Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska je nevyzpytatelná - 3. kapitola: Setkání

09.09.2010 (09:30) • skodovavera • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3096×

Pohled Alice:

Měla jsem vizi o tom, že Bella a Edward spolu začnou chodit. Hmm… co kdybych jim v tom trochu pomohla? Takže, nejdříve Edward.

„Edwarde!“ zaječela jsem do domu.

„Co jsem zase udělal, Alice?“ řekl zklamaně.

„Ty nic, jen mám chuť se na někom vyřádit.“

Emmett se začal smát na celé kolo a Jasper se v budoucnosti rozhodl, že Edwarda zachrání.

„Na to ani nemysli, zlato!“ řekla jsem pohotově.

Edward si povzdechl tak, že jsem měla co dělat, abych ho nepustila ze svých spárů. Ne! To já nesmím! Čím dřív se dají dohromady, tím líp.

„Sedni si tady.“ Edward si sedl a já se dala do díla. Potom jsem jela za Bellou.

Pohled Belly:

Probudila jsem se v zamračeném ránu – jak jinak. Naštěstí bylo venku docela teplo. Otráveně jsem si povzdechla. Chtěla jsem jít udělat ranní hygienu, ale někdo zaklepal dole u dveří. No bezva a já nejsem ani učesaná. Šla jsem otevřít, ale krev hrnoucí se mi do tváří nikdo nezastavil. U dveří stála Alice. Počkat, to jsem zaspala? Ne, to by tady už Charlie musel být.

„Ahoj, Bello!“ řekla a vrhla se mi kolem krku.

„Ahoj, Alice!“ řekla jsem přidušeně.

„Už… mě můžeš pustit.“

„Jo, promiň.“

„Alice, to jsem snad zaspala? Jestli ne, tak proč tu jsi tak brzy?“

„Hmm… no, řekla jsem si, že bych tě mohla dneska připravit do školy. Víš, účes, oblečení- “

Při její řeči jsem zjistila, že má u nohou obrovský kufr. Pane bože! Co jsem komu udělala? Raději jsem ji utnula uprostřed řeči.

„Alice, já vím, že bys mě moc ráda upravila, ale to není nutné. Ten kufr by vystačil na celé Forks!“

„Ale neplácej nesmysly! Tohle mi sotva vystačí na tebe! Nejspíš potom budu muset ještě pro něco zajet,“ řekla zamyšleně a já myslela, že omdlím! Sotva na mě? Ona se zbláznila!

„Alice!“ řekla jsem zmučeně.

„Žádné výmluvy neberu!“ řekla a tím, aby to potvrdila, mě chytla za ruku, popadla ten obrovský kufr a vedla do mého pokoje. Jak ví, kde ho mám? Hmm, tak jsem jí ho asi ukazovala.

„Takže, nejdřív si běž vyčistit zuby a osprchovat se, jo?“ řekla mi rozkazovačně, abych jí nemohla protestovat. Ve sprše jsem byla 20 minut a zuby byly za 5 minut. Super, takže teďka už nemám žádné výmluvy. Jakmile jsem vešla do svého pokoje, už jsem seděla na židli a Alice mě obskakovala. Počkat, jaktože jsem tam byla mrknutím oka? Zvláštní. Asi se mi to zdálo.

Po celou dobu jsem měla zavřené oči, jinak bych to nepřežila. Za hodinu jsem byla hotová a mohla sejít dolů. Páni, Alice měla pravdu, ona to všechno na mě vypotřebovala! Akorát oblečení jí zůstalo, protože to na mě nemohla všechno navlíknout. I když by moc ráda chtěla. Tím jsem si byla jistá. Raději jsem se ani nedívala do zrcadla a šla udělat snídani. Těch vajíček už mám totiž plné zuby.

Svoji porci jídla jsem snědla bez toho, abych se Alice zeptala, jestli si nedá taky. Určitě by odmítla. Potom dolů přišel Charlie a zastavil se uprostřed pohybu, když mě uviděl. To je to tak zlé?

„A-Ahoj B-Bello.“ Stačil ze sebe vykoktat a já jsem radši ihned běžela před zrcadlo. Jakmile jsem se na sebe podívala, tak mi bylo jasné, proč na mě tak Charlie zíral a koktal. Měla jsem na sobě tmavě modrý top a k tomu sexy černé kraťásky, které zvýrazňovaly moje štíhlé nohy.

O tuně make-upu ani nemluvím. Alice se nám zbláznila. Jak mám v tomhle vyjít mezi lidi?! Došla jsem dolů naštvaně, kde si Alice domlouvala něco s Charliem.

„Alice, mě to nevadí, klidně ať tam Bella je. Aspoň půjde mezi lidi.“ Alice se jenom uchichtla. Sakra už mi zase něco uniklo.

„Díky, Charlie. A ty, Bello, hezky pojedeš do školy v tomhle. Ani nevíš, jak moc jsi krásná,“ řekla to takovým autoritativním hlasem, že jí nešlo odolávat. Zamračila jsem se, ale vyšla jsem ven a nasedla do jejího auta. Rozjely jsme se do školy a já doufala, že je zavřená. Mezi jízdou jsem přemýšlela, jak to mohla vědět, že do školy nechci jít. Vystoupily jsme z auta a rozešly se za jejími sourozenci. Jeden tam ale přebýval. Aha, Edward. Alice se jenom usmála a přistoupila k nám.

„Bello, tohle je Edward. Edwarde, tohle je Bella. Je to moje kamarádka.“ Alice ještě zdůraznila poslední slovo a šla za Jasperem. Edward vypadal jako anděl. Měl bronzové vlasy, zlaté oči (jak jinak), ostře řezané rysy, plné rty a to ani nemluvím o jeho dokonalé postavě. Musel mít víc jak 180 cm.

„Ahoj, Edwarde. Tak co, už jsi zdravý?“ On se jenom usmál svým pokřiveným úsměvem a mně to málem způsobilo srdeční kolaps.

„Ahoj, Bello. Jo, už jsem zdravý.“ Při slově zdravý udělal podivný úšklebek.

„No nic, asi půjdu na hodinu.“

„Co máš teď? Třeba máme některé hodiny společné.“ Chvíli jsem musela přemýšlet, než mi to docvaklo. On mě mezitím bedlivě sledoval, jakoby se snažil něco vykoumat.

„Teď mám matematiku.“

„To je škoda. Já mám angličtinu. Nemohla bys mi ukázat, kde to je?“

„Jo, jasně, pojď za mnou.“

Edward mě následoval. Mezitím jsem přemýšlela nad tím, jestli si to jenom nevymyslel. Asi těžko by vysvětloval, že jde přede mnou a já za ním.

Prošli jsme okolo větráku a on nasadil bolestný výraz. Nechápala jsem proč, ale raději jsem to nechala plavat. Z jeho výrazu mi došlo, že žádný sdílný nebude.

„Tak, Edwarde. Tady máš třídu, já budu muset jít na svoji hodinu. Uvidíme se později. Čau.“

„Ahoj,“ řekl a šel do své třídy.

Já jsem šla zase do té své. Na hodině jsem se nijak moc nesoustředila, protože jsem seděla vedle Rosalie. Jak je vidět, tak mě moc v lásce neměla. Vždycky, když jsem byla blízko ní, tak se chovala jako bych tam nebyla. Nebýt Alice, tak by mě už dávno zakousla. Při té představě jsem se musela usmát. Uběhly další dvě hodiny a já seděla vedle Mika. Hodina už pomalu končila a já se začala balit, ale Mike měl něco na jazyku, a tak jsem se na něj otočila.

„Hele, Bello, za dva týdny jedeme do La Push, nechtěla bys jet taky?“ Chvíli jsem přemýšlela a usoudila, že by to šlo.

„Jo, jasně pojedu ráda.“

„Dobře, takže jsme domluvení.“ Jakmile to dořekl, tak zazvonilo a on odešel. Zdá se mi to, nebo se Mike o mě zajímá víc, než by měl? Hmm… teďka to nebudu řešit. Zbytek dopoledne ubíhal rychle. Šla jsem na oběd s hlavou svěšenou dolů a přemýšlela. Později jsem zjistila, že se mi to nevyplatilo a do někoho narazila. Byl to Mike. Vztáhl ke mně ruku a já ji přijala.

„Ty jsi tak nešikovná,“ řekl a začal se mi smát.

„No jo, na to si musíš zvyknout,“ řekla jsem. On najednou znervózněl, jakoby mě snad chtěl požádat o ruku nebo co. Počkat! To ne! Řekněte mi prosím, že mě nechce pozvat na rande!

„Bello, tak jsem si říkal, jestli bys, no… nešla bys se mnou do kina?“ Ach jo a je to tady. Odmítat se mi ho nechce, ale příjmat taky ne. Tak dobře, uděláme kompromis.

„Jo, klidně, ale jako přátelé.“ Sice mu trochu pohasly jiskřičky v očích, ale nevzdával se. To na tom bylo nejhorší.

„Bezva, ještě ti dám vědět.“

Já už jsem šla raději na oběd, protože co kdyby? Sedla jsem si jako obvykle ke stolu, kde seděli Cullenovi a Haleovi.

„Ahoj, všichni,“ pozdravila jsem je.

„Ahoj, Bello,“ řekli mi na oplátku.

„Tak co, jak to šlo?“ Ani jsem nemusela zvedat hlavu a věděla, že je to Edward. Proč se mi zdál nějaký nervózní a proč jsem z toho zaslechla dvojsmysl?

„Jo, šlo to, co ty?“

„Jako obvykle, až na to, že na mě koukali, jako kdybych byl z Marsu.“ Tomu jsem se jen zasmála.

„To přejde. Co máš teď za hodinu?“

„Biologii a ty?“

„Taky, potom mám tělocvik.“

„Paráda, aspoň že máme jednu hodinu společnou. Můžu potom sedět s tebou?“

„Jo, jasně. Stejně ve třídě žádné jiné místo není.“

Po kolikáté už říkám „Jo, jasně“? Přijde mi to jako bych byla mluvící automat. Hodina už měla začít, tak jsme se s Edwardem vydali na hodinu.

„Proč ses sem přestěhovala? Nebylo to lepší ve Phoenixu?“ Aha, Alice se už nejspíš zmínila.

„To je na dlouho.“

„To nevadí, já mám času dost.“ Byl neodbytný. No, tak když ho to tolik zajímá.

„Máma se znovu vdala, ale není to tak, jak si myslíš. Chtěla jsem dát mámě a Philovi trochu prostoru.“

„Aha, to pro tebe musí být těžký, žít tady ve Forks.“

„Nemáš ponětí jak,“ řekla jsem otráveně a šla se do třídy posadit. Edward dal podepsat učiteli papír jako já, když jsem tu byla poprvé. Potom si šel za mnou sednout. Všimla jsem si, že seděl co nejdál ode mě. Hodina za chvíli skončila a my s Edwardem jsme se vydali ke svým autům. Chtěla jsem mu ještě říct ahoj, ale už byl pryč.

Pohled Edwarda:

Nevím sice, proč mě Alice tak strojila, ale jedno vím jistě. Jednou z toho budu mít smrt. Taky nevím, kam ta Alice jela, ale to je mi jedno. Už byl čas, a tak jsme všichni nasedli do mého Volva a jeli ke škole. Jakmile jsme vystoupili, tak jsem ucítil její vůni a hned potom uviděl její majitelku. Byla snad ještě krásnější než minule. Taky aby ne. Připadalo mi, že ji oblékla a nalíčila Alice. Byl na ní totiž jasně vidět její styl. Přišla k nám i s Alice a tím mi bylo jasné, že jsem se nezmýlil.

„Bello, tohle je Edward. Edwarde, tohle je Bella. Je to moje kamarádka.“ Při slově kamarádka jsem myslel, že mi prasknou bubínky. Vždyť já slyším, ne? Podíval jsem se naštvaně na Alice.

„No, co je? Jak mám vědět, že k ní budeš milý?“ pomyslela si Alice. Já jsem v budoucnosti plánoval, že ji uškrtím, ale to už mi poslala další myšlenky.

„Opovaž se!!! Jasper by tě zabil.“

Raději jsem „náš němý“ rozhovor nechal být, protože by si toho Bella brzo všimla.

„Ahoj, Edwarde. Tak co, už jsi zdravý?“ Tomu jsem se usmál a jí při tom vynechalo srdce. Že bych ji znervózňoval? Nevím proč, ale tahle skutečnost mě zahřála u mého mrtvého srdce.

„Ahoj, Bello. Jo, už jsem zdravý.“ Při slově zdravý, jsem se zašklebil. Už jsem přece zdravý celé století. Všechno moje zdraví si tenkrát vybrala španělská chřipka. Naštěstí je to už dávno, tak to můžu nechat být.

„No nic, asi půjdu na hodinu.“

„Co máš teď? Třeba máme některé hodiny společné,“ řekl jsem to až s přehnanou zvědavostí. Co se to se mnou děje?

„Teď mám matematiku.“ Při tomhle jsem zase myslel, že se roztrhnu. Bella má na mě zvláštní účinky.

„To je škoda. Já mám angličtinu. Nemohla bys mi ukázat, kde to je?“ Sice jsem to věděl, ale co. Aspoň že můžu jít s ní. Hned jsem si za to chtěl ale nafackovat, protože její vůně byla pořád přitažlivá. Teď už bylo ale pozdě.

„Jo, jasně, pojď za mnou.“

Následoval jsem ji. Prošli jsme okolo větráku a já nasadil bolestný výraz. Taky jak by ne, když mám plameny v krku. Ona to nechápala, ale nekomentovala to. Za to jsem jí byl vděčný.

„Tak, Edwarde. Tady máš třídu, já budu muset jít na svoji hodinu. Uvidíme se později. Čau.“

„Ahoj,“ řekl jsem a šel do své třídy. Dopoledne uběhlo rychle a já šel na oběd. V tom jsem zaslechl rozhovor Belly a Mika. Při pomyšlení na něj se mi udělalo zle. Ty jeho myšlenky, no brr. Měl docela zvrhlé představy ohledně Belly.

„Ty jsi tak nešikovná,“ řekl Mike a začal se smát. Hýkal při tom jako osel.

„No jo, na to si musíš zvyknout,“ řekla mu na oplátku. On znervózněl a věděl proč. Chtěl ji pozvat na rande do kina. Nevím proč, ale byl jsem nějaký podrážděný z toho, že ji chce pozvat. Napjatě jsem čekal, co se bude dít.

„Bello, tak jsem si říkal, jestli bys, no… nešla bys se mnou do kina?“

„Jo, klidně, ale jako přátelé.“ Cože? Ona mu kývla? Aspoň, že řekla slova „jako přátelé“.

„Bezva, ještě ti dám vědět.“ Potom jsem raději odešel, aby nepřišla na to, že jsem ji šmíroval. V jídelně šla rovnou k nám.

„Ahoj, všichni,“ pozdravila nás.

„Ahoj, Bello,“ řekli jsme jí na oplátku.

„Tak co, jak to šlo?“ zeptal jsem se jí.

„Jo, šlo to, co ty?“

„Jako obvykle, až na to, že na mě koukali, jako kdybych byl z Marsu.“ Tomu se jen zasmála. Mně to však k smíchu moc nepřipadalo.

„To přejde. Co máš teď za hodinu?“

„Biologii a ty?“

„Taky, potom mám tělocvik.“ Juchůů, máme společnou jednu hodinu. Tam nahoře si na mě někdo zasedl. Proč, když je to tady tak malé, máme spolu jenom jednu hodinu? Alespoň, že to má jednu výhodu. Nemusím se tolik držet.

„Paráda, aspoň že máme jednu hodinu společnou. Můžu potom sedět s tebou?“ doufal jsem, že řekne kladnou odpověď.

„Jo, jasně. Stejně ve třídě žádné jiné místo není.“

Díky, bože! Hodina už měla začít, tak jsme se s Bellou vydali na hodinu. Chtěl jsem o ní vědět víc, a tak jsem se jí zeptal.

„Proč ses sem přestěhovala? Nebylo to lepší ve Phoenixu?“

„To je na dlouho.“

„To nevadí, já mám času dost.“ Já vím, jsem neodbytný, ale chci o ní vědět více.

„Máma se znovu vdala, ale není to, tak jak si myslíš. Chtěla jsem dát mámě a Philovi trochu prostoru.“

„Aha, to pro tebe musí být těžký, žít tady ve Forks.“

„Nemáš ponětí jak,“ řekla otráveně a šla se do třídy posadit. Já jsem dal podepsat učiteli papír a potom jsem si šel sednout za Bellou. Raději jsem si sedl co nejdál od ní. Co kdyby? Hodina za chvíli skončila a my s Bellou jsme se vydali ke svým autům.

Kapitola 2. x Kapitola 4.

Shrnutí

Autor: skodovavera (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska je nevyzpytatelná - 3. kapitola: Setkání: