Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska nalezená mezi tyrany - 22. kapitola

arena4


Láska nalezená mezi tyrany - 22. kapitolaPoviedka sa umiestnila na 3. mieste o naj poviedku júla. Autorke gratulujeme!
Začalo se ozývat praskání Carlisleova těla. Janiny zuby se přiblížily k Edwardovu hrdlu…

A jelikož jsme se před dvěma kapitolami přehouply do druhé desítky této kapitolové povídky, čemuž nemůžu vůbec uvěřit, mám tu pro vás menší dárek. V podobě Esmé Evensonové, ze které se v 19. kapitolce stala upírka a jejího snoubence Carlislea Cullena, který ji ve 21. kapitole požádal o ruku. :)

Esme

Carlisle

Carlisle a Esme

Carlisle a Esme

Carlisle a Esme



22. kapitola - Edward

„Jak se jmenuješ?“ usmála jsem se na mladého muže, když se probral. Carlisle si ho ještě starostlivě prohlížel svým lékařským pohledem.

Chlapec vypadal chvíli zmateně a dezorientovaně. „Edward Masen, paní, “ odpověděl nakonec a nepřestával těkat očima z Carlislea na mě.

„Já jsem Esmé a tohle je Carlisle,“ představila jsem nás. „Nemusíš se ničeho bát.“ Nezapomněla jsem přidat úsměv.

„Kde to jsem?“ Stále mírně zmaten se Edward - vážně už mu tak říkám? – snažil vyčíst odpověď na svou otázku v našich očích.

„V Itálii. Ve Volteře,“ odpověděl mu můj blonďatý doktor.

„Šli jste na prohlídku hradu, pamatuješ?“ Vyměnili jsme si s Carlislem krátké významné pohledy.

„Aha. Budu muset najít ostatní. Kam vlastně šli?“ Chvíli se ještě rozhlížel a pak se začal sbírat ze země.

„Zvládneš chůzi sám?“                                                                

„Jo, jasně.“ Očividně asi ne. Zamotal se a nebýt naší pohotové reakce, zase by upadl na zem.

„No, vypadá to, že nejspíš ne,“ konstatovala jsem skutečnost. Chvíli jsme ho při chůzi podpírali a pak ho posadili v Carlisleově pracovně na křeslo.

„Edwarde, měli bychom tě odvézt do nemocnice.“

„To nejde! Neumím ani slovo italsky… A měl bych najít ostatní, určitě už mě hledají!” Začal se vehementně zvedat z křesla, ale hlava se mu znovu zamotala.

„Od toho jsme tady my,“ usmála jsem se na něj. „A asi bys měl, Edwarde, vědět, že máš co dočinění s doktorem.“ Carlisle na potvrzení mých slov kývl hlavou.

„Esmé, myslíš, že bys mohla na chvíli…“ požádal mě Carlisle a pak se otočil na mladíka: „Nebude ti vadit, když tě tu na chvíli necháme samotného?“

„Ne. Jasně, že ne.“

„Zatím si můžeš třeba něco přečíst,“ ukázala jsem na stolek vedle koženého křesla, kde leželo několik knih.

„Raději moc nevstávej, abys nám tu zase neomdlel,“ mrkla jsem ještě na něj a zavřela za námi dveře pracovny.

S Carlislem jsme vyšli na chodbu a po té ke mně do pokoje.

„Co se děje, Carlisle?“ Jmenovaný přecházel nervózně po pokoji a zamračeně o něčem přemýšlel. Přišla jsem k němu a položila mu ruku na rameno, chtěla jsem, aby se uklidnil. Překvapivě to zabralo, otočil se ke mně a zadíval se mi do očí.

„Nejsem si tím úplně jistý, Esmé, musel bych Edwarda sledovat delší dobu, ale myslím, že má epilepsii.“

„Cože?!“ Hlas mi přeskočil o oktávu výš. „Jak jsi to poznal?“

„Když jsi ho našla, byl v bezvědomí. Po té, co se probral, zdál se být zmatený. Nekoordinovaná chůze, všiml jsem si, že měl slabé záškuby ve svalech.“

„To přece nemusí nic znamenat.“ Vyděšení, nevíra a dostavoval se i smutek zaplavující mé myšlenky. Přece nemůže mít mladý člověk jako je Edward tak těžkou nemoc?! Není to spravedlivé!

„Nemusí, máš pravdu, ale přesto bych chtěl udělat nějaké testy a vzít ho do nemocnice na EEG. A navíc potřebuji zjistit, v jakém stádiu ta jeho epilepsie je.“

„Budeme se ho muset na pár důležitých věcí zeptat,“ souhlasila jsem s Carlislem, který byl už zase ponořený do svých myšlenek. Lékař se v něm zapřít nedal.

„To rozhodně,“ konstatoval přísným zamyšleným hlasem.

Přesunuli jsme se zpátky za Edwardem, který seděl v křesle a četl si nějakou knížku.

„Stalo se něco?“ usmál se na nás. Kdyby jen věděl…

Prohlížel si naše obličeje. Z toho Carlisleova nic vyčíst nemohl. Jeho lékařská starostlivá maska byla neprostupná. Z mého výrazu se toho dozvěděl víc.

„Edwarde, mohl bych se tě na něco zeptat?“ Posadil se naproti němu Carlisle na pohovku.

„Jestli se chcete zeptat na tu věc… Jen do toho. Nedělá mi problémy o tom mluvit. Těžší je s tím žít, ale mluvit o tom… V pohodě. Předpokládám, že jako doktor jste poznal, o co jde.“ Jako kdyby Edward věděl, o čem jsme si povídali. Snad jakoby dokázal poznat, na co oba myslíme.

Tím, co řekl, mi jen potvrdil, že Carlisleův úsudek je správný.

„Nebojte se, Esmé. Jsem v pohodě,“ usmál se na mě křivým úsměvem. Zakroutila jsem hlavou a usmála se. Nevypadalo to, že by to změnilo Edwardův názor na to, co si myslel, že se mi honí hlavou, ale aspoň mi tohle gesto pomohlo zahnat negativní myšlenky ohledně Edwardova zdraví.

„Já vím, že jsi.“

„Ale myslíte si něco jiného,“ zašklebil se mým směrem. Pak si asi uvědomil, že to nebylo zrovna slušné a usmál se. Tenhle kluk se mi začínal líbit. Toho si každý musí hned zamilovat. Prostě správný teenager, avšak něco v jeho výrazu bylo velmi dospělé. Takový zvláštní druh životní moudrosti. To, jak se choval, mne jen utvrzovalo v tom, že bych chtěla, aby byl mým synem. Ale netušila jsem, jak to zařídit. Zabolelo mne u srdce už jen z představy, že jeho rodiče jsou nejspíš teď ve spárech Volturiových. Nikdo nepřežije.

„Jak to víš, prosím tě?“ pokusila jsem se o stejný úšklebek, jako Edward věnoval mně. Pravděpodobně úspěšně, protože jsem tím rozesmála Carlislea.

„Netuším. Nevím, proč tomu tak je, ale vždycky jsem uměl odhadnout z toho, jak se lidi okolo mě tváří a jak se chovají, co si myslí. Většina lidí vůbec neví, že jejich postoje a gesta o nich vypovídají hodně věcí,“ vysvětlil rychle.

Teď se zaměřil znovu na Carlislea. „Tak se ptejte. Stejně už jste určitě nedočkavý, abyste se mě zeptal na podrobnosti. Věřte mi, znám doktory, v jejich společnosti jsem strávil snad víc času než v děcáku.“ Edward je z dětského domova? Takže žádní z těch lidí, kteří s ním přišli na prohlídku hradu, nejsou jeho rodiče? To by potom znamenalo, že jeho adopce by byla možná… Ale to je, myslím, trochu předčasná myšlenka. Teprve přišel a už myslím na adopci? A navíc, jak by si upíři mohli adoptovat lidské dítě?

„Jak dlouho máš epilepsii?“ začal Carlisle s lékařskými dotazy.

„Asi tak 10 let. Když jsem přišel do domova, bylo mi šest. Rok na to se u mě epilepsie projevila.“

„A nevíš, jestli někdo z tvé rodiny měl nějaké neurologické onemocnění?“

„Vychovatelka v dětském domově říkala, že můj otec měl epilepsii. Prý nějaký závažnější typ.“

„Edwarde, nevadilo by ti, kdybychom tě vzali do nemocnice?“ vznesla jsem otázku opatrně.

„Hm… Když na tom trváte,” pokrčil Edward rameny. Vážně byl na doktory a nemocnice zvyklý.

„Rád bych udělal nějaká vyšetření, pokud by ti to nevadilo,“ vysvětlil mu Carlisle. Tušila jsem, proč to chce. Asi proto, že tu Edward zůstane delší dobu, jelikož všechny, co s ním přijeli z dětského domova, vyvraždili Volturiovi. Anebo odcestuje zpátky… Ale kam vlastně?

„A Edwarde, odkud vlastně jsi?“ Předpokládala jsem, že z USA, když s námi mluvil úplně plynulou angličtinou.

„Narodil jsem se v Chicagu v Illinois. Většinu života trávím právě tam v dětském domově. A vy jste odkud?“ usmál se prvně na mě a pak na Carlislea.

Musela jsem si odkašlat. Vzpomínky na Ohio se mi pokaždé spojily s Peterem, i když jsem se snažila vytěsnit vše z hlavy a proměna v upíra mi lidské vzpomínky zastřela, nějak jsem vše zapomenout nedokázala a nedovedla to negativní zahnat.

„Já jsem z Colomba z Ohia. To jsme skoro sousedé,“ snažila jsem se o veselý tón hlasu. Edward naklonil hlavu na stranu a přimhouřil oči, zkoumal, možná přemýšlel, proč je moje reakce taková, jaká je. Připomínal mi nějakého vševědoucího člověka, který rozpozná, na co myslíte.

„Akorát ta Indiana nám tam trochu zavazí.“ Mávl Edward rukou k mapě Spojených států, která visela u Carlislea v pracovně na zdi. Všichni tři jsme se srdečně zasmáli.

„Já pocházím z Londýna, ale nějakou dobu jsem žil v Americe, proto sis asi nevšiml britského přízvuku,“ obeznámil Edwarda se svým původem můj snoubenec. Bylo vážně zvláštní takhle o Carlisleovi přemýšlet, ale rozhodně ne nepříjemné.

Ještě chvíli jsme si povídali. O našich životech, různých názorech na současnou politickou situaci a tak podobně. Ukázalo se, že Edward je velmi inteligentní kluk, který má svůj názor a byl by schopný se s námi kvůli němu i pohádat. To se mi, a obzvlášť Carlisleovi, líbilo.

„Rád jsem si s vámi popovídal, ale teď už bych měl jít. Aby mě vychovatelky nehledaly.“ Připomněla se mi situace, kdy jsem před půl rokem úplně stejně chtěla odejít já, ale Carlisle mě nenechal. Když jsem pak utekla, vyvrtla jsem si kotník a útěkům byl konec. Překvapivě jsem si vybavila všechny pocity, které jsem tehdy cítila. Jednou z nejsilnějších emocí byl strach. Bála jsem se Carlisleova chování, že by se situace mohla opakovat, že by to bylo stejné jako s Peterem. Teď už jsem si však mohla být jistá. Nikdy už se nebudu muset ničeho bát!

„Edwarde, víš…“ S Carlislem jsme se na sebe podívali. Chtěla jsem tomu mladému muži vysvětlit, jak se situace má, ale copak jsem mu mohla říct o upírech? O tom, že jsou už všichni, se kterými přijel, mrtví?! To bych porušila jedno z nejdůležitějších upířích pravidel. A já je teď musela dodržovat, protože jsem byla jednou z nich. Na to se musí jinak…

„Proč se oba tváříte tak vážně? Říkám, že moje nemoc je v pohodě. Jen to nesmíte tolik řešit, doktore,“ zamrkal na nás. Vstal, odložil knížku do knihovny a rozešel se ke dveřím.

„Eh. Myslíte, že byste mě mohli zavézt zase tam, odkud jste mě zachránili? Nějak se tu nevyznám.“

„Vlastně, Edwarde… nemohli. Musíme ti něco říct,“ začal Carlisle pomalu.

Utnul nás s teatrálním rozhozením rukou: „Už dost bylo o epilepsii. Nemám rád, když mě druzí litují. Tak si tu cestu budu muset najít sám, no,“ prohlásil nesmlouvavě a zmizel za dveřmi.

Vystřelili jsme za ním. Ozvala se tlumená rána.

„Další záchvat,“ pronesl Carlisle bolestným hlasem.

Když jsme ho objevili na chodbě, ležel ve stejné poloze, jako jsme ho našli poprvé. Jeho tělo bylo ztuhlé. V obličeji měl nepřirozenou modrou barvu a chvíli nedýchal. Stála jsem jako opařená, kdyby tu nebyl Carlisle, neměl by Edward moc šťastné vyhlídky do budoucnosti. Musí mu přece pomoci! Je to doktor proboha! Ucítila jsem slabou vůni… Ne, nesmím se tím nechat rozhodit.

Začala jsem lehce panikařit! Edwardův epileptický záchvat teď nabral podobu křečovitých záškubů všech končetin.

„Prosím tě, Esmé! Musíš teď zachovat klid a jednat rozvážně.“ Carlisle začal Edwarda pokládat na bok, aby mu nezapadl jazyk a nevdechl sliny.

„Jak mám teď asi zachovat klid?!“ zvýšila jsem na něj hlas a vrhla se k Edwardovu tělu a sledovala, jak ho Carlisle ošetřuje. Pomohla jsem mu uvolnit oblečení a hlavně okolo krku.

„Krev!“ vyjekla jsem najednou to, co bylo zjevné, to, co jsme oba cítili.

Po té, co Carlisle otočil Edwarda na bok, pod jeho hlavou byla velká kaluž krve. Instinktivně jsem zadržela dech. Carlisleovi to samozřejmě nedělalo sebemenší problémy. Oba jsme tu krev vnímali ještě dřív, než jsme Edwarda začali ošetřovat, ale Carlisle mě tím, že by mi to potvrdil, nechtěl vystrašit. Nedej bože, kdybych Edwarda kousla a on se začal měnit v upíra!

Ve stejný okamžik, když jsme s Carlislem zvedli hlavu, uslyšeli jsme tiché šustění plášťů.

Volturiovi přicházeli!

„Musíme ho odsud dostat pryč!“ vydechla jsem.

„To nejde, Esme. Nemůžu s ním teď manipulovat, má záchvat.“ Zakroutil blonďatý doktor hlavou a kontroloval dál Edwardův stav.

„Esmé, počkej, ne!!!“ Chtěl mě chytit za ruku, ale vysmekla jsem se mu a přikrčila se do obranné pozice před Edwardovo tělo a u něj klečícího Carlislea. Přešla jsem do tichého vrčení. Bylo tak jednoduché nechat se pohltit instinkty a chovat se jako upír. Jako predátor.

Zastavili těsně před námi. Vedle sebe mezi Felixem a Demetrim stáli sourozenci Jane s Alecem.

„Jeden uprchl,“ pronesla Jane posměšně. Teď už vrčel i Carlisle a postavil se vedle mě. Letmo se dotkl mých prstů křečovitě sevřených do pěsti. Chtěl mi tím dát najevo, abych se nebála, že je tu se mnou.

„Říkal jsem ti, že to Heidino divadlo je zbytečné,“ odpověděl jí znechuceně Demetri. „Kdyby to bylo jen na mně, pozabíjel bych je všechny. Ještě by ani nestihli vstoupit do hradu.“

„Nechte ho být! Je nemocný, odvezeme ho do nemocnice,“ začal smířlivě, ale bez sebemenšího zaváhání, Carlisle.

„Víš, že to nejde, Carlisle!“ utnul ho Alec. Felix se začal přibližovat a Demetri těsně za ním.

„Dál ani krok!“ zavrčela jsem na ně výhrůžně. Demetri se ušklíbl a Felix mi vrčení opětoval. Najednou byli těsně u nás. Ohnala jsem se po Felixovi, ale ten uhnul a odhodil mě na kamennou zeď, která se po nárazu mého těla začala drolit. Carlisle vzápětí na to uchopil Felixe za ruce, ten se mu ale vysmekl a přehodil ho přes svá záda na zem.

Demetri se přibližoval k stále ležícímu Edwardovi, který se pomalu dostával ze záchvatu, oči měl vytřeštěné a nevěřil, co se kolem něj děje. Zvedla jsem se ze země a skočila Demetrimu na záda, povalila jsem ho na zem a ruce mu uvěznila ve skálopevném sevření za zády.

Jane s Alecem jen dál nečinně stáli. Byli si jistí, že nás Felix s Demetrim rychle odklidí z cesty, ale nepočítali s tím, že matky se nikdy nevzdají svých dětí, nikomu nedovolí, aby jim ublížil. Sice jsem nebyla Edwardova biologická matka, ale určité pouto - podobné tomu mateřskému - jsem k němu cítila.

Carlisle se dál snažil dostat Felixe z dostatečné vzdálenosti od Edwarda. Netušila jsem, že někdo tak sečtělý, může být také velmi dobrým bojovníkem. Nedalo se říct, kdo měl v jejich docela vyrovnaném boji navrch, ale Carlisle měl dobré přesvědčení ten souboj vyhrát. Záleželo přece na Edwardově životě! Dívala jsem se po očku na něj, pomalu se chtěl zvednout, ale najednou zase upadl a přestal dýchat.

„Carlisle! Je v bezvědomí!“

Mé sevření nebylo až tak skálopevné, jak jsem si myslela. Demetri mě chytil pod krkem a já neměla šanci se mu vysmeknout. Jane už to čekání přestalo bavit a jedním upírským krokem překonala vzdálenost mezi ní a Edwardem a pomalu se nad ním skláněla. Carlisle si toho všiml, ale toto zaváhání ho stálo úder od Felixe, který ho složil na zem. Jeho protivník mu dupl na záda a chtěl mu odtrhnout ruce od těla, začala jsem se vzpouzet v Demetriho sevření, ale bylo příliš pevné i na novorozenou upírku. Demetri byl staletími vycvičený upír, který bojoval v bitvách po celém světě, ale já měla něco silnějšího. Mateřskou lásku. Také jsem měla sílu zbytkové krve, která se mi stále ještě držela v těle. Novorození upíři jsou prý nepřemožitelní. Vyzrát se na ně dá právě jen taktikou a zkušeností, kterou jsem zatím, na rozdíl od Demetriho, neměla šanci získat.

Začalo se ozývat praskání Carlisleova těla. Janiny zuby se přiblížily k Edwardovu hrdlu…

Když v tom se něco mihlo kolem a srazilo to Jane k nohám jejího bratra.

Byla to Gianna!

„Nechce tu někdo pomoct?“ zasmála se vrčivě a skopla Felixe z Carlisleova těla. Já soustředila svou novorozeneckou sílu, kterou jsem měla, abych se dostala z Demetriho sevření. Podařilo se mi to.

Gianna se přemístila ke mně a společně jsme roztrhaly Demetriho na kusy. Ze zdi jsem sundala hořící pochodeň a přiložila ji ke kouskům jeho těla, které okamžitě vzplálo. Jen tak dokážete zabít upíra!

Carlisle zatím odhodil Felixe na zeď, jak to před pár okamžiky udělal mně, a vrhl se na Jane s Alecem. Bylo mu jasné, že tento souboj proti jejich darům nemůžeme vyhrát, ale můžeme se o to pokusit! Edwardův život za to stál. Carlisle se vrhl na Aleca a povalil ho na zem.

Felix mě uhodil do břicha. Gianna se najednou začala zmítat v obrovské bolesti, složilo ji to na zem.

„Jane, ne!“ Než jsem se vzpamatovala, Felix se přemístil k Gianně zasažené Janiným darem a její tělo roztrhal na malé kousíčky, zapálil ji úplně stejným způsobem jako my předtím Demetriho. Se zuřivým výrazem jsem se vrhla na Jane a chtěla svou kamarádku pomstít.

Než mě zasáhl neskutečná bolest, která mi rvala orgány na kusy, zahlédla jsem, jak se Felix sklání nad Edwardovým tělem a jeho zuby prokousávají tenkou kůži na místě pulzující krční tepny a Carlislea, na kterého působil Alecův dar. Zbavil ho všech smyslů. Zraku, sluchu, hmatu, chuti i čichu.

Když jsem myslela, že už tu nesnesitelnou bolest déle nevydržím, někde nade mnou jsem zahlédla temný plášť a ozval se hluboký mužský hlas.

„Dost!“


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Láska nalezená mezi tyrany - 22. kapitola:

 1
18.08.2014 [0:58]

Kate3Poslušně hlásím, že 23. kapitola je dopsána. Emoticon Teď ji ještě čeká korektura a pak ji házím sem. Emoticon

Sabííí, kolik bude mít LNMT kapitol sama nevím, vypadá to zatím tak na 27. Emoticon

8. Sabííí
17.08.2014 [23:03]

Je to úžasné...kolik bude mít kapitol?

16.08.2014 [21:38]

Kate3Ahoj, Sabííí. Emoticon Na 23. kapitole se pracuje, doufám, že příští týden. Emoticon Emoticon Děkuju Ti za zájem. Emoticon Vážně se snažím na kapitolce zapracovat. Emoticon

6. Sabííí
16.08.2014 [21:30]

kdy bude další díl??

5. Kala
09.08.2014 [6:43]

KalaDěkuji Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4.
Smazat | Upravit | 08.08.2014 [14:06]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. Seb
07.08.2014 [20:37]

Páni, úžasný díl,jen je mi líto Gianny.I fotky jsou skvělé, díky. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

07.08.2014 [17:34]

JessyEdward na scéne!!! Emoticon Emoticon Emoticon Páči sa mi, aký je inteligentný a že sa nebojí povedať vlastný názor. Emoticon Ohľadom tvojich skorších slov, že sa ti zdá možno trochu drzý... s tým nesúhlasím. Miestami je len možno ukecaný. Emoticon Taký vševedko. Emoticon Len chúďatko, tiež si mu nedopriala bohvieaký zdravotný stav. Ale páči sa mi, že sa to snaží znášať hrdinsky. Ale veď chlapi...
Tvoj opis materinských citov zo strany Esme je priam neskutočný. Vôbec ťa nepoznať, pomyslela by som si, že sama už materstvo zažívaš. Páni. Emoticon K postave Esme sa to však vyslovene pýta, mám ju rada, keď je taká typicky mamičkovská. Emoticon
Ku koncu sa mi začínal zdvíhať tlak. Emoticon Emoticon Začala si tak pokojne a zrazu sa pustila hotová emočná a akčná "jazda". Emoticon
Nebyť Gianny... no neviem, neviem, ako by naši hrdinovia dopadli. Emoticon Edí ako večera pravdepodobne a ostatní na kusy. Emoticon (Aj keď takým zakončením by si ma sakramentsky prekvapila.)
K tým obrázkom na začiatku kapitolky poviem asi toľkoto, lebo to dokonale vystihne moje pocity: Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
P.S.: Dúfam, že si už začala s písaním ďalšej kapitoly.
Ja chcem vedieť, kto je ich možný záchranca, ktorý prišiel na konci!!! Aj keď, mám svoje tipy. Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Julka
07.08.2014 [15:55]

Povídka určitě nezklamala!:-) pěkné Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!