Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska jako nepřítel - prolog + 1. kapitola

Cullen´s


Láska jako nepřítel - prolog + 1. kapitolaVítejte u nové povídky z Volterského prostředí.
Příběh se točí kolem Caia a jeho rodiny. Podíváme se jim na zoubek pěkně od začátku. Volturiovi zničí Rumunské klany a jediní přeživší zůstávají Stefan s Vladimirem, jeho družka a bývalá otrokyně Asu. Jenom jeden pohled do jejich očí stačí, aby v Caiovi vyvolala zvláštní pocity.

Prolog

Rok 482 n. l.

Slyšela jsem je přicházet. Jejich rychlé a rázné kroky se v ozvěně šířily kamennými zdmi hradu.

I přesto jsem čekala.

Zaslechla jsem toho o nich hodně, abych si dokázala udělat jasnou představu o tom, co mě v následujících minutách čeká. Samozřejmě pokud se nebudu bránit. Grigore to tušil. Italové byli zákeřní a začali se naší zemí šířit jako mor. První jejich útoky byly nečekané a stejně tak ničivé. Nikdo je ze začátku s těmi jejich dary nebral vážně. Všichni jsme spoléhali na svou sílu.

„Pojď,“ ozval se za mnou Stefanův hlas.

Ohlédla jsem se na něj a potom střelila pohledem k dřevěným dveřím na druhé straně místnosti. Právě jimi měli během okamžiku dovnitř vtrhnout oni. Doléhal ke mně praskot plamenů, které pohlcovaly každý kousek dřeva, který se jim připletl do cesty – a že jich bylo hodně. Sem tam ke mně dolehl i zvuk tak hlasitý, jako by se tříštila skála – ale ten postupně mizel, až vzduch rozechvívaly pouze ozvěny těch kroků, které se tak nemilosrdně blížily.

„Ostatní…?“ Větu jsem ani nemusela doříct, bylo mi jasné, že pokud se odtud dostaneme, budeme to jenom my dva.

Stefan zakroutil hlavou.

Jeho snahu o útěk jsem nechápala. Měl to být přece on, kdo se neohroženě postaví těm italským bastardům, kteří si tak uzurpovali náš domov, až ho srazili na kolena. Tenhle hrad byl poslední naše bašta. Místo, které vzdorovalo. Dalších jedenáct hradů bylo zničeno a pohlceno ohněm.

Popadla jsem dlouhou sukni do ruky a vydala se za Stefanem. Byl o něco menší než já a tmavě hnědé vlasy mu spadaly do obličeje. Obvykle mu to nevadilo, to jenom když byl netrpělivý, naštvaný nebo si nevěděl rady, je svíral v pěstech. Občas mě napadlo, jestli někdy uvažoval nad tím, jak je zkrátit, nebyly totiž dlouhé tak, že by se daly svázat na temeni. Stefanovi vlasy mu spadaly pouze do očí tak, aby občas překážely anebo naopak působily neuvěřitelně sexy.

„Vladimir s Lenutou už utekli, jsme tu poslední,“ dodal vzápětí, když jsem mu vložila ruku do dlaně. Nepatřili jsme k sobě. Alespoň nijak oficiálně. Stefan svou pravou lásku poznal a dokonce ji i ztratil – vinou těch cizáků, co touží po moci. Já nikoho, kdo by mé ztichlé srdce oslovil, ještě nepotkala. To však nijak nebránilo tomu, abych si svůj nesmrtelný život neužívala. Rychle jsem se přizpůsobila standardům nesmrtelné bytosti, kterou ze mě udělali po pár letech otročení. Byla jsem jenom jejich loutkou, kterou si obstarali pro zábavu.

„Jdeme,“ přikývla jsem a pevně se jej chytila.

Ještě ve chvíli, kdy se za námi zavíraly tajné dveře, jsem ho zahlédla. Vcházel do sálu první. Na sobě měl černý dlouhý plášť, jako by snad to slunečné počasí venku bylo neskutečně mrazivé. Ve tváři odhodlaný zuřivý výraz a rudé zorničky toužili po krvi a ničení. Nic na něm nemohlo působit ve větším protikladu k té zuřivosti, než skoro bílé vlasy sahající mu těsně pod ramena, které v kontrastu s černým pláštěm působily jako čerstvě napadaný sníh – tak jemný a čistý.

Křehký.

Vrčení, které se rozlehlo sálem ve chvíli, kdy mu na mě ulpěl pohled, mi rozechvělo tělo až do posledního jeho zakončení a byla jsem si jistá, že to musel cítit i Stefan a proto přidal do kroku. Táhl mě za sebou jako kus nějakého hadru, ale nestěžovala jsem si. Potřebovala jsem se od něho dostat dost daleko. A tenhle tunel jsem znala. Končil pěkných pár set metrů za vesnicí v lese. Možná tam na nás bude čekat i Vladimir s Lenutou a my se tak vyhneme přímé italské pozornosti. Byla jsem si totiž jistá, že přestože Stefan právě teď prchá, neřekl Arovi poslední slovo.

Vysmívat se darům byl nesmysl, ale vím jistě, že se z toho pro příště poučíme.

 

Vyběhli jsme z tunelu a já se otočila. V dálce jsem zahlédla vesnici nad kterou se zvedal hustý oblak dýmu. Hrad byl kompletně pohlcen plameny.

„Musíme odtud rychle zmizet. Kvůli ohni se tam jistě dlouho nezdrží,“ zamumlala jsem a zamračila se. Tohle místo bylo mým domovem posledních devadesát-tři let. Stále jsem sice vypadala na sedmnáct, ale to neměnilo nic na faktu, že Italové teď zničili můj jediný domov a mě ta nenávist, v pohledu jednoho z bratrů, vyděsila.

 

1. kapitola

Rok 502 n. l.

Bylo to už dvacet let od chvíle, kdy se nám podařilo rozprášit poslední sídlo těch rádoby vládců.  Dvacet let od doby, kdy jsme se trvale usídlili v Itálii a zvolili si Volaterrau jako náš domov. A zároveň to bylo i dvacet let od chvíle, kdy jsem na každého v okruhu deseti kilometrů nepřestával vrčet.

Byl jsem podrážděný až hrůza. Athenodora, má vlastní sestra, se mnou odmítla komunikovat a prohlašovala, že se mnou není rozumná řeč.  Ještě víc se tak posílilo její spojenectví s Arem a Marcusem. Ani oni dva nedokázali pochopit, co se to se mnou děje a proč jsem tak velmi podrážděný – vždyť všechno šlo podle plánu.

A já to nedokázal vysvětlit. Respektive – nechtěl jsem to nikomu vysvětlovat.

Z hlavy mi nešly ty vystrašené rudé zorničky, které jsem zahlédl na pouhý zlomek sekundy těsně před tím, než se za ní zavřely ty kamenné dveře. S lačností šelmy jsem tehdy nasál vzduchu v sálu do plic a okamžitě jsem si tu dokonalou esenci zapamatoval. Mísila se s pachem jednoho z těch budižkničemů a to mě rozčilovalo snad ještě víc, než fakt, že jsem ji našel tam.

Cítil jsem, jak mi hrudník zase rozechvívá to důvěrně známé vrčení.

 

„Možná by pomohlo, kdybys na chvíli odcestoval. Třeba zkontrolovat, co podnikají Stefan s Vladimirem,“ navrhl jedno pozdní letní odpoledne Aro, když jsem si za nimi přišel přisednout do sálu. Okny, strategicky umístěnými v kopuli sálu, sem pronikaly naoranžovělé paprsky zapadajícího slunce. Byly dostatečně vysoko, aby se nedotkly pokožky ani jednoho z nás a tak nepoukazovaly na další naši odlišnost.

„Máme informace o tom, kde by se měli zdržovat?“ zeptal jsem se tak nějak lakonicky, ale přitom jsem cítil, jak se něco uvnitř mě pohnulo. Doslova to nadskočilo při vědomí, že se budu muset vydat po stopě těch dvou.

„Nic konkrétního. Jejich způsob života se radikálně změnil. Už žádné bašty s otroky a neřízené krveprolití. Nepoutají na sebe pozornost lidí a já nevím, jestli za to mám být rád, nebo ne,“ odvětil Aro a tvářil se zamyšleně. Od našich vládnoucích předchůdců jsme toho převzali hodně, ale zároveň jsme se poučili.

Rozhodně jsme odmítli ignorovat dary v naší společnosti. Aro byl dobrým příkladem toho, jak se některé mohou hodit. Jeho nahlížení do mysli bylo dokonalé. Viděl každou myšlenku, která dotyčnému proběhla hlavou. Stejně jako Marcusův dar, který dokázal odhalit jednotlivě vazby mezi lidmi nebo i upíry. Vnímal to – podle jeho slov – jako zářící barvy, kdy se vždy jedna dostávala jasně na povrch v přítomnosti dotyčného. U mě prý převládala hlavně žlutá, což byl vztek.

„Obáváš se, že by mohli někde vytvářet armádu novorozených?“ otázala se Athenodora. Ta, na rozdíl od Arovy manželky, patřila do vládnoucí skupiny. Sulpicie byla spíš pro okrasu. Navíc ji držel bokem od ostatních už pěkných pár století. Vlastně už od chvíle, kdy někdo zabil jeho sestru Didyme. Což byla opravdu nešťastná událost, která poznamenala nás všechny. Tu milou a dobrosrdečnou dívku, která vzhlížela ke svému bratrovi a nade všechno na světě milovala Marca, jsem měl rád. Její radostná aura dokázala k sobě přitáhnout všechny. A pak – z čista jasna – ji někdo, v nestřeženém okamžiku zabil a proměnil v hromádku popela.

„Nemyslím si. Pochybuji, že by ti dva měli dostatek sil, aby si vytvářeli novorozené a ještě je udržovali v klidu,“ namítl.

„I tak si myslím, že by se to mělo prověřit.“

Slova, která jsem v tu chvíli řekl, na mě přivolala pozornost všech tří. Zvědavě se na mě koukali, jelikož jsem byl až povážlivě klidný na to, že jsme se bavili o našich nepřátelích.

„Vážně to považuješ za dobrý nápad? Poslední dobou mi nepřipadáš ve své kůži,“ namítl Athenodora a zněla přitom tak, jak by mi chtěla sáhnout na čelo a změřit teplotu, jestli náhodou neblouzním. No jo, úděl starší sestry, co už s tím nadělám. Každopádně jsem ji měl rád. Byla mou jedinou skutečnou rodinou, přestože jsem Ara a Marca považoval za bratry. Marcus jistě musel vnímat to, že mé city k Athenodoře jsou silnější, než k nim dvou, ale ani on, ani Aro nic proti tomu nenamítali.

Opět jsem zavrčel. Nedokázal jsem to chvění potlačit.

„Fajn,“ povzdechla si Dora. Občas, ještě jako lidský kluk, jsem jí tak říkal, abych ji poškádlil. Její jméno bylo nádherné, ale pro běžné oslovování zbytečně dlouhé. Dora bylo příjemné zkrácení. A Athenodora ho nesnášela. Už jako člověk a ještě víc jako upír, kdy byla na své jméno náležitě pyšná. Jakkoliv jsme byli Italové, ona v sobě viděla ztělesnění řecké bohyně Athény. Byla moudrá, statečná a spravedlivá. Snad přesně taková, jakou Řekové viděli svou bohyni.

„Vezmeš si sebou Demetriho. Se Stefanem a Vladimirem už měl tu čest, takže nebude problém, aby je vypátral. A taky Felixe, kdyby náhodou,“ rozhodl Aro a já jenom přikývl.

Vstal jsem z jednoho ze čtyř trůnů, které tady byly spíš jenom symbolicky umístěné předměty, než skutečně potřebné židle, a přešel k jedněm z bočních dveří. Když už jsem je zavíral, zaslechl jsem Dořin tichý hlas –„Doufám, že se po té výpravě trochu uklidní, vůbec ho nepoznávám,“ stěžovala si zbylým bratrům.

„Kdybych si nebyl tak jistý, že Vladimir a ostatní natolik pohrdali dary, řekl bych, že na něj někdo z jeho skupiny nějaký použil,“ odvětil jí Aro a já se zarazil. Mohla ta malá potvora mít nějaký dar? Něco, k čemu stačil jediný pohled, aby to na mě použila?

„Snad se nemýlíš,“ povzdechla si Dora a já se vydal dál. Potřeboval jsem opustit tenhle hrad. Jakkoliv byla starostlivost mé sestry a bratrů skvělá, neměl jsem najednou klid. Arův nápad, zkontrolovat Stefana s Vladimirem, se mi zdál jako ten nejlepší pod sluncem.

Se spokojeným úsměvem na tváři – nechápu, kde se tam vzal – jsem se vydal najít Felixe a Demetriho. Potřeboval jsem, abychom vyrazili co nejdříve. Ideálně už ve chvíli, kdy zmizí i ty poslední sluneční paprsky, které teď zaplavovaly okolní krajinu nazlátlou barvou.

 

Trvalo to ještě další dva roky, než se Demetrimu podařilo dostat nás do jejich blízkosti. Jako by přesně věděli, že se je snažíme najít. Prchali před námi a já byl stále víc naštvaný. Zuřil jsem a přemýšlel nad Dořinými slovy. Měla o mě obavu stejně jako tehdy, když jsem byl ještě člověk. Starala se přesně tak, jak se na starší sestru patří.

Připadal jsem si jako hlupák, že ji způsobuju takové starosti, ale nemohl jsem si pomoct. Nedokázal jsem se přinutit ke klidu. A všechen ten vnitřní neklid se upíral k jednomu vystrašenému pohledu. Nikdy mi něčí strach nerozedíral mou mysl tak, jako ten poslední, který jsem zahlédl v jejich očích, když jsem ji na ten krátký okamžik spatřil.

„Doro, potřebuji tvoji pomoc,“ zašeptal jsem do ticha noci, kdy se mi podařilo, díky všemu tomu potlačovanému vzteku zničit skoro polovinu lesa. Věděl jsem, že potřebuju Doru po svém boku, aby mě vyslechla a poradila mi, co mám dělat dál. Doro, sestřičko, ty jediná jsi mi schopna pomoct.


 

Pozn. Doufám, že se vám první kapitola této povídky líbila. Kapitoly se teď budou střídat - pohled na současnost a poté pohled na Caiův život před touhle dobou tj. když byl člověk a následně když ho proměnili na upíra a podobně. Příště tedy můžete očekávat pohled na Caiovo lidství.

A jak už jste si jistě všimli, příběh se bude odehrávat trochu skokově, je proto důležité sledovat i data, které jsou v něm uvedeny, aby nedocházelo k mýlkám. Jakmile se dostaneme do klíčového bodu povídky, poběží už dále úplně normálně.


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Láska jako nepřítel - prolog + 1. kapitola:

 1
1. Sem
13.03.2018 [6:36]

Další Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!