Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láskou teprve vše začíná - 6. kapitola

19.10.2010 (20:15) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4954×

Písnička

6. Kapitola

„Bello, maminka, když jela domů, měla autonehodu,“ oznámil mi táta a já v tu chvíli ztuhla.

Najednou jsem nemohla popadnout dech. Začala jsem namáhavě sípat a sesunula jsem se s nastávajícím hysterickým pláčem k tátovi na sedačku. Pořád mi to nešlo do hlavy. Moje maminka. Moje milovaná, střeštěná maminka měla autonehodu. Popotáhla jsem.

„C-co se stalo?“ zeptala jsem se. Pevně mě objal a odpověděl.

„Jak jsem řekl, jela z práce, když… když se prý v zatáčce najednou objevilo přímo naproti ní auto, které… které do ní narazilo. Ještě to sice stihla otočit, aby to nebyl čelní náraz, ale nestihla to úplně a ten hajzl to napálil do jejího boku. Zrovna jsem odcházel z práce, když mi volali a oznámili, že ji operují,“ vysvětlil mi tatínek, co se vlastně stalo.

„Jak… jak je na tom?“ zeptala jsem se ho ještě.

„Nevím, holčičko, jel jsem okamžitě domů, abych ti to řekl a pak spolu jeli do nemocnice,“ řekl táta.

„Dobře tedy, tak na co čekáme. Jedeme!“ popoháněla jsem s pláčem tátu a přitom už stála na nohou. Táta se také zvedl a rychle jsme došli k jeho autu a vyjeli do nemocnice. Měla jsem pocit, jakoby mě přejel parní válec. Byla jsem strašně unavená. Je zvláštní, jak jsem v jednu chvíli šťastná a jen pouhopouhá slova stačí k tomu, aby se vše obrátilo v pravý opak. Hlavně, ať to maminka přežije. Musí. Nic se jí nestane. Nesmí! Nevím, co bych si bez ní počala. Je to moje milovaná maminka a nejlepší kamarádka a přítelkyně v jednom. Jenom představa. Že tu není mě strašně mučí. Zase jsem se rozbrečela. Táta mě povzbudivě chytil za ruku, ale bylo poznat, že má co dělat se také nerozbrečet. Zřejmě se snaží kvůli mně. Jakmile jsme byli na parkovišti, už při parkování auta jsem z něho vylítla a mířila si to dovnitř nemocnice. Když jsem tam vběhla, přímo naproti mně byly informace. Přiběhla jsem tam s rudýma očima a udýchaná, jako bych běžela maratón. Přitom jsem utíkala jen malý kousíček. I na těláku běháme více a to jsem roztleskávačka.

„Pro -,“ musela jsem polknout.

„Prosím vás, jsem Isabella Swanová a měli by tu operovat moji matku Renée Swan. Je to asi tři čtvrtě hodiny, co ji přivezli. Potřebuji vědět, jak na tom je,“ snažila jsem se vysvětlit sestřičce za pultem.

„Počkejte chvilinku,“ požádala mě. Něco naťukala do počítače a pár vteřin čekala.

„Ano, vaši matku právě operují, slečno Swanová. Musíte si počkat. Jestli chcete, počkejte v čekárně, pak za vámi pošlu doktora Formena, který vaši matku operuje,“ řekla mi.

„Děkuji, počkám,“ poděkovala jsem a otočila se. Táta akorát vbíhal dovnitř.

„Tak co?“ ptal se mě.

„Pořád ji operují. Musíme počkat v čekárně, pak k nám přijde doktor, který ji operuje,“ vysvětlila jsem tátovi.

„Dobře,“ přikývl táta a oba jsme šli čekat do čekárny.

Seděli jsme tam s tátou ještě asi dvě hodiny, když k nám přišel postarší muž v bílém plášti s černými vlasy.

„Vy jste slečna Swanová?“ zeptal se doktor. Chtěla jsem odpovědět, ale táta mě předběhl.

„Jsem Charlie Swan a toto je má dcera Isabella Swanová. Vy jste operoval moji ženu Renée Swanovou? Jak je na tom? Bude v pořádku?“ vypálil na něj otázky, ale já bych se zeptala úplně stejně.

„Pane Swane, vaše žena je stabilizovaná a z nejhoršího se dostala, ale pořád můžou nastat případné komplikace,“ řekl nám doktor nynější stav maminky.

„Co jste jí operovali?“ zeptal se ještě táta.

„Vaše žena má zlomených několik žeber na levé straně těla a jedno žebro propíchlo levou plíci a krvácelo do ní. Naštěstí se nám podařilo krvácení zastavit, ale pořád, jak už jsem řekl, můžou nastat komplikace. Pak má také rozdrcené levé rameno a levou kyčel. Museli jsme nasadit umělé klouby a sešroubovat pažní a stehenní kost. Také prodělala lehký otřes mozku, ale pokud vše půjde bez komplikací, bude v pořádku a bez následků do života,“ řekl doktor. Uf, bez následků do života. To jsem potřebovala slyšet.

„Můžeme ji vidět?“ zeptala jsem se tentokrát já.

„Jistě, ale jen na chvíli, je po anestezii a spí. Následujte mě prosím.“ Odvedl nás na JIP, kde nás navlékli do sterilních plášťů a zavedli k pokoji číslo 306.

„Máte pět minut, pak budete muset jít. Můžete přijít zítra o návštěvních hodinách, kdy by už měla být vaše paní vzhůru,“ obeznámil nás doktor a otevřel dveře od mámina pokoje. Táta šel první a já hned za ním. Doktor za námi zavřel dveře a nechal nás s maminkou o samotě. Celou dobu jsem se dívala na zem a jen slyšela pípání nějakých přístrojů. Popošla jsem až k posteli a poprvé zvedla hlavu. Zadrhl se mi dech a do očí se mi nahrnuly slzy. Maminka ležela na posteli celá fialová a zasádrovaná. Nenašla jsem na ní jediné místo, které by nebylo pokryto modřinami. Na levém rameni měla ortézu a na ruce sádru. Na levém stehně měla sádru a pánev obvázanou speciální stahovací gumou na zpevnění. Byl to strašný pohled. Před očima mi pořád běhaly dva obrázky. Jeden, jak je maminka plná elánu a vyvádí různé ztřeštěné věci, jako třeba skákání z letadla s padákem na zádech. A pak druhý, jak tu leží celá fialová, napojená na různé přístroje, které pravidelně pípají. Sedla jsem si na stoličku, která byla u postele, a opatrně chytla maminku za ruku.

„Ahoj, mamí, to jsem já, Bella. Přišli jsme s taťkou se na tebe podívat,“ promluvila jsem k mamince, i když jsem věděla, že mě neslyší.

„Musím přiznat, že vypadáš hrozně, mamí. Jsi celá fialová a taková oteklá,“ hořce jsem se zasmála a k tomu mi tekly tiše slzy. Ještě jsme tam byli pár minut, než nás doktor vyprovodil s tím, že ji můžeme navštívit zase zítra.

Zbytek dne uběhl překvapivě rychle. Přemluvila jsem tátu, že zítra nepůjdu do školy a pojedu s ním už dopoledne do nemocnice. Taťka si vzal na čtyři dny volno, aby mohl být s maminkou. Když bylo čtvrt na devět, přišla na mě strašná únava. Muselo to být z toho celodenního brečení, určitě. Šla jsem tedy dát tátovi dobrou noc a odešla do svého pokoje, do koupelny se vysprchovat. Když jsem byla hotová, šla jsem do šatny vzít si pyžamo a pak si konečně lehla do postele. Zavřela jsem oči a přemýšlela. Nevím proč, ale v tu chvíli jsem si přála, aby tu byl někdo se mnou. Někdo, komu bych se svěřila s problémy a mohla se k němu přitulit a brečet až do vyschnutí slzných kanálků. Vím, že tu mám tátu, kterému se mohu svěřit se vším kdykoli a s čímkoli, ale věděla jsem, že on není ten, koho bych tu chtěla. Edward. Tak strašně jsem si přála, aby tu byl se mnou a odvedl moji pozornost od reality. V tuto chvíli jsem si plně uvědomila, jak strašně ho miluji. Moc bych si přála být tu teď s ním a říkat mu, jak strašně ho miluji, stejně jako to dnes říkal tatínek mamince. Vím, že se oba moc milují, jenže jsem si toho nikdy moc nevšímala a ani si neuměla představit, jak silné to je pouto. Nikdy jsem nikoho nemilovala, ale teď, když je tu Edward, si to plně uvědomuji. A s myšlenkami na Edwarda jsem usnula do bezesné noci.

Ráno jsem si připadala, že je mi devadesát let. Došla jsem si do koupelny, podívala se do zrcadla a zděsila jsem se. Na hlavě se mi přes noc musely stoprocentně uhnízdit vlašťovky, protože jinak se neumím přestavit, jak jsem na hlavě místo vlasů mohla mít ptačí hnízdo. Oči jsem měla napuchlé od včerejšího pláče a vůbec jsem byla v obličeji celá opuchlá. Raději jsem odvrátila pohled od zrcadla a otočila se k němu zády. Svlíkla jsem si pyžamo a zalezla do sprchy. Jakmile mi na obličej přistály první kapky studené vody, cítila jsem, jak se mé tělo pomalu uvolňuje a nabírá sílu.

Po vysprchování jsem šla do šatny a oblíkla se do domácího oblečení, protože za maminkou jedeme až za dvě hodiny. Vzala jsem si tedy bílé tílko a volné šedé tepláky na doma. Ještě jsem si nazula bačkory v podobě pejsků a vydala se do obýváku. Tam táta seděl na sedačce a na stole měl položený hrneček s kávou.

„Dobré ráno, tati,“ pozdravila jsem ho.

„Dobré, Bells, jak ses vyspala?“ zeptal se mě.

„Popravdě, spala jsem jak zabitá, ale když jsem se probudila, měla jsem pocit, že je mi devadesát let, ale studená a osvěžující sprcha mě z toho dostala,“ odpověděla jsem mu.

„A jak ty?“ zeptala jsem se ho stejně.

„Stejně jako ty,“ odpověděl mi s náznakem úsměvu. Také jsem se trochu pousmála.

„V jedenáct jsou dopolední návštěvy, takže musíme včas vyjet,“ oznámil mi.

„Jasně, žádný problém,“ přikývla jsem.

„Budeš se se mnou dívat na baseball?“ zeptal se mě na totální blbost.

„Viděl jsi mě někdy sedět u televize a dívat se na baseball?“ odpověděla jsem otázkou.

„Ne, máš pravdu, zapomněl jsem, že se na sport nedíváš, i když nechápu proč,“ odpověděl mi a konec věty si jen zabrumlal pod vousy. Zasmála jsem se. Bohužel jsem věděla, že to není smích od srdce. Sice se snažíme dělat s tátou, jako by se nic nestalo, ale oba víme, že to nejde.

„Tak já jdu nahoru a juknu se na školu, co by měli dnes probírat,“ oznámila jsem tátovi a vydala se nahoru do svého pokoje. Táta mi jen odpověděl pokývnutím hlavy a zamáváním rukou ve vzduchu. To dělá vždy, když je soustředěný na něco v televizi a odpovídá, ani neví na co, a žádá tak tím nebýt rušen. Vyběhla jsem schody a zaplula do pokoje.

Když bylo půl jedenácté, začala jsem se připravovat. Zašla jsem si do koupelny a namalovala se. Vlasy jsem si stáhla do culíku a patku zapla sponkou na temenu hlavy. V šatně jsem si oblékla černé elasťáky, přes to džínovou minisukni a k tomu fialové tričko s veselou včelkou přes celou přední stranu. Boty jsem si vzala conversky a byla jsem hotová. Popadla jsem černou koženou kabelku a seběhla dolů do předsíně.

„Můžeme jet, tati“ zavolala jsem do domu.

„Dobře, jedeme,“ ukázal se tu táta a oba jsme šli do jeho mercedesu. Po deseti minutách jsme dojeli do nemocnice a šli na oddělení intenzivní péče. Tam nás oblékli do sterilních plášťů a zavedli k pokoji 306. První vešla sestřička a promluvila.

„Paní Swanová, přišel za vámi manžel s dcerou.“ Ona na ni promluvila! Což znamená, že už je maminka vzhůru? Sestřička nám naznačila, abychom vešli dovnitř. Když jsme s tátou vešli, maminka tam ležela stejně jako včera, akorát dnes měla otevřené oči. Nahrnuly se mi slzy do očí a rozběhla se k její posteli.

„Mamí,“ zašeptala jsem a vrhla se velmi opatrně na maminku.

„Opatrně, Bello,“ varoval mě táta.

„Mamí, proboha, co nám to děláš,“ brečela jsem s úsměvem.

„Belluš, neplač,“ zasípala maminka.

„Nemluv, Renée, zbytečně se namáháš,“ přesvědčoval maminku.

„Jo, nemluv, táta má pravdu,“ přidala jsem se k němu. Maminka jen pokývala hlavou na souhlas.

Byli jsme tam s taťkou až do konce návštěvních hodin a pak jeli domů. Doma to překvapivě uteklo rychle a odpoledne jsme vyrazili zase do nemocnice na návštěvu. Oba jsme tam byli až do konce a pak jeli domů. Zítra už bohužel musím do školy a vysvětlit všem, proč jsem tam dnes nebyla. Teď mi vlastně došlo, že nikdo neví, co se děje. Vždy někomu zavolám, aby o mě neměli strach, a tentokrát jsem nikomu nevolala. To bude malér. Určitě od nich dostanu sprda, proč jsem nedala vědět. No nic.

Když byl večer, dala jsem dobrou noc tátovi a šla se přichystat do postele. Jakmile jsem byla hotová, unavená jsem padla do postele a do pěti minut byla tuhá.

Dnes v noci se mi zdál sen. Zvláštní na něm bylo, že byl na chlup stejný, jako byl můj poslední sen. Edward běžel lesem nadlidskou rychlostí a já vedle něho letěla na koštěti jako nějaká čarodějka. S trhnutím jsem se opět probudila. Podívala jsem se na budík a ten ukazoval za pět minut půl osmé. Vydala jsem se do koupelny. Udělala jsem ranní hygienu a vysprchovala se. Kapky studené vody mě stoprocentně probudily do života a já docela odpočinutá vylezla ze sprchy. Lehce jsem se nalíčila a vlasy si stáhla do drdůlku na týlu hlavy. Patka mi přirozeně spadla do obličeje, takže s vlasy jsem byla hotová. Dnes byla venku opět zima a trochu poprchávalo. Vzala jsem si úzké vyšísované džíny a k tomu bílé tričko se Šmoulinkou. Přes to jsem si vzala modrou mikinu. Obula jsem si bílo – modré skate boty, popadla tašku přes rameno a seběhla do kuchyně se nasnídat. Jelikož měl táta dovolenou, nemusí brzo vstávat, a proto ještě spal. Udělala jsem si snídani a pak pádila do školy.

Ve škole jsem byla za pár minut a už jsem si to parkovala vedle černého Porsche. Vypla jsem motor a vystoupila. Rozhlídla jsem se po parkovišti a hledala svoji partičku. Když jsem ji uviděla stát dál od všech i s Edwardem, na puse se mi samovolně roztáhl úsměv, který jsem věděla, že jde od srdce. Jenže pak jsem uviděla, jak si mě všichni naštvaně a káravě prohlíží, usměv mi zmizel. Jediný Edward se tvářil soucitně, jako by věděl, co se stalo. Kajícně jsem sklopila hlavu a vydala se k nim.

------------------------------------------------------------------------------------------

Doufám, že se vám díl líbil. Budu moc ráda, když mi tu zanecháte nějaký ten komentík, a až jich tu bude alespoň 10, přibude další kapitolka. Děkuji. xD

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láskou teprve vše začíná - 6. kapitola: