Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska nebo povinnost? II.

20.06.2013 (15:45) • rosaliC • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1861×

„Nechci ti ublížit,” řekl. Pomalu jsem se uvolnila a rozesmála se.

„Ne, to asi ne, ale já ublížím tobě.” A skočila jsem na něj.

Rose

Svalili jsme se na zem a já vytáhla z boty dýku. Napřáhla jsem se a chtěla ho bodnout do srdce. V tom mě popadly dva páry silných rukou a odtáhly mě od něj. Kurňa. To si nemohli vybrat lepší chvíli na svůj zákrok? pomyslela jsem si.

Švihala jsem neurčitě kolem sebe dýkou, než mi ji vyrazily z ruky. Zkoušela jsem se jim vytrhnout, kopala jsem a škrábala. Najednou jsem ucítila tupý úder do hlavy a už podruhé ztratila vědomí.

Emmett

Chtěl jsem jí vysvětlit, že jí neublížíme, ale nedala mi šanci. S vrčením - kterého si nejspíš ani nevšimla – se na mě vrhla. Vytáhla dýku a chtěla mě bodnout do srdce. (Teda ne, že by mi to nějak extra ublížilo. Jenom by se to do mě zabodlo a ta rána by se hned začala zacelovat, i když by to pekelně bolelo.) Ještě, že na poslední chvíli do místnosti vstoupili Edward a Carlisle. Odtrhli ji ode mě. Ona se ale dál bránila a kopala.

Rychle jsem ji praštil do hlavy, ne moc, abych jí ublížil, ale dost na to, aby ztratila vědomí.

„Co budeme dělat? Vůbec nechce poslouchat,” řekl jsem svému adoptivnímu otci a bratrovi.

„Nevím. Do mysli jí nevidím, ale bohužel nevím, čím to je,” povzdychl si frustrovaně Edík. Sedl jsem si na stoličku vedle její postele. Byla krásná. Blonďaté, skoro zlaté vlasy, se jí leskly v posledních paprscích slunce, které oknem dopadly na její postel. Její oči orámované hustými řasami se lehce chvěly.

Měla je obtažené černým inkoustem zapuštěným do kůže. Její oblečení svědčilo o tom, že patří mezi amazonky. Nakonec jsem sjel očima k jejím rtům a rázem jsem měl chuť ji políbit. Odolal jsem. Ale pustit její ruku a odejít jsem se nepřinutil. Jsem upír. (Ne, prosím, nepředstavujte si monstra sající lidskou krev a bezcitně vraždící bestie. Ano, uznávám, potřebujeme krev, ale stačí zvířecí. Jsme mírumilovní tvorové, kteří sice nepotřebují jídlo ani spánek, ale když nemáme krev, jídlo i spánek slouží jako náhražka. Jistě si říkáte, že bychom teoreticky ani tu krev pít nemuseli, ale to bychom fakt nemohli. Když nemáme krev víc než rok, tak postupně zemřeme.)

Ta dívka je taky upír. Jenže takový jiný druh. Už se narodila jako upír. Takové děti jsou úplně normální, až do jejich devatenáctého roku. V den jejich 19. narozenin se gen upíra, co v sobě mají, úplně vyvine. Oni normálně jedí a spí, ale občas si musejí dát i tu krev, protože bez ní jsou úplně zesláblí. Těm dětem tohohle genu, kterým se nedostane vysvětlení do jejich devatenáctého roku, se stane to, že se přestanou ovládat a běhají velkou rychlostí, ovlivňují lidi atd.. Znáte to. Většinou je upálí za čarodějnictví. Je mi jich líto. Ale téhle se to nestane. Téhle ne. Já jí o tom řeknu a zabiju každého, kdo jí bude chtít ublížit...

O 24 hodin později

Rose

Fakt mě to probouzení z bezvědomí už štve. No jo, já vím, že je to teprve podruhé, ale jen si to zkuste. Je to hrozná otrava.

Tentokrát jsem se probudila sama. Obezřetně jsem vstala a začala se rozhlížet po pokoji. Byl docela malý a kromě postele a stolečku se zkrouceným zrcadlem tu byla jen stolička u postele a hromada kožešin na podlaze. Chudáčci zvířátka.

Zhnuseně jsem vyšla dveřmi ven. Ocitla jsem se na nějaké cestičce, podél které byly rozmístěny malé chatrče. Fascinovaně jsem se rozhlížela kolem. Vypadalo to jako vesnice uprostřed mohutného pralesa. Víc už jsem postřehnout nestihla, protože mě povalilo cosi, co se ukázalo jako černovlasý skřet.

„Jo! Já jsem tak ráda, že už jsi se vzbudila! Já jsem Alice.” Ahá, takže žádný skřet, ale hnusně optimistická osoba jménem Alice.

„Proboha Alice, slez z ní, nebo ji vyplašíš,” ozval se hrubší hlas a ten samý hlas se rozesmál. Alice ze mě se smíchem slezla a omluvila se:

„Promiň, že jsem na tebe skočila. Jen mám hroznou radost, že tě konečně poznávám. Takže ještě jednou. Já jsem Alice a tohle je Jasper.” Podala mi ruku. S plachým úsměvem jsem ji přijala a potřásla si s ní.

„Já jsem Rosalie.”

Pustila jsem její ruku a odstoupila.

„Můžete mi prosím vás říct, jak se dostanu na cestu do Athén? ” Neunikl mi pohled, který si ti dva vyměnili. Alice se na mě smutně podívala a řekla:

„Je mi líto, ale to nepůjde. Musíš tady zůstat. Alespoň do doby, kdy ti bude devatenáct.” Prudce jsem se nadechla a chtěla spustit námitky, ale ona mě přerušila:

„Já tě o to neprosím, ale rozkazuji ti to. Potřebuješ vědět co jsi zač a bohužel do devatenácti let fakt nemůžeš odejít.”

„A můžete mi sakra vysvětlit, proč bych vás měla poslechnout? A co je sakra to, co jsi zač?” zeptala jsem se nakvašeně. K mému velkému překvapení se Alice usmála a řekla:

„Protože tady máš bratra. Byl u tebe s Emmem celou dobu, co jsi byla v bezvědomí. Už se na tebe moc těší. A co se týče toho, co jsi zač, tvůj bratr ti to chce vysvětlit sám.” To mě dostalo.

„Chci ho vidět,” zašeptala jsem omámeně. Já mám bratra. Toho jsem si vždycky přála a teď by se to mohlo splnit!

„Nejdřív musíš slíbit, že tady zůstaneš alespoň do svých devatenácti let,” nedala se Alice. Sakra, ta má teda výdrž. Ale jak bych odsud mohla utéct s vědomím, že zároveň opouštím svou jedinou, zrovna nalezenou, rodinu.

„Slibuji,” povzdychla jsem si, „a teď mě prosím zaveďte za mým bratrem.” Alice s úsměvem přikývla. Mávla na mě, ať jdu za ní a já ji samozřejmě následovala. Došli jsme k odlehlé chatrči. Neuniklo mi, že je úplně jiná než ostatní. Nikde žádná kůže, ale hladká příjemná látka.

Alice vstoupila a pokynula mi, ať jdu za ní. Nedočkavě jsem vstoupila. Hned se na mě vrhl hodně hezký kluk. Hned jsem poznala, že je to můj bratr. Měl stejný odstín vlasů, stejné oči a stejně poťouchlý úsměv. Oplatila jsem mu jeho objetí. Jako by si právě uvědomil, že něco udělal, tak s provinilým úsměvem odstoupil a podal mi ruku.

„Ahoj ségra, já jsem Noele.” Pozdravil mě hezky po domácku.

„Rosalie,” příjala jsem jeho ruku.

Tak jo, máme tu konec druhé kapitoly. Vyslyšela jsem přání Mcfan a kapitola je delší a také martina946 a přidala jsem pohled Emmetta. Tuhle kapitolu bych chtěla věnovat Mcfan a martina946, za to, že si daly práci napsat tak dlouhé komentáře.

Ale samozřejmě mé velké díky patří i komentátorkám CatherineCullen, GabrielaVespucci, Jasmínka a VictoriaJamesLaurent!!!!!!!!

Autor: rosaliC (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska nebo povinnost? II.: