Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska mého života - 2. kapitola

10.07.2011 (16:45) • Sheela • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 5132×

„Počkat, nejste vy náhodou Cullenovi?“ uvědomila jsem si po cestě a Rosalie s úsměvem přikývla.

„Vy teďka budete nastupovat na střední. Hodně se tam o vás mluví. Stali jste se letošní senzací,“ vysvětlila jsem a Emmett se uchichtl.

„Jo, to je normální,“ potvrdil Emmett a Rosalie do něj šťouchla. Nechápala jsem, co tím myslí. Les začal pomalu řídnout a nakonec se přede mnou rozprostřel krásný dům.

„Páni, to je nádhera,“ vzdychla jsem překvapeně a Timy ukázal na dům, a pak ukázal palec nahoru.

„Naše matka – Esmé - pracuje jako architektka,“ vysvětlila.

„Tak pojďte, musíte mít žízeň,“ pobídl mě Emmett. Otevřel vchodové dveře a my se s Timym ocitli v krásné prostorné chodbě spojené s obývákem.

„Esmé, máme návštěvu,“ křikla Rosalie do domu.

„Už běžím, zlatíčko,“ ozval se příjemný hlas a ze schodu seběhla elegantní dáma s karamelovými vlasy. Její hlava měla srdcovitý tvar a tvář jí zdobil milý a vroucný úsměv.

„Ahoj, já jsem Esmé,“ představila se mile a opatrně mě i s Timym objala. Znovu jsem sykla bolestí a ona vystrašeně ucukla.

„To je v pořádku, mami. Emmett na ni skočil, protože si myslel, že to dítě chce unést. Jenže oni hráli honču, což jsme mi nevěděli. Bellu jsme sem vzaly proto, aby se na ni Carlisle podíval,“ vysvětlila Rosalie a Esmé si oddychla.

„Dobře. Timy, máš žízeň? Carlisle zatím Bellu vyšetří.“ Timy přikývl a seskočil mi z náruče. Rozběhl se za Esmé, kterou vzal za ruku a nechal se odvést do kuchyně.

„A my jdeme do pracovny.“ Rosalie vzala za ruku mě a táhla mě po schodech nahoru, kde zastavila před nějakou místností. Opatrně zaťukala a nakoukla dovnitř.

„Carlisle, prosím podíval by ses na Bellu? Emmett ji omylem zranil,“ zeptala se Rosalie a já uslyšela sametový hlas.

„Jistě. Pusť ji dovnitř,“ odpověděl Carlisle. Rosalie otevřela dveře dokořán a já se ocitla v nádherné pracovně s knihovnou a zdí plnou obrazů.

„Dobrý den,“ zablekotala jsem celá červená.

„Ahoj, já jsem Carlisle Cullen. Otec Rosalie a Emmetta,“ představil se pan Cullen a já se nesměle usmála.

„Moc mě těší. Já jsem Isabella, ale klidně mi říkejte Bella,“ odpověděla jsem a celá zčervenala. Nestávalo se moc často, že byl někdo na mě tak milý, tedy kromě rodičů a Timyho, ale u těch jsem to brala jako samozřejmost.

„Tak co tě bolí?“ zeptal se pan Cullen a já se usmála.

„Žebra a trochu ruka,“ odpověděla jsem a on vzal moji ruku do své dlaně. Jeho dlaň byla ledová a hrozně bledá. Já, skoro nejbledší osoba na škole, jsem měla aspoň o tři odstíny tmavší kůži.

„Myslím, že ruka je jen naražená. Teď se polož na lehátko a vyhrň si tričko,“ poručil jemně a já přikývla. Před doktory jsem se nestyděla. Byla jsem zvyklá trávit většinu svého času v nemocnici, díky mým častým nehodám, které končily katastrofou. Lehce mi prohrabal břicho a já se zachvěla pod jeho ledovýma rukama.

„Myslím, že i žebra jsou jen naražená. Měla si pořádně štěstí,“ informoval mě a já se zasmála.

„Myslím, že spíš smůla se ke mně hodí víc. Jsem zvyklá na takové nehody. Popravdě jsem hodně nešikovná,“ přiznala jsem a okamžitě nabrala odstín červené. Carlisle se jen usmál a propustil mě z jeho kanceláře. Podle paměti jsem šla do kuchyně, odkud se ozýval dětský smích a melodický hlas.

Vešla jsem do kuchyně a spatřila boha. Stál tam opřený o kuchyňskou linku a povídal si s Timym. Jeho vlasy měly bronzový odstín a jeho postava byla dokonalá. Na sobě měl luxusní oblečení a mile se usmíval. Ten úsměv mi rozbušil srdce. Ten neznámý se na mě otočil a ještě víc se usmál.

„Máš milého brášku,“ řekl mi a já přikývla.

„Mimochodem, já jsem Edward. Další z jejich synů,“ představil se a na tváři se mu rozlil pokřivený úsměv, který vypadal dokonale. Bello, drž se, drž se. Říkala jsem si v duchu a snažila se poručit kolenům, aby mi nevypověděly službu. Bello, čeká na odpověď. Nabádal mě hlásek v mé hlavě a já si odkašlala.

„Já jsem Bella,“ řekla jsem tiše a trapně sklopila pohled k zemi. Edward, to jméno mi něco říkalo, ale já si zaboha nemohla vzpomenout, co. Jo, jasně, Edward je přece jediný nezadaný z téhle rodiny. Aspoň Jessica to říkala.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se po trapné chvilce ticha.

„Ano, jen jsem trochu unavená,“ odpověděla jsem a on chápavě přikývl.

„Řeknu někomu, aby tě odvezl domů.“ Přikývla jsem na znamení souhlasu a vzala Timyho do náruče. Pohladila jsem ho po tmavých vláskách a Edward si mě u toho měřil zvláštním pohledem. Ignorovala jsem to a společně s Timym vyšla z kuchyně. V obýváku už na mě čekala Rosalie a Emmett.

„Jedeme?“ zeptali se mě a já zaváhala.

„Opravdu mě vozit nemusíte, myslím, že bychom se tam dostali po stejné cestě,“ upozorňovala jsem je, ale Rosalie si odfrkla a podívala se na mě s úsměvem, kterému nešlo odolat.

„Začíná se stmívat a venku už to bude nebezpečné. Zvířata hledají potravu a nějaká šelma by místo hlodavce mohla sežrat vás,“ dala mi přednášku Rosalie a já si povzdychla.

„Dobře, dobře. Tak jdeme,“ řekla jsem rezignovaně a nechala se zavést do garáže, kde stáli čtyři auta.

„Páni,“ vydechla jsem překvapeně a Emmett se zasmál. Pomohl mi nasednout do velkého Jeepu a my mohli vyjet. Cesta byla krátká, protože Emmett jezdil jako blázen. Moc mě to nepřekvapovalo. Něco takového bych právě k němu tipovala. Když mě vysadili před domem, vděčně jsem se na ně usmála a pomohla Timymu vylézt z auta.

„Opravdu děkuji. Jsem ráda, že jsem vás poznala,“ řekla jsem při rozloučení a Rosalie se usmála.

„Taky jsme tě rádi poznali. Uvidíme se ve škole, Bello,“ rozloučila se a vyjela zpět k jejich obrovské vile, kterou jim každý musel závidět. Ach ne, škola. Zítra uvidí, jak mě všichni ponižují a šikanují a určitě se k nim přidají, aby nebyli za trapáky. Musela jsem přiznat, že i když Rosalie vypadala jako ledová královna, byla opravdu milá a její přítel také, ale nejvíc mi hlavou běhal Edward. Ten dokonalý Edward, který je prý jediný nezadaný. Bello, vzpamatuj se! Kdo by chtěl takovou trapku jako jsi ty? Řvala na mě jedna část mozku. Ano, byla jsem si vědoma, že já bych ho určitě nikdy nezajímala, ale i přesto vše jsem na něj musela pořád myslet.

Uložila jsem unaveného Timyho do postele a sama si dala sprchu. Unaveně jsem padla do postele a usínala s myšlenkami na Edwarda.

Edward:

Isabella, Bella, jak krásně to znělo. Tvář té krásné dívky mi pořád běhala před očima a já se překvapeně zachvěl. Tohle se mi ještě nikdy nestalo. Nikdy jsem nemyslel na nějak dívku, možná právě proto, že mě žádná nezaujala tolik, jako Bella. Byla krásná. Hnědě vlasy se jí lehce vlnily na zádech a hnědé oči jiskřily při každém pohledu na toho malého prcka. Její postava byla krásná a každý krok nejistý. Vypadalo to, že nevěří svému tělu a bojí se, že ji zklame.

Bylo zajímavé, že právě z myšlenek Timyho jsem se dozvěděl, že Bella s ním tráví nejvíce času. Kdykoliv přijde ze školy, vezme ho do parku nebo si s ním hraje. Nebyla jako ostatní teenageři jejího věku. Nechodila na párty a nevodila si domů žádné kluky. Byla zvláštní, ale ne špatným způsobem. Její nevinnost a křehkost ji dělala ještě krásnější. I Timy byl dokonalý kluk. Svoji sestru miloval a na svůj věk byl opravdu hodně inteligentní. Bella ho vše učila, protože nikam nechodila. Chtěla, aby její bratříček byl vzdělaný, což mě fascinovalo.

„Ale, ale, Edík se nám zamiloval,“ smál se Emmett a já na něj výhružně zavrčel, ale pak se zarazil. Že bych se opravdu zamiloval? Ne, to je hloupost. Říká se, že upíří nemají city, že je pohání jen vášeň a chtíč, ale kdykoliv se podívám na Esmé a Carlislea, tak vím, že tohle rozhodně chtíč není, je to opravdová láska, která je v jejich mrtvých srdcích.

„Dej mu pokoj, Emmette,“ napomenula ho Esmé, ale přitom se usmívala. I jí se Bella líbila. Podle ní byla slušně vychovaná a strašně plachá. Jediná jistota byl její bráška.

„Ale, mami…“ začal protestovat Emmett, ale Esmé ho přeťala jediným pohledem. Bylo směšné vidět, že Esmé tak křehká upírka má respekt u nejsilnějšího upíra, kterého jsem znal.

„Jdu na lov,“ oznámil jsem všem a vyběhl do lesa ulovit nějakou zvěř a ukojit svoji žízeň. Běžel jsem po lese a ulovil si jelena, který zrovna pil u potoka. Napadlo mě, že bych se mohl podívat na Bellu, jak spí, a tak jsem utíkal k jejímu domu. Nebylo těžké vystopovat její pach. Uviděl jsem před sebou malý domek, ale zdál se být útulný. Slyšel jsem čtyři srdce, jak klidně bijí ze spánku. Vydal jsem se do pokoje Belly, který byl okny na východ. Opatrně jsem otevřel okno a byl rád, když nezaskřípalo. Vlezl jsem do jejího malého pokojíčku a pořádně se rozhlédl. Na stolku měla fotky Timyho a její rodiny, ale nikde žádní přátelé ani přítel. To se mi líbilo. Nechápal jsem proč, ale byl jsem rád, že přítele nemá. Podíval jsem se na spícího anděla na posteli, který měl rozházené vlasy.

Chvilku jsem se na ni díval, a když ze spaní vyslovila moje jméno, tetelil jsem se blahem. Miluju ji a nějak si ji získám. To byla poslední myšlenka, než jsem vyskočil z jejího okna.

Autor: Sheela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska mého života - 2. kapitola: