Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láskou teprve vše začíná - 20. kapitola

05.04.2011 (18:45) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4334×

20. kapitola

„Bello, dělej, máme tam být ve dvanáct a je půl jedenácté,“ volal na mě táta z venku. Zbytek týdne utekl jako nic, Edward na tom měl samozřejmě největší podíl, s ním prostě čas neuvěřitelně rychle plyne. A byl tu víkend, kdy jedu za babičkou a dědečkem. Bydlí v jednom malém městečku dvě hodiny odtud. Jezdíme tam každých půl roku. Už se mi docela stýská, mám je oba moc ráda. Babička vždycky něco dobrého upeče a já s tátou to pokaždé vše sníme.

Ještě naposled jsem se shlédla v zrcadle. Bílé tílko, džíny a conversky. Vlasy jsem měla vyžehlené v culíku a patku volně přes obličej. Fajn, můžu jít. Seběhla jsem schody a vyšla ven před dům.

„No, to je dost,“ neodpustil si táta a já se na něj na oplátku zašklebila. Sedla jsem si na zadní sedadla tátova auta, do uší si dala sluchátka s už puštěnou hudbou a pohodlně se uvelebila. Táta ještě zamkl dům, dosedl na místo řidiče vedle mamky, nastartoval a společně jsme všichni vyjeli k dědovi a babičce.

Po dvou hodinách jsme konečně sice pozdě, ale dojeli. Babička s dědou už nás vyčkávali na verandě.

„Babi.“ Vystřelila jsem z auta a objala ji, stejně jako dědu.

„Ahoj, Bello.“ Opětovali mi oba s úsměvem objetí.

„Ahoj, mami.“ Objal ji táta a pak i mamka.

„Pojďte dovnitř, přece tu nebudeme stát,“ naháněl nás děda dovnitř. Všichni jsme se tedy odebrali do domu do obýváku a pak začal jeden velký kolotoč otázek. Jak jsme se měli? Co práce? Co škola? A další a další… Po hodince povídání jsme se přesunuli do kuchyně, kde nám babi naservírovala oběd.

„Je to vnikající, Evelin, jako vždy,“ libovala si mamka. Babička se na ni šťastně usmála. Po obědě jsme se zase přesunuli do obýváku a naopak my vyzpovídali babičku s dědou. Když se hovor začal točit kolem dospěláckých blbostí, omluvila jsem se a šla se projít po domě. Navštívila jsem svůj starý pokoj, kde jsem spala, když jsem byla malinká a pak i starý tátův. Zastavila jsem se u jeho poličky, na které měl staré černobílé, ale už i barevné fotografie. Na jedné byl jako malý s rodiči, na další se svým nejlepším kamarádem, s kterým je v kontaktu dodnes, pak z tanečních se svou partnerkou a poslední s mou maminkou ještě, když spolu chodili. Tu poslední jsem si vzala do ruky a usmála se. Obou jim to tam moc sluší. Nejvíce se mi na té fotce líbí, jaké na ní mají zamilované pohledy. Takhle se táta na mamku kouká i teď, s láskou, něhou a oddaností. Fotku jsem postavila zpátky a natáhla se do houpací sítě, kterou tu taťka má. Vytáhla jsem mobil a napsala esemesku Edwardovi.

Ahoj, lásko, moc se mi stýská, i když je to jenom pár hodin, co jsem tě neviděla. :)

Ahoj, miláčku, mě také chybíš, moc. A co prarodiče?

V pořádku, jsem moc ráda, že je vidím, oba je mám moc ráda, tebe však víc. :)

To doufám. Belli, už budu muset jít, jsem na lovu.

Tak já tě nebudu zdržovat.

Ty nikdy nezdržuješ. Miluji tě.

Já tebe, pa.

Ahoj.

Odeslala jsem poslední esemesku a s připitomělým úsměvem se houpala v síti. Jak já ho miluji. Nechápu, jak jsem se od něj mohla držet dál a říkat o něm, že je zrůda. Nenávidím se za to. Špatné období je ale za námi a rýsuje se před námi snad šťastná budoucnost. Po chvíli jsem se zvedla a pokračovala dál. Na chvilku jsem nakoukla i do ložnice babi a dědy, ale připadala jsem si tam vlezle, a tak jsem hned odešla. Jako poslední dveře mi zbyly na půdu. Nechápala jsem však, proč byly vždy zamčené. Jako mála jsem si tu často hrávala na schovávanou a půda mi přišla jako dobrý úkryt, nikdy jsem se tam ale nedostala, protože bylo zamčeno. Schválně jsem to zkusila i teď, i když jsem věděla, že bude zamčeno. Chytla jsem kliku a chtěla s ní pootočit. Překvapení pro mě však bylo, když se ozvalo dunivé cvak a dveře se pootevřely. Otevřela jsem je dokořán a naskytl se mi pohled na krátkou chodbičku zakončenou schody vedenými nahoru na půdu.

V tu chvíli jsem se cítila jako malá holčička, která našla tajemnou chodbu a na jejím konci očekává nějaký poklad či překvapení. Vešla jsem do ponuré chodby a po schodech zamířila nahoru. Byla tu tma jako v pytli, ale moje oči se nakonec přizpůsobily šeru a já jakž takž viděla. Na konci schodiště byly další dveře, které už zřejmě byly přímo od půdy. Zase jsem pootočila klikou a se sprškou prachu a hlučným zavrzáním jsem dveře otevřela. Očekávala jsem normální půdu, kde je spousta prachu a harampádí, ale to, co jsem objevila, mě přinutilo zalapat po dechu.

Místnost byla čistá a vyklizená. Navíc to ani nevypadalo jako půda, spíše mi to připomínalo obřadní síň pro… snad čarodějky? Nevím, připadalo mi to uhozený. Na dřevěné podlaze byl červený kulatý koberec, který překvapivě na sobě neměl jediné zrnko prachu, a na něm byl vyšitý nějaký ornament. Připomínalo mi to nějaký erb nebo znak. Opravdu nevím. Místnost byla do kulata a tak obkreslovala tvar koberce. Fakt divný. Navíc jediným zdrojem světla tu bylo miniaturní okýnko, takže jsem tu špatně viděla. Matně jsem došla ke stěně s vypínačem a rozsvítila. Místnost se rázem rozehrála všemi barvami. Užasle jsem se rozhlížela a procházela se po celé místnosti. Bylo tu také spoustu poliček, ve kterých byly zkumavky s nějakými barevnými tekutinami. Chtěla jsem jednu vzít do ruky, ale najednou se mi zamotala hlava. Popošla jsem pár kroků do zadu a dostala se doprostřed koberce a vlastně i celé místnosti. V tom mi vytryskla šílená bolest do spánků a já se s vyjeknutím zřítila k zemi. A pak jsem ztratila vědomí.

Bylo mi strašně. V krku jsem měla vyprahlo jako na Sahaře a žaludek se mi obracel jako na kolotoči. Otevřela jsem oči a mžourala do světla. Když už jsem viděla, snažila jsem si sednout, ale podařilo se mi to až na druhý pokus. Pomalu zhluboka jsem dýchala a píď po pídi se dostávala do normálu. Asi po pěti minutách už jsem se zase cítila, jako když jsem sem vcházela. Tak to bylo doopravdy divný. Rychle jsem se zvedla a upalovala z té divné místnosti. Seběhla jsem schody, zabouchla za sebou dveře od schodiště a pádila do svého pokoje. Tam jsem se svalila na postel a snažila se přijít na to, co se mi stalo. Jenže v tom mamka zaklepala na dveře.

„Bello, jsi v pořádku?“ zeptala se mě.

„Jo, proč?“ divila jsem se. O incidentu na půdě jsem jí říkat nechtěla. Nemusí vědět všechno, akorát by se zbytečně strachovala.

„Měla jsem takový dojem… ale to je jedno. Nechceš přijít za námi dolů?“

„Za chvíli.“

„Dobře.“ Máma za sebou zavřela dveře a já se snažila znova zapojit mozek. Co se na té půdě stalo? To není normální, aby se něco takového stávalo zdravým a mladým dívkám. Pane bože, co když mám nějakou nemoc?! Okamžitě jsem si zatrhla na něco takového myslet a vůbec si celý ten zážitek z půdy snažila v hlavě vymazat. Nakonec jsem rázně vstala s odhodláním už na to nemyslet a vydat se dolů k rodině. Chtěla jsem ke dveřím a šáhnout po klice, abych dveře otevřela, ale… než jsem k nim došla, cvakl zámek a dveře se samy od sebe otevřely! Vykulila jsem oči a zamrkala. A tohle jako bylo co?! Nevěřícně jsem prošla otevřenými dveřmi a snažila se pochopit, co se stalo. Už mám asi doopravdy halucinace. Dveře se přeci nemohou sami od sebe jen tak otevřít?!

Nakonec jsem jimi prošla asi ještě šestkrát, a když jsem na nic rozumného nepřišla, zatřepala jsem hlavou a vydala se dolů. Nebudu na to myslet, opakovala jsem si pořád v duchu a s falešným úsměvem jsem zabočila do obýváku. Jakmile mě spatřili, okamžitě zmlkli a bedlivě mě pozorovali.

„Co je? Koukáte na mě, jako bych byla nějaký mimozemšťan.“ Zavrtěla jsem se na sedačce. Ještě pořád nepromluvili ani slovo a to už tu sedím asi minutu.

„Nic, zlato,“ usmála se na mě mamka, ale něco jí blýsklo v očích. Co to s nimi je? Dnešek je doopravdy padlý na hlavu. Nakonec se babička na něco zeptala mamky a ta jí odpověděla. Konverzace se opět rozjela, i když se na mě pořád nenápadně dívali, jako by něco očekávali. Ano, asi se mi to potvrdilo, jsem magor.

V devět hodin večer na mě už padala únava, a tak jsem se omluvila a šla do svého pokoje. Z tašky, kterou jsem si sem vzala, jsem si vyndala toaletní taštičku a šla se osprchovat. V koupelně jsem ze sebe sundala oblečení a stoupla si do sprchového koutu. Natáhla jsem ruku k ovládání vody, abych ji zapnula, jenže v tom se na mě sama spustila úplně studená.

„Ááá,“ vyjekla jsem pod tím strašným šokem a honem se snažila si vodu upravit na teplou. Naštěstí se honem oteplila, aniž bych samozřejmě já něco udělala. Pod příjemně teplou vodou jsem si oddychla, ale pak ztuhla, jelikož jsem si uvědomila, co se stalo.

„Proč zrovna já,“ zakňourala jsem. Proč se musí tyhle věci dít mně. Musela jsem se nadobro zbláznit, protože jinak si to vysvětlit neumím. Po dlouhých deseti minutách jsem už byla umytá a zabalená v županu. Do ruky jsem si vzala svojí toaletní taštičku a vrátila se do svého pokoje, kde jsem se oblékla do pyžama. Župan jsem vrátila zpátky do koupelny, seběhla do obýváku dát dospělým dobrou noc a konečně si zalezla do postele. Ještě jsem poslala esemesku na dobrou noc Edwardovi a pak se konečně mohla nechat unášet do snad klidného spánku.

Druhý den ráno jsem ranní hygienu prováděla jako robot. Vše jsem dělala automaticky a snažila se nemyslet na to, co chci udělat. Došla jsem totiž k názoru, že když se mi včera staly ty divné věci, myslela jsem na ně, chtěla jsem tu danou činnost udělat. A jelikož se tomu chci vyhnout, nezbývá mi nic jiného než… nemyslet.

Po ranní hygieně jsem se oblékla do čistého oblečení, co jsem si s sebou také přivezla. Já totiž nikdy nechodím dva dny v jednom a tom samém. Střídám to tak po jednom měsíci. Oblékla jsem si tedy džínovou minisukni, k tomu tílko a obula si balerýnky. Už oblečená jsem seběhla dolů do kuchyně a sedla si ke stolu, kde už na mě čekala snídaně v podobě toustů a pomerančového džusu. Po dojedení jsem se vrátila zpátky k sobě do pokoje, popadla mobil a tentokrát Edwardovi zavolala.

„Ahoj, lásko, no to je dost, že taky zavoláš,“ ozval se v telefonu jeho hlas.

„Promiň, ale nijak nebyl čas na telefonování. Dneska už ale jedu domů a doufám, že večer přijdeš.“

„Samozřejmě, už se tě nemohu dočkat, moc mi chybíš, víš.“

„Ty mě taky. Promiň, ale už budu muset končit, jede se totiž na minigolf.“

„Dobře, uvidíme se tedy večer. Pa, miluji tě.“

„Miluji tě,“ řekla jsem a ukončila hovor. Mobil jsem si zasunula do kapsy sukně a seběhla dnes podruhé dolů, kde už všichni hotoví čekali na mě.

„Můžeme vyrazit,“ oznámila jsem jim. Táta přikývl a vydal se ven k autu. Děda už šel do garáže, kde měl svoje auto a babička šla za ním. Mamka si sedla dopředu k tátovi, já dozadu a vyrazilo se.

Minigolfové hřiště bylo blízko, proto jsme tam dojeli ani ne za deset minut. Děda s tátou nám to zaplatili a mohlo se začít hrát.

Jako první jsem začínala já, jakožto nejmladší. Míček jsem si položila na start a golfovou hůl přiložila k němu. Pohledem jsem ještě přejela dráhu a pak najisto odpálila míček, který hned na poprvé spadl do jamky.

„Dobrý, Bello,“ pochválil mě táta a já na něj mrkla. Od toho incidentu s těhotenskými testy už byl klid a myslím, že už jsme spolu došli do fáze, kdy je to mezi námi tak jako dřív. Myslím, že tomu také pomohlo ovzduší babičky a dědy.

Jako druhá hrála mamka a jí se míček do jamky dostal až na podruhé. Pak hrál táta, kterému se tam dostal taky až na podruhé. Babičce bohužel až napotřetí a dědovi také na podruhé. Další dráhy už byly trochu těžší, ale pokaždé se mi to povedlo buď na jeden, nebo druhý pokus. To se ale však nemohlo říkat u rodičů i prarodičů. Jim létaly šestky a sedmičky jedna za druhou. Po celou dobu hry jsem se usmívala jako blbeček a vždy se smála, když se to někomu povedlo na sedm.

Byla tu poslední dráha a já začínala. Golfovou hůl jsem zase přiložila těsně k míčku a očima se zaměřila na cíl. Když už jsem ale chtěla vypálit, najednou se míček sám vymrštil a dokonale přesně se dostal přes všechny překážky až do jamky. Vyjukaně jsem tam stála a zrychleně dýchala. Ježíš marjá, právě se míček sám od sebe vymrštil a rodiče i prarodiče u toho byli. Rychle jsem se na ně otočila, ale překvapením pro mě bylo, že se tvářili naprosto normálně, jako by se nic nestalo.

„Páni, Bello, to byl suprový odpal, asi se od tebe nechám poučit na příští hru,“ chválil mě táta a poplácal mě po zádech. Tak tady něco nesedí, museli to přeci vidět, tak jak to že nešílí. Každý by šílel, i já jsem včera z toho šílela. Ale oni ne, naprostá pohodička. Pane bože, a co když se ty věci dějí pouze v mé hlavě?! Ach, já jsem duševně nemocná! Okamžitě jsem zatřepala hlavou, abych na takové nesmysly přestala myslet.

„D-d-dík, tati,“ vykoktla jsem ze sebe a uvolnila místo mamce. Sice jsem se dívala, jak odpálila míček, ale vůbec to nevnímala, myšlenkami jsem byla pořád u toho, proč se rodiče tvářili naprosto normálně. Ty divné věci se přeci doopravdy dějí, nebo snad ne?

„Bello, jsi v pořádku?“ vytrhla mě z přemýšlení babička.

„Jo, proč?“ vypálila jsem ze sebe okamžitě.

„No, jen že už jsme skončili. Vyhrála si,“ řekla a já jen přikývla. Zvláštně si mě změřila, ale pak se na mě usmála a odešla k dědovi. Jen pro informaci, já jsem tedy byla na prvním místě, táta na druhém, děda na třetím, mamka na čtvrtém a babička na posledním. Ale nic si z toho nedělala, prý si to moc užila a hlavní je, že s námi strávila tak hezké odpoledne.

Když jsme dojeli domů, babička s mamkou se pustily do obědu a já jim šla pomoct. Nakonec jsme to naservírovaly na stůl a mamka zavolala chlapy. S chutí se do toho pustili a my též, už jsme byli doopravdy vyhládlí. Ještě jsem jim to pak pomohla sklidit a odešla jsem do svého pokoje. Bohužel už jsem musela začít sklízet. Všechny věci jsem poskládala do kufru, který jsem tu měla a odnesla ho dolů před dveře. Mamka ho tu už také měla a táta taky. Ještě jsem se vrátila do svého pokoje, zkontrolovala, jestli jsem tu nic nenechala a zavřela dveře. Tím jsem se s ním rozloučila na dalších půl roku. Seběhla jsem dolů, kde už se všichni loučili.

„Opatruj se, Bello, a dávej na sebe pozor.“ Objímala mě babička.

„Dám, neboj.“ Též jsem ji objetí opětovala.

„A neboj, vše ti bude brzy vysvětleno, jen musíš mít trpělivost,“ zašeptala mi do ucha a odtáhla se. Nechápavě jsem se na ni podívala, ale ona se už věnovala tátovi.

„Měj se hezky, holčičko a nezapomeň na to, že jsi Swanová.“ Usmál se na mě děda a objal mě. Nakonec jsme nastoupili do auta, na rozloučenou zamávali babi a dědovi a vyjeli jsme domů. Po celou cestu jsem byla zticha a přemýšlela nad slovy babičky i dědy. Nechápala jsem, co tím chtěli říct.

„Je ti dobře, Bells? Jsi nějaká zamlklá.“ Otočila se na mě mamka.

„Jo, jsem v poho,“ usmála jsem se na ni a ona se otočila zpátky dopředu. Po příjezdu domů jsem i se svým kufrem odešla do svého pokoje a vše si uklidila. Svlékla jsem se do domácího a natáhla se na postel. Ještě jsem vzala mobil a napsala Edwardovi, že jsem doma. Odpověď mi ale nepřišla, asi nemá čas, a tak jsem mobil položila na noční stolek a do postele si vzala notebook.

Po internetu jsem brouzdala až do večeře. Mamka nám naservírovala palačinky a já se do nich pustila. Když jsem je dojedla, umyla jsem po sobě talíř a dala rodičům dobrou noc, protože jsem doopravdy unavená. Nechápu tedy z čeho, minigolf podle mě není náročný a jinou namáhavější činnost jsem nedělala. Divné, doufám, že na mě neleze nějaká chřipka. V pokoji jsem si vazala svoji toaletní taštičku a šla se umýt. Naštěstí se tentokrát nekonala žádná samozapínací voda, a tak jsem se nerušeně mohla umýt a spokojeně si lehnout do postele. Jakmile se má hlava dotkla polštáře, usnula jsem jako dudek. Poslední, co si pamatuji, byly chladné paže pevně mě objímající.

Tak co, líbilo? Chápete, co se tu děje? Nebojte, jestli ne, brzo se to dozvíte, jen trpělivost. :D A další kapča přibude jako vždy, až tu bude 30 komentíků. Vaše simi1918. :)

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láskou teprve vše začíná - 20. kapitola: