Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ledové peklo - 4. kapitola

16.06.2012 (11:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1484×

Bylo mi jasné, že jsem mrtvý. Kolem mě bylo rušno. Jako kdyby kolem mé hlavy pleskala křídla andělů. Andělů smrti. Cítil jsem, jak mi někdo svléká košili. To bude určitě maminka. Něžně mě hladí po břiše a šeptá mi, jak moc mě má ráda. Táta stojí vedle ní a usmívá se. Chtěl jsem k nim natáhnout dlaň, poprosit je o odpuštění, ale nic se nestalo. Dál nade mnou stáli a já plakal. Plakal jsem jako malý chlapec.

„Mami,“ zašeptal jsem a zavřel oči. Vzpomínal jsem na její tvář, její gesta, její vůni. Šeřík. Ta nejsladší vůně šeříku, jakou jsem kdy cítil. Nevinná a přesto agresivní.

„Drž mu ruce,“ křikl někdo a já si až teď uvědomil, že sebou škubu. Nemohu dýchat, nemohu se nadechnout. Nemohu nic. Mé tělo sebou škubalo, ale já za to nemohl. Cítil jsem, jak mi někdo masíruje hruď. Cítil jsem rány, které mě bolely. Možná jsem měl zlobené žebro. Bolelo to.

„Nessie, drž mu ruce,“ přikázal znovu ten mužský hlas a já na vteřinu otevřel oči. Setkal jsem se s tím nevinným pohledem dívky, která mi tak připomínala Mischel. Držela mi ruce v kovovém sevření a já sebou přestal zmítat. Její dotek byl jiný. Hebký, jemný, ale přesto kovový a neústupný. Drtila mé ruce ve svém sevření a sledovala muže, který se mě snažil zachránit. Chtěl jsem mu říct, že je to zbytečné, ale nemohl jsem. Otevřel jsem ústa, ze kterých se vydralo jen další zachrčení. To upoutalo pozornost té dívky. Její oči byly vyděšené, zmatené. Chtěl jsem ji uklidnit. Obejmout ji a konejšit až do skonání.

„Slyšíte mě?“ zeptal se muž, který mi zlámal žebra. Podíval jsem se na něj a kývl hlavou. Měl stejně oči jako ta dívka. Zlaté a hluboké.

„Můžete se nadechnout nebo vám mám pomoci?“ zeptal se a já znovu zachrčel. Ten muž mi zaklonil hlavu, zmáčkl mi krk a já se zhluboka nadechl. Bolely mě plíce a žebra, ale nevnímal jsem tu bolest. Nadechoval jsem se. Prudce a trhavě, ale nadechoval.

„Už jsem zavolal pomoc, budou tu za chvíli,“ ujistil mě, ale já věděl své. Tohle je konec. Věnoval jsem poslední pohled mému andělu smrti a zavřel oči. Nevím, zda jsem usnul nebo omdlel, ale ztratil jsem vše, co mě poutalo se zemí. Cítil jsem se jako po šlehnutí.

„Tati, co se stalo?“ ptal se někdo, ale já nevnímal. Sledoval jsem motýly, kteří mi létali nad hlavou. Barevní a veselí.

„Našel jsem ho u lodi. Myslím, že jsem mu masáží zlomil žebro, ale to je teď vedlejší. Předávkoval se. Cítím z něho nějakou omamnou látku, myslím, že opium,“ povídal, ale já neposlouchal. Byl jsem pořád s motýly, kteří mě lechtali svými křídly.

Slyšel jsem tikot hodin, pískání přístroje u mého ucha a tlak na prstu. Smrt je zvláštní. Když jsem si ji přál, představoval jsem si, jak je to jednoduché. Jen usnu a bude to. Zemřu a nikdo si na mě ani nevzpomene. Možná maminka mě nechá opravdu pohřbít a zapálí jednu svíčku. Jednu jedinou a ještě tajně, aby na to nepřišel táta.

„Pane Ryane?“ zeptal se někdo u mého ucha a já sebou škubl. To jméno jsem nenáviděl. Pro všechny jsem byl jen Max, tak proč sem tahají mé příjmení? Otevřel jsem oči a raději je znovu zavřel. Sestra stála u mé postele a já věděl, že to nevyšlo. Jsem vzhůru, což znamená, že smrt se nekonala. Jsem naživu. Pořád.

„Slyšíte mě?“ zeptal se ten tenký hlásek a já otevřel oči. Tentokrát jsem je nechal otevřené déle. Podíval jsem se na sestru a zamrkal. Byla to ona. Ta dívka, která mě zachránila. Dívka v rudých šatech. Kývl jsem hlavou a pořád na ni hleděl.

„Jmenuji se Renesmé a spolu se svým dědou jsme vás našli u lodi,“ prozradila mi a já kývl hlavou.

„Pamatujete si to?“ zeptala se a já znovu kývl hlavou. Sestra se usmála a já najednou pocítil jakési teplo, které se mi usídlilo v hrudi. Přístroj nad mou hlavou se znovu rozezněl a já bych přísahal, že jsem v tu chvíli zčervenal. Poprvé za několik let.

„Vypumpovali jsme vám žaludek a zavedli do žíly umělou výživu. Byla docela práce najít nějakou žílu, která by to snesla,“ řekla se smíchem a já okouzleně pozoroval její úsměv. Sladký a nevinný.

„Už se vzbudil?“ zeptal se někdo u dveří a já přes její nádherné tělo neviděl, kdo to byl. Hlas jsem nepoznával. Sestra kývla hlavou a odešla. Chtěl jsem ji zastavit, ale mé tělo mi to nedovolilo.

„Vítejte v nemocnici u svatého Patricka,“ přivítal mě doktor, který mě zachránil a já zavřel oči. S ním jsem nechtěl komunikovat. Chtěl jsem ji, tu sestřičku.

„Vím, že jste unavený, ale musím se vás na něco zeptat,“ oznámil mi a posadil se k mé posteli. Vydechl jsem, otevřel oči a podíval se na strop. Bolelo mě to. Všechno.

„Jste Max Ryan?“ zeptal se a já k němu natočil hlavu.

„Ano,“ vydechl jsem a pochyboval, že mě slyšel. Viděl jsem jeho rychlý úsměv.

„Jak dlouho už jste na opiátech?“ vyptával se dál a já na něj pořád hleděl. Tolik mi připomínal mého otce. Nepřístupného, hezkého a upraveného. Jako kdyby každý den naspal nejméně dvanáct hodin. Žádné kruhy pod očima, jen čistá pleť, která lákala k doteku. Jako malý jsem ho sledoval, jak se holí, a několikrát si i já namazal pusu a dělal, že se holím. Táta se mi smál, ale bylo na něm vidět, jak je šťastný. Porovnal jsem tuto tvář s tou, když mi říkal, že jsem pro něj mrtvý. Bledý, zklamaný a plný nenávisti.

„Tři roky,“ odpověděl jsem a snažil se nemyslet na tátu.

„Byl jste na léčení?“ ptal se dál a já zakroutil hlavou. Několikrát mě napadlo, že bych to chtěl změnit a vyléčit se. Znovu být s rodiči, ale neměl jsem sílu. Pokaždé jsem podlehl a udělal to znovu.

„Ano, jednou,“ zašeptal jsem a znovu se podíval na strop.

„To by pro dnešek stačilo. Prospěte se, přijdu se na vás podívat večer.“ Poplácal mě po rameni a odešel. Bylo mi ze sebe zle. Zvedl se mi žaludek nad představou, jak asi vypadám. Troska, která málem umřela. Jen kvůli fetu. Špatnému fetu, který jsem dostal. Až pozdě mi došlo, že jsem byl pokusný králík. Ten, na kom nové zboží vyzkouší. Odvrátil jsem tvář od stropu a zavřel oči. Skoro hned jsem upadl do bezvědomí a nechal si zdát o tom, jak je všechno hezké a stabilní.

Když jsem se probudil, bylo mi zle. Moc zle. Cítil jsem, jak se ve mně kroutí vnitřnosti a snaží se dostat z mého těla. Znovu. Chtěl jsem se obrátit, ale bolest v hrudi mi tomu zabránila. Položil jsem si ruku na čelo a chtěl se alespoň trochu zchladit, protože mi bylo teplo, ale i moje dlaň hořela. Hořela touhou sevřít stříkačku a vpíchnout si do těla opium.

„Pane Ryane, jste v pořádku?“ zeptala se sestra, která se na mě přišla podívat. Zase pan Ryan. Ksakru, co to s nima je? Jsem Max, feťák. Ne velevážený pan Ryan.

„Jsem Max a nic mi není,“ zavrčel jsem na ni. Chtěl jsem být sám. Sám se svými starostmi a obrazy, které mě děsily.

„Přišla jsem vám dát něco na uklidnění,“ oznámila mi a já se na ni překvapeně otočil. V ruce držela jehlu a mířila s ní k mé kapačce. Neměl jsem tušení, co to je, ale chtěl jsem to. Potřeboval jsem to. Pozoroval jsem, jak se látka mísí s umělou výživou a pousmál se. Konečně. Kousek po kousku se mé tělo uvolňovalo a já létal. Létal jsem a všechno mi bylo jedno.

Nevím, jak dlouho jsem tam ležel, ale bylo mi to jedno. Měl jsem všechno, co jsem potřeboval. Do těl mi proudila výživa, dostával jsem léky na uklidnění, myli mě, dokonce do mě dostávali čaj, který jsem jako malý nenáviděl. Jediné, co mi scházelo, byla společnost. Chtěl jsem tu mít maminku a říct jí, jak se cítím. Tak, jak jsem to dělával jako malý. Seděl jsem jí na klíně, ona mě hladila ve vlasech a poslouchala, co jsem říkal. Kdykoliv se někdo zjevil ve dveřích, zpozorněl jsem a myslel, že se na mě přišla podívat, ale byla to buď sestra nebo doktor. Ta pěkná sestra, která mě našla, se u mě neukázala. Asi jí to zakázali. Podle toho, co jsem slyšel od ostatních sester, je to dcera jednoho zdejšího lékaře a vnučka toho, co mě ošetřuje. Ach, nejsem jediný protekční spratek v okruhu několika metrů. Nevím proč, ale udělalo mi to dobře. Nejsem jediný, komu cestu životem vyšlapal někdo jiný.

Byl večer, já skoro usínal, když se ve dveřích objevila ona. Maminka. Stála tam, potichu vzlykala a hleděla na mě. V jejích očích toho bylo tolik a já pobral jen malou část z toho. Natáhl jsem k ní dlaň a přál si, aby ke mně přišla. Ve vězení mého těla se odehrával nával euforického štěstí. Nejsem pro ni mrtvý. Záleží jí na mně. Přišla.

„Mami,“ zašeptal jsem a usmál se. Ona jen stála, dívala se na mě a začala pomalu mizet. Vyděšeně jsem pozoroval její tělo, jak se kousek po kousku dostává pryč z místnosti. Nevnímal jsem bolest v hrudi a posadil se. Viděl jsem jen její siluetu. Zmizela.

„Mami,“ zakřičel jsem a po tváři mi stekla slza.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ledové peklo - 4. kapitola :