Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska na útěku - 7. kapitola

09.05.2017 (13:45) • Marianne • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1548×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Měla jsem dvě možnosti. Zaprvé bud se teď hned sbalím, nasednu na první vlak odsud a opět bez vysvětlení uteču před problémy, svou minulostí a budu muset začít opět od začátku. A nebo se svým problémům postavím a budu bojovat za svůj život co mám zde v Anglii, což by znamenalo, že bych se musela sejít s Edwardem a narovinu si to s ním vyříkat a pak mu říct aby z mého života odešel. Popravdě ani jedna z těchto možností se mi nelíbila. Ale co když je zde ještě třetí možnost. Edward se zde objevil zcela náhle, třeba je to jen souhra náhod. A nebo není a je to nějaký jeho plán. Tak či tak, Edward se najednou objevil v mém životě a před veškerým publikem dělal jako by jsme se neznali. Co když moje třetí možnost je hrát tu hru s ním. Prostě budu dělat to co každý den, a rozhodně se nenechám vyhnat Edwardem z místa, kde se opět cítím šťastná a našla jsem sama sebe. Pokud chce hrát hru, že se neznáme a nemáme žádnou společnou minulost, tak proč ne. Je to spíš výhoda pro mě, nemám žádný důvod se s ním setkat a něco mu vysvětlovat. A co se týče Claire, včerejší výstup omluvím něčím jako nervovým zhroucením či předávkování se kofeinem. Nikdo nemusí znát mou minulost a rozhodně se nebudu omlouvat za něco co zcela není moje chyba. Všechno mohlo být jinak. Sice jsem utekla a to bylo mé rozhodnutí, ale Edward byl tak trochu taky na vině. Mohl mít ve mě větší důvěru, aby se mi svěřil se svým tajemstvím. Vztah je založen hodně i na důvěře a to pro nás neplatilo, tedy co se aspoň Edwarda týče.

Dnešní ráno znamená nový den, nový začátek pro Isabellu Swanovou. Pro dívku, která se rozhodla neutíkat před minulostí, ale taky rozhodně se za nic neomlouvat. Avšak ve chvíle, kdy se mé nohy dotkly podlahy a já si uvědomila kolik je hodin, tak mě to všechno rychle přešlo. Jak je to možné, že už je deset ráno? A já už dávno měla být na přednášce. Nevím jak jsem to zvládla, ale během deseti minut jsem zamykala dveře a rychle sbíhala schody. Pokud následujících deset minut poběžím, tak bych aspoň mohla stihnout půlku přednášky. Tedy pokud by zrovna nebyl jeden z těch deštivých dnů, kdy venku prší od rána do večera a já si zrovna nenechala deštník ve svém pokoji.
Podívala jsem se na své hodinky, a pokud chci stihnout aspoň část přednášky tak rozhodně nemám čas se vracet zpět pro deštník. Budu se snažit běžet a třeba budu mít štěstí a až tolik nepromoknu. Nebo bych mohla stihnout autobus, který má zastávku dvě ulice od nás. Vykročila jsem ven a nasadila rychlejší tempo s tím, že jsem se snažila ignorovat veškerý déšť. Když v tom vedle chodníku zastavilo neznámé auto a okýnko sjelo dolu.

“ Nastup si! Musíme si promluvit. “ A ke mě během sekundy dolehl ten nejsametovější hlas. Avšak já se na něj pouze letmo podívala a s naprostým klidem v očích odpověděla:
“ Ne. Navíc k lidem, které neznám do auta jen tak nenastoupím. “ Otočila jsem se a opět se dala do rychlejšího kroku. Ale auto popojelo a tentokrát ten sametový hlas zněl podrážděně až skoro vytočeně:
“ Sakra Bello, nastup si! Přece v tomhle počasí nepůjdeš pěšky, vždyť celá zmokneš a pak budeš následující týden nemocná! “
Jenže to se ve mě spletl, možná kdyby zvolil jinou variantu chování nebo kdyby aspoň neměl potřebu mě poučovat o mých rozhodnutích. Já se opět s klidem v očích na něj otočila:
“ Můj život, moje rozhodnutí Edwarde. “ A tohle byla asi pro něj poslední kapka, protože ve chvíli kdy jsem se chystala otočit, tak jsem pouze jen slyšela jeho:
“ To jsem viděl … “ A auto se dala do pohybu a s rychlostí zmizelo z mého zorného pole. Já se protentokrát dala do běhu, protože jsem v dálce viděla autobus a jak do něj nastupují lidé. Avšak jen co jsem doběhla na zastávku, tak se autobus dal do pohybu a odjel pryč. Zatracený Edward, kdyby mě tolik nezdržoval tak jsem dávno mohla být v autobuse a stihla bych aspoň kousek ze své přednášky. Takhle musím čekat dalších dvacet minut na následující autobus a doufat, že aspoň stihnu tu další přednášku. A takhle krásně to ráno začalo, a bohužel to skončilo ve chvíli, kdy jsem spatřila Edwarda. Aneb nemohl by ten život být jednoduší?

Promočená dívka v zimě čekala na další autobus. Zahloubaná do svých myšlenek, kdy ani ona sama nevěděla nad čím přemýšlí. Že by nad svou minulostí? Či budoucností? Když v tom si uvědomila, co když existuje zlatá střední cesta. Bude žít svůj život, ale následující týden by se mohla zkusit se mu vyhýbat. Přeci jenom on je na fakultě medicíny, kdežto ona studuje literaturu. Třeba kdyby mu nedala žádnou příležitost aby ji potkal, tak by to mohlo být jednoduší. Prostě následující týden se omluví z práce, a bude chodit pouze do školy a ze školy a nikde se nebude zdržovat příliš dlouho. Ve škole po chodbách bude vždy chodit v doprovodu někoho jiného. Plán byl vymyšlen, avšak otázkou zůstávalo jak moc bude fungovat. Tak, či tak, někde uvnitř se o pozornost hlásila jedna emoce. Emoce, kterou se snažila tak dlouho potlačovat, a to lítost. Která se v ní probudila v tu chvíli co slyšela Edwardovu reakci a ona si konečně uvědomila, že ho svým odchodem musela zranit …

Nějakým zázrakem celý týden se nic nestalo. Pomalu to vypadalo jako kdyby celý ten zážitek s Edwardem byla pouze noční můra, a nebo jako by se propadl do země. Avšak Claire byla jasným důkazem, že celý minulý týden byla realita. Aneb právě jsem měla za sebou pět dní, kdy jsem neustále poslouchala její básnění o nazrzlém polobohovi s tváří anděla. Který shodou okolností byl můj snoubenec, a sama to básnění mám vyzkoušené. Ale tak proč, bych se nemohla tak trochu nechat mučit od své nejlepší kamarádky. Na druhou stranu, jen kdo vymyslel špunty do uší byl génius. Neděle byla pro mě dnem, kdy jsem většinou četla nějakou svou knížku kvůli esejím a celkově to byl odpočinkový den. Ještě včera to vypadalo, že svůj den strávím s Romeem a Julií a s jejich třemi filmovými zpracováními. Jelikož jsem minulý týden zcela “ neúmyslně “ zmeškala kino s Claire a její partou. Ve chvíli kdy zmínila Henryho, nebo Harryho tak jsem musela vycouvat. Nepotřebuji mít na krku další problém. Jenže veškeré mé plány na neděli se rozplynuly, když jsem dostala email z práce, že na zítřek nemají nikoho kdo by se postaral o kavárnu. Aneb opět na Bellu je spolehnutí, že nikoho nenechá na holičkách. Ale v tomhle případě jsem na to doplatila. A jelikož je půl osmé ráno, tak mě nezbývá nic jiného než se jít chystat do práce. Někdo tu kavárnu v devět musí otevřít. Jediné štěstí je, že když jsem na to sama, tak ji můžu mít otevřenou jen do čtyř odpoledne. Čili v pět už bych mohla být doma u šálku čaje s Romeem a Julií.

Poslední hodina. Nástěnné hodiny ukazují třetí hodinu odpoledne a já mám před sebou poslední hodinu práce. V kavárně mám obsazené už jen dva stolky, a tak nějak ve mě třímá naděje, že bych třeba i mohla mít štěstí a zavřít to tu, jen co mi nastávající zákazníci odejdou. Ale jak to bývá zvykem, tak když na něco čekáte tak čas utíká nesmyslně pomalým tempem. Zalila jsem si již svůj pátý hrnek čaje a opřela se o pult. Venku opět pršelo a tak celková atmosféra v kavárně byla spíše taková ospalá. Možná bych si mohla jít na chvilku lehnout až přijdu domu. Můj poslední zákazník odešel za deset čtyři. A tak jsem ještě nechala kavárnu otevřenou, ale s tím, že jsem pomalu začala otírat stolky a zvedat židle. Ještě jsem měla před sebou tři stolky na uklizení, když v tom někdo vstoupil do kavárny. Ještě jsem zvedala židli, a tak bez otočení jsem pouze pronesla:
“ Už zavíráme, ale pokud si chcete pouze objednat kávu bez posezení, tak vám ji ještě udělám. “
V tom osoba co stála za mnou promluvila a mě ztuhla krev v žilách při představě, že jsem s tou osobou sama v prázdné kavárně bez možnosti úniku.
“ Dal bych si dvakrát English breakfast tea, a sebou prosím. “

Nic víc, nic míň. Pouze normálně pronesená věta, bez jakýkoliv emocí. Vrátila jsem se zpět za pult a začala to připravovat. Po celou tu dobu jsem cítila jeho intenzivní pohled na svých zádech, avšak nenechala jsem se rozladit. Čím dřív to budu mít připravené, tím dřív odsud budu moc odejít. Když jsem i na druhý kelímek přiložila víko, tak jsem se musela otočit a čelit jeho naprosto klidnému pohledu. Oba dva kelímky jsem položila na pult a ještě než jsem stihla svou ruku stáhnout, tak on se s rychlostí natáhl pro jeden z kelímku a naše ruce se dotkly. A do mě jak kdyby uhodil blesk. V obličeji jsem se snažila nedat najevo žádnou emoci, avšak mé srdce se rozeběhlo nadlidskou rychlostí. A on jak kdyby to věděl, se jako reakci na to usmál a dlouze se mi podíval do očí. Uhnula jsem pohledem a pronesla:
“ Bude to pět liber. “

Stále mě pozoroval, avšak ze zadní kapsy jeansů vytáhl dvaceti librovku a podal mi ji pravděpodobně s úmyslem, aby se naše ruce opět dotkly. Avšak tentokrát jsem ho hned prokoukla.
“ Nemám žádné drobné na vrácení. Budeš muset jít rozměnit. “
On se však opět tiše zasmál a svou ruku nestáhl. A mě teprve došlo proč. Já na všechno úplně zapomněla a opět mu tykala.
“ To nevadí. “

Edward Cullen stál naproti mě, v ruce držel bankovku a čekal až si ji od něj převezmu. Chvilku jsem přemýšlela nad tím, že bych ho nechala ještě čekat. Ale mám před sebou kupu práce. A tentokrát jsem na něj byla připravená a tak jsem bankovku od něj převzala naprosto bez žádného doteku. Otočil se jakoby k odchodu a tak jsem opět vyšla zpoza pultu a přešla k nejbližšímu stolku, abych zvedla židle. Ale v tu chvíli mě vyrušil zvuk jak někdo místo mého zvedání židlí, židle sundává a dává zpátky na zem.

Otočila jsem se a nemohla jsem věřit svým očím. Tak nejenom, že si Edward zcela náhodou přišel do mé kavárny. On naprosto ignoruje to jsem řekla. A v tu chvíli ve mě převzal kontrolu vztek. Rychle jsem k němu došla, z očí mi musela sršet blesky. Avšak on si tak ležérně seděl na židli a s naprostým klidem v očích mě pozoroval. Zastavila jsem se těsně před nim, s tím, že jak on seděl a já stála tak jsem měla výškovou převahu.
“ Co si myslíš, že děláš. Řekla jsem, že mám zavřeno. Nakráčíš si sem po pracovní době s tím, že si myslíš že tady můžeš jen tak vysedávat. Je zavřeno. A nechápu co s tím vším sleduješ?! “
S klidem a lehkostí položil kelímek zpátky na stůl a stočil svůj pohled na mě.
“ Jen jsem si přišel vypít svůj čaj Bello. Nic víc, nic míň. “

Jenže já jsem se nehodlala tak rychle vzdát.
“ Pokud dobře vím, tak naposledy co jsem tě viděla jsi čaj neměl ani v oblibě. Tak co tady děláš?! “
On mi opětoval intenzivní pohled a v nečekanou rychlostí jsem se dostala do zapeklité situace. Kdy on stál těsně naproti mě a naše obličeje dělily pouze milimetry. Mezi námi bylo cítit jiskření, které prostoupilo celou mou osobu a já se přistihla nervozní z toho, co on udělá nebo možná ještě víc z toho co já udělám. On však přerušil ticho mezi námi a promluvil:
“ Naposledy co jsi mě viděla, tak jsem se s tebou loučil, abych tě druhý den viděl kráčet k oltáři, kde jsem na tebe měl čekat. Avšak to se změnilo, nebo snad ne Bello? “

Větu nechal vyset ve vzduchu a já se přistihla, jak toužím po tom se o trochu blíž naklonit a ukrást si polibek. Cítila jsem se jako ve snu, jen kdybych se mohla naklonit o trochu blíž, jen kousíček.
“ Co po mě chceš Edwarde? “
Potichu jsem vyslovila a čekala na jeho reakci, která měla vše rozhodnout. Přišel se mi pomstít a zničit mi můj život. Nebo co má v plánu. Jako kdyby mi četl myšlenky, tak se naklonil ještě blíž a překonal tu mezeru mezi námi. Naše obličeje dělili pouze milimetry, pouze malinká nepatrná vzdálenost. Nahnul se ještě o trošku víc a zašeptal:
“ Copak to nechápeš Bello … “

Potichu pronesl a jemně se svými rty otřel o mé ucho. A mnou v tu chvíli projel elektrický impuls. Pouze mě opět s intenzivním pohledem pozoroval a i já jeho s otazníky v očích. Opět se přiblížil a tenkrát již, aby mi dal svou odpověď. Odpověď na kterou jsem s napětím čekala.
“ Chci … “

V tom se znovu otevřely dveře kavárny a vstoupil někdo třetí. Já jak kdybych se probudila z nějakého snu nebo omámení, tak při uvědomění situace jak blízko Edwarda stojím jsem rychle uskočila. Avšak, když jsem viděla kdo ta třetí osoba je, tak bych se nejradši propadla do země.

“ Jé Bello, jsem tak rád, že jsi ještě nezavřela. Celý týden se tě snažím odchytit a promluvit si s tebou. Claire říkala ať se zajdu podívat do kavárny. “
Chtělo se mi začít křičet. Jako by nestačil Edward se mnou v místnosti, teď je to Edward a Harry nebo Henry. Ale osoba stojící vedle mě, se jaksi vyjádřila místo mě. Protože se ozvalo tiché zavrčení a já nemohla věřit svým uším. Proč by Edward měl potřebu vrčet. Třeba se mi to jen zdálo. Avšak když jsem si ho lépe prohlédla, tak jsem viděla jeho strnulý postoj a tak trochu vražedný pohled.

“ Bello, jsi v pořádku? Jsem si říkal co kdybych tě odvezl domů a mohli by jsme třeba zajít na večeři. “
Avšak než jsem stačila Harrymu odpovědět tak se ozvala osoba vedle mě.
“ Bella už svůj odvoz a plány na večer má. Takže se nic nekoná a teď se můžeš vrátit zpátky odkud jsi přišel. “
A já nemohla věřit svým vlastním uším. Edward stojící naproti Henrymu či Harrymu. Harry či Henry snažící se opět upoutat mou pozornost a pozvat mě ven. Ale co mě nejvíc dokázalo vytočit byla ta sebevědomá odpověď Edwarda. Jaké má právo rozhodovat za mě? Mám svůj život, jsem samostatná a můžu rozhodovat sama za sebe. Jak si to může dovolit. Nevěřícně jsem ho propalovala pohledem, zatímco Harry či Henry sledoval tu tichou výměnu mezi námi a nakonec se rozhodl vyklidit pole. Avšak když už byl skoro u dveří tak jsem se ozvala. Ne, rozhodně nechci s ním jít nikam ven. Ale radši budu v místnosti s Henrym či Harrym, kdy vím, že mi nic nehrozí. Než být v místnosti s Edwardem, kdy mi hrozí, že ztratím svoji kontrolu jako pár minut zpětně.

“ Vlastně já žádné plány na večer nemám. A tvůj odvoz s radostí přijmu. “
Harrymu se objevili jiskry radosti v očích. Já začala mít výčitky svědomí, že mu tak lžu a zároveň jsem se bála reakce osoby za mnou. Ale jak jsem řekla můj život je plný mých rozhodnutí.
“ Proč na mě nepočkáš v autě. Jen to tady zamknu a můžeme jít. “

Jen co Henry odešel a já se chystala si dojít pro tašku. Tak se mi ledové prsty sevřely kolem zápěstí.
“ Co si myslíš, že děláš? “
“ Žiji si svůj život Edwarde. “

Jsem odpověděla. Přešla jsem k pultu a zatímco jsem si balila své věci tak on tam jen stál a nevěřícně mě pozoroval. I kdyby tam měl stát celou noc, klidně bych ho tam nechala. A tak jsem přešla ke dveřím s úmyslem, že budu zamykat. Avšak on měl jiné plány. Nevím jak to stihl, ale v rychlosti stál přede mnou a blokoval mou jedinou únikovou cestu.

“ Vím o co se snažíš Bello. Ty s ním nechceš jít na večeři. Jen se mě snažíš naštvat, ale to se ti nepodaří. Tak přestaň hrát to divadlo, ať tě můžu odvést domů. “

S naprostým klidem pronesl. Já nejdřív byla v šoku z toho, ale během sekundy jsem vystřízlivěla. Když on dokáže zvládat tuhle situaci s naprostým klidem a ještě si tolik věří. Tak můžu i já.
“ Vážně Edwarde? Pokud bys dovolil, ráda bych prošla. Někdo na mě tam venku čeká. A jak si řekl předtím, něco se změnilo. Tím něčím jsem já, nejsem ta samá osoba. Tak teď uhni a nech mě projít. “

Během vteřiny jsem viděla jeho reakci. Jestli jsou oči zrcadlem do duše. Tak v tu chvíli jeho oči mě propalovali s velmi naštvaným výrazem. Ten však během vteřiny zmizel. Kdy se rychle otočil, práskl dveřmi a já zůstala v kavárně sama. Teď kdybych se ještě mohla zbavit Henryho, protože po tomhle celém divadle se mi akorát tak chce zalézt zpátky do postele. Kdo řekl, že je život jednoduchý.

Autor: Marianne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska na útěku - 7. kapitola: