Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska naruby - 17. kapitola

14.09.2010 (07:45) • Samaneta • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1530×

17. kapitola

(Bella)

Seděla jsem u sebe na pohovce a dívala se na své šaty pověšené na dveřích za ramínko. Dnes je školní ples. Z jedné strany jsem se těšila, ale věděla jsem, že tímhle večerem se něco změní. Edwarda nade vše miluji, ale dokud neví pravdu o nás, tak s tím nemůžu nic dělat. O kolik by bylo jednodušší, kdybych nemusela dělat zábrany, kdybych byla člověk. Carlisle má pravdu. Edward by měl znát pravdu, ale já se prostě nedokážu smířit s tím, že by se ode mě držel dál a považoval mě za monstrum, i když jím jsem. To bych nedokázala snést, ale musím to risknout.

Alice už začala pobíhat po domě a komandovat nás, abychom se všichni začali oblékat. Zvedla jsem se, vzala jsem šaty s sebou a šla jsem do Aliciny obří šatny. Už tam čekala i Rose. Navzájem jsme se učesaly a nalíčily a pak se začaly oblékat. Mezi tím přiběhla už oblečená Alice, aby nám pomohla do šatů, a pak běžela dát do pucu kluky.

„Vypadáš nádherně,“ pochválila mě Rosalie, když už jsme byly hotové.

„Ty taky, Rose,“ usmála jsem se. Měla na sobě úžasné, krvavě rudé šaty bez zad, které skvěle obepínaly její nádhernou postavu, a od stehen se rozestupovaly do volánové sukně.

Když jsme byli všichni připravení, nasedli jsme do aut. Rose jela s Emmettem v jejím autě a já jsem se svezla s Alicí a Jasperem. Byla jsem strašně nervózní, což se mi stává málokdy.

Jasper mi zastavil před domem Edwarda. Zakázala jsem mu pro mě přijet. Zdálo by se mu určitě podezřelé, kde bydlíme. Jsme doslova odstřiženi od populace. Dokud o nás neví, nechci ho tam brát. Domluvila jsem mu alespoň, že k němu přijedu a na ples pojedeme spolu.

„Uvidíme se na plese,“ rozloučila jsem se a vystoupila z auta. Pomalu jsem došla ke dveřím a při tom se zhluboka nadechla. Upravila jsem si šaty a zazvonila.

„Ahoj,“ usmála jsem se na něj, když otevřel dveře, a zůstal na mě ohromeně koukat. Kdybych mohla, jsem rudá až na zadku.

„A - Ahoj. Jsi nádherná,“ koktal.

„Děkuji. Tobě to taky moc sluší,“ odvětila jsem. Byl tak roztomilý.

„Ehm… tohle je pro tebe,“ řekl a vytáhl nádhernou kytici, kterou dosud skrýval za zády. Vykulila jsem na ni oči. Byly to růže rudé jako krev. Kde vůbec proboha vůbec sehnal růže. Vypadají jako zrovna utržené a ve Forks je všeho všudy jedno květinářství. Miluji růže. Byla jsem ohromená. Nikdy v celém mém životě mi nikdo nedaroval kytici růží. Byla jsem bez sebe štěstím a to večer ještě ani nezačal.

„Ty jsou nádherné, moc ti děkuji,“ usmála jsem se na něj celým svým srdcem. Měla jsem sto chutí po něm skočit a samou láskou ho umačkat a zulíbat, ale nešlo to. Nakonec jsem se přemluvila a odhodlala jsem se porušit pomyslnou hranici fyzického kontaktu, kterou jsem si stanovila, a jemně ho objala. Musela jsem dbát na to, že mám oproti němu celkem sílu. Dnešek si chci užít a to naplno. Bude to nejspíš poslední den, který s ním můžu prožít bez toho, aby ze mě měl strach.

„Jsem rád, že se ti líbí,“ oplatil mi úsměv. V tu chvíli se z obýváku vynořil Edwardův táta s foťákem. Pamětní foto. Skvělé. Ještě že není pravda ta pověra o tom, že upíři nejsou na fotkách a v zrcadle vidět. To by byl pro Charlieho asi šok, kdyby byl na fotce jenom Edward.

„Rád tě vidím, Bello. Moc ti to sluší,“ přivítal mě.

„Dobrý večer, Charlie. Děkuji,“ odvětila jsem zdvořile s úsměvem.

Charlie nás vyfotil a pak jsme se vydali k Edwardovu autu. Tedy jestli se tomu tak dá říkat. Spíš to byl pojízdný šrot.

Otevřel mi dveře a pomohl mi nastoupit. Sedl si za volant a začal startovat. Motor s rachotem zabublal, ale nenastartoval. Se zdvihnutým obočím jsem pohlédla na Edwarda, který mi pohled opětoval se zmučeným výrazem ve tváři. Musela jsem se začít smát. Doufám, že tam aspoň dojedeme.

„Občas to nechytá, no,“ bránil se. Smála jsem se ještě víc.

Zkusil to znovu a auto naštěstí nastartovalo. Vycouvali jsme z příjezdové cesty a rozjeli se ke škole. Ples se konal v tělocvičně. Celou cestu jsem se mohla potrhat smíchy nad tím rachotem.

„Nesměj se,“ napomenul mě.

„Promiň,“ omlouvala jsem se, snažila se uklidnit a tvářit se vážně.

Zaparkoval před školou na teď už plném parkovišti. Pohlédla jsem na palubní desku, na které ležela má kytice růží. Z pugétu jsem vytáhla jedno poupě a vzala si ho do ruky. Edward mezi tím obešel auto, aby mi otevřel dveře. Když viděl, co mám v ruce, s otázkou v očích na mě pohlédl. Vystoupila jsem z auta, přistoupila k němu a růži jsem mu zasunula do náprsní kapsy saka.

„Takhle je to lepší,“ usmála jsem se. Mělo to být takové děkovné a láskyplné gesto. Prostě se mi to líbilo.

„Díky.“ Sáhl do auta pro pugét a vzal z něj také jedno poupě.

„Můžu?“ zeptal se mě. Přikývla jsem a on mi malou růži zapíchl do drdolu na temeni hlavy. Myslela jsem, že se rozteču štěstím, které ale brzy pomine.

„Teď k sobě dokonale ladíme,“ usmála jsem se a vzala ho za ruku.

Šli jsme dovnitř. U vchodu nám koupil lístky a měli jsme celý večer před sebou. Tělocvična byla slavnostně vyzdobená. Uprostřed disco koule a kolem dokola byly stoly s občerstvením a posezením. Na parketě se vlnily páry do rytmu rychlé písničky.

Táhla jsem ho ke stolu, kde seděl zbytek rodiny.

„Nevadí, když si sedneme k nim?“ zeptala jsem se ho. Předci jen mé sourozence zas tak dobře nezná a já netušila, jestli v nich nalezl zalíbení, nebo jestli mu náhodou nesedí a nechce si jít sednout jinam.

„Ne, to je v pohodě. Hlavně, že si mám kam sednout,“ odvětil. Chvíli jsme jen tak mlčky seděli a já slýchala samé zvídavé myšlenky od mých sourozenců. Jsou tak otravní, ale zase vím, že to myslí dobře a jsou rádi, že jsem si konečně někoho našla.

„Vy netancujete?“ zeptal se Edward po chvíli sezení.

„Jistě že, ale tohle není zrovna naše parketa,“ odvětila mu Rosalie a pohlédla na bezduše se vlnící páry do rytmu Urban.

„Já na tohle taky zrovna nejsem,“ přiznal. To už jsem věděla. O hudbě jsme se kolikrát bavili dlouhá odpoledne, kdy jsem s ním seděla v nemocnici.

„Dojdu pro pití. Dáte si taky?“ zeptal se nás.

„Možná později,“ odmítli jsme. Chvíli se zdálo, že se nad něčím zamyslel.

„Půjdu s tebou,“ nabídla jsem se. Chtěla jsem s ním dneska strávit co nejvíce času.

„To je v pohodě. Hned jsem zpátky,“ ujistil mě.

„Jak myslíš. Nikam se mi neztrať,“ usmála jsem se. Alespoň si promluvím s ostatními.

„Neboj.“ Odebral se směrem ke stolům s pitím.

„Tak, jak si užíváš dnešní večer?“ zeptal se Jasper.

„Jako bys to zrovna ty nevěděl nejlíp,“ zasmála jsem se, protože jsem si ho zatím užívala skvěle.

„Já vím. Jen jsem to chtěl slyšet přímo z tvých úst. Jsem rád, že si konečně s někým na plese,“ usmál se.

„Všichni jsme rádi,“ doplnila Alice.

„To slyším. Jen si to snažím užívat, jak jen to půjde. Zítra to všechno skončí. Musím mu říct pravdu a já vůbec nemám ponětí, jak to dokáže přijmout,“ posmutněla jsem.

„Teď se tím nezabývej a užívej si večera. Tyhle problémy můžeš řešit až zítra. Dnešek si musíš co nejvíc užít. Je ti to jasné?“ poučil mě Emmett se svým věrným úsměvem ve tváři.

„Jasné,“ usmála jsem se. „Kde vůbec ten Edward vězí. Šel jen pro pití,“ ptala jsem se.

„Už jde,“ ujistila mě Rose. Už jsem ho taky viděla, jak se prodírá davem, a usmála jsem se na něj.

„Kde jsi byl takovou dobu?“ ptala jsem se.

„Cestou jsem narazil na Mika a trochu se vyptával,“ objasňoval.

„Aha.“ Hned mi to bylo jasné.

Sedl si vedle mě a napil se limonády. „Vážně si nedáš?“ nabídl.

„Ne díky. Dojdu si později.“

„Jak chceš.“

Z mikrofonu od djského pultu se ozval hlas ředitelky. Zahajovala dnešní ples a zvala nás všechny ke společnému valčíku. Všichni jsme si stoupli do kruhu a s hudbou jsme se začali vířit do rytmu. Valčík byl můj oblíbený. Nemusela jsem myslet na kroky. Prostě jsem se nechala unášet hudbou a Edward mě skvěle vedl.

„Jsi skvělý tanečník,“ pochválila jsem ho. Vážně mu to šlo.

„Zas tak dobrý ne. Společenské tance mě učila máma už odmala, takže to pro mě není velká překážka, ale jinak tančit absolutně neumím,“ přiznal, ale já jsem tomu stejně nevěřila.

„Ty máš na mysli ten tanec, kdy sebou člověk bezduše kývá do rytmu popu?“ Zdvihla jsem obočí.

„Něco podobného,“ připustil.

„Tak to jsme na tom stejně. Tedy, řekla bych, že to dokáže každý, jde jen o to, jestli se ti ta hudba líbí nebo ne.“

„Asi tak nějak.“

Přišlo mi to, jako bychom se ocitli v soukromé bublině a vnímala jsem jen nás dva. Nic okolo nebylo důležité. Jen mi dva. Píseň skončila a z reproduktorů se začal ozývat klasický ploužák od Metallica – Nothing Else Matters. Všechny páry se do sebe zavěsily v milostném objetí a začaly se pohupovat ze strany na stranu. Klasický ploužák. Napodobili jsme je a přidali se k nim. Chytil mě kolem pasu, já jsem se mu zavěsila kolem krku a zabořila mu hlavu do ramene.

Tančili jsme ještě dlouho. Byly to ty nejkrásnější chvíle mého života. Byli jsme si dvakrát sednout, protože hráli písně ne zrovna podle našeho gusta. Zbytek party si ani jednou nesedl. Na parketě doslova perlil. Když nepotřebujete dech ani odpočinek, tak to jde snadno.

Bylo něco po jedenácté, když mi Edward navrhl, abychom se šli projít ven. Šli jsme ruku v ruce areálem školy směrem k lavičkám na odpočívadlech kousek za tělocvičnou. Edward mi přišel nervózní. Tenhle pocit jsem u něho už znala. Chystal se mi něco říct.

„Bello, já… rád bych si s tebou promluvil,“ začal diplomaticky.

„Jen mluv. Co máš na srdci?“ Posadila jsem se na lavičku a bedlivě poslouchala. Sedl si ke mně a spustil.

„Už to dál nedokážu skrývat a potlačovat, Bello. Já prostě potřebuju vědět, jak si stojím a na čem jsem,“ chrlil ze sebe. „Ty už to nejspíš stejně víš, ale musím ti to říct. Už se dál nemůžu pohybovat na tenkém ledě. Bello, já jsem do tede zamilovaný a to až po uši. Chci být s tebou. Jsi ta nejúžasnější dívka, kterou znám, nehledě na to, že jsi mi zachránila život a co jsi pro mě všechno udělala. Už od první chvíle, co jsem tě viděl, Bello, miluji tě,“ dokončil proslov. Díval se na naše spojené ruce a čekal na rozsudek. Byla jsem naprosto ohromená. Něco tak krásného mi v životě nikdo neřekl. Věděla jsem už z jeho básní, že mě miluje, ale když to takhle slyším z jeho úst, je to úplně něco jiného. Jak by mě vůbec mohl někdo milovat. Monstrum bez duše. Zabijáka, ale o tom on nemá ani tušení a o to víc mě mrzí, že až se to dozví, bude to všechno pryč, ale teď byla s proslovem řada na mě. Nemohla jsem ho nechat déle trpět a nechat ho zírat na naše spojené ruce.

Pohladila jsem ho po tváři, zvedla mu bradu, abych mu viděla do očí, a vděčně jsem se na něj usmála.

„Ach Edwarde, copak bych tady s tebou teď seděla, kdybych k tobě necítila to samé? Copak bych tohle všechno pro tebe dělala, kdybych tě nemilovala? Nevím jak dlouho, ale po té nehodě do sebe všechno zapadlo a já si vše uvědomila. Od té doby jsem bez tebe nemohla být. Bylo pro mě strašně těžké se od tebe jen na chvíli vzdálit, ale jinak to nešlo.“

„Vážně?“ Chvíli se na mě nevěřícně koukal, jako bych snad žertovala a já jsem se tvářila naprosto vážně. „Tak proč jsme celé dva měsíce jen chodili okolo horké kaše, proboha?“ ptal se trochu výsměšně a podrážděně.

„Ani jeden z nás nevěděl, na čem je,“ konstatovala jsem prostě.

„Hlavně jsem to nepoznal, protože vždy, když se k tobě trochu přiblížím, odtáhneš se,“ obvinil mě a byla to pravda. Byl v tom záměr.

„Promiň, ale je to tak lepší.“ Zvedl obočí. „Brzy pochopíš.“ Až moc brzy.

Objal mě okolo pasu a přitáhl mě blíž k sobě. Malinko jsem se napjala. Bála jsem se být tak blízko, i když jsem na to byla zvyklá. Dneska jsem byla na lovu, takže jsem tu vůni dokázala nevnímat.

„Miluji tě,“ zašeptal. Byly to ty nejkrásnější slova, jaké mi kdy někdo řekl. Teď jsem se dokázala v jeho náručí uvolnit.

„Já tebe taky. To mi věř.“ Otočila jsem se k němu, abych mu viděla do tváře, a naše tváře byly od sebe jen několik centimetrů. Nejistě se ke mně naklonil. Věděla jsem, co chce udělat, a já to chtěla taky. Strašně moc. Naše rty se skoro dotkly, ale zase mi myšlenky zabrousily k tomu, že jsem nestvůra a že bych ho mohla jediným pohybem na místě zabít. Jen jeden nekontrolovaný pohyb nebo skulinka v sebeovládání a všechno je pryč. Nedokázala jsem ho políbit. Nejdřív musí znát pravdu. Jestli je pravda to, co mi před chvílí řekl, přenese se přes to a pak bude vědět, koho ve skutečnosti líbá. Odtáhla jsem se od něho.

„Omlouvám se, Edwarde, ale já prostě nemůžu.“ Vymanila jsem se z jeho objetí a se vzlyky utíkala směrem k parkovišti. Snažil se utíkat za mnou, ale já byla moc rychlá a zaběhla jsem do lesa.

„Bello!“ volal smutně za mnou. Bylo mi ho strašně líto, ale musela jsem to udělat. Nesměla jsem to dovolit. Zklamat ho. Ne teď.

Sundala jsem si boty a utíkala jsem lesem. Netušila jsem kam a bylo mi to jedno. Doběhla jsem na velmi zajímavé místo. Končil tu les a byla jsem na menším kopečku. Pohlédla jsem dolů a pode mnou se rozprostírala obrovská louka zalitá měsíčním svitem. Seběhla jsem dolů a tam se svalila do trávy. Měla jsem potrhané šaty a zničený účes. Rozpustila jsem si vlasy a v ruce mi zůstalo poupě růže od Edwarda. Bylo polámané od běhu a zvadlé. Takhle nějak jsem se asi cítila. Zírala jsem na tu zničenou květinu a poddala se svému smutku.

16. kapitola - 18. kapitola

Doufám, že se vám kapitolka líbila a omlouvám se, že to trvalo tak dlouho. Začínám na střední a každý den dojíždím, takže na psaní nemám moc času. O další kapitolku se budu snažit co nejdřív. Prosím o komentíky.

Díky Samaneta :)

Autor: Samaneta (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska naruby - 17. kapitola: