Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láskou teprve vše začíná - 12. kapitola

19.01.2011 (09:15) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6311×

12. kapitola

Konečně mám ten zdlouhavý týden za sebou a Edward mi zdělí to jeho záhadné tajemství. Jsem strašně zvědavá, co to bude, protože byl po celý ten týden strašně nervózní a tak nějak nebyl ve své kůži. Na povrch jsem se sice snažila nedát nic najevo, ale ve skutečnosti jsem byla strašně zvědavá.

Akorát jsem stála ve své šatně učesaná a nalíčená a snažila jsem si vybrat nějaké společenské šaty, které by se mi hodily do luxusní restaurace, do které mě Edward pozval. Zrak mi spočinul na černých koktejlových šatech a mé rozhodnutí padlo. Sundala jsem je z ramínka a oblékla si je. K nim jsem si obula černé páskovky a ještě si vzala psaníčko. Vrátila jsem se do svého pokoje a jukla na hodiny. Měla jsem půl hodiny čas. Jsem to dnes zvládla nějak brzy.

Bohužel jsem si začala pomalu ale jistě uvědomovat, že jsem čím dál tím více nervózní. Seběhla jsem schody a zamířila si to do obýváku za rodiči.

„Páni, Bello, sluší ti to,“ pochválila mi mou vizáž mamka.

„Maminka má pravdu, moc ti to sluší,“ přidal se k ní i taťka.

„Děkuju,“ začervenala jsem se a šla si k nim opatrně, abych si nepomuchlala šaty, sednout na sedačku. V televizi běžel nějaký film, na který se dívali, ale já vůbec nevěděla, oč v tom filmu běží. Mou mysl zabíraly myšlenky ohledně blížící se večeře s Edwardem. Nechápala jsem, proč je kvůli tomu tajemství tak nesvůj. Přece to nemůže být tak hrozné, i když třeba má nějakou nevyléčitelnou nemoc, třeba rakovinu nebo AIDS a zbývá mu jen pár let života. Tyto myšlenky jsem okamžitě zavrhla, on nemůže být nemocný a umřít mi, ne. Přemýšlela jsem, co by mohlo být tak hrozné, ale nic kromě smrtelných nemocí mě nenapadlo. Jenže kvůli tomu bych ho stejně neopustila, naopak bych se snažila s ním strávit co nejvíce času. Nechápu to, jsem úplně zmatená.

Naprosto jsem ztratila pojem o čase, a proto, když se ozval domovní zvonek, jsem se lekla.

„Mamí, dojdeš mu otevřít? Ještě si chci skočit do kuchyně se napít,“ poprosila jsem a pádila do kuchyně. Do skleničky jsem si nalila čistou vodu bez bublinek a pořádně se napila. Jakmile jsem zahnala žízeň, vyndala jsem z psaníčka lesk na rty se zrcátkem a jemně si s ním přejela rty. Když mé rty nabraly stoprocentní lesk, obojí jsem uklidila zpátky do psaníčka a vydala se za Edwardem do obýváku, kde jsem ho zaslechla.

„Ahoj,“ pípla jsem nesměle a on se otočil. Okouzleně si mě prohlížel a přitom se kouzelně usmíval.

„Ahoj,“ oplatil mi pozdrav a popošel ke mně. V obleku vypadal snad ještě lépe než v džínách a košili. Tak nějak dospěleji, mužněji.

„Jsi překrásná, lásko,“ zašeptal a pohladil mě po tváři.

„Ty také vypadáš úžasně,“ zalichotila jsem mu. Na to se jeho už tak neodolatelný úsměv rozšířil, až mu blýskly zuby a poté se otočil na rodiče.

„Do jedenácti bude doma,“ ujistil je a přitom mne chytil za ruku.

„Dobře, děti, užijte si večeři no a… do jedenácti tedy doma,“ popřál nám taťka a mamka se na nás jen šťastně usmívala.

„Dík, tati, tak pa, večer,“ rozloučila jsem se s nimi a následovala Edwarda k jeho Porcheti. Edward mi jako správný gentleman otevřel dveře od spolujezdce a houknul pozdrav na rodiče. Nasedla jsem, zamávala stojícím rodičům ve dveřích a pak si už jen užívala tu opojnou jízdu s tichou muzikou v pozadí.

„Do jaké to vlastně jedeme restaurace?“ optala jsem se ho během jízdy. Nevím proč, ale tentokrát mi to ticho v autě přišlo nějaké divné. Bylo prosycené nervozitou.

„Mám rezervaci v jedné restauraci v Port Angeles. Jednou jsem procházel okolo její výlohy a docela se mi zalíbila. Napadlo mě, že by se ti tam mohlo líbit,“ pokrčil rameny.

„Aha.“ Nic jiného jsem neřekla, nevěděla jsem co. Po zbytek jízdy jsme byli zticha. Dojeli jsme na malé parkovišťátko a Edward mi zase otevřel dveře.

„Jako gentleman,“ zachichotala jsem se.

„To já jsem vždycky,“ udělal ze sebe pyšného, ale pak se konečně uvolněně usmál. Úsměv jsem mu oplatila a zaklesnutá v jeho rámě jsem kráčela po jeho boku ke vchodu restaurace. Samozřejmě mi otevřel dveře a nechal vstoupit jako první. Došli jsme k pultu s počítačem, za kterým stála mladá krásná hosteska, která na můj vkus až moc pomrkávala po Edwardovi.

„Dobrý den, máte rezervaci?“ pokukovala po něm.

„Ano, mám tu stůl pro dva na jméno Cullen,“ odpověděl jí bez špetky zájmu o ni. Ta jen smutně pokývala hlavou a odvedla nás k našemu stolu. Byl v odlehlé části restaurace, a tím pádem jsme měli plné soukromí.

„Vaše obsluha tu bude hned,“ pronesla profesionálním hlasem a vydala se pryč. Byla zklamaná naprostým Edwardovým odmítnutím. Na jednu stranu mi jí bylo líto, ale na druhou jsem byla ráda, že si jí nevšímal. Edward mi odsunul židli, a jakmile jsem si sedla, přisunul mě ke stolu.

„Děkuji,“ zamumlala jsem a cítila červenání.

„Nemáš zač,“ usmál se a sedl si naproti mně.

„Tak co, líbí se ti tu?“ zeptal se mě.

„Ano, je to tu takové útulné, přitom luxusní a decentní,“ odpověděla jsem mu popravdě. Já si osobně na takovýhle luxus moc nepotrpím, ale tady se mi doopravdy líbilo.

„To jsem rád.“ Číšník přišel ani ne po minutě a podal nám jejich jídelníček. Sice jsem si ho vůbec nevšímala, ale neunikly mi jeho chtivé pohledy smiřované na mě a Edwardovo mračení. Zalichotilo mi, že se to Edwardovi nelíbí. K jídlu jsem si nakonec vybrala krutí maso na kari s těstovinami a Edward drůbeží játra na slanině s rýží.

„A k pití?“

„Červené víno, ročník osmdesát pět,“ objednal nám Edward.

„Jistě, pane,“ řekl ne moc milým hlasem a s mrknutím směrovaným na mou osobu odešel.

„Nevychovanec, copak si nevšiml, že máš společnost?“ brblal si pod nosem Edward.

„Ty žárlíš?“ zasmála jsem se.

„Jistě, že žárlím. Žárlím na každého, kdo na tebe hodí pouhopouhý chtivý pohled,“ odpověděl mi zamračeně.

„Lásko, já chci jen tebe a tak to bude vždycky,“ pohladila jsem ho po ruce, kterou měl položenou na stole, a více se k němu naklonila.

„Já tebe taky.“ Naklonil se i on a spojil naše rty v něžném polibku. Chvilku jsme se decentně líbali a pak se oba s povzdychnutím odtáhli. Na to jsem se zasmála stejně jako on. Do pěti minut nám přinesli jídlo, naštěstí to byla asi čtyřicetiletá žena, takže se to obešlo bez chtivých pohledů na mě nebo Edwarda. Vonělo to krásně. Vzala jsem si příbor a pustila se do toho. Páni, chutnalo to lépe, než vonělo. Edward se už do jídla také pustil a myslím, že mu to chutnalo.

Při večeři jsme mlčeli a jen se na sebe usmívali, popíjeli jsme při tom víno, které nám Edward objednal, a pomrkávali po sobě. Byla jsem ráda, že to napětí, které mezi námi panovalo v autě, bylo pryč. Jenže čas letěl a na Edwardovi bylo vidět, že je zase čím dál tím víc nervóznější. Přišel totiž čas na to, kvůli čemu jsme sem dnes přišli a jemu se to vůbec nezamlouvalo.

„Edwarde, prosím netrap se, prostě to řekni,“ pohladila jsem ho po ruce.

„Bello, já mám hrozný strach, že mě kvůli tomu opustíš.“

„Kolikrát to mám říkat, miluji tě, strašně moc tě miluji, a proto bych tě nedokázala opustit.“

„Ale až zjistíš, co vlastně miluješ, utečeš,“ zašeptal se skloněnou hlavou a mně tak vehnal brouka do hlavy. Co miluji? Jak to myslel?

„Já ti nerozumím,“ posteskla jsem si.

„Belli, určitě sis na mně musela všimnout pár zvláštností,“ řekl a propaloval mě při tom očima.

„Zvláštností? Já o ničem takovém nevím,“ přiznala jsem se naprosto upřímně.

„Nikdy ti nepřišlo divné, proč jsem studený? Sice ne moc, ale přece mám mnohem nižší teplotu než člověk, nebo jak je možné, že v zelených očích mám protkané zlaté nitky. To není normální, nebo že mi někdy oči ztmavnou skoro do černé barvy,“ začal mi vyjmenovávat jeho zvláštnosti a já bledla a bledla. A nejvíce mě vyděsilo, proč řekl, že má nižší teplotu než člověk. Tím mi chce jako říct, že člověk není? Vždyť to je naprostá absurdita.

„Kam tím míříš?“ zeptala jsem se ho a můj hlas se při tom třásl jak ratlík.

„Belli, jenom nezapomeň na to, že tě strašně moc miluji a nikdy nepřestanu,“ řekl strašně sklíčeně a smutně, ale já si toho vůbec nevšímala.

„Bello, jsem poloupír, narodil jsem se spojením člověka a upíra,“ vyslovil a já… nic. Přestala jsem naprosto vnímat. Miluji zrůdu, zabijáka lidí, moje láska není člověk!

„Bello, prosím, řekni něco,“ poprosil a chtěl mi pohladit ruku na stole, ale já se mu vytrhla.

„Nedotýkej se mě,“ vyšlo ze mě vyděšeně a Edward se zatvářil strašně. V obličeji měl vypsanou nesmírnou bolest, ale i pochopení.

„Miluji tě, Bello, a vždy budu, na to nezapomeň,“ zašeptal a tím mi dal volnost. Já na nic nečekala a vyběhla z restaurace. Mé slzné kanálky se ozvaly a já začala brečet jako nikdy. Strašně moc jsem brečela a přitom utíkala podél silnice. Ale jak se teď dostanu domů, došlo mi. Ze psaníčka jsem vyndala mobil a neohrabaně vyťukala číslo na taxíka.

Divím se, že mi ten taxikář rozuměl, jak jsem pořád popotahovala. Čekala jsem o ulici dál, než byla restaurace, a tam mě i taxík naložil. Byla jsem ráda, že si mě nevšímal a hleděl si svého. Vyhodil mě u domu a s menším dýžkem odjel. Vběhla jsem do domu a nevšímala si zaskočených rodičů. Zamkla jsem se v pokoji a svezla se po dveřích, kde jsem asi pět minut brečela. Mamka s taťkou se naštěstí na nic neptali a nechali mě se vybrečet. Po vyschnutí slzných kanálků, jsem se neohrabaně zvedla ze země a vydala se do koupelny. Zrcadlu jsem se radši obloukem vyhnula a svlékla se. Stoupla jsem si pod sprchu a nechala si na sebe stříkat studenou vodu, abych se trochu probrala. Snažila jsem se nemyslet na to, co se před chvílí stalo, ale nešlo to. Pořád mi běhalo hlavou, že Edward je upír, tedy poloupír, ale podle mě v tom žádný rozdíl není. Miluji poloupíra, mýtickou bytost, vraha. Ne, nesmím na něj myslet. Vodu jsem přepla na teplou a pořádně se umyla. Po vysprchování jsem si vyčistila zuby, rozčesala mokré vlasy a ty po té vyfénovala. Namazala jsem se krémem, v šatně si oblékla noční košilku a vlezla si konečně do postele.

Jedenáct, půl dvanácté, dvanáct, půl jedné, jedna, půl druhé, dvě, půl třetí, tři. A dost. Naštvaně jsem vylezla z postele, nasadila si bačkůrky a vklouzla do županu. Seběhla jsem do kuchyně, rozsvítila, z lednice vytáhla mléko a ze špajzu Nesquik. Ze skříňky jsem si vyndala mističku, ze šuplíku lžičku a Nesquik nasypala do mističky, který jsem zalila mlékem. Zamíchala jsem to a začala jíst.

Po dojezení jsem mističku i lžičku hodila do dřezu a šla zpátky do svého pokoje. Sundala jsem si župan, vyzula bačkůrky a zachumlala se do ještě pořád vyhřáté postele. A konečně se mi asi po půl hodině podařilo usnout, ale bohužel, zdál se mi sen.

Seděla jsem na krásné louce a objímaly mě dvě svalnaté paže. Blaženě jsem se opírala o Edwardovu hruď a svou tvář vystavovala sluníčku, které mě krásně hřálo. V tom mě Edwardovy rty políbily na zátylek. Zachvěla jsem se. Ucítila jsem, jak se jeho rty na mé kůži usmály a pokračovaly dál po odhaleném rameni. Měla jsem totiž jen tílko se špagetovými ramínky. Otočila jsem se v jeho náručí a políbila ho na jeho rudé rty. Chvilinku jsme se láskyplně líbali, než mi došel vzduch a on se odtáhl.

„Miluji tě, Bello, navždy. Ať se stane cokoliv, nikdy se to nezmění, nikdy,“ řekl a znovu mě políbil. Jenže v tom se sen změnil. Stála jsem v noci někde v hrůzostrašné uličce a měla hrozný strach. Neustále jsem se rozhlížela kolem sebe, ale protože byla tma, nic jsem neviděla.

„Prosím, nech mě,“ kuňkla jsem a mé slzy mi začaly stékat po tváři.

„Přece by ses mne nebála, miluji tě,“ odpověděl někdo, ale jako uklidňující tón to opravdu neznělo. A v tom jsem ho zahlédla. Ladnou chůzi se ke mně přibližoval a propaloval mě smaragdo-rudýma očima. Moje nohy automaticky začaly couvat dozadu a jeho už tak děsící úsměv se ještě zvětšil, až mu blýskly zabijácké zuby. Lekla jsem se a udělala delší krok, ale nepočítala jsem s tím, že narazím do zdi. Edward došel až ke mně a pohladil mě po tváři. Ucukla jsem před jeho dotykem a on se zamračil. Jeho oči mne hypnotizovaly a já se od nich nemohla odtrhnout, i když byly tak děsivé. Najednou se v nich ale zablýskl strach a zklamání, zklamání ze sama sebe. Naklonil se k mému uchu a nalepil na něj své rty.

„Miluji tě, Bells, a strašně se omlouvám za to, co udělám, ale nemohu jinak. Jsem to, co jsem, a to se nikdy nezmění,“ pošeptal mi a poté mi věnoval poslední polibek. Mé rty mu bez mého vědomí polibek oplácely, ačkoliv jsem byla neuvěřitelně vyděšená. Když mi došel kyslík, jeho rty se začaly sunout dolů, po čelisti, bradě až ke krku. Zastavil se na místě, kde mi tepala má krční tepna, a věnoval mi tam jeden poslední polibek. Polibek smrti. A pak už jsem akorát ucítila strašnou bolest a se srdcervoucím výkřikem jsem se mu zhroutila do jeho náruče.

„Áááááááááá,“ zakřičela jsem celá vyděšená a vystřelila do sedu. Zrychleně jsem dýchala a vyděšeně zírala do tmavého rohu svého pokoje, kde se na mě dívaly dvě smaragdové oči.

„Áááááááááá,“ zakřičela jsem znovu vyděšeně, když v tom do pokoje vtrhl můj táta s puškou v ruce. Zděšeně jsem na něj zírala, jak se rozhlíží po pokoji. Rozsvítil, a když nezaznamenal žádné nebezpečí, jeho zrak spočinul na mně. Jenže já jsem okamžitě střelila pohledem do místa, kde se na mě ještě před chvíli dívaly Edwardovy oči. Ale nikdo tam nestál.

„Bello, co se stalo, že jsi tak strašně křičela?“ zeptal se mě táta.

„Zdála se mi noční můra,“ zamumlala jsem a zachumlala se zpátky pod peřinu.

„Co se děje?“ vtrhla do mého pokoje vyděšená mamka.

„Nic, zdál se mi jen zlý sen,“ kuňkla jsem a snažila se znova usnout.

„Jsi v pořádku, holčičko?“ přišla ke mně maminka a sedla si na kraj postele.

„Ano, jsem, nic to není, zítra už si nebudu ani pamatovat, co se mi zdálo,“ uklidňovala jsem ji.

„Dobře, tak dobrou noc,“ pohladila mě po tváři a políbila na čelo. Poté táta zhasl a spolu s mamkou odešli. Já se snažila usnout, i když mi pořád před očima běhala scéna z uličky. Naštěstí se mi to povedlo asi po čtvrt hodince a dokonce už beze snů.

Líbilo? Já doufám že jo. :D Jen bych vás chtěla o něco požádat, vím, že jsem víc jak měsíc nepřidala kapitolku, a tak si to plně zasloužím, ale přesto mě to moc mrzí. Mívala jsem tu třicet komentíků a teď jich tu mám šestnáct. Moc prosím, vždyť vám to nic neudělá. Jeden smajlík, o nic jiného nežádám. Další kapitolka přibude, až tu nějaké ty smajlíky budu mít, tak je to na vás. :)

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láskou teprve vše začíná - 12. kapitola: