Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ledové srdce 7. kapitola

18.11.2009 (11:30) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5762×

7. kapitola

Stál jsem v prázdné chodbě tisknouc si Bellino bezvládné tělo v náručí. Procházel mnou strach. Nikdy jsem neviděl omdlít někoho z nás. Na ní však nebylo nic obyčejného. Stále mě uváděla v úžas.

Nemohl jsem pochopit jak tohle jemné stvoření mohlo mít v sobě tolik síly. Dokázat projít si tím vším. Nyní ji však opustila a já jsem na ni rozpolceně hleděl. Cloumal se mnou strach, ale i ten nekonečný úžas z toho se jí konečně dotýkat. Držet ji v náručí a vnímat její blízkost a vůni.

Tvář měla uvolněně opřenou na mé hrudi a já zkoumal každý její detail. Její ledový výraz zmizel a já sledoval její uvolněné rysy. Vypadala jako by spala. Hlavou se mi míhaly vzpomínky jak jsem jí mohl být nablízku každou noc a sledovat přesně tento výraz na její tváři. Jak na mě čekala a pak ze spánku šeptala mé jméno, zatím co jsem ji objímal.

Najednou se její víčka zatřepotala a otevřela dokořán. Hleděla na mě naprosto zmateně.

„Mohl bys mě prosím pustit?“

Jen jsem zakroutil hlavou. Jako by se mé tělo řídilo jen pocity. Ruce mi odmítaly opustit své místo a vzdát se dotyku jejího těla. Ani její stále více podrážděný výraz na tom nic neměnil.

„A to tu jako hodláš jen tak stát a držet mě?“

Jen tak tak jsem se ovládl abych jí na to nepřikývl. „Mělas snad někam namířeno?“

„Jo, k sobě,“ zasyčela na mě.

Tahle pozice se jí stále více přestávala líbit. Já se v ní naopak přímo vyžíval. Když ležela bezvládně v mých pažích tak jsem jí byl naprosto okouzlený, ale teď když na mě upírala svůj pohled a nespokojeně se vrtěla, jsem měl chuť zůstat tu s ní navěky.

Což by jí bylo evidentně proti srsti.

Já se však nechtěl její blízkosti jen tak vzdát. Vykročil jsem s ní v náručí chodbou.

„Kam si myslíš že jdeš!“

„Chtěla jsi přece k sobě ne?“

Nemohl jsem si pomoct, ale její překvapený výraz mi pobaveně zvlnil rty. Zírala na mě, jestli to myslím opravdu vážně a pak se zavrčením položila svou hlavu zpět na mou hruď. Šel jsem směrem, který jsem znal z Marinových myšlenek. Schválně jsem protahoval každý krok abych tak protáhl i tu chvíli, kdy jsem ji mohl mít přitisknutou ke svému tělu.

„Doprava,“ zahučela otráveně, když jsem chtěl pokračovat po známé trase.

Poslušně jsem zatočil. Vešel jsem do části Voltery, kde jsem ještě nikdy nebyl, zatím co mě Bella odevzdaně naváděla. Tyto chodby jsem nevyděl ani v Marinově mysli.

„Stůj.“

Zůstal jsem stát přede dveřmi.

„Mohl bys mě už tedy konečně pustit?“

Spustil jsem jednu svou paži. Nohy jí sklouzly až na zem, kde tiše cvakly její podpatky o podlahu, druhou jsem ji stále ještě držel u sebe. Měl jsem ruku položenou na jejích bedrech, přesně v tom místě, kde ji držel Viktor. Bez jediného slova mi vzhlížela do tváře a čekala. Trvalo to možná pár vteřin či minut, ani nevím, kdy jí došla trpělivost a odstrčila mě. Překvapeně jsem udělal krok zpátky, čehož okamžitě využila a vešla do pokoje.

Sledoval jsem dovírající dveře a váhal. Mé tělo však jednalo samo za sebe. Než se stihly zavřít úplně, zachytil jsem dveře a proklouzl dovnitř. Tiše jsem za sebou zavřel. Zůstal jsem stát ve velkém pokoji. Překvapeně jsem sledoval nákladné, přesto vkusné vybavení. Jednalo se zřejmě o něco jako větší obývací pokoj.

Místnosti vévodila tmavá křesla se stolkem před krbem, ale nejvíce mě zaujal velký portrét nad krbem. Byl tam sedící Viktor a vedle něj stála má Bella. Vypadali, jako by byli stvořeni jeden pro druhého. Na tvářích obou se zračil ten samý netečný ledový výraz, ale přesto jsem cítil, jako by to nebyla skutečnost, jako by si někdo pouze přál aby to tak bylo.

Se zamyšlení mě vyrušilo zašustění látky. U okna, opřená ve výklenku stála Bella a se založenýma rukama zírala na koberec před svýma nohama.

„Ty se jen tak lehce nevzdáš co?“

Zavrtěl jsem jen hlavou než mi došlo, že se na mě nedívá.

„Ne.“

Měl jsem chuť běžet k ní, když zavřela oči a mezi rty jí unikl povzdech. Bylo v tom tolik bolesti a bezmoci. Přesto, když oči otevřela, nebylo po tom už ani památky. Jako by se smířila s mou přítomností a že nehodlám jen tak odejít.

Jako bych tam ani nebyl, došla ke stolku a zvedla z něj mobil. Pomalu došla nepřítomně až ke krbu a zatím co vytáčela z paměti číslo, vyšlehly v krbu plameny, jež okamžitě zachvátily připravená polena. Sledovala oheň zatím co telefon vyzváněl. Netrvalo to dlouho. Byla ke mě otočená zády a já sledoval její napjatý postoj.

„Ahoj Dane,“ proťal ticho její hedvábný hlas.

„Jo stalo. Dalo by se říct, že jsem se před chvílí rozvedla.“

„To je mi jasný.“

Unaveně si stiskla kořen nosu. Ramena se jí ještě více napjala. Nevěděl jsem s kým nebo o čem mluví, ale rozhodně to nebyl příjemný rozhovor.

„Díky.“

Opřela se rukou o desku nad krbem, druhou s telefonem svěsila. Sledovala ho, jako by uvažovala zda s ním mrštit přímo do plamenů. Trvalo to snad pár minut, než se znovu otočila a mobil položila s přehnanou opatrností opět na stůl.

Sledoval jsem její tvář v níž se zračila bolest a nemohl jsem si pomoc.

„Milovalas ho?“

Nechápavě se na mě podívala, tak jsem kývl k velkému portrétu.

„Ne, ale naše manželství mělo pro mě spoustu výhod.“

Překvapeně jsem se na ni podíval. Na jednu stranu jsem byl šťastný, že jej nemilovala, ale ta vypočítavost mi k mé Belle vůbec nešla. A ta bolest mi také nešla k tomu co říkala.

„Ale přesto teď trpíš.“

„To není tvá věc!“ ohradila se najednou ostře, já se ale nemohl otočit a odejít, potřeboval jsem vědět co se tu děje.

„Týká se to tebe, tak je to má věc.“

„Nebuď směšný.“

Otočila se k odchodu. Já ji však nemohl pustit. Chytil jsem ji za paži. Vztekle se podívala na mou ruku. Tolik mi to připomínalo drtivý stisk Viktora. Projel mnou odpor vůči mému vlastnímu chování, které bylo tak podobné jeho, ale nemohl jsem se vzdát.

„Chci vědět co se vlastně stalo.“

Její vzteklý pohled se zaměřil do mé tváře. Díval jsem se do jejích rudých očí, plameny v krbu nabíraly nebezpečných rozměrů stejně jako její vztek, přesto jsem se nedokázal odtrhnout.

„Co se stalo?“ zavrčela. „Osmdesát let jsem se snažila zapomenout, vymazat všechny ty vzpomínky a bolest, začít znovu žít jak jen to bude možné. Pak si přijdete vy, v jediném okamžiku zničíte vše o co jsem se snažila, jako by ten čas mezi tím vůbec nebyl.“

Jen jsem na ni zíral, nedokázal jsem se ani pohnout.

Upírala planoucí oči do mé tváře.

„Tohle jsi chtěl slyšet? Spokojený?“

Vyškubla svou paži s mého sevření a ustoupila ode mě.

„Vypadni!“

Nemohl jsem. Jako bych se potopil pod vodu. Všechno na mě doléhalo z velké dálky. Tu bolest co stále cítila byla k vůli nám, k vůli mě. Vše na co jsem šáhl, to jsem zničil. Nedokázal jsem odejít, když jsem ji teprve potkal a nedokážu odejít ani teď. Jsem jako její prokletí.

Sledoval jsem ji jak se mě snaží vyhodit, ale já nemohl, nedokázal jsem udělat ani krok. Zavrtěl jsem jen hlavou. Její oči se přivřely soustředěním a v následujícím okamžiku ke mě vyšlehly zdivočelé plameny z krbu. Aniž by se dotkly podlahy vztekle mě obklíčily. Trvalo to snad jen pár okamžiků a plameny se opět vrátily do krbu, kde poklidně s praskáním ohlodávaly polena.

Nic z toho se mnou nehnulo. Myslel jsem, že se mě pokusí znovu dostat pryč, ale Bella jen stála a hleděla ke mě, jako by na něco čekala. Brzy mi došlo na co. Do dveří se vřítila má rodina. Byli naprosto vyděšení. Okamžitě se ke mě vrhli a sledovali ostražitě Bellu, která stále stála nehnutě na místě.

„Mohli byste konečně odejít? Mám ještě nějakou práci,“ zazněl už znovu její ledový netečný hlas.

Aniž by na cokoliv čekali popadli mě a vyvlekli ven. Co tu probůh dělali? Zmateně jsem prohledával jejich mysl, dokud jsem nenarazil na Alicinu. Měla vizi. Viděla jak se ke mě blíží plameny, jak mě obkličují a já se ani nehýbám.

To ale není možné. Alice nedokáže vidět budoucnost, která se týká Belly. Jedině... Napadlo mě. Jedině pokud to sama Bella nechtěla. Tak o to jí šlo s tím ohněm.

Byl jsem stále zmatenější. To co říkala, co jsme jí způsobili, co nyní byla a přesto se nechtěla mstít. Čím více jsem o ní zjistil, tím více jsem to všechno nechápal. Jako by jedna věc popírala tu druhou.

Nedokázal jsem být zavřený ve svém pokoji a už vůbec ne se svou rodinou, která na mě stále s obavami pohlížela. Jako bych mohl každou chvíli zešílet a začít hlavou mlátit o zeď. Možná by to tak i dopadlo, pokud bych zůstal se svými vlastními myšlenkami příliš dlouho.

Procházel jsem nazdařbůh chodbami. Poslouchal jsem myšlenky ostatních. Náhle mě jedna vytrhla z mé ponuré nálady. Vyběhl jsem do hlavního sálu, kde jsem zůstal stát stranou. Čekali návštěvu a byla tu s Volturiovými také Bella. Vypadala nádherně, vlasy jí z vyčesaného uzlu spadaly volně na šíji a já zůstal hledět na to místo s touhou se ho také dotknout. Tvářila se znuděně, ale z jejích očí jsem četl podráždění.

Neměl jsem čas dlouze nad tím přemýšlet, protože hlavní dveře se otevřely a já měl co dělat, abych se nesložil k zemi v šoku. Přede mnou kráčel se spokojeným a širokým úsměvem Viktor.

<<     >>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ledové srdce 7. kapitola: