Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska nalezená mezi tyrany - 23. kapitola

02.09.2014 (07:00) • Kate3 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1428×

23. kapitola - Novorozený s darem

Otevřela jsem oči. Bolelo mě celé tělo, což bylo vzhledem k upírství zvláštní. Upíři přece necítí žádnou fyzickou bolest.

Posadila jsem se a uvědomila si, že mou bolest způsobil Janin dar, jehož účinek už ale vyprchal. Nejspíš se mi takhle přes Jane chtěl Aro pomstít, protože jsem vyjádřila nesouhlas se způsobem obživy volterských vládců.

Hledala jsem Carlislea. Snad mu Volturiovi neublížili! Po chvíli jsem na něj zaostřila, skláněl se nad Edwardem a prokousával mu hrdlo. Co to dělá?!

„Carlisle, co se děje? Co je Edwardovi?“ Když jsem promluvila chraplavým hlasem, zvedl se od Edwarda a přemístil se ke mně.

„Esme, konečně, myslel jsem, že jsem tě ztratil,“ pronesl hlasem plným bolesti a pohladil mne po vlasech. Zapomínal, že už dávno nejsem ta křehká lidská žena...

„Jsi v pořádku?“ ptal se starostlivě.

„Ano, myslím, že jsem. A ty?“ podívala jsem se mu ustaraně do tmavě zlatých očí. Tolik jsem se o něho bála.

„Nic mi není,“ usmál se smutně. Znatelně jsem si oddechla.

V očích měl tolik bolesti.

„Carlisle, neodpověděl jsi mi na otázku. Co se stalo Edwardovi?!“ Dala jsem důraz na chlapcovo jméno. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, kdyby...

„Nemůžu ho zachránit… Nejde to. Je pozdě. Musel jsem mu do žil dodat i svůj jed, aby byla přeměna dokonána. Množství Felixova jedu v Edwardově těle na přeměnu nestačilo. Už nemůžu nic dělat. Nevím, co by se stalo, kdybych mu jed z těla dostal, teď, když probíhá přeměna.“ Zhroutil se na zem vedle mě. Hlavu si schoval do dlaní.

„Nikdy jsem nechtěl přeměnit někoho, kdo by měl šanci žít dál.“ Pevně jsem ho objala a schovala ho ve svém náručí. Kéž by mohlo být dostatečně velké, takové, jaké by si Carlisle zasloužil... I přes to, že jsem byla o mnoho drobnější než můj snoubenec, omotal okolo mého pasu své paže a hlavu si položil na mé rameno. Jakoby se naše role na chvíli obrátily… Já byla ten, kdo se snaží utěšit, podpořit, uklidnit.

„Kolik myslíš, že by Edwarda čekalo dní? Myslím těch ve zdraví prožitých. Měl zranění na hlavě a je dost možné, že by se dostal do situace, kdy by mu nikdo v jeho nemoci nepomohl, mohl by zemřít. Přeměna v upíra ho z epilepsie vyléčí. Pomohl jsi mu,“ vydechla jsem utěšujícím hlasem.

„Jak to jen můžeš říct?!“ ohradil se Carlisle tichým hlasem. Stále se obviňoval. Ruku jsem mu položila na záda a pomalu mu po nich přejížděla. Nepřítomně jsem sledovala Edwarda a jeho měnící se tělo. Uvědomovala jsem si, jakou nesnesitelnou bolestí si teď prochází. Ale věděla jsem, že to zvládne. Je silný.

„Život s vážnou nemocí, u které nikdy nevíš, kdy a jakou silou udeří anebo věčný život…“ Přemýšlela jsem nahlas.

Nenechal mě domluvit: „Věčnost za tu hroznou spalující touhu po krvi. Ohnivé plameny, kterými si při přeměně bude muset projít. Tohle jsem pro něj nechtěl. S epilepsií se dá žít,“ obhajoval dál své názory vůči upírskému životu. Byl zničený z toho, že nezvládl aplikovat svou životní filozofii i na Edwarda. Věřil, že kdyby nebylo příliš pozdě, mohl z něj jed vysát, doufal, že by dál žil lidským životem, i přes to, že by ho trápila epilepsie.

„Ale jak dlouho? Znáš přece následky, které by to pro něj mohlo mít, kdyby se nemoc ještě zhoršila? Ty za to nemůžeš, Carlisle. Nemohl jsi nic dělat, působil na tebe Alecův dar.“

„Je to moje vina, Esme. Neměl jsem Edwarda zavést k sobě do pracovny. Měl jsem ho hned dopravit do nemocnice.“

„Ach, Carlisle… Pokud je tu nějaká vina, jakože není, neseme ji oba. Měli jsme si uvědomit, že Volturiovi už nebudou jen nečinně přihlížet, že tě nenechají, abys zachránil dalšího člověka. Ty sám za nic nemůžeš. Neobviňuj se. Prosím.“ Dávala jsem důraz na každé slovo, abych mu pomohla se vzchopit. Bolelo mě, když jsem ho viděla takhle. Vinil sám sebe, ale neměl k tomu žádný důvod. Nemohl změnit, co se stalo. Ale jak jsem ho znala, Edwardovu přeměnu v upíra si bude dávat za vinu dlouho. Doufala jsem, že se přes to někdy přenese.

„Pojď,“ pomohla jsem mu zvednout se.

„Musíme dostat Edwarda z té chodby.“ Přeměna začala nabírat na intenzitě. Edward se zmítal ve spalujících plamenech a křičel bolestí. Nemohli jsme ho nechat tady. Společně jsme ho odnesli do mého pokoje a položili na postel. Budeme se u něj muset střídat, dokud se jeho přeměna nedokončí úplně. A pak… Kdo ví.

Smutně jsem pozorovala bolestí se zmítajícího se chlapce.

„Někdo nás zachránil,“ pronesla jsem nepřítomně. Carlisle po mne šlehl pohledem.

„Kdo?“ divil se.

„Nevím, neviděla jsem jeho tvář. Vlastně ani jeden z nás.“ Carlislea zneschopnil Alecův dar a mě dar jeho sestry.

„Pochybuji, že to byl někdo z Volturiových. Ti jen tak nezachraňují…“ přemýšlel nahlas. Když Edward znovu pocítil další spalující oheň přeměny a začal se svíjet, oba jsme byli v mžiku u něj a drželi ho za ruce, každý z jedné strany.

„Omlouvám se, Edwarde…“ šeptal zničeně Carlisle, jako by znovu prožíval přeměnu s ním.

„Zvládne to, neboj se, je silný,“ tiskla jsem mu rameno v utěšujícím gestu.

„Neměl jsem…“ začal znovu.

„Nemusíš mít výčitky, zemřel by, kdybys ho nepřeměnil, Carlisle, vážně se nemusíš obviňovat.“

„Vždy jsi byla ke mně tak laskavá…“ Lidským krokem jsem přešla kolem postele k němu a hlavu mu opřela o rameno.

„Zasloužíš si to. Někoho tak dobrého, jako jsi ty, jsem ještě nepoznala,“ usmála jsem se.

„Někdy přemýšlím, jestli to tak doopravdy je…“ Zase o sobě pochyboval?

„Tak nepřemýšlej. Prostě zůstaň dál dobrým.“ Přitiskl si mě blíž k sobě a políbil mne do vlasů. Ještě dlouho jsme u Edwarda zůstávali. Carlisle trpěl s ním a mně bylo smutno z pomyšlení, co musí Edward zažívat, ale nedávala jsem na sobě nic znát. Nechtěla jsem Carlisleovi připomínat ještě mou přeměnu, při které mu nejspíš nebylo taky nejlépe.

„Nechtěl bys mi dovysvětlit to o nesmrtelných dětech? Tenkrát v nemocnici jsi mi to slíbil,“ snažila jsem se odvést řeč jinam, aby nemusel myslet na celou tuhle, pro nás všechny ale jiným způsobem, nepříjemnou situaci.

Povzdechl si a začal mluvit. Tišeji než obvykle.

„Je to další z mnoha upířích zákonů. Přeměna lidských dětí v nesmrtelné se tvrdě trestá, protože nesmrtelné děti ustrnou ve věku, ve kterém byly přeměněny. Jsou nezvladatelné. Neustále bažící po krvi. Staré upírské rody byly rozvráceny. Tradice, přátelé, rodiny, životní filozofie… Stvořitelé tyto nesmrtelné děti milovali, nešlo nepodlehnout jejich kouzlu. Ten, kdo neumí ochránit tajemství existence upírů, ale musí být zabit. A tyto děti neuměly naše tajemství skrýt. Proto musely být zničeny. Jak ony, tak jejich stvořitelé.“

„Ty jsi někdy takové děti potkal?“

„Ne, nikdy. Ale jedna moje známá kdysi stvořila nesmrtelné dítě. Bojovala za jeho život tak, jako matky bojují za své děti.“ Jak jsem jí rozuměla...

„A jak to s ní dopadlo? Zvládla vychovat své dítě k životu s upířími pravidly?“ Doufala jsem, že ano, ale rozum mi napovídal něco jiného.

„Bohužel. Volturiovi nemohli dovolit, aby byl svět upírů prozrazen. Museli zničit hrozbu. Tyto děti byly schopné vyvraždit celé vesnice jen proto, aby ukojily svou žízeň po krvi. Sasha i nesmrtelný chlapec byli zabiti. Právě to je další z důvodů, kvůli kterému jsem Edwarda nechtěl přeměnit.“

„Ale on už přece není dítě! Dokáže se ovládat!“ zatnula jsem bojovně pěsti.

„Budeme v to doufat,“ pronesl opět zamyšleně Carlisle.

„Máš ve světě ještě nějaké známé?“

„Ano, dokonce víc,“ usmál se, „moji velmi blízcí známí žijí v Denali na Aljašce. Tanya, Kate a Irina, ty stvořila Sasha, a s nimi žijí ještě Eleazar s Carmen. Možná, že je někdy budeš moci poznat.“

* * *

Oba jsme přesně věděli, co v Edwardově těle právě probíhá a co cítí. Uklidňovali jsme se tím, že je mladý, jeho tělo to musí zvládnout a proměna probíhá většinou jen tři dny.

Tři neskutečné dny plné zžírajícího ohně, kdy se lidské tělo mění v pevné skoro až kamenné upírské tělo.

Po tři dny jsme se u něj střídali, když Carlisle musel odejít do nemocnice, kde měl službu, a já potřebovala lovit, divila jsem se, že mě můj upíří doktor nechal jít samotnou.

Když jsem byla malá, maminka mi často říkávala: ty moje malá karamelko. Bylo to kvůli mé barvě vlasů, která se velmi podobala té karamelové. Edwardovy vlasy měly zvláštní bronzový odstín hnědé. Bronz, jako jeden z nejcennějších kovů, pokladů. Napadlo mě, že bych mu mohla, jen v myšlenkách, říkat, můj poklade, možná, že to bylo dětinské, ale vystihovalo to situaci. Tak dlouho jsem čekala na dítě, až ke mně přišlo. Sice ne tou lidskou, přirozenou cestou, ale přece. Edward byl pro mě jako dar z nebes s krásně bronzovými vlasy rozcuchanými na všechny strany.

Nikdo z Volturiových se o Edwarda nestaral. Jako by to bylo celé naplánované. Celou dobu mi vrtalo hlavou, proč by Aro chtěl, aby se z něj stal upír. Něco mi stále unikalo, netušila jsem ale, co to je. Carlisle možná tušil více než já. S Volturiovými po staletí žil, věděl, co od nich čekat, ale nechtěl mě vystrašit. Už tak jsem se o Edwarda bála.

Další den jsem ještě stále měnícího se mladíka, který se, doufám, brzy připojí ke mně a mému snoubenci, hlídala sama. Carlislea zavolali do nemocnice k nějaké operaci.

Přišel třetí den a ten jsme trávili opět u Edwardova lůžka, očekávali jsme, že konec proměny v upíra nastane právě dnes. Rytmus jeho bijícího srdce tomu nasvědčoval.

Myšlenky mi pomalu plynuly hlavou a já se nesnažila zachytit žádnou z nich.

Promítala jsem si události, které se staly. Jedna velmi nepříjemná vzpomínka se mi však hladově zahryzla do mého nebijícího srdce a nechtěla se za žádnou cenu pustit.

Hlavou mi běžela scéna. Já. Carlisle. Edward právě zažívající epileptický záchvat. Volturiovi. Nedorozumění a menší dramatická bitva… Gianna, která nám přišla na pomoc, a Volturiovi ji bez slitování zabili. Potlačila jsem vzlyk.

„Co se děje, Esme? Na co myslíš?“ reagoval Carlisle na třas mého těla.

„Gianna…“ zašeptala jsem smutně.

„Ach. Je mi to moc líto, že jsi ztratila blízkou kamarádku. Byl jsem rád, že jsi tu nebyla tak sama.“ Chtělo se mi plakat. Nešlo to. Už nikdy to nepůjde.

Ze smutného rozmýšlení mne probral zvuk srdce, které v Edwardově hrudi bilo na lidské poměry nepřirozeně rychle.

„Už to bude… Brzy,“ vyřkl Carlisle ortel a já se zaposlouchala do toho tlukotu.

„Mám obavy, jak bude reagovat,“ stále o Edwardovi pochyboval. Chápala jsem ho. Každý novorozený nereaguje stejně na svůj nový život. Přála jsem si, aby Edward snášel své novorozenectví minimálně tak dobře jako já.

Těsně předtím, než otevřel své rudé oči, pomyslela jsem si: Budeme tě milovat, Edwarde, jako vlastního syna. A se vším ti pomůžeme. Nemusíš se ničeho bát.

Carlisle mne trochu postrčil za sebe. Zase strachem o mě zapomínal…

Edward se posadil. Byl překvapen rychlostí, jakou pohyb vykonal.

Sledoval světlo, které dopadalo i přes zavřené okno na jeho i naši kůži. S údivem pozoroval, jak se na jeho pokožce světlo láme a vytváří krásné odlesky, díky němuž upíří kůže ve slunečních paprscích září. Prohlížel si své ruce a pak svůj, teď již dokonalý zrak upřel na nás. Prvně na Carlislea a potom na mě.

„Co se to se mnou…“ Nedokončil otázku udiven svým hlasem, který zněl jako sametové pohlazení.

„Všechno ti vysvětlíme, Edwarde, jen zůstaň klidný.“ Nevím, jestli si to Carlisle uvědomoval, ale nasadil tu svou zdvořilou starostlivou masku lékaře, kterou dokonale doplňoval i tón hlasu, jímž uklidňuje své pacienty v nemocnici.

Povzbudivě jsem se na Edwarda usmála a Carlisleovi, který stál napjatě vedle mě, jsem jemně stiskla ruku. Vidíš, bude to v pořádku.

„Carlisle? Esme?“ prohlížel si každého z nás. Najednou se zahleděl někam za nás. Poslouchal. Jedním rychlým pohybem, který by člověk nezahlédl, vstal z postele a rozrazil okno.

„Já… Slyším, jak v dálce někdo obrací listy nějaké knížky… Ne, moment, je to časopis.“ S Carlislem jsme se na sebe usmáli. Ano, ty dokonalé smysly. Edward se otočil od okna zpátky k nám.

„Slyšeli jste to taky?“ ptal se nás udiveně

„Co máme slyšet? Asi si někdo venku čte…“ nechápala jsem a předstoupila před Carlislea, abych dala novorozenému Edwardovi najevo, že se nemusí cítit jako hrozba.

„Cože jsi to říkala?!“ otočil se na mě.

„Já? Nic,“ podívala jsem se na Carlislea, aby mi řekl, co se to tu děje. Ten jen nevěřícně sledoval našeho nového syna. Uvědomila jsem si, že Edward pochopil naše vstřícné chování a začal nám tykat. To bylo jen a jen dobře.

Přišlo mi, jako by spolu oni dva rozmlouvali jen pomocí pohledů. Edward se zatvářil, jako když se chce na něco rozpomenout. Možná na svůj předešlý lidský život?

„Takže teď už nejsem člověk?“ reagoval na mé myšlenky vyděšeně. Počkat… Na mé myšlenky?!

„Ne, Edwarde,“ zakroutil hlavou můj snoubenec, „teď jsi upír, jako my.“

„Upír? Co to má jako znamenat?!“ Jedním krokem stál u nás a přivřené oči mu zlobou zčernaly. Carlisle si okamžitě stoupl přede mě a zakryl mě paží, kdyby mi chtěl Edward ublížit.

„Uklidni se, prosím. Všechno ti vysvětlíme, jak jsem slíbil,“ říkal Carlisle klidným hlasem, ale nepřestával být ostražitý. Sice jsem předtím věřila podivné dobrotě v Edwardových rudých očích, ale teď jsem byla nanejvýš vyděšená. Nikdy jsem se s novorozeným nesetkala a já tuto dobu po přeměně prožívala klidně.

Carlisle se zamračil. Přišlo mi, jako by na sebe v myšlenkách křičeli.

„Omlouvám se,“ pronesl Edward po chvíli a ustoupil zpět k oknu. Udiveně jsem na něj zírala a netušila, o co tu jde. Jaktože se najednou tak uklidnil?!

„Co se tady děje, Carlisle? Na co to Edward reagoval?“ těkala jsem očima z jednoho na druhého a čekala, kdo mi danou situaci vysvětlí. Byla to jeho omluvná reakce na to, že nás vyděsil, anebo se lekl rozzlobeného Carlislea a pochopil, že by proti němu neměl v souboji šanci?

„Esme, myslím, že má Edward dar. Pamatuješ přece, jak jsem ti vyprávěl o Jane a Alecovi? O Arovi? Aro umí číst myšlenky dotekem. Řekněme, že Edward na to dotek nepotřebuje.“

Edward přikývl, ale byl nejspíš udiven, že není jediný, kdo má dar. Možná tuto skutečnost jen v novorozenecké roztěkanosti odložil na později.

„Je pravda, že předtím, než jsem se stal… upírem. No, uh. Když jsem byl ještě člověkem, dokázal jsem odhadovat, co si lidi kolem mě myslí, ale o tom jsem vám už říkal.“ Muselo pro něj být těžké pochopit, čím se vlastně stal, a ještě s vědomím, že má nadpřirozenou schopnost čtení myšlenek.

„Ach…“ vydechla jsem překvapeně a zároveň šťastně. Carlisleovi se podařilo stvořit upíra s darem! Musel být na sebe alespoň trochu pyšný, když to nevyšlo se mnou, a to i přesto, že Edward měl předpoklady pro nějaké nadání už v době, kdy byl ještě člověkem. Naklonil hlavu na stranu a jedním krokem se přemístil k nočnímu stolku, na kterém stála váza s květinami, které mi daroval Carlisle. Pomalu si uvědomoval, že dokáže rozeznat jednotlivé vůně i barvy, a i ty, které před přeměnou nedokázal pojmenovat.

„Růže...“ prohlížel si jednotlivé lístečky. Naklonil se nad květy a přivoněl si. S vyděšeným výrazem přeletěl na druhou stranu místnosti a držel se za krk.

„Co jste to se mnou udělali?!“ zasípal staženým hrdlem a zlostně na nás vrčel. Z krvavě rudých očí mu sršely blesky.

Carlisle byl v mžiku u něj. „Musíš jít lovit!“ přikázal pevným hlasem a sevřel jeho paži. Stalo se to, čeho se Carlisle obával. Edwardovy reakce. Musel být zklamaný, možná přece jen doufal, že se dokáže ovládnout. Celou dobu to tomu nasvědčovalo.

Dívala jsem se na na našeho syna s andělsky bronzovými vlasy krčícího se v rohu místnosti, který ve svém vzteku vypadal jako pravý predátor vycházející ze svých úkrytů pouze v noci.

Bylo zřejmé, že teď už ho tak lehce uklidnit nedokážeme. Lačnil po krvi a my mu ji museli dopřát. Nikomu bych nepřála tu strašlivou bolest v hrdle. Jako by se mu právě teď propalovalo hrdlem rozžhavené železo.

Carlisle ho chtěl vzít do lesa na lov, když v tom byly dveře rozraženy, vylomily se z pantů a v nich stáli Volturiovi.

Autor: Kate3 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska nalezená mezi tyrany - 23. kapitola :