Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska za mřížemi - 20. kapitola

15.11.2011 (17:30) • Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 3564×

„Jídlo!“ budila mě jedna ze sestřiček. Neochotně jsem vstala a podívala se, co mám mít dnes k jídlu. Blaf, blaf a müsli tyčinka! Tu jako jedinou jsem vzala do ruky a pomalu začala ukusovat. Moc mi to nechutnalo, ale aspoň neřeknou, že nic nejím.

„Nečekal jsem takovou změnu,“ stál ve dveřích Edward. Překvapeně jsem se na něj podívala. Co tu dělá?

„Ehm…“ odkašlala jsem si a podívala se na Dava, který si ho měřil nenávistným pohledem.

„Jsem tu, abych ti řekl, že dnes odpoledne máme sezení,“ usmál se na mě a poté se otočil na Dava. „S tebou si promluvím potom.“

Jeho návštěvy nikdy nebyly dlouhé. Ještě že tak, jinak nevím, co bych dělala, kdyby se opět začali prát.

„On si prostě vždycky něco najde,“ zašeptal Dave.

„Co?“ nechápala jsem.

„To sezení… Mohl jsem to čekat.“

„Proboha, Dave, je to jenom sezení,“ nechápavě jsem kroutila hlavou. Ještě aby začal žárlit. To nemá nic jiného na práci? Já mu taky nevyčítám, když ho nějaká sestřička kontroluje, jestli je v pořádku.

„Jenom sezení? Určitě tě tam bude přesvědčovat, jak je chození se mnou špatné a nesmyslné. Copak to nechápeš? Snaží se nás rozdělit!“ odpověděl naštvaně.

„Fajn, ale na mě zvyšovat hlas nebudeš, jasný?!“

„Promiň, Bello…“ zašeptal a vstal z postele. Pomalými kroky došel až ke mně a chytil můj obličej do dlaní. „Už se to nestane, ano?“

Myslela jsem, že mě políbí, ale nic podobného se nestalo. Pouze zavřel oči a opřel si čelo o to mé. Každé zamilované dívce by se v tuto chvíli rozbušilo srdce nebezpečnou rychlostí a každou vteřinou by se zvětšovala touhou po jeho polibku, dotecích a sladkých slůvcích. Proč to tak u mě není? Proč ve mně Dave nevyvolává známé pocity krásna a pocit být milovaná? Proč je vše tak strašně těžký…

„Za chvilku bude oběd. Měla bys jít napřed. Jestli nás uvidí ještě někdo, tak bychom měli problém,“ zašeptal. Jeho ruka mě pohladila po tváři a poté mě něžně políbil.

Nechtělo se mi nikam jít a hlavně na oběd. Nejraději bych si lehla do postele, schoulila do klubíčka a schovala se před celým světem. Na obědě jsem seděla co nejdále od ostatních a jen se přehrabovala v jídle. Proč nikdo nechápe, že já už prostě nemám hlad? Proč mi cpou ty odporný blafy?

„Ještě trošku a budeme moct jít,“ ozvalo se vedle mě.

„Ještě jednou a dostaneš facku,“ zašeptala jsem zaraženě. Kde se tu vzal? Jak je možný, že chodí tak potichu?

„Promiň,“ zasmál se. Do pusy jsem si dala tři sousta jídla a s prosebným obličejem se na něj podívala.

„Tak jo,“ zakroutil očima. Vzal mi talíř a odnesl ho. „Teď už pojď.“

Šla jsem po jeho boku a připadalo mi, že jdu na porážku a ne na nějaké sezení. Bála jsem se, že to dopadne jako minule.

„Dnes si sedneš nebo opět budeš stát?“ zašklebil se.

Beze slova jsem přešla k sedačce a nejistě se posadila. Na co se mě bude ptát? Doufám, že ne na Dava. Nechci, aby měl kvůli mně problémy.

„Jak ti je? Bolí to? Já… Chtěl bych se ti omluvit…“

„Nebolí… To já bych se ti měla omluvit, protože myslím, že to nabouraný auto bylo tvoje.“

„Auto? Co? Ne… Za to se neomlouvej. Já jsem myslel to, co jsem ti řekl… Nemyslel jsem to tak…“ Přerušila jsem ho.

„Nemyslel? A jak jsi to myslel? Myslím, že jsi to řekl naprosto jasně!“ Uraženě jsem se od něj odvrátila.

„Samozřejmě jsi krásná, Bello. Jen kdybys ještě trošku přibrala, tak by to bylo lepší. Podívej se na sebe. Přejeď si prstem po své hrudi a po hrudi někoho jiného a uvidíš ten rozdíl. Máš propadlé tváře a nohy až příliš daleko od sebe a kostnatý zadek.“

„Daleko od sebe? Kostnatý zadek?“ vypískla jsem. Co si to, do háje, dovoluje?!

„Neber to jako urážku,“ usmál se, „jen se podívej na ostatní. Stehna by se správně měla při chůzi dotýkat… Podívej.“ Stoupl si a přešel ke mně.

„Mmm,“ zamručela jsem. „Nikdo není dokonalý.“

„Bello…“ zašeptal a posadil se vedle mě. „Nechceš mi říct, co se stalo? Koho jsi nechtěla potkat, hm?“

„Do toho ti nic není!“ vykřikla a stoupla si. Cítila jsem, že se mi hrnou slzy do očí, a tak jsem se chystala opět na útěk.

„Nikam,“ řekl přísně a chytil mě za zápěstí. „Máme tady být déle, než deset minut. Když budeš spolupracovat, tak tě pustím pryč.“

„Nechci se o tom bavit, prosím,“ zlomil se mi hlas.

„Dobře… Co ty a Dave? Co spolu máte? Myslím, že by nebylo od věci, kdybych ti řekl, že vztahy tu jsou zakázané. Jste na psychiatrii a ne na nějaké seznamce.“

„To já vím. S Davem nic nemám,“ popřela jsem to.

„Nelži mi. Viděl jsem vás.“

„Cos přesně viděl?“ Bože, prosím! Jestli mě máš rád, tak nic neviděl!

„Jak tě… políbil…“ Odvrátil ode mě obličej.

„Kamarádská pusa?“

„Bello! Nelži mi!“ zvýšil na mě hlas. Teď už se mi koukal do očí, ale i když se to snažil skrýt, viděla jsem v nich bolest. „Chodíte spolu… Miluješ ho?“

Překvapeně jsem zamrkala a rozhodovala se, co říct. Mám mu říct pravdu, že ne, nebo mu zalhat a říct ano? Jestli mu řeknu ano, tak asi budeme mít problémy, ale jestli řeknu ne a dozví se to David, tak mu to opravdu hodně ublíží. Prostě mu řeknu, že…

Shrnutí

Tak fajn... Přidávat každý den díl je opravdu vyčerpávající, ale ne nemožné (jak jste se přesvědčily). Vím, jak to dopadne, ale čím víc nápadů, tím delší bude příběh. Napadá vás něco? Prosím, abyste mi své nápady napsaly do komentářů. Děkuji...

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska za mřížemi - 20. kapitola: