Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láskou teprve vše začíná - 22. kapitola

25.04.2011 (14:15) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4449×

22. kapitola

„Uah,“ protahovala jsem se v sobotu ráno. Vylezla jsem z postele a zamířila si to do koupelny, když mi padl zrak na kalendář na zdi nad psacím stolem. Pane bože, dnes je třicátého prvního března! Já mám dneska sedmnácté narozeniny! Najednou jsem se musela něčeho chytit. Jak je možné, že to tak rychle uteklo?

Už dlouho jsem plánovala velkou oslavu u baru na pláži. Měla jsem ji tam každý rok, ani jednou jsem ji nevynechala… až do teď. Ne, toto je jediné pravidlo, které nechci porušit. Už jako malá jsem si dala předsevzetí, že do osmnáctých narozenin je tam budu slavit a ani letos mě nic nedonutí oslavu zrušit.

Fajn, sice mě má ve škole každý za cvoka, na své kamarády i kluka jsem se vykašlala, abych je chránila, ale… Ten smrtící dotek se mi od té doby nestal, tak by nemusel účinkovat ani dneska. Sakra, přece mi ty divné příhody nezkazí narozeniny. Sedmnáct mi bude jen jednou za život. Je to věk někde mezi dětstvím a dospělostí, je výjimečný. A ve škole každý ví, jaké já mám oslavy narozenin. Každý si je pokaždé moc chválil. S odhodláním jsem se odebrala do koupelny a dopřála si pořádnou dlouhou osvěžující vanu. Udělala jsem si pleťovou masku a položila se do vody.

Tam jsem relaxovala asi dvě hodiny, ale bohužel mi zakručelo v žaludku, takže jsem musela relaxaci ukončit. V rychlosti jsem si ještě umyla vlasy a z vany vylezla. Osušila jsem se, vyfénovala vlasy a odešla do šatny převléci se do domácího. Což představovalo bílé tílko a kraťásky s chlupatými ponožkami. Vlasy jsem si cestou do kuchyně stáhla do ohonu a s úsměvem na rtech se přifařila do kuchyně.

„Ahojky,“ pozdravila jsem rodiče. Ti se na mě dívali jako na zjevení. Zaraženě mě pozdravili a dala bych ruku do ohně, že právě přemýšlejí nad tím, co ta změna. Ano, i rodičům jsem se vyhýbala. Ale doma mi něco nehrálo, místo toho, aby se strachovali, co se se mnou děje, procházeli kolem mě mlčky a dělali, jako by nic. Nevím, přišlo mi to zvláštní, podle mě by si každí rodiče měli dělat starosti, když by se jejich dítě začalo chovat tak, jako já. Pokoušeli by se mu promluvit do duše, při nejhorším by se ho snažili poslat ke cvokařovi, ale naši... No, to je jedno.

„Dobré ráno, oslavenče,“ usmála se na mě mamka a snídani mi položila na bar, kam jsem si sedla. Zaculila jsem se na ni.

„Dobré, Bells,“ pozdravil mě taťka vedle mě. Snídani jsem slupla jako malinu a rozhodla se rodičům říct o dnešní oslavě.

„Mami, tati, chtěla bych vám něco říct,“ začala jsem. „Vím, že je trochu pozdě, ale i přesto bych chtěla na dnešek uspořádat oslavu. Vím, že jsem se poslední dny chovala divně, ale měla jsem pro to svůj důvod. A jelikož jsem o narozeninách vůbec nemluvila, asi vám došlo, že oslavu nechci. Ale opak je pravdou. Chci ji, proto budu potřebovat pomoct s výzdobou pláže a baru. Nejlepší by bylo, kdybyste zavolali Sandře, ta se o to vždy postarala bravurně, má úžasný vkus.“ Sandra je naše dlouhodobá přítelkyně a hlavně výborná designerka. Spousta lidí si u nás nechává dělat různé oslavy, hlavně na pláži, ale najdou se i tací, kteří je chtějí normálně v baru v budově. Tam jsou většinou v zimě. A my jsme vždy zavolali Sandře a ta je připravila.

Jenže místo toho, aby rodiče přikývli, tak se na sebe nejistě podívali. Měla jsem pocit, jako by se mezi nima odehrával rozhovor, který já neslyším. Ale pak se mamka na taťku zamračila a pohled zaměřila na mě. Zářivě se usmála a přikývla, táta se zamračil.

„Jsem ráda, že ses pro ni nakonec rozhodla, holčičko. Telefon na Sandru je v telefonním seznamu, tak jí zavolej.“

„Dobře a díky,“ poděkovala jsem oběma, i když táta se pořád tvářil jako kakabus. Slezla jsem ze stoličky u baru a šla zavolat Sandře. V telefonním seznamu jsem si našla její číslo, jak mi poručila mamka a šla k sobě do pokoje, kde jsem měla mobil. Vytočila jsem číslo a nechala to vyzvánět. Po čtyřech pípnutích to zvedla.

„Bello, ahoj,“ ozval se její vysoký hlásek.

„Ahoj, Sandro. Tak co, jak se máš?“

„Ale jo, jde to. Kšefty jsou a Bobyho konečně povýšili. Takže mám doma pana zástupce ředitele,“ chlubila se. Boby je její přítel a pracuje ve firmě s elektronikou.

„Páni, tak to jsem ráda. Řekni mu, že mu gratuluji.“

„Jasně, vyřídím, ale Bello, to určitě není to, proč si volala, že,“ odhalila mě.

„No… jo. Víš, vím, že volám pozdě, ale potřebovala bych pomoct s dnešní oslavou narozenin. Prosím, řekni, že máš dneska volno, jinak se asi zhroutím.“

„Neboj, na rozdíl od někoho nezapomínám, takže jsem si dnešek nechala pro tebe. Věděla jsem, že nakonec zavoláš,“ smála se do telefonu.

„Uf, řeknu ti, že jsem si oddychla. Za jak dlouho bys tu mohla být?“

„Týmu jsem řekla, ať k vám přijede v jednu, já se ale zastavím už ve dvanáct, teda, jestli by vám to vyhovovalo.“

„Ne, vyhovuje nám to. Takže ve dvanáct, což je za…“ Rychle jsem vyhledala hodiny. „...hodinu.“

„Dobře. Tak se měj, Bells, a pozdravuj rodiče.“

„Budu, zatím.“

„Pa,“ rozloučila se a típla to. Super, takže oslava bude. Teď mě však čeká ta horší část, a to odesemeskovat pozvánky všem svým spolužákům, známým a prostě všem, koho tu budu chtít. V mobilu jsem napsala jednu esemesku.

Ahoj, srdečně tě dnes zvu na svoji oslavu sedmnáctých narozenin, která se koná u baru na pláži v osm hodin. Těším se, Bella.

Poté jsem otevřela kontakty a začala zaškrtávat všechna jména, komu bych chtěla esemesku poslat a musím říct, málo jich opravdu není. Zdráhavě jsem zaškrtla Edwardovo jméno a radši nad tím nepřemýšlela a vybírala dál. Když jsem měla všechny, komu bych chtěla esemesku poslat, zaškrtlé, dala jsem odeslat. S úsměvem jsem se rozplácla na posteli, ale po chvíli se zase zvedla a šla to říct rodičům.

„Sandře jsem volala, bude tu ve dvanáct a tým v jednu a ještě jsem poslala pozvánky,“ oznámila jsem jim. Na chvíli jsem se zamyslela.

„Tati? Budeš odpoledne doma?“ zeptala jsem se ho. Něco bych od něj totiž potřebovala.

„Jo, na dnešek jsem si vzal volno.“

„Super, potřebovala bych, abys odpoledne dohlédl na přípravu pláže, protože já bych zajela s mamkou do města, koupit si něco na sebe na tu oslavu. Nevadí to?“

„Jasně, dohlédnu na to, jen si zajeďte na nákupy, holky,“ usmál se na mě taťka.

„Mami, jela bys?“ optala jsem se jí, jestli bude vůbec souhlasit.

„Pojedu moc ráda, dlouho jsme spolu nikde takhle nebyly. Uděláme si holčičí odpoledne. Sandru bychom mohly vzít s sebou.“

„Mami, to asi nepůjde, ona tu bude muset organizovat tu přípravu.“

„Hmm, máš pravdu, ale i tak si to určitě užijeme,“ mrkla na mě. Jen jsem se na ni zaculila a odešla zpátky do svého pokoje. Vzala jsem si počítač a brouzdala po internetu, než se ozval domovní zvonek. Sandra. Odložila jsem notebook a seběhla schody dolů do předsíně.

„Sandro,“ usmála jsem se na ni a objala ji. Páni, zapomněla jsem na to, jak je malá. Táta jí říká prcek a ona to strašně nesnáší. Oni dva se totiž znají už od střední.

„Ahoj, Bello. Páni, vypadáš krásně, stala se z tebe kočka po mámě. Jo a… všechno nejlepší,“ zaculila se na mě a já ji znovu objala. Ještě se pozdravila s rodiči a pak jsme se všichni odebrali do obýváku. Nějakou chvíli jsme si povídali, ale nakonec jsme stejně zabrousili k mé oslavě, u které jsme zůstali.

Po hodině přijel její tým s výzdobou. Omluvila se a šla šéfovat, jak tomu říkám já. Takže už ji zřejmě do večera nezastihneme, jelikož je vždycky jako uragán a strašný puntičkář. Sice je od nás pár metrů, ale každou vteřinu je na jiném místě. Řekla jsem mamce, že je čas vyjet do města, a tak jsem se šla obléct. V šatně jsem na sebe hodila džíny, tričko a obula si lodičky. Vlasy jsem si rozpustila a rozčesala. V rychlosti jsem se lehce nalíčila, popadla kabelku s doklady a seběhla dolů za mamkou.

„Můžeme jet,“ oznámila jsem jí, houkla pozdrav na taťku a vyšla před dům. Mamka vyjela z garáže se svým autem, já nastoupila na místo spolujezdce a vyjely jsme. Mamka zajela k největšímu nákupnímu středisku ve městě, zaparkovala v podzemních garážích a vyrazily jsme.

Prošly jsme nespočet krámů, spousty si toho nakoupily na normální nošení, ale až v předposledním jsem si vybrala věci na oslavu. Mamka si sice kalhoty a top vybrala už v předchozích obchodech, jenže mně se ještě nic nezalíbilo, až do teď. V krámu, ve kterém jsme právě byly, měli nádherné, ale opravdu nádherné šatičky, které mi okamžitě padly do oka. Zkusila jsem si je a musím uznat, že mi padly jako ulité. Hned jsem si je koupila a s mamkou jsme se odebraly do obuvi. Mamka si tam vybrala krásné lodičky, které se jí k tomu, co si koupila na oslavu, velmi hodí a já si zamilovala stříbrné sandálky. Ještě jsme si koupily pár párů bot a dnešní nákupy jsme završily v posledním krámu, a to v klenotnictví. Koupily jsme si pár krásných kousků a konečně jely domů.

Táta na nás valil oči, když viděl, kolik tašek táhneme. Obě jsme se tomu zasmály a odnesly si své do svých pokojů. Tašky jsem si položila na zem v šatně a začala uklízet. Jediné, co jsem si nechala venku, byly šatičky a botky na oslavu.

Když jsem vyšla z šatny, podívala jsem se na hodiny. Páni, půl sedmé, byly jsme tam opravdu hodně dlouho. Hmm, asi bych se měla začít připravovat. První, co jsem šla udělat, bylo, že jsem si napustila vanu. Chvíli jsem v ní ležela, ale čas mě hnal, takže jsem musela vylézt. Nejdříve jsem si vyfénovala vlasy a žehlila si je, dokud nebyly perfektně rovné, bez sebemenší vlnky. Na večer jsem si je hodlala nechat jen tak rozpuštěné, žádný účes. Po dokončení vlasů jsem se dala na líčení. Jelikož mám hladkou pleť, make-upu jsem si dala co nejméně, jen abych dostala trochu barvy v obličeji, protože má pokožka je hodně světlá. Poté jsem si nalíčila kouřové líčení s růžovým nádechem, nanesla řasenku a byla hotová. Růžový lesk na rty si dám, až budu mít na sobě šaty, jelikož bych jsem si je mohla umazat. Hotová s vizáží jsem se tedy oblékla a dokončila to doplňky. Kruhy z bílého zlata, prstýnkem na prostředníček pravé ruky a náramkem na stejnou ruku.

Očima jsem znova zabrousila k hodinám. Půl osmé. Jak znám lidi ze školy, začnou se trousit už teď. Ale jak je u nás zvykem, oslavenec přijde pokaždé až v osm hodin, kdy je i dort. Začala jsem na sobě pociťovat nervozitu. Ve škole jsem se chovala jako totální blázen, co když kvůli tomu nepřijdou, i když se jim mé oslavy vždy líbily? Bože, bude to v pohodě, nabádala jsem se v duchu. Nejvíce jsem se ale obávala střetu s Edwardem. Když se to tak vezme, my dva jsme se rozešli, dá se říct. Ve škole jsme se na chodbách míjeli beze slova a na hodinách dělali, jako že tam ten druhý není. To samé jsem dělala s kamarády, ale to je trochu jiný případ. Ach jo, miluji Edwarda jako nikoho na světě. Strašně moc se mi po něm stýská, po jeho dotecích, objetí, rtech, prostě po něm celém.

Ale co si z toho dělám hlavu, třeba ani nepřijde. Ježíš, co si nalhávám, určitě nepřijde. Přece by nechodil na narozeniny své bývalé holky. Najednou mi bylo do breku. Sakra, proč jsem dopustila, aby se to mezi námi takhle zkazilo? Jak jsem to mohla já takhle pokazit? Už dvakrát, dvakrát jsem ho zranila. Jenže z druhé strany jsem se ho snažila chránit. Mezi ty divné věci, co se mi dějí, nechci nikoho tahat. Za prvé, mohlo by jim to ublížit, nikdy nevím, co se okolo mě stane a zadruhé by mě poslali šupem hupem na psychiatrii. Ach jo.

Dnes už po několikáté jsem se podívala na hodiny. Páni, za pět minut osm. Zvedla jsem se z postele a šla se obout. Nazula jsem si ty krásné botičky, když v tom do pokoje vešla mamka s tátou a Sandrou.

„Ach, Bello, vypadáš nádherně,“ zalichotila mi Sandra.

„Děkuju, tobě to také moc sluší,“ pochválila jsem jí její top, džíny a boty. Během doby, co jsem se připravovala, se musela zřejmě převléknout.

„Ale jdi, musíš uznat, že v této místnosti a i na téhle planetě jsi největší kočka ty,“ mrkla na mě a já se zaculila.

„Všem třem vám to moc sluší, holky,“ vložil se do toho taťka. Mamka mě ještě objala, pak Sandra i taťka. Oznámili mi, že už tu jsou všichni, tak až mě vyzvou, mám sejít dolů. Pokývala jsem hlavou, jako že rozumím a oni odešli. Zhluboka jsem se nadechla. Fajn, jsou tu všichni, co jsem pozvala, ale myslí tím i Edwarda? Co když ne? No, teď není čas to řešit. Naposledy jsem si stoupla před svoje velké zrcadlo, co mám v pokoji a zhodnotila, jestli je vše v pořádku. Když jsem vše odsouhlasila, odběhla jsem si ještě do koupelny pro lesk a byla jsem… asi dokonalá. Znova jsem se zhluboka nadechla a vydechla.

„Bello,“ ozvalo se ze zdola. Rázem se mi rozklepaly kolena. Ježíš, odkdy jsem nervózní? Zatřepala jsem hlavou a snažila se na nic nemyslet. Nahodila jsem úsměv a pomalu se loudala ke schodům. Pevně jsem se chytla zábradlí a schůdek po schůdku sestupovala dolů.

„Všechno nejlepší,“ zakřičeli všichni najednou a bouchly barevný papírky a zafrčely frkačky. Rázem se mi oči zaplnily slzami. Ach, i když jsem všechny ve škole poslední měsíc ignorovala, přesto sem přišli oslavit mé narozeniny. Hned u schodů stáli mamka s taťkou a Sandra s Bobym, který večer přijel. A dokonce tam stála i babička s dědou! Pane bože, co tu dělají? Oni nikdy na moje oslavy nejezdili. Jenom mi zavolají a popřejí vše nejlepší. Ale jsem moc ráda, že přijeli. Hned vedle nich stáli mí nejlepší kamarádi. Lily, Tery, Katy i zbytek holek i kluků z týmu. Na druhé straně byli všichni kluci z fotbalového týmu a… pane bože, mezi týmem a klukama z fotbalu, přímo naproti mně stál Edward. Na sobě měl rovné džíny, bílé tričko a přes to oblek. Bože, vypadal v tom tak úžasně a sexy. Elegantně, přesto sportovně. Mé oči se okamžitě rozzářily a rty roztáhly do šťastného úsměvu. A když jsem viděla, jak mu v těch smaragdech protkaných zlatými žilky zajiskřilo, jako by se najednou všechno rozzářilo a já viděla pouze a jen jeho. Strašně moc jsem se chtěla rozběhnout a padnout mu kolem krku, ale to samozřejmě nešlo. Najednou všichni ustoupili a Cody, kluk z fotbalového týmu, jel se stolečkem na kolečkách, na kterém stál obrovský čokoládový dort.

„Páni, děkuju moc,“ poděkovala jsem všem. Najednou jsem šla z objetí do objetí. Nejdříve rodina, potom kamarádi, kteří mi šeptali, že jsou rádi, že je jejich Bella zpátky, a jako poslední Edward. Oba jsme stáli naproti sobě a dívali si do očí. Jenže já už to prostě nevydržela a vrhla se mu kolem krku. Co nejpevněji jsem se ho chytla a začala vzlykat. Jeho ruce se mi pevně obtočily kolem pasu a tiskly k jeho tělu.

„Ach, Edwarde, je mi to všechno tak líto, strašně moc,“ vzlykala jsem mu do ramene a tiskla se k němu. Jedna jeho ruka mě začala hladit po vlasech. „Strašně moc si mi chyběl. Já… musíš mi věřit, že tohle všechno jsem dělala, jen abych tě ochránila a prosím, neptej se mě před čím,“ snažila jsem se mu vysvětlit.

„Ššš...“ Hladil mě po vlasech i zádech.

„Miluji tě, Edwarde, a vždycky budu,“ zašeptala jsem mu do ucha.

„Já vím, lásko,“ zašeptal mi též do ucha, které pak políbil. Nevěřícně jsem se od něj trochu odtáhla, ale pořád se tiskla k jeho tělu. Když jsem však v jeho očích uviděla, že to myslí naprosto vážně a hlavně upřímně, už jsem to nedokázala vydržet a políbila ho. V té chvíli, kdy se naše rty setkaly, mnou projel elektrický šok a okamžitě jsem se do polibku opřela. Oba naráz jsme pootevřeli ústa a spojili jazyky. Vynahrazovali jsme si všechny ty dny, týdny, co jsme se od sebe drželi dál. Slastně jsem zavzdychala a zapletla mu ruce do vlasů.

Nevím, jak dlouho jsme se líbali, ale byli jsme nuceni se od sebe odtrhnout, jelikož nám někdo poklepal na ramena. Táta.

„Řeknu to asi takhle. Edwarde, strašně si mě naštval, ale Bella je s tebou asi šťastná, tak tě budu tolerovat a možná tě budu mít zase rád, dokonce budu tak shovívavý, že budu ignorovat vaše muchlování, ale vážení, jste na veřejnosti, tak se podle toho i chovejte,“ kladl nám na srdce. Když jsem se porozhlédla, všichni nás upřeně pozorovali. Okamžitě jsem zčervenala a hlavu si schovala do Edwardova trička.

„Tak, ještě bychom si mohli připít na oslavenkyni, dát jí dárky a pak se přesunout na pláž, co vy na to?“ řekla Lily. Ostatní přikývli a z táců, co byly na stolech, které sem přivezla Sandra, jen musím upozornit, že veškerý nábytek v obýváku byl posunutý a pokoj byl vyzdobený, si vzali jednu skleničku se šampusem. Edward se ode mne odtáhl, vzal dvě a jednu mi podal. Děkovně jsem se na něj usmála a věnovala mu jednu krátkou pusu. Volnou rukou mě objal kolem pasu a natiskl na bok. Já ho též volnou rukou objala a přitulila se k němu.

„Takže, všechno nejlepší, Bello,“ pozvedla Lily skleničku. Ostatní ji napodobili a každý řekl něco jiného.

„Všechno nejlepší k sedmnáctým narozeninám a ať tě láska nikdy neopouští,“ pronesl Edward nahlas a před všemi mě políbil. Ozval se pískot, a když jsem se od Edwarda odtáhla, zasmála jsem se.

„Děkuju,“ poděkovala jsem mu. Ještě jednou jsme všichni pozvedli skleničky a pak se napili. Po přípitku jsme se nachomýtli ke dvěma velkým prázdným stolům a začali se předávat dárky. A to bylo potřesení rukou, objetí či pusa na tvář, dárek, mé poděkování a pořád dokola. Po chvíli mi z toho šla hlava kolem a ještě stále nebyl konec. Naštěstí to asi po deseti minutách skončilo a všichni se přesunuli na pláž, která byla vyzdobena spousta žárovičkami, lampióny, barevnými refrektory a hlavně jedním velkým tanečním parketem. Byl sem přivezen i dort, který jsem slavnostně rozkrojila. Pak si už každý bral kousek a dávali si ho na talířky, které ležely hned vedle i s vidličkami. Také jsem si kousek ukrojila a musím říct, že dort byl opravdu vynikající.

„Jak vidím, náš páreček se usmířil, takže se mnou určitě budete souhlasit, když řeknu, že jim náleží první tanec. Bello, Edwarde, tohle je pro vás,“ promluvil náš DJ do mikrofonu, a jen tak náhodou, je to Dany. Edward se na mě něžně usmál, chytl za ruku a odvedl doprostřed parketu. A najednou začala hrát má oblíbená písnička. No, jo, to je celý Dany. Edward si mě přitáhl do objetí, já mu dala ruce kolem krku a spolu jsme se začali pomalu houpat do rytmu písničky. Ach, to byla ta nejkouzelnější chvilka večera. Byl večer, tma, okolo nás šero, Sandra na sto procent schválně ztlumila světýlka a nad námi se rojil ráj hvězd.

S Edwardem jsme si navzájem dívali do očí a beze slov si vyznávali lásku. V tu chvíli jsem měla doopravdy pocit, že je tu něco kouzelného. Okolo nás pomalu přibývaly tančící páry, samozřejmě mezi nima nechyběli mamka s taťkou, Sandra s Bobym a ani babička s dědou. Prostě to bylo dokonalé.

Když písnička skončila, nějakým zázrakem jsme se dokázali vypařit a šli se projít po pláži. Boty jsme si vzali do rukou, chytli se za ruce a nechali si smáčet nohy v moři.

„Edwarde, chtěla bych se ti omluvit za -“

„Neomlouvej se, Bells. Já… prostě vím, že sis poslední dobou potřebovala něco srovnat. Sice to pro mě bylo těžké, ale chápu to. Ach, Bells, jsi důvod mé existence. Ať budeš dělat cokoliv, vždy budu stát za tebou a nebudu ti nikdy stát v cestě. Miluji tě, ať se chováš jakkoliv, ať děláš cokoliv. Tohle si pamatuj.“ Po celou dobu, co mi to říkal, se mi díval hluboce do očí a mně s každým jeho slovem srdce bušilo rychleji.

„Miluji tě,“ řekla jsem pouze, zastavila se a políbila ho. Boty jsem upustila na zem a ruku mu dala kolem krku. Naše polibky byly jemné a něžné, pomalé, žádné spěchání a vulgárnost, pouze a jen láska. Bohužel jsem člověk a musím dýchat, takže jsme se od sebe museli odtrhnout. Beze slova jsem si ze země sebrala boty a ruku v ruce jsme pokračovali dál po pláži.

Asi po hodině jsme se vrátili a konečně začali pořádně slavit. Dospělí už odešli do domu a nám vyklidili pole. Dany nám pustil pořádnou rychlovku, takže jsme to všichni rozjeli. Zezadu jsem se nalepila na Edwarda a začala jsem tančit. Bože, tolik mi to chybělo. Z hlavy jsem všechno vymazala a nechala se vést hudbou. Oba jsme to tam pořádně roztočili, a když písnička skončila, byli jsme uřícení, jako bychom uběhli maraton. A co mě pobavilo, Edward se urychleně musel schovat do tmy, jelikož mu rozkrok zdobila velká boule.

Po zbytek večera jsem se u všech střídala a povídala si s nimi. Edward byl samozřejmě neustále u mě, jen párkrát se odtrhl. Když bylo půl dvanácté, přišla ven mamka a oznámila mi, že do dvanácti se to tu musí vyklidit, což jsem ale vůbec nechápala. Je sice pravda, že už tu zůstali jen nejbližší přátelé a Edward, jenže stejně… No, bylo mi trapné je vyhánět, a tak jsem předstírala, že už jsem strašně unavená. Nakonec se se mnou teda všichni rozloučili a odešli. Poslední, kdo zbyl, byl Edward.

„Až budeš usínat, něco si přej. Věřím, že se ti to splní,“ šeptal mi Edward. Stáli jsme u jeho Porsche a loučili se.

„Já si nepotřebuji nic přát. Mám tebe, to je vše, co chci.“

„Miluji tě,“ usmíval se na mě něžně a sklonil ke mně hlavu. Lechtivě jsme se dotýkali nosy.

„Já tebe,“ řekla jsem a spojila naše rty v polibku. Chvilinku jsme se tam něžně líbali a pak odjel. S povzdychem jsem se otočila a odešla do domu.

„Fajn, všichni zmizeli. Vůbec nechápu, proč jsem je musela vyhnat, když dřív jste mi dovolovali být venku mnohem déle,“ stěžovala jsem si a vešla do obýváku. Počkat, kde jsou všichni?

„Mami? Tati?“ volala jsem po domě, ale nikdo se neozval.

„Bello,“ ozval se za mnou tátův hlas.

„Fujtajbl, víš, jak jsem se lekla.“ Chytla jsem se za srdce a otočila se na něj, jenže ve chvíli, kdy jsem ho uviděla, jsem se tak rozesmála, že jsem se chytala za břicho.

„Pane bože, tati, co to máš na sobě?“ dostala jsem ze sebe během smíchu. Bože, připomínal mi mnicha. Přes oblečení, co měl na oslavě, měl dlouhé černé roucho s kápí, kterou měl na hlavě.

„Pojď se mnou, Bello,“ promluvil zvláštním hlasem. Nadzvedla jsem obočí, jako že nechápu, ale nakonec se za ním rozešla. Došel až pod schody, kde máme takový malý kumbál. Otevřel od něj dveře a vešel dovnitř.

„Můžeš mi říct, proč jdeš do kumbálu?“ ptala jsem se ho nechápavě. Jenže on se sklonil k podlaze a odsunul kobereček, který tam máme. A já vyjeveně vyvalila oči a zalapala po dechu. V podlaze byly padací dveře! Pane bože, žiju v tomhle domě šestnáct let, ale nikdy jsem si jich nevšimla a ani na ně nenarazila.

Táta je otevřel a překvapivě se nepohnulo ani zrnko prachu. On tam totiž ani žádný prach nebyl, což znamená, že se musely nedávno používat. Táta se narovnal a začal scházet do černočerné tmy.

„Tati, nechceš alespoň baterku? Vždyť je tam tma jako v pytli,“ ptala jsem se ho. Táta však mlčel a ztrácel se mi před očima v černé mlze. Bohužel mi tedy nic jiného nezbývalo a napospas té tmě jsem ho následovala. A vůbec mě nenapadlo, že se mi v těch padacích dveří změní jak život, tak osud.

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láskou teprve vše začíná - 22. kapitola: