Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska jako nepřítel - 6. kapitola

Láska jako nepřítel - 6. kapitolaDneska nás čeká poslední lidská kapitola a právě kvůli tomu je o malinko delší - nechtěli jsme vás o nic ošidit. Tak si to užijte.

6. kapitola

Rok 478 př. n. l.

Athenodora

Ležela jsem v posteli a sledovala, jak ranní slunce rozhání všechny noční stíny. Mezi prsty jsem točila s bílou kopretinou, kterou jsem utrhla předchozí den v zahradách. Bylo to už pár týdnů, co Caius s tátou odjeli na výpravu do Řecka a stále jsme o nich neměli žádné zprávy. Nemohla jsem se dočkat, až se vrátí. Stýskalo se mi po Caiovi a zároveň jsem o něj měla strach. Bála jsem se toho, že by se domů nemusel vrátit a nepřestávala jsem se kvůli jeho bezpečnosti modlit k bohům, kdykoliv se mi naskytla příležitost.

A že jsem jí opravdu neměla moc. Neustále se kolem mě někdo točil a chtěl se mnou mluvit, nebo na mě věšet látky a ukazovat mi různé druhy šperků, které byly údajně stejně unikátní, jako jsem byla i já sama. Přestože to nikdo neřekl nahlas, vnímala jsem, že matka mě připravuje k zásnubám. Všechno jsem to snášela s trpkým úsměvem na tváři a nestěžovala si. Všechno to stejně bylo jenom kvůli tomu, aby se matka zabavila, jelikož musela na otce myslet stejně tak moc jako já na bratra.

Posadila jsem se na posteli a nohy položila na zem. Sluneční paprsky, které pronikaly do pokoje, se dostaly už i ke zlatému zrcadlu, které jsem od otce dostala před pár lety k narozeninám. Došla jsem k němu a podívala se na svůj odraz. V tu samou chvíli, kdy jsem se uviděla, se mi najednou sevřelo srdce ve špatné předtuše. Jako by se mělo Caiovi něco stát a já už ho nikdy neměla vidět.

Snažila jsem se to rozdýchat a opřela jsem se o rám zrcadla. Z těsné blízkosti jsem hleděla sama sobě do očí a všechen ten strach jsem měla vepsaný do tváře. A najednou to nebyl jenom strach o bratra, ale i o to, co se mnou bude dál.

Věděla jsem, že otec s bratrem jsou skvělými bojovníky, cvičili s nejlepšími muži našeho vojska a vždy je dokázali porazit, proto jsem si nedovedla představit, že by je někdo dokázal porazit, ale… Nedokázala jsem tu možnost potlačit a potom se mi na mysli vynořilo všechno, co potom bude čekat mě s matkou, pokud bychom o ně přišly. Někdo se okamžitě bude snažit uzurpovat moc, a pokud budeme chtít zůstat žít tak jako doposud, budu se muset provdat a nikdo nebude hledět na to, že jsem bohy milovaná princezna. Pro někoho se v tu chvíli můžu stát rovněž otrokem, kterého bude nazývat manželkou.

Znala jsem mocné muže naší země a ani v jednom jsem si nedokázala představit svého budoucího manžela a otce mého dítěte. Jenže na můj názor se nikdo neptal a ani ptát nebude. Byla jsem tím posledním, kdo si mohl stěžovat na nefér volbu. Na trůn usedne ten, kdo bude schopen naši zemi dobře vést, bude silným spojencem anebo uchvatitelem. Ta poslední možnost naštěstí nehrozila, ale i tak.

Setkávala jsem se tedy se všemi potencionálními manžely. Usmívala jsem se a flirtovala a oni se mi dvořili. Naše konverzace však postrádaly to všechno, na co jsem byla zvyklá s Caiem. Když jsem se bavila s bratrem, mohli jsme probírat všechno. Oběma se nám dostalo řádného vzdělání a možná právě to byla ta velká chyba. Neměla jsem být vzdělaná a bylo by to v pořádku. Nebyla bych tak vybíravá a smířila se se vším. Tahle jsem každého možného nápadníka v duchu srovnávala právě s Caiem a většinou to končilo opravdu mizerně.

Nejhorší na tom však bylo, že se nakonec podřídit budu muset. Kvůli zachování rodu. Sourozenci nakonec nemohou být partnery, přestože by naše vláda mohla být ku prospěchu celé říše.

 

Z ponurých myšlenek mě vyrušilo až tiché zaklepání na dveře. Zhluboka jsem se nadechla a poodstoupila od zrcadla, které pořád odráželo všechny mé vnitřní pocity. Až poté jsem dotyčného za dveřmi vyzvala ke vstupu.

K mému velkému překvapení to byl Lucius. Voják z naší gardy, kterého sem přemístili ve chvíli, kdy otec s bratrem odjeli do Řecka. Na sobě měl zbroj a dlouhý světlý plášť. Helmici držel pod paží a tvářil se vážně. Někdy jsem dokonce přemýšlela, jestli nebylo součástí výcviku i to, jak se mají tvářit. Přišlo mi, že jsem snad nikdy neviděla některého našeho vojáka v uvolněné zábavě.

„Princezno Athenodoro, vaše matka si žádá vaši přítomnost v trůnním sále. Před okamžikem dorazil posel,“ promluvil a já se snažila jenom z tónu jeho hlasu odhadnout, jestli už ví, jakou zprávu posel doručil. Podivné bylo už jenom to, že mi to přišel sdělit on a ne některá ze služebných, které matka obvykle posílá.

Se smíšenými pocity jsem se vydala do sálu. Doufala jsem jenom v dobré zprávy, kdy nám posel oznámí, že se otec s bratrem vracejí a my rovnou začneme plánovat uvítací hostinu. Nepřipouštěla jsem si, že by to mohlo být jinak. Cítila jsem, jak jdu s každým krokem rychleji a rychleji, dokud jsem nerozrazila dveře přímo do trůnního sálu.

„Athenodoro!“ zvolala matka usazena na menším ze dvou trůnů. Ten větší byl pro otce a byl rovněž daleko bohatěji zdoben. Zamířila jsem tedy rovnou k ní a periferně si prohlížela všechny přítomné v sále. Nebylo jich moc, ale hned jsem poznala posla v zaprášeném oděvu, jak pokorně klečí před svou královnou.

Postavila jsem se tedy za matku a zlehka jsem jí položila svou pravou ruku na rameno. Při tom kradmém doteku jsem jasně cítila, jak se celá chvěje, ale když jsem ji pozorovala při svém příchodu do místnosti, nedala na sobě vůbec nic znát. Měla dokonalou masku královny, kterou jenom tak něco nerozhodí. Doufala jsem, že jednou zvládnu něco podobného, ale zatím jsem nedokázala dostat své city natolik pod kontrolu, aby je na mě nikdo nepoznal.

„Má královno,“ posel se ještě jednou uklonil matce, potom se trochu natočil a oslovil i mě. „Má princezno,“ pokynul hlavou, „musím vám s velkou lítostí oznámit, že váš otec a náš král skonal v bitvě,“ prohlásil a já pod prsty cítila, jak matka ztuhla, ale současně nevydala jedinou hlásku. Naopak já měla pocit, že mě mé nohy už dlouho neudrží. Vzduch mi najednou přišel řidší a špatně se mi dýchalo.

„A co princ?“ zajímala se matka ledově klidným hlasem.

„Podle několika svědků rovněž padl, ale jeho tělo se zatím nepodařilo najít,“ odvětil posel a mě se v tu chvíli zastavilo srdce. Před očima se mi začaly tvořit černé mžitky a v hlavě mi tepalo. Caie, proboha, to se nemohlo stát. Caie, nemůžeš být mrtvý! – křičela moje mysl, ale všechna ta slova splývala do jednoho velkého hukotu, dokud ty mžitky před očima nevyplnily celý jejich prostor.

 

Měla jsem zavřené oči, ale na víčkách jsem vnímala pohyblivé plameny svíček. Po chvíli jsem se donutila je otevřít a podívat se kolem sebe. Ležela jsem na své posteli a oknem do pokoje proudil vlahý noční vánek, který rozechvíval svíčky. Na malinký okamžik jsem byla úplně v pořádku, ale v tom druhém jsem cítila, jak se mi do očí tlačí slzy a tak jsem se jenom přetočila na břicho a schovala obličej do polštáře.

Jenom o chvilku později jsem na vlasech ucítila něčí dotek. Rychle jsem se otočila a spatřila matčinu utrápenou tvář. Seděla na okraji postele stejně, jako to dělala, když jsem byla malá a najednou vypadala tak staře jako snad nikdy.  Zračilo se jí tam všechno, co se stalo. Neslyšela jsem špatně. Opravdu jsem v jednu chvíli přišla o otce i bratra.

„Jak mě tu mohl nechat?“ štkala jsem, zatímco si mě máma přitáhl k sobě do náručí a hladila mě po vlasech. „Caius nemůže být mrtvý. Viděla jsem ho trénovat s našimi muži. Byl nejlepší.“

„Zlatíčko, tohle ti nedokážu vysvětlit, ale jsem ráda, že alespoň tobě nic není. V sále jsi nás všechny vyděsila,“ prohodila a já k ní vzhlédla uslzenýma očima. Viděla jsem ji rozmazaně, ale stále to bylo dost jasné na to, abych si všimla, že její oči jsou naprosto suché.

„Jak tohle můžeš říct? Chce se mi umřít. Proč je museli vzít bohové k sobě?“ šeptala jsem, přestože jsem měla chuť křičet tou nespravedlností, která se tu právě odehrávala. Jak je možné, že to všechno došlo takhle daleko? A proč vůbec matka nebrečí? Vždyť přišla o manžela a syna.

„Nerouhej se a děkuj za svůj život, je tak velmi vzácný,“ namítla káravě a trochu se na mě zamračila.

„Nabídla bych ho Neptunovi, aby se Caius vrátil,“ odsekla jsem a vytrhla se jí z náruče. Potom jsem jenom ukázala na dveře. „Prosím, odejdi. Chci být sama,“ požádala jsem ji, když na mě překvapeně hleděla. Zřejmě něco podobného nečekala, ale já jsem rovněž nepředpokládala, že pro svého padlého muže neprolije ani jednu slzu.

„Dobrá… Ale nechám ti sem poslat něco k jídlu. Byla jsi mimo skoro celý den, musíš mít hlad,“ zašeptala, ale já jenom zavrtěla hlavou. Jídlo bylo to poslední, na co jsem dokázala myslet. Právě jsem přišla o bratra!

Jen co za matkou zapadly dveře, zhroutila jsem se zpět do postele a nechala polštář, aby vsákl všechny moje slzy. Kéž bych se pomocí nich mohla vsáknout i já a má bolest zmizela.

 

Rok 476 př. n. l.

O dva roky později

Byla jasná noc a já ji trávila na jedné z mnoha teras našeho paláce. Nebylo to místo, kde jsem vyrůstala a trávila převážnou část svého života. Byl to už rok a půl, co jsme se přesunuli víc na sever. Údajně to bylo matčino rozhodnutí, ale věděla jsem, že nedobrovolné. Už jsme nepatřili k vládnoucí vrstvě. Naštěstí se otcův nástupce zachoval velmi šlechetně, že nám umožnil žít v podobném duchu, jak jsme byly zvyklé, dokud se neprovdám. Potom tohle privilegium končí.

Což vlastně znamenalo ještě jeden den. Tohle byla předposlední noc, protože se pozítří vdávám. Bohužel to nebyla má volba. Podřídila jsem se matce, která nechtěla našeho dobroděje více využívat a tlačila na mě tak dlouho, že jsem se svatbou souhlasila. Svého nastávajícího jsem nemilovala. Navíc jsem předpokládala, že budu už nadosmrti zavřená v jeho domě. Marně jsem doufala v to, že pokud se provdám pod svou úroveň, osvobodím se tak od všech pravidel a nakonec budu moct i cestovat a poznávat svět.

Nakonec – asi bych toho chtěla moc. Pomyslela jsem si, když mi došlo, že nic z toho, co jsem si kdy vysnila, se nesplnilo. Ani návrat mého bratra, v jehož život jsem nepřestávala doufat. Už po roce jsem se snažila sama sobě připustit, že musí být skutečně mrtvý, protože kdyby ne, určitě by mě nenechal se takhle trápit.

Stále jsem na něj myslela. Nikdy jsem vlastně nepřestala. Byl to můj malý bráška, kterého už nikdy neuvidím a to mě nepřestávalo tížit u srdce. Co mě však trápilo nejvíc, byl fakt, že jsme nemohli bratra rituálně pohřbít stejně jako otce. Stále jsem tu slávu měla před očima jako by to bylo včera. Pohřební průvod začal přímo v paláci. V jeho čele šli nosiči pochodní a svící, pak hudebníci, hrající na flétny, trubky a rohy a nakonec najaté plačky, které naříkaly snad víc, než já s matkou.

Zpívaly se tradiční smuteční písně i zcela nové, složené k oslavě otce. Mezi všemi, kdo se průvodu účastnili, byli i komičtí herci, kteří předváděli scénky z otcova života, které ho často parodovaly, ale mě do smíchu nebylo. Za námi poté šli další najatí figuranti, kteří nesli na obličejích posmrtné masky našich předků, kteří měli otce přivítat v říši mrtvých. Celou dobu se ulicemi města v ozvěnách neslo jeho jméno a já si nestačila utírat slzy stékající mi po tváři.  Kousek za městem jsme pak otcovo tělo položili na hranici v podobě oltáře, kterou den předtím sestavili ze smolného dřeva.  Spolu s jeho tělem tam byly položeny věci, které táta za života miloval. Nakonec k hranici přistoupila matka a s odvrácenou tváří hranici zapálila. Ta prozářila noc kolem nás. Jezdci na koních objeli hranici – jako na poslední přehlídce před vrchním velitelem – třikrát kolem dokola, vždy zprava doleva.

Po dohoření hranice, jsme s matkou omytýma rukama sebrat ostatky, omyly je ve víně a mléce, osušené vložit do hrobky. Ani na okamžik jsem však nedokázala přestat myslet na tu nespravedlnost, že se podobného rozloučení nedostane i bratrovi.

 

Popotáhla jsem a mrkáním se snažila zahnat zrádné slzy, které se mi při té vzpomínce draly do očí. Nemohla jsem si pláč dovolit. Už to byly dva roky a já musela být silná. Netušila jsem, co přesně se mnou mají bohové v plánu, ale hodlala jsem se tomu postavit čelem.

Zhluboka jsem se nadechla a opřela se o kamenné zábradlí. Dívala jsem se na stromy, jejichž listí se v nočním vánku pohybovalo a vydávalo šustivý zvuk. Na maličký okamžik jsem měla pocit, že mi někdo můj upřený pohled oplácí, ale stačilo jedno mrknutí a ten pocit se vytratil stejně rychle, jako se objevil.

Přitáhla jsem si k sobě plášť a zavřela oči. Cítila jsem, jak si vánek začal pohrávat i s mými vlasy, které jsem měla přes plášť volně pohozené. Stále byly trochu vlhké, jak mi je služebná myla, a voněly po jasmínu. Zaposlouchala jsem se do zvuků noci a nechala se unášet šustotem listí. Když jsem však otevřela oči, zahlédla jsem v křoví pod terasou něčí siluetu.  Trochu jsem se naklonila, abych lépe viděla.

„Přistup blíž a ukaž se!“ křikla jsem směrem dolů, ale nic. Najednou, jako by tam nikdo nebyl. Uvažovala jsem, jestli se mi to mohlo zdát, ale přišlo mi to nepravděpodobné – byla jsem přece vzhůru.

Než jsem stačila tím směrem zavolat znovu, ucítila jsem na svých rtech něco ledového a z obyčejného zvolání se mi z plic vydral vyděšený výkřik. Věděla jsem, že jsem v pokoji sama a ať už byl tam dole kdokoliv, nemohl se sem dostat tak rychle a neslyšně. Dotyčný mi pusu překryl rukou, aby utlumil můj křik a přitiskl si mě blíž ke svému tělu, jelikož jsem se začala bránit a když se princezna začne bránit, kouše, škrábe a snaží se i kopat. Není to pěkná podívaná v porovnání s bojem dvou mužů s meči, ale měla jsem jenom omezené možnosti.

Bohužel jsem se svým protivníkem nic nezmohla. Měl sílu, jako by mu ji snad propůjčili sami bohové. S rukou, kterou měl stále přes mou pusu, mě otočil k sobě a já úplně cítila, jak mě propaluje pohledem, přestože jsem mu do očí neviděla. Na hlavě měl kápi a tu měl staženou opravdu hluboko.

„Nic ti neudám, nemusíš se mě bát,“ šeptal, když mu ruku začaly smáčet slzy, které jsem tentokrát nechala volně stékat. Jeho hlas byl hrubý, ale velmi melodický. Na důkaz svých slov spustil ruku a druhou si sundal kápi, abych si ho mohla prohlédnout.

Zalapala jsem po dechu, když jsem ho spatřila. Stál přede mnou mladík, který byl jenom o pár centimetrů vyšší, než jsem byla já. Tvář jako by mu sami bohové vytesali do mramoru a o postavě oděné v jednoduché tóze ani nemluvě. Podél tváří mu splývaly bílé vlasy, které se tak velmi podobaly těm mým. Přejela jsem očima po jeho tváři, která byla tak povědomá, ale zároveň jiná, až jsem se zastavila u těch děsivě krvavých očí. Dlaní jsem se opatrně dotkla jeho hrudi, která byla tvrdá jako žula.

Nechápala jsem to. Tohle nemohl být Caius. Vždyť můj bratr je mrtvý. Pouze mě šálilo mé vědomí.

„Víš, kdo jsem? Neříkej, že jsi na mě tak brzy zapomněla,“ zajímal se, zatímco já na něj pořád bez dechu hleděla. Snažila jsem se přimět mozek ke spolupráci, ale jediné, co mě napadlo bylo, že to musí být sen. Zdá se mi o tom, jak se můj bratr vrátil domů.

„Athenodoro, přece bys na mě vážně nezapomněla,“ zatřásl se mnou a já se konečně vzpamatovala.

„Caie!“ vykřikla jsem šťastně. „Nemůžu uvěřit vlastním očím, jsi to opravdu ty!“

„Sestřičko!“ přikývl a roztáhl ruce. Nezaváhala jsem ani na okamžik a rovnou se mu pověsila kolem krku. Všechna ta úzkost, která se mi poslední dva roky usazovala kolem srdce, najednou zmizela. Slzy, které mi po tvářích stékaly, najednou neměly nic společného se strachem, byly to slzy štěstí. Usmívala jsem se tak, že mě začínala bolet pusa.

„Málem bych tě nepoznala, bráško,“ podotkla jsem.

„Neboj se, jsem to pořád já, jenom jsem se trochu změnil,“ prohodil a odtáhl si mě od sebe. „Teď se mi pořádně ukaž, jak ses za tu dobu, co jsme se neviděli, změnila,“ zasmál se a donutil mě otočit se kolem vlastní osy dokola, aby mohl zdokumentovat mou proměnu.

„Dost!“ zarazila jsem ho, když mě chtěl ještě jednou otočit. „Co s tebou ty poslední dva roky bylo? Víš, jak se mi stýskalo?“ zajímala jsem se a zlehka ho bouchla do hrudi. Aspoň jsem měla ten dojem, že je to zlehka, bohužel ruka mě potom začala bolet, jako bych udeřila do stěny našeho domu.

„Na to je času dost. Teď se na tebe chci jenom pořádně podívat,“ namítl a opět mě vzal za ruku.

Mě však došlo, že nejsem jediná, kdo ho měl za mrtvého a kdo si zaslouží vysvětlení. „Máš pravdu, vysvětlení počká do chvíle, než se ukážeš mámě. I ona bude chtít vědět, co s tebou bylo,“ odvětila jsem a pokusila se ho potáhnout směrem do pokoje, ale s Caiem má snaha nehnula ani o kousek.

„Atheno ne,“ zamumlal a sklonil hlavu tak, že jsem mu neviděla do obličeje. „Skoro jsem se neovládl, když jsi mi skočila do náruče. Byla jsi ke mně tak blízko, že jsem byl v pokušení tě zabít.“ Jeho hlas zněl rozechvěle, jako bych slyšela mluvit zvíře, které potlačuje vrčení. Odstoupila jsem od něj a jenom na něj hleděla. Tohle nebyl Caius, kterého jsem znala.

„Chci se tě na něco zeptat, ale musíme jít odtud pryč,“ řekl už o poznání klidněji a pohlédl směrem ke vzrostlým stromům, na které jsem prve hleděla. Trochu nedůvěřivě jsem si ho měřila a ruce si založila na prsa. Ten nápad, vykrást se z paláce takhle v noci, se mi moc nezamlouval, ale nakonec jsem souhlasila. Co bych pro svého mladšího bratra neudělala.

 

Chvatně jsme se vydali městem a skrývali se ve stínech, aby nás náhodou někdo nezahlédl. Během chvíle se nám podařilo dostat za poslední domy, kde už lidé pokojně spali, a mohli jsme se rozběhnout směrem k lesu. Caius mě celou tu dobu držel za ruku, ale udržoval si dostatečný odstup. Na louce jsem za ním div nevlála, jak se rychle rozběhl. Kousek před lesem jsem se však zastavila. V noci vypadal děsivě. Byla v něm tma a já neviděla dál než za první tři stromy. Caius mi však povzbudivě stiskl ruku a já udělala další váhavý krok.

„Nemusíš se bát, nic se ti nemůže stát, pokud jsi se mnou,“ ujišťoval mě, ale já měla na paměti slova, která pronesl ještě před několika chvílemi - Byla jsi ke mně tak blízko, že jsem byl v pokušení tě zabít.

Zachvěla jsem se a Caius se na mě ohlédl. Nepatrně jsem se na něj usmála a Caius pokračoval v cestě, dokud jsme nedorazili až k nějaké skále. Chvíli jsme šli kolem, dokud Caius mezi kameny nenašel ukrytý vstup, který jsem já v té tmě ani nezahlédla. Společně jsme se jím protáhli dovnitř. Caius mi následně pokynul a já se usadila na zemi – čistotu tógy jsem už hodnou chvíli neřešila.

Caius se posadil naproti mně a já i v té tmě viděla, jak si mě prohlíží těma podivnýma očima.

„Řekni mi, co se ti to stalo a co to máš s očima,“ požádala jsem, aniž bych na něj pořádně viděla.

„Jak sis všimla, hodně jsem se od našeho posledního setkání změnil, ale teď ti mohu nabídnout něco, co žádný ze smrtelníků nemůže, drahá sestro. Můžu ti dát nesmrtelnost. Věčnou krásu. Neomezenou moc a cokoliv dalšího si budeš přát,“ promluvil tiše a dál mě pozoroval.

„Co přesně tím chceš říct?“ zašeptala jsem.

„Můžu ti dát svobodu, sestřičko. Takovou, o jaké jsi vždy snila. Budeme cestovat. Budeme se bavit a nikdy se nebudeme muset odloučit,“ odvětil a mě jeho slova zněla jako rajská hudba.

„Co chceš na oplátku?“ zeptala jsem se bez jediného zaváhání. Po ničem jsem netoužila víc než po tom, co mi právě popisoval.

Zaslechla jsem, jak se Caius nadechl a sama jsem dech zadržovala. Čekala jsem na jeho podmínku.

„Tvou krev,“ zašeptal a zněl trochu zničeně. Já se při jeho slovech zachvěla, ale nakonec jsem odhodlaně přikývla. Pohled jeho rudých očí byl najednou intenzivnější a já se pokusila o úsměv, který mi hned opětoval. Jen díky těm zářivým očím jsem vnímala, že se ke mně přiblížil a sedl si vedle mě. Cítila jsem chlad vyzařující z jeho pokožky, ale nebála jsem se. Nikdy bych se nemohla bát svého bratra.

„Tak navždy,“ slíbila jsem mu a poté ucítila, jak mi jemný dotekem odhrnuje vlasy a jeho dech se mi otřel o citlivou kůži na krku. Než jsem se nadála, ucítila jsem bolest, jak mi prokousl tepnu a já ještě naposledy vědomě vykřikla. Poté se všechno ztratilo a já cítila pouze další bolest, která však byla mnohem intenzivnější, než jsem si kdy dokázala představit. 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Láska jako nepřítel - 6. kapitola:

 1
1. katka
02.06.2018 [7:27]

Super. Moc se těším na další díl... a na celé pokračování... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!