Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láskou teprve vše začíná - 13. kapitola

31.01.2011 (21:15) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4605×

13. kapitola

Písnička

Když jsem se ráno probudila, bylo mi strašně. Fyzicky i psychicky. Všechno mě bolelo a přesto, že jsem si myslela, že na svůj sen zapomenu, jsem ho měla pořád před očima. Nechápu, jak tomu můžu vůbec věřit. Upíři nebo poloupíři, to je jedno, vážně existují. Mytická stvoření, která vraždí lidi vlastně mytická nejsou, bože, to je děs.

Neohrabaně jsem se zvedla z postele a doklopýtala do koupelny. Odraz v zrcadle mě vyděsil, protože se na mě tentokrát nedívala hezká blondýnka. Místo vlasů jsem měla kupku sena, teda aspoň to tak vypadalo. Kdyby mě zahlédl kůň, nebo kráva, určitě by si mysleli, že je to jejich jídlo. Oči jsem měla celé červené, až bylo vážně těžké tam někde najít mé modré oči. A vůbec celou tvář jsem měla opuchlou a na ní zaschlé potůčky slz. Musela jsem brečet i ve spánku.

Radši jsem se od toho odrazu otočila a zalezla si do sprchy. Studená voda mě trochu probrala, ale tělo mě bolelo pořád. Měla pocit, jak bych měla zápas ve wrestlingu a prohrála. Naštvaně jsem sprchu vypla a ze sprchy vyšla. Nad umyvadlem jsem si vyčistila zuby, a když jsem měla ranní hygienu za sebou, v šatně jsem si oblékla věci na doma.

Začala jsem se psychicky připravovat na rozhovor s rodiči. Jenže co jim mám říct? Rozešla jsem se se svojí láskou, protože je poloupír? Rozešla jsem se s ním vůbec? Začala jsem se do toho pořádně zamotávat. Přemýšlela jsem, co se bude dít dál. Dneska je neděle a zítra škola, kde se určitě uvidíme. Máme spolu hodiny a ještě ke všemu sedíme spolu. Tak to rozhodně nezvládnu. Jak se k němu mám vlastně chovat? Mám dělat, jako že neexistuje, nebo být jen kamarádka? Jistě že ho mám přehlížet. Je to monstrum, zabiják, takže se mu obloukem vyhýbat. Na hodinách si sednu s Lily a budu se chovat jako dřív, když mi nezasáhl jako z čistého nebe do života.  Ano, to přesně udělám.

Seběhla jsem schody a zamířila si to do kuchyně.

„Ahoj,“ pozdravila jsem mamku s taťkou, jako by se včera nic nestalo.

„Ahoj,“ pozdravili mě unisono a snažili se dělat, jako že nic, ale jejich letmé pohledy na mou osobu mi neunikly. Sedla jsem si ke stolu, kde seděl taťka a čekala, až nám mamka nandá snídani. Vládlo tu nepříjemné ticho a napětí. Když mamka měla snídani hotovou, podala nám talíře a sama si k nám sedla. Pár minut jsme seděli potichu, než na mě oba vybafli.

„Fajn, Bello, nebudeme chodit kolem horké kaše, co se včera stalo?“ spustil taťka a mamka jen pozorně poslouchala.

„Nic,“ pípla jsem, ale to jsem neměla dělat. Táta zrudnul jak třešnička a mamka se na mě mračila.

„Ty se domu přifaříš celá ubrečená a ještě taxíkem, v noci křičíš jak zběsilá a ráno řekneš, že se nic nestalo? Isabello Swanová, koukej to ze sebe dostat,“ hřměl táta. Páni, takhle snad ještě nikdy naštvanej nebyl.

„Rozešla jsem se s Edwardem,“ vydechla jsem nakonec, nemá cenu vzdorovat.

„Proč, ublížil ti?“ vrčel.

„Ne, prostě jsme se rozešli, jsme až moc rozdílní, neklapalo by nám to,“ vymyslela jsem si. Víc ze mě prostě nedostanou.

„Byli jste jak siamská dvojčata, tak mi neříkej, že vám to neklapalo,“ rozčiloval se a mamka radši zůstala zticha.

„Prostě jsme se rozešli a tečka! Je to moje věc, tak to neřešte! Já si můžu chodit s kým chci a rozcházet se s kým chci. Budu pak brečet a křičet a pořád je to moje věc, bolí to mě, ne vás, tak mě nechte to vstřebat,“ rozkřičela jsem se, prudce vyskočila ze židle, až se zatřásl stůl a utekla k sobě do pokoje, kde jsem se zamkla. Rozběhla jsem se k posteli a rozbrečela jsem se. Copak nemám právo na lásku, nemohu být šťastná? Do Edwarda jsem byla po uši zamilovaná a mám pocit, jako bych ztratila půlku svého já. Vím, že první lásky jsou nejhorší, ale dokážu se vůbec ještě zamilovat?

Snažila jsem se uklidnit a do hlavy si tloukla, že takhle vyvádí každá puberťačka v mém věku, která se rozejde s klukem. Popadla jsem notebook, do uší si dala sluchátka a začala si hrát hry.

Vydržela jsem u toho asi hodinu, než mě přemohla zvědavost a já do vyhledávače na internetu napsala slovo upír. Okamžitě se mi tam otevřelo několik stránek a já je postupně začala otevírat. Vše jsem si pečlivě četla, ale nic se nedozvěděla. Bylo tam jen to, co vím. Nic víc, nic míň. Naštvaně jsem notebook zavřela, a jen si s mp4 lehla do postele. Poslouchala jsem svoje oblíbené písničky a snažila se relaxovat. Zřejmě se mi to podařilo, protože jsem usnula.

Probudila jsem se až ve tři odpoledne. Promnula jsem si rozespalé oči a vypla mp4. S tašky do školy jsem si vyndala učení a pustila se do domácích úkolů na pondělí.

Ty jsem měla ani ne za půl hoďky, a tak jsem se začala vzdělávat. Četla jsem si články v učebnici z trigonometrie, když mi na mysl padlo naše doučovaní s Edwardem. To, jak jsme se škádlili, líbali, objímali, ale i učili. Byl to vynikající učitel a vše jsem od něj okamžitě pochopila. Jenže můj líbající učitel je poloupír. Okamžitě jsem na to přestala myslet a soustředila se jen na trigonometrii. Když jsem asi po půl hodině nevěděla co čtu, naštvaně jsem učebnici odložila, položila se na záda do postele, a jen koukala do stropu. Snažila jsem se na nic nemyslet a jen ležet.

V tom jsem dostala chuť si přečíst nějakou knížku. Vstala jsem a přešla ke své knihovně. Přejížděla jsem různé názvy knížek, ale nic mě nezaujalo, a tak mě napadlo, že bych si mohla zajet do města do knihovny, dlouho už jsem tam nebyla, vlastně, od té doby, co jsem se poznala s Edwardem. Došla jsem do šatny a oblékla si tříčtvrťáky, k tomu si vzala tričko s dlouhým rukávem a obula si šedivé botky. V koupelně jsem si udělala jen řasy, vlasy stáhla do drdůlku a v pokoji si vzala průkazku do knihovny a pár peněz. To jsem si strčila do kapsy kalhot, ještě popadla klíče od auta a seběhla dolů.

„Jedu do knihovny,“ oznámila jsem rodičům, a aniž bych čekala na jejich odpověď, jsem seběhla do garáže, nasedla do svého miláčka a vyjela do města. Po cestě jsem si pustila rádio a pobrukovala si smutnou písničku, co hráli. Dělali mi to asi naschvál, protože byla o ztracené lásce. Asi jsem se do toho moc vžila, protože na mě na semaforech někdo zatroubil. Jukla jsem na světla, no jo no, byla zelená. Rozjela jsem se a zastavila se až před knihovnou. Zamkla jsem auto a vešla dovnitř.

„Ahoj, Bello, dlouho jsi tu nebyla,“ usmála se na mě knihovnice. Byla jsem tu častý zákazník, a tak jsme si začaly tykat.

„Jo, měla jsem dost práce,“ vymluvila jsem se. Becky se začala dožadovat nějaká ženská, a tak jsem se na ni jen usmála, položila jí na pult svou kartičku, a zmizela v regálech s knihami. Normálně čtu knížky jako Romeo a Julie, nebo Na větrné hůrce, ale tentokrát jsem dostala chuť číst úplně něco jiného, moderního. Zastavila jsem se u regálu s horory a sci-fi a začala si číst názvy.

Už jsem to chtěla vzdát, když jsem narazila na knihu Zavržený. Nechápu proč, ale v mysli se mi ukázalo, jak jsem Edwarda, dá se říct zavrhla za to, co je a on byl teď vlastně mnou zavržený. Zatřásla jsem hlavou, abych ty myšlenky setřásla a knihu z regálu vysunula. Přečetla jsem si, o co v knize jde a okamžitě se mi to zalíbilo. Bylo to o padlém andělovi Patchovi, člověku Noře a zakázané lásce. On byl nebezpečný, ona se ho bála a zároveň milovala.

Ještě jsem se snažila něco vybrat, ale už mě nic jiného nezaujalo, a tak jsem se vydala k Becky.

„Dnes jen jedna kniha?“ podivila se.

„Jo, to víš, ten čas.“ Zatloukat a zatloukat.

„Jo, to znám.“ Knížku si zapsala do počítače, vrátila mi kartičku a rozloučila se.

„Zatím,“ rozloučila jsem se s ní i já, a odešla. Nasedla jsem do auta, nastartovala a vyjela. Doma jsem byla za pár minut. V garáži jsem vystoupila, vyběhla schody do domu, pozdravila rodiče a hnala se do svého pokoje, aby mě nezastavili. Tam jsem se zamkla, v šatně se vysvlékla, oblékla si věci na doma, v koupelně si umyla ruce, a konečně hupsla do postele i se Zavrženým.

Nemohla jsem se od toho odtrhnout, bylo to naprosto úžasné. Jako bych to prožívala s nimi. Trochu mi to připomínalo i mě s Edwardem, ale na to jsem se snažila nemyslet, jenže pak mě něco napadlo. Když existují upíří, jsou i padlí andělé? Nebo i normální andělé a čarodějky, vlkodlaci, skřítkové? Mám pocit, jako bych se zbláznila. Vždyť já tu přemýšlím, jestli existují nadpřirozené bytosti. Radši jsem se zase začala pořádně sestředit na děj knížky a už na nic jiného.

Páni, měla jsem to do večera přečtené, i když má ta knížka čtyři sta stran. Pořád jsem nad tím musela přemýšlet, nad tím dějem. Ze začátku ji strašně štval, ale zároveň přitahoval, to si ale nechtěla připustit. Však láska je láska a i Nora se jí pak podřídila, i když Patch měl temnou minulost. Chtěl ji dokonce zabít, sám se jí přiznal, ale zamiloval se do ní, a tak to neudělal. A i přes to s ním chtěla být. Jenže on se nakonec stal hodným a bylo vše v pořádku.

Ale pořád mě hlodal červíček pochybností nad Edwardem. Nora za Patche položila život, za padlého anděla. Chtěla s ním být, i když byl ještě zlý. Edward je poloupír, takže zlý. Ale nebudu si nalhávat, že ho nemiluji. Pořád ho miluji, ale mám strach, akorát začínám pochybovat z čeho. Nejdřív jsem si myslela, že z něho samotného, ale teď mám pocit, že to není on, koho se bojím, ale jeho minulost, jeho podstata. Nebo se bojím své vlastní reakce? Nevím, jsem bezradná.

Byl už večer a tak jsem se šla umýt a poté si vzala pyžamo. Seběhla jsem ještě dolů do kuchyně na večeři, v rychlosti vše snědla, naštěstí mě rodiče nechali na pokoji, a pak jsem se vrátila k sobě. Vyčistila jsem si zuby a šla spát.

Druhý den ráno mě probudilo řinčení budíku. Neochotně jsem se zvedla z vyhřáté postele a odcupitala do koupelny. Po ranní hygieně jsem se oblékla do černých kalhot, tílka a obula si balerýnky. Do kabelky jsem si dala učení a seběhla na snídani. Rodiče se se mnou nebavili a já byla ráda.

Zhltla jsem snídani, rodičům poslala pozdrav a seběhla do garáže. Nasedla jsem do svého autíčka a vyjela směr škola.

Musela jsem si přiznat, že jsem nervózní. Sice s Edwardem nebudu v jedné lavici, ale budu s ním ve stejné třídě. Ach, co mám dělat. Dojela jsem až na školní parkoviště a zaparkovala na svém obvyklém místě. Vystoupila jsem a snažila si nevšímat všech těch pohledů. Bylo to poprvé, co mě do školy nevezl Edward. Edward, ať pomyslím na cokoliv, vždy se to s ním spojí. Došla jsem k ostatním a pozdravila je.

„Kde máš Edwarda?“ ptal se mě Dany.

„Pryč, rozešli jsme se,“ oznámila jsem jim tvrdě.

„Cože, co se stalo?“ vybafli na mě všichni překvapeně.

„Prostě jsme se rozešli, nechci se o tom bavit. Za chvíli zvoní, jdu do třídy,“ odbyla jsem je a vydala se na angličtinu. Tu mám bohužel s Edwardem. Došla jsem až na svoje místo a sedla si. Pohledem jsem propalovala dveře a čekala, kdy přijde.

Překvapení bylo, že se vůbec neobjevil. Celou hodinu jsem seděla v naší lavici sama, a čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc mi bylo smutno. Ano, stýskalo se mi po něm, strašně moc. Druhou hodinu jsem měla mít také s ním, jenže on se zase neukázal. Dopoledne mi přišlo strašně zdlouhavé. S partou jsem se vůbec nebavila, nedokázala jsem to. Něco řekli a já na ně úplně bezdůvodně vyjela, aniž by za něco mohli. Proto jsem se stáhla do sebe a nevšímala si jich.

Byl tu oběd. Šla jsem do jídelny a koupila si oběd. Moje parta mě sledovala kam si sednu, ale já z jídelny vyšla a sedla si k venkovním stolům, kde se sedí, když je hezky. Popravdě se právě schylovalo k bouřce. Bylo dusno a mraky skoro černé. Někde jsem už dokonce zaslechla zahřmění. Počasí se mnou asi soucítí. Pomalu jsem ukusovala bagetu a zase se zapřemýšlela nad Edwardem.

Líbala jsem se s ním, mazlila, objímala, tulila, i když byl to, co je, a nikdy mi neublížil. Kdyby chtěl, už by to přeci udělal. Tak proč se bojím? Protože vraždí lidi. Miluji vraha, běhalo mi zase hlavou. Jenže Patch také vraždil a Nora s ním i přes to chtěla být. A vyšlo jim to. Tak proč by to nemělo vyjít mně? Protože život není román, problesklo mi zase hlavou. Ale risk je přeci zisk, ne? Miluji ho? Miluju, miluje on mě, asi jo, doufám. Choval se, jako by mě miloval.

Teď mi došlo pár věcí. Proto mi nikdy nechtěl říct o své rodině, má ji vůbec? Lhal mi? Ne, sice je to, co je, ale nelhal by mi. V tomto jsem mu naplno věřila, ať byl, co byl. A v tu noc na diskotéce, on mě chtěl, ale nejdříve si přál, abych věděla, kdo je. Abych věděla, koho nechám ze mě udělat ženu. Proto se zdráhal mi to říct, bál se. A on mi to nechtěl říct, ale já ho donutila. Varoval mě, ale já jeho varování nedbala. Ujišťoval mě, že mě bude navždy milovat, já jeho také, ale nedodržela jsem to. Tedy dodržela, ale stejně jsem ho opustila.

Zvoní, došlo mi. Rychle jsem se zvedla, odnesla tác a šla na odpolední vyučování. Výtvarka se loudala pomaleji než šnek, a tak jsem svou mysl zaměstnala zase Edwardem. Možná bych si s ním měla promluvit. Na té večeři vypadal, že mi to chce vysvětlit, ale já ho nenechala. Byla jsem zaslepena tím, že zabíjí lidi. Sice s tím absolutně nesouhlasím, ale já bez něj nedokážu být. Nora to přešla, když zjistila, že Patch zabíjel a možná pořád zabíjí a soustředila se jen na to, že chce být s ním. A to udělám také. Prostě nebudu myslet na to, co Edward je a budu se soustředit pouze na něj. Teď mě ale něco napadlo. Pokud se Edward živí lidskou krví, bože, ta představa mě až moc děsí, tak by se měly na internetu ukázat nějaké zprávy o zmizelých lidech. Tak na to se musím podívat.

Ani nevím jak výtvarka končila, zvonilo. Vylítla jsem z učebny jako namydlenej blesk a hnala se do počítačové učebny. Vím, že bych se mohla juknout doma, jenže já to nemohla vydržet. Plížila jsem se chodbami jako špiónka a nepozorovaně jsem vklouzla do počítačové učebny. Zapla jsem si jeden počítač a čekala, než se budu moct přihlásit. Počítač naběhl, a já se přihlásila. Zase jsem chvilinku čekala a mezitím zkoumala, jestli mě náhodou někdo nevidí. Měla bych pěkný průšvih, kdyby mě tu našli. Už jsem byla přihlášena, a tak jsem najela na internet.

Projížděla jsem všechny zprávy a články, ale nic o zmizelých lidech jsem nenašla. To je zvláštní. Co když lidi neloví, když je poloupír? Začal mi našeptávat tenký hlásek. Jo, to by sedělo. Ach bože, já jsem tak pitomá, proč jsem jen tak začala vyvádět. Vyběhla jsem z učebny a běžela chodbou. Chtěla jsem na parkoviště, když jsem zaslechla telefonát z přijímací kanceláře.

„Jistě, pane Masene. Budete chtít poslat vaše známky? Jistě, chcete přerušit studium. Ano, samozřejmě. Takže už od zítřka? Dobře. To zařídím, ukončení na naší škole ohlásím řediteli sama, nemusíte sem jezdit, když odjíždíte už dnes. Tak vám přeji hodně štěstí do budoucna, pane Masene. Nashledanou,“ ukončila hovor. Cože?! On odjíždí?! Už dnes?! Panebože, proč?! Kvůli tobě, ty huso, proběhlo mi hlavou. Ach ne, nesmí odjet, to nemůže. Nemůžu bez něho být, i když je poloupír. Hlavní je, kdo je, ne co je.

Okamžitě jsem se zase rozběhla na parkoviště a nasedla do auta. Prve jsem chtěla jet domů a zavolat mu na mobil, ale teď už nemám čas a proto jedu rovnou k němu.

Cestou jsem byla nervózní. Co mu mám říct? Omluvit se mu? Asi jo, no prostě mu skočím do náruče, políbím a budu ho prosit, ať neojíždí. Ještě víc jsem sešlápla plyn a řítila se silnící k němu.

Proč musí bydlet tak daleko. Rozhlížela jsem se, abych náhodou v té rychlosti nepřehlédla odbočku do lesa, kde má dům. Musela jsem se uchechtnout. Já bydlím u moře, on v lese, ale stejně žijeme ve stejném městečku.

Konečně. Zabočila jsem a hnala se lesní cestou. Po kilometrové cestě jsem konečně dojela k domu a smykem zabrzdila. Vyskočila jsem z auta, ani za sebou nezavřela dveře a hnala se do domu. Vběhla jsem dovnitř a zamrzla v pohybu. Rozhlížela jsem se jako blázen a pořád si našeptávala, že to není možné. Ještě jsem proběhla ostatní místnosti, hlavně jeho pokoj, ale všude to bylo stejné. Dům byl prázdný, je pryč.

Mocinky děkuji za vaše komentíku u předešlé kapitolky, opravdu moc mě potěšily.

Doma jsem za tuto kapču dostala sprda, protože jsem se neučila, i když zítra píšu dvě písemky a ty mi rozhodnou o vysvědčení a průměru na přijetí na střední školu, ale jelikož jsem tu měla ty krásné komentíky, neřešila jsem to. Proto doufám, že se mi to vyplatilo a budu tu za něj mít také tolik komentíků. :)

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láskou teprve vše začíná - 13. kapitola: