Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska naruby - 18. kapitola

22.09.2010 (17:30) • Samaneta • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1806×

18. kapitola

Začínalo svítat, když jsem se konečně odhodlala vstát. Vůbec se mi nechtělo domů. Nejradši bych šla jen tak lidskou chůzí, ale byla jsem několik desítek kilometrů od Forks. Pomalu jsem se rozeběhla domů. Určitě už se po mně shání. Při cestě jsem ucítila malé stádo jelenů. Vydala jsem se za nimi a ulovila dva samce. Přemýšlela jsem, že ještě zaběhnu k Edwardovi, ale to bych se zdržela ještě víc a určitě by mě zase přemohla ta deprese, ze které jsem se před chvílí trochu vzpamatovala. Zamířila jsem tedy k řece a podél proudu jsem běžela až k naší vile. Nešla jsem dovnitř dveřmi. Skočila jsem oknem do svého pokoje a tam se svalila na pohovku.

V tu chvíli se do pokoje vřítila Esme a Alicí v patách.

„Bello, tolik jsem se o tebe bála. Myslela jsem, že jsi zase utekla,“ objímala mě Esme. „Jsi v pořádku?“

„Promiň. Potřebovala jsem být sama. Jsem v pořádku,“ uklidňovala jsem ji.

„Proboha, Bello. Co jsi to udělala?“ jančila Alice.

„Nedokázala jsem to. Ublížila jsem mu.“ Esme mě objala.

„To taky, ale já mám na mysli tvoje šaty. Tím ubližuješ zase ty mně. Podívej se na sebe, Bello,“ stěžovala si Alice. „Kde máš boty?“

„V lese,“ odpověděla jsem.

„Alice! Mohla bys tady prosím přestat řešit Belliny šaty? To je teď ta nejnepodstatnější věc,“ napomenula ji Esme.

„Promiň, Bello. Jen mě štve to s Edwardem. Měla bys poděkovat Emmettovi, že si s ním promluvil, jinak by na tom parkovišti stál asi ještě teď.“ Ukázala mi včerejší večer po tom, co jsme s Edwardem odešli, její vizi i to, jak poslala Emmetta za Edwardem, aby mě z toho nějak vymluvil.

Seběhla jsem do obýváku, kde seděl Emmett a díval se na televizi.

„Jé, Bello. Jak ti je?“ ptal se a objal mě.

„Co přesně jsi řekl Edwardovi?“ Emmett začal vzpomínat na večer a já viděla Edwarda, jak stojí na parkovišti jako přikovaný a zírá někam pryč. Tohle jsem způsobila já.  Emmett se mě zastal, aby mi dal ještě šanci. Byla jsem mu strašně vděčná.

„Děkuju ti.“

„To byla maličkost. Jen mu to konečně uveď na pravou míru. Je celý zmatený.“

„Já vím. Dneska se s ním sejdu,“ řekla jsem smutně. „Ještě jednou díky.“ Usmál se na mě.

Šla jsem se do pokoje převléct. Šaty jsem dala Alici, ať si s nimi dělá, co chce. Vzala jsem si džíny a černý rolák a svázala jsem si dlouhé vlasy do vysokého ohonu. Bylo něco okolo osmé hodiny ráno. Edward bude určitě ještě spát. Nechci ho budit. Půjdu za ním až odpoledne.

Nevěděla jsem, co budu až do odpoledne dělat, tak jsem si sedla na pohovku a začala si číst nakopírované básně od Edwarda. Jasper se na mě bude zlobit, ale nic s tím nenadělám. Už by měl být na mou úzkost zvyklý. Četla jsem je pořád dokola. Za pár hodin jsem znala básně tak perfektně, že jsem je mohla do detailu recitovat. Edward psal nádherně. Ty básně mi zůstanou v hlavě navždy. I když se mě dnes Edward nejspíš zřekne, budu si jistá, že mě alespoň na chvíli miloval. Cítila jsem, jak na mě Jasper posílá vlny klidu. Už jsem mu za to ani neděkovala, v poslední době to bylo automatické.

Odložila jsem básně, pustila své oblíbené CD a vytáhla jsem starý skicák zašantročený v zadní části šuplíku stolu. Našla jsem svoje tužky a potřeby na kreslení. Už roky jsem nevytáhla skicák. Prohlídla jsem své kresby. Ráda jsem kreslila postavy a zvířata. Dolistovala jsem na prázdnou stránku a začala kreslit. Kreslila jsem růže. Vybavily se mi při vzpomínce na včerejší večer. Nádherná kytice růží, která jako by mi rozzářila život. Uvědomila jsem si, že jsem ji nechala u Edwarda v autě. Zbylo mi jen to poupě, které jsem měla ve vlasech a nechala jsem ho někde na louce.

Bylo něco okolo třetí hodiny, když jsem dokreslila poslední tah a podívala jsem se na nádherný pugét růží, který zakrýval celou plochu stránky a jako by tomu od Edwarda z oka vypadl. Skicák jsem nechala ležet na pohovce a šla jsem se upravit k zrcadlu.

Vzala jsem ze stolu svoje klíče od auta a vydala se do garáže.

„Jedu za Edwardem. Když se do setmění nevrátím, čekejte mě až k ránu,“ zvolala jsem do domu. Všichni mě slyšeli a v myšlenkách mi přáli hodně štěstí. Až půjdu od Edwarda, nejspíš budu chtít být zase sama a Esme by měla strach, takže jsem ji raději informovala předem.

Nasedla jsem do svého Volva a rozjela jsem se do města. Zvala jsem telefon a vytočila Edwardovo číslo. Zvedl to po druhém zvonění.

„Bello?“

„Ahoj, Edwarde. Potřebuji si s tebou promluvit.“

„Řekneš mi, co se stalo včera?“ ptal se napjatě. Chvíli jsem nic neříkala.

„Jsi tam?“

„Ano, řeknu ti to.“

„Ehm… Dobře. Kde se sejdeme?“ zeptal se.

„Máš tátu doma?“ Nevěděla jsem, kam bychom mohli jít a mluvit na nějakém veřejném místě o upírech by asi nebyl moc dobrý nápad.

„Ne. Musel jít do práce.“

„Dobře. Za chvíli jsem u tebe.“ Zavěsila jsem.

Přidala jsem plyn a za chvíli jsem zabočovala na příjezdovou cestu k Edvardovu domu.

Zazvonila jsem a Edward v mžiku otevřel.

„Ahoj,“ pozdravila jsem.

„Pojď dál,“ pokynul mi.

Vedl mě po schodech nahoru do svého pokoje. Posadila jsem se na židli.

„Počkej tu, jen si dojdu do kuchyně pro něco k pití. Dáš si něco?“ zeptal se mě. Byl jako na trní. Určitě mu celá ta záhada se mnou nedala spát.

„Ne, děkuji ti,“ vykouzlila jsem úsměv. Podíval se na mě tázavým pohledem a pak odešel do kuchyně. Zvedla jsem se a začala přecházet po pokoji. Vůbec jsem nevěděla jak začít. Kdyby mě teď viděl Jasper, zešílel by. Usmála jsem se té ironii, jak se mě dneska snažil uklidnit. Kéž bych ho tu měla teď. Jak jsem přecházela po pokoji, zahlédla jsem vázu s mojí kyticí. Musela jsem se na ni usmát.

„Jsem tu,“ vytrhl mě z přemýšlení Edward.

„OK.“ Zhluboka jsem se nadechla a vydechla.

„Vysvětlíš mi konečně, co se to děje?“ zeptal se napjatě.

„Sedni si,“ přikázala jsem a já jsem dál přecházela po místnosti.

„Edwarde, určitě sis všimnul určitých nesrovnalostí mezi mnou, mojí rodinou a ostatními lidmi, že ano,“ začala jsem zbrkle.

„Ano, to ano,“ zmateně se na mě díval. Ach jo.

„Nemáš žádné teorie? Nepřemýšlel jsi nad tím? Hm?“

„Přemýšlel a hodně, ale na nic jsem se nesnažil přijít. Kdybys chtěla, abych to věděl, řekneš mi to. To jsem si vždycky řekl, když jsem začal přemýšlet moc.“ Zasmála jsem se nad tím.

„Chci, abys to věděl, jenže nevím, jak ti to mám vysvětlit.“

„Tak se o to pokus,“ povzbuzoval mě. Povzdychla jsem si a sedla si vedle něj na postel.

„Edwarde, věříš na mytické bytosti?“ začala jsem.

„No… Jak se to vezme, ale co to má co dělat s tebou?“

„Takže věříš?“ ptala jsem se naléhavě.

„Ano,“ odpověděl, ale vůbec nechápal, kam tím mířím.

„Dobře. Chci, abys to vyslovil ty, takže teď mi řekni všechny nesrovnalosti, kterých sis na mně a mojí rodině všimnul a pořádně se zamyslel.“

„Počkej, co abych vyslovil?“ Zvedla jsem ruku, abych ho umlčela. „Dobře tedy. Takže, máš bledou kůži, jakou jsem v životě neviděl, a je chladná jako led. Tvoje oči mění barvu. Tedy měnily, od určité doby jsou pořád karamelově zlaté, ale zbytku rodiny se mění. Nejíš a nepiješ a jsi neuvěřitelně krásná, ostatně jako zbytek tvojí rodiny, i když nejste vůbec příbuzní. To je asi tak všechno,“ dopověděl.

„Dokážeš z toho vyvodit nějaký závěr?“ zvedla jsem obočí.

„Vůbec netuším, o co tu jde.“

„Dobře. Napovím ti. Která nebezpečná mytická bytost se vyznačuje bledou, chladnou kůží, krásou, rychlostí, nejí…?“ Nějakou dobu mu trvalo, než mu to došlo. Nechala jsem ho přemýšlet.

„Počkej,“ zmateně se na mě podíval. „Chceš mi tu namluvit, že…“

Přikývla jsem.

„To není možné.“

„Ale ano, Edwarde. Jsem upír.“

17. kapitola - 19. kapitola

Doufám, že jste pořádně nažhavený na reakci Edwarda. :)) Prosím o komentíky.

Autor: Samaneta (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska naruby - 18. kapitola: