dá vyřešit. Mohli jsme to urovnat. Naučit se s tím žít!“ Zavřela jsem oči, ale i přes to zpod víček mi tekly horké slzy. Jeho slova mi zněla v hlavě. Naučit se s tím žít. Tak to říkal. Znovu jsem se na Willa podívala a tentokrát z mého hlasu zněl mráz, před nímž se přikrčil.

„Ty nechápeš, že jsem tě nemohla ani vidět? Nechtěla jsem už nikdy zažít takovou nenávist, která mě denně ubíjela. Musela jsem utéct. Nešlo to jinak a jsem ráda, že tě nemusím každý den vídat. Jednou bych mohla udělat něco hodně zlého, co bych nemohla vrátit zpět.“

„Bello, vždyť to byla nehoda!“

„To je mi jedno! Kdy to konečně pochopíš?“ Můj hlas opět nabýval na intenzitě. „Zabil jsi moje dítě!“ vzlykla jsem při vzpomínce na malý nehybný zborcený uzlíček. „Nikdy jsem ho nedržela v náručí! Sebrali mi ho ve chvíli, kdy jsem ho porodila. Mrtvého. A já ho mohla jen pohřbít. Víš, jaký je to pocit pro matku? Přežít své vlastní dítě?“ Svým křikem jsem probudila Alexe, který začal v kočárku natahovat. Teprve v tu chvíli William vzal jeho přítomnost na vědomí.

„Byl to i můj syn. To zase musíš pochopit ty,“ řekl. „Ale koukám, že sis za něj pořídila náhradu.“ Napřáhla jsem ruku a vrazila mu facku přes levou tvář.

„Charlie byl jen mé dítě. Ty jsi na titul otec ztratil nárok ve chvíli, kdy jsi to s námi napral do stromu, rozumíš? Alex je můj bráška, miluji ho nade vše a ty sám dobře víš, že já nikdy vlastní děti mít nebudu. Díky tobě,“ křikla jsem na něj a pohoupala Alexe. „Navzdory tomu všemu ti přeji jen to nejlepší a doufám, že jednoho dne najdeš to, co hledáš. A také ti doporučuji, aby ses mi nepletl do cesty. Sbohem.“

S těmi slovy jsem opustila muže, který mi toho spoustu vzal. Uvnitř jsem věděla, že se nehody stávají, že to Willova vina nebyla, avšak nikdy nenaplněné mateřské city ke mně hovořily jinak a já uvnitř plakala pro svého syna, nevydařené manželství, hádku s Edwardem, máminu zákeřnou nemoc, pro smrt otce i Alexandera. Plakala jsem uvnitř, protože jsem měla pocit, že bych ty protivné slzy už nikdy nedokázala zastavit. Musela jsem být silná pro Alexe, mámu, Edwarda a hlavně pro sebe. Jedině tak jsem mohla přežít další den.

Hádka s Edwardem mi najednou přišla marnivá a zbytečná. Přála jsem si, abych se nikdy nerozhodla utéct do Chicaga. Nepotkala bych Willa a unikla bych tím přímému střetu s minulostí. Takhle jsem viděla nevyhnutelnou nutnost pravdy, kterou bych měla říct Edwardovi. Pochopí to nebo to využije jako záminku, proč mě jednou pro vždy zanechat ve své minulosti?

Před odjezdem jsem navštívila pár přátel a spolužáků. Mnoho z nich se věnovalo zajímavým odvětvím medicíny. Některé kamarádky se provdaly, kamarádi oženili. Život tu plynul stejně rychle jako všude okolo, avšak mně přišlo najednou líto, že už nejsem důležitou součástí života nikoho z nich. Všichni jsme se naučili žít sami za sebe, i když nám to vždy připadalo těžké a neuskutečnitelné.

Domů jsem se vracela vyčerpaná a psychicky vycucnutá. Chtěla jsem jen zalézt do postele a spát, dokud mi zase nebude lépe. Byla jsem si jistá, že můj život v Chicagu na dobro skončil a já bych se měla vypořádat s tím, který jsem žít chtěla.        

Nesměle jsem zaklepala na dveře svého souseda. Čekala jsem jen okamžik. Když Edward otevřel dveře, sevřelo se mi hrdlo. Byl přesně tak krásný jako vždy, ale bylo na něm i něco nového. Smutek v jeho tváři způsobil, že mi do očí vhrkly slzy. Když se mi začaly koulet po tvářích, Edward rozpřáhl ruce a já rychle vklouzla do jeho náručí, která byla tvarovaná jen pro mě. Naplno jsem se rozvzlykala.

Začal mě hladit po vlasech, zádech, šeptal uklidňující slůvka, aniž by věděl, proč potřebuji ukonejšit. Vzpomněla jsem si na naši hádku. Aha. Ale najednou mi bylo jedno, že není člověk. Ta myšlenka ve mně už nebudila strach, jen uvědomění si, že lidé umí zatraceně dobře ublížit. Edward byl jiný, a i když jsem ho neznala za jeho lidských dnů, věděla jsem, že hodně z jeho osobnosti tvoří činy nesmrtelných let. Dle mého taková událost změní bytost od základu a já se těšila, až poznám rozdíly a uvidím, jak dlouhá byla jeho pouť.

„Mě to tak mrzí. Neměla jsem utéct. Omlouvám se,“ šeptala jsem do Edwardovy hrudi. „Už nikdy tě neopustím.“ Políbil mě hluboce a vášnivě, dal najevo všechno, co cítí. Ukázal mi místa, kde svět končí a začíná nebe. Tiskl mě k sobě přesně tak, jak jsem potřebovala.

Byla to naše chvíle, v níž neexistovala tajemství, nic zlého. Byli jsme jen my a naše láska, která mi dodávala sílu do dalších zítřků. Věděla jsem, že nic není dokonalé, ale my ano a budeme existovat navěky. V ševelení větru, slunečních paprscích a nekonečnosti hvězd.

„A já tě už nikdy odejít nenechám.“    

Tak. Nová kapitola nic moc. Je krátká a za to se moc omlouvám, ale jsem ráda alespoň za něco. Momentálně se víc učím než spím a jím, takže mi na psaní nezbývá tolik času, kolik bych chtěla. :(

Teď mám takovou otázku... Chcete tohle jako konec? Nebo stojíte o pokračování? Protože dál neručím vůbec za nic a může to dopadnou všelijak. 

Děkuji vám za vše a doufám, že si někdo na mou povídku vzpomene. 

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Let the heart die - 11. kapitola: