Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska naruby - 19. kapitola

29.09.2010 (17:15) • Samaneta • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1761×

19. kapitola

„Počkej.“ Zmateně se na mě podíval. „Chceš mi tu namluvit, že…“

Přikývla jsem.

„To není možné.“

„Ale ano, Edwarde. Jsem upír.“

Dosud jsem seděla vedle něho na posteli. Raději jsem si stoupla očekávajíc jeho reakci. Jen tak tam dál seděl a vyděšeně na mě koukal.

„T-tomu nevěřím,“ dostal ze sebe asi po minutě. Začínala jsem být hysterická. Bojí se mě. Byla jsem rozzuřená. Ze všeho nejvíc jsem chtěla s něčím praštit. Nenáviděla jsem se. Oči mi začaly černat, ruce se mi trochu třásly a cítila jsem, jak mi vylézají špičáky. Teď už tomu věřit bude. Naženu mu hrůzu, ale alespoň to budu mít za sebou.

„Tak nevěříš?“ cenila jsem při tom schválně zuby. Seděl na okraji postele, a jakmile jsem se nad něj naklonila, couval po posteli až ke zdi, ani nevěděl jak.

„Dobře, dobře věřím ti.“ Hlas se mu třásl. Snažila jsem se uklidnit. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla.

„Omlouvám se, že jsem tě vystrašila, ale očividně jsi potřeboval důkaz,“ usmála jsem se.

„Jasně,“ vyjekl asi o oktávu výš, než je jeho hlas.

„Nemusíš se mě bát. Kdybych tě chtěla zabít, už tu dávno nejsi. Tohle už je za mnou,“ ujistila jsem ho. Teď na to musím jít optimisticky. Zhroutit se můžu, až budu někde venku v lese.

„No, je to pro mě tak trochu šok. Nebát se mi zatím nějak nejde.“

„To je instinkt,“ konstatovala jsem. Vzala jsem židli od jeho psacího stolu a sedla jsem si na ni obkročmo do volného kouta co nejdál od něj, abych dokázala, že mu nechci ublížit. Ruce jsem si dala na opěradlo a hlavu si položila na ně.

„Ptej se na cokoliv. Chci, abys věděl úplně všechno. Nic ti pak nebude bránit rozhodnout se,“ řekla jsem. Chvíli na mě zmateně koukal.

„Rozhodnout se v čem?“ zeptal se mě.

„Nechci si dělat plané naděje, ale to, co jsem ti včera večer řekla, pořád platí, Edwarde. Nevím, jak je to teď u tebe, když už znáš pravdu. Musíš rozhodnout, jestli chceš být se mnou, nebo na to všechno zapomenout a já odejdu z tvého života.“

„Nechci, abys odešla,“ řekl smutně.

„Teď to asi těžko posoudíš. Ptej se. Určitě máš spoustu otázek. O tomhle si promluvíme někdy jindy. Teď jde o to, abys znal pravdu, ale jednu věc, Edwarde.“ Zvedla jsem se a došla skoro k němu. „Za žádnou cenu nesmíš mě a mou rodinu prozradit. Nikomu to nesmíš říct. Rozumíš mi, Edwarde?“

„To je jasné.“

„Musíš to udržet v tajnosti.“

„Dobře.“

Šla jsem si sednout zpátky na židli a vyčkávala.

„Jak to, že chodíte do školy?“ zeptal se.

„Víš, my nejsme tak úplně normální upíři. Jinak bychom ani pořádně nemohli mezi lidi. Moje rodina se neživí lidskou krví jako ostatní upíří smečky. Říkáme si vegetariáni. Živíme se krví zvířat, a tak dokážeme žít pospolu s lidmi. Normální upíři mají krvavě rudé oči, takže se dají snadno rozeznat, nám se díky zvířecí krvi zbarvily do zlata. Sice dokážeme lidem odolat, ale třeba pro Jaspera to není jednoduché. Lovit lidi je naše přirozenost. Jasper se učí odolávat nejkratší dobu. Krev je pro něj tedy mnohem větší pokušení než například pro Carlislea, který je doktor, s krví zachází každý den a nic mu to nedělá. “

„A jak jsi na tom ty s odoláváním?“ zeptal se ostražitě.

„Já na tom byla celkem dobře, dokud ses neobjevil ty. Myslela jsem, že se ten první den zblázním. Vůně tvé krve je hrozně vábivá. Už jsi to měl skoro spočítané, ale dokázala jsem se ovládnout. Proto jsem pak také byla týden pryč. Nechtěla jsem tě zabít. Myslela jsem, že se nevrátím, ale rodina mě přemluvila a taky mě něco k tobě táhlo. Byl jsi pro mě něco jako záhada. Tedy pořád jsi.“

„Záhada?“

„Ano. Víš, upíři získají se svou proměnou také nějakou schopnost. Teda většinou. Jasper například dokáže cítit pocity lidí okolo sebe a manipulovat s nimi, Alice zase umí vidět budoucnost a já umím číst myšlenky.“

„C-cože. Ty čteš myšlenky?“ Po jeho tváři přeběhlo zděšení.

„Ano, ale to je ta záhada. U tebe jako by bylo prázdno. Jako by byly tvé myšlenky zakódované nebo něco podobného. Nedokážu si to vysvětlit, ale tobě jsem myšlenky nikdy přečíst nedokázala.“ Očividně se mu ulevilo. Zase chvíli mlčel.

„Jak to, že můžeš ven ve dne?“ zeptal se zvědavě. Zasmála jsem se.

„Jako že mě slunce nespálí?“

„Hhm-hm.“

„Mýtus. Slunce mi sice nijak neublíží, ale je lepší se na něm neukazovat lidem. Vzbudili bychom podezření. Proto žijeme tady ve Forks, kde je po většinu roku zataženo.“

„Tak co ti tedy slunce dělá?“

„Pokud budeš chtít, někdy ti to ukážu.“

„Vadí ti česnek?“

„Mýtus. Nevadí mi česnek ani dřevo a jsem vidět v zrcadle.“

„Spíš v rakvi?“

„Ne,“ smála jsem se. „Já nespím,“ řekla jsem vážněji.

„Jako vůbec?“

„Ne. Vůbec.“

„Páni.“

„Zas tak úžasné to není,“ konstatovala jsem.

„Tak mě napadá. Kdy ses vlastně narodila?“ zeptal se vážně.

„Asi tě to zarazí.“

„Po tomhle to přežiju,“ ujistil mě.

„Tak dobře. Narodila jsem se v roce 1901 a proměnila se v roce 1918.“

„J-jak se ti to stalo?“

„Umírala jsem na španělskou chřipku. Moji rodiče už na ni umřeli a zůstala jsem sama. Carlisle byl jeden z lékařů. Byl osamělý už dlouho, a tak mi zachránil život a proměnil mě. Pak se začala postupně tvořit naše rodina. Carlisle zachránil Esme, pak Emmetta, Emmett našel umírající Rosalii a pak k nám přišli Alice s Jasperem.“

„Takže musíš umírat, aby ses stala…?“ zeptal se.

„Ne. Nemusíš, ale Carlisle by to neudělal nikomu, kdo by neměl jinou volbu. Na to není dost sobecký. Carlisle nemá žádnou dech beroucí schopnost, ale přetéká srdečností a mírumilovností. V životě nezabil člověka. To on přišel na to, že se upír nemusí živit jen lidmi.“ Proto ho obdivuji.

„A... a ty už jsi někoho zabila?“ ptal se zděšeně. Nevěděla jsem, jestli mu mám říct pravdu, ale nebudu mu lhát.

„Ano, ale to už je hodně dávno. Carlisle mě od začátku učil odolávat lidem. Chtěla jsem si zkusit i jiný život, takže jsem chvíli žila jako normální upír, ale brzy jsem se vrátila k „dietě“.“

„Existují ještě nějací vegetariáni?“

„Ještě známe jedny žijící na Aljašce. Občas se s nimi vídáme, ale jinak nevíme o nikom. Ovšem upírů je na světě, že si to nedokážeš představit. Divil by ses, za kolika nevysvětlitelnými vraždami a zmizeními stojí upíři.“

„Máte jakožto upíři ještě nějaké vychytávky?“ zeptala se zvědavě

„Co přesně máš na mysli?“ usmála jsem se. Už si začínal srovnávat v hlavě skutečnosti.

„Já nevím.“ Pokrčil rameny. Chvíli jsem přemýšlela, jestli to mám udělat.

„Co třeba tohle?“ Přeběhla jsem po pokoji upíří rychlostí, popadla jsem Edwarda, hodila si ho na rameno a vyběhla s ním ven před dům a to všechno během jedné vteřiny. Postavila jsem ho na zem, aby se zorientoval. Pak jsem oběhla dům kolem do kola a zastavila za Edwardem. Rozhlížel se po mně. Zaklepala jsem mu na rameno. Otočil se a trhl sebou.

„Vyděsilas mě,“ Usmála jsem se. Vyskočila jsem na špičku velkého smrku, který rostl před domem. Zase mě nemohl najít.

„Tady jsem,“ smála jsem se.

„Neuvěřitelné,“ žasnul. Už jsem zase stála u něj.

„To ještě není všechno, ale nevím, na čem bych ti to mohla ukázat. Jsme taky neuvěřitelně silní. A už vím.“ Vzala jsem ze země kámen a rozdrtila jsem ho v pěsti na prach. Vyjeveně na mě koukal, ostatně jako celé odpoledne.

„Edwarde, nechceš jít dovnitř? Není zrovna teplo,“ zeptala jsem se, když tam tak stál asi dvě minuty a nic neříkal. Jen tiše přikývnul. Vzala jsem ho a ve vteřině jsme stáli v jeho pokoji. Posadila jsem ho na postel.

„Jsi v pohodě?“ zeptala jsem se ho.

„Jo… v pohodě,“ odpověděl trochu zdrceně.

„Nepotřebuješ něco?“ Vůbec jsem nevěděla, co s ním mám dělat. Neměla jsem mu to ukazovat.

„Ne, jsem v pohodě, jen přemýšlím,“ odpověděl už trochu normálnějším hlasem.

„Mohla bych vědět o čem? Je to pro mě trochu frustrující, když nevím, co si myslíš.“

„Vítej ve světě všech ostatních. Takhle to má každý.“ Obrátila jsem oči v sloup.
„Přemýšlím o tom všem, co jsi mi dnes řekla.“ Přikývla jsem.

„To je dobře. Teď jsem ti ukázala, své pravé já. Teď víš, co doopravdy jsem, a můžeš se rozhodnout. Než se rozhodneš, nechám tě na pokoji.“

Vyskočila jsem otevřeným oknem a utíkala domů. Už se začínalo stmívat, ani mi nedošlo, jak dlouho jsem u Edwarda byla. Dopadlo to nad moje očekávání. Myslela jsem, že přede mnou uteče, ale byl statečný a vyslechnul mě. Myslím, že mu můžu věřit a naše tajemství nevyzradí. Teď je jen na něm, zdali se se mnou chce vídat, nebo abych mu zmizela ze života.

18. kapitola - 20. kapitola

Doufám, že se vám kapitola líbila. Prosím o komentáře. :)

Autor: Samaneta (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska naruby - 19. kapitola: