Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska jako nepřítel - 5. kapitola

24.04.2018 (12:00) • Petronela, caiusandathenodora • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1013×

5. kapitola

Rok 556 n.l.

Trval to přes padesát let, než jsem mohl splnit slib, který jsem si dal toho večera v malířově stodole. Za tu dobu jsem byl mimo Volaterrau několikrát, ale vždy to bylo kvůli různým nepokojům ve všech možných koutech světa. Boje mezi jednotlivými upíry přerostly v malé války, které však dokázaly zdecimovat i celý národ. Tolik k rychlosti tvorby novorozených a jejich následné nenasytnosti.

Stále jsem si dobře pamatoval svá první léta coby nový upír. Měl jsem však motivaci, jak se přes to krvavé období co nejrychleji dostat. Myšlenka na Doru byla velmi povzbuzující.

Teď, když jsem Athenodoru vyzval, aby mi na cestách dělala doprovod, to bylo už patnáct let od smrti jejího oblíbeného malíře. Po celou dobu, co maloval, ho má sestra chodila obdivovat. Stále však trvala na tom, že ji uchvátil pouze svou prací, nikoliv vzezřením. Po pár takových tvrzeních jsem ji nechal být a její výlety mezi lidi toleroval.

Nakonec její láska v malířova díla dopadla tak, že jsme ho pozvali i na hrad, aby vytvořil portrét nás dvou. Dora byla nadšená. Aro méně, ale podezíral jsem ho z toho, že svou nevraživostí pouze zakrývá žárlivost nad tím, že na obraze není. Byl trochu malicherný.

„Jsi si jistý, že mě chceš sebou?“ zajímala se opatrně Dora to odpoledne, kdy jsem si přes ramena přehodil těžký cestovní plášť a jeden jsem podal i jí.

„Jistěže jsem. Kdybych nebyl, tuhle cestu bych ti nenabízel,“ ujistil jsem ji a povzbudivě se na ni usmál. V tu chvíli Athenodoře unikl nadšený výkřik a poskočila si jako malé dítě. Musel jsem jí svou nabídkou udělat ohromnou radost.

„Kam půjdeme?“ vyzvídala, zatímco jsem ji vedl chodbami paláce až k tajným dveřím, které byly ukryty hluboko v lese za vesnicí.

„Kamkoliv budeš chtít. Co chceš vidět jako první?“ Chtěl jsem jí ukázat úplně všechno a neměl jsem představu, který z malířových obrazů jí nejvíc okouzlil. Volba byla tentokrát na ní. Chtěl jsem svou sestru učinit šťastnou a dopřát jí aspoň na okamžik pocit skutečné volnosti a svobody.

„Slyšela jsem o zemi, kterou během určitého ročního období pokryje bílá prachová vrstva – můžeš mě tam vzít?“ Viděl jsem, jak Doře září oči nad představou, že poprvé ve svém životě spatří sníh. Vždyť ani nevěděla, jak by ho správně měla pojmenovat. Ale nedivil jsem se jí.

„Tvé přání je mi rozkazem, má paní,“ uklonil jsem se jí a Dora se na okamžik zamračila.

„Děláš si ze mě legraci!“ vyjekla dopáleně. „Ale odpouštím ti to, protože vyrážíme na výlet a já se už moc těším. Řekni mi něco o té zemi, kam se chystáme!“

A já vyprávěl…

Rok 804 n.l.

Opět jsem byl mimo Volaterrau, která však během desetiletí, kdy jsme v ní žili, postupně změnila své jméno na Volterru. Tentokrát mě však doprovázel Aro s Marcusem a několika členy gardy. Bylo to už několik let, co jsme poprvé zaznamenali zvyšující se touhu starých upírů, mít vlastní potomky. A nemyslím tím pouze novorozeného, kterého by si jenom tak stvořili a žili po jeho boku jako společníci. Netoužili zakládat klany, ale rovnou rodiny, a proto začalo pro lidi jedno z nejtemnějších období jejich dosavadního života.

Když se upír rozhodne stvořit novorozeného, už jenom ten nápad je velmi riskantní a následně ohlídání krvelačného monstra velmi komplikované. Zkuste si ohlídat někoho, kdo je první rok svého nového života silnější a rychlejší, než jste vy sami. To všechno způsobovala původní krev nového upíra a trvalo to skoro na den přesně rok, než se kompletně vyměnila za tu, kterou se sytil, a nezáleželo na tom, jak moc krvavé lázně přitom pořádal.

„Jak je možné, že se ještě nepoučili?“ kroutil hlavou Marcus nad další vesnicí, která díky novorozenému dítěti lehla popelem. Nikdo zde nepřežil a z ohořelých zbytků obydlí se už jenom kouřilo. Všude kolem nás se rozprostíralo děsivé ticho, které neproťal ani poryv větru.

„Zjisti, kam zmizel ten upír s novorozencem,“ rozkázal Aro směrem k Demetrimu, který okamžitě zavětřil. Přes ten pach krve vsakující se do půdy a zbytků kouře, byl nasládlý pach upíra cítit jenom slabě, ale pořád tam byl.

„Severovýchod. Mají den náskok,“ odvětil úsečně Demetri a my se opět vydali na cestu.

„Do večera z nich chci mít prach,“ prohlásil Aro rozhodně.

Upírku s jejím druhem a novorozeným dítětem jsme skutečně co nevidět vypátrali. Před Demetriho darem se nemohl nikdo skrýt. A přesně jak Aro rozkázal, do večera byla stvořitelka i její dítě mrtvé. Jejího druha jsme nechali na živu, jelikož jeho myšlenky Arovi napověděly, že to své družce rozmlouval, ale ta ho neposlechla.

Thomas, jak se ten upír jmenoval, měl zůstat svědkem toho, co se stane, pokud někdo neuposlechne naše rozkazy a hlavně zákony. Nejedna vesnice tak byla kvůli sobeckosti vyhlazena do základů a vždy, když jsme se tam dostali, vypadalo to tam, jako někde na jatkách. Malé děti byly při jídle velmi neukázněné. Trhaly lidské těla na kousky a spousta krve přišla nazmar, ale jim to zřejmě nevadilo. My se však museli prodírat zahnívajícími kousky lidských vnitřností, kousků noh, rukou, bezhlavých těl a samozřejmě – hlav, které se nacházely i několik metrů od těla.

Jak už jsem zmínil, tohle období svého života jsem si dobře pamatoval, ale nepodporoval jsem to. Zvláště ne u těch dětí.

Bohužel to ten rok nebyla jediná upírka, která se rozhodla vzdorovat našemu svatému zákonu.

Blížil se konec roku, když jsme opět museli vyrazit na trestnou výpravu. Tentokrát do Anglie. Země v té době byla tvořena několika malými královstvími a to, do kterého jsme mířili my, byl Lothian. Nacházel se hodně severně, a proto k nám informace o nových novorozených dětech dorazila relativně pozdě, ale ani tak nezůstala bez povšimnutí.

„Demetri.“ Aro našeho věrného gardistu pouze oslovil a on už moc dobře věděl, co má dělat. Bylo to stále dokolečka. Stačilo, aby se trochu soustředil, a během okamžiku jsme byli na stopě upírovi a jeho potomkům.

I bez Demetriho bychom je jistě našli, kdybychom následovali krvavou stopu, kterou za sebou nechávali, ale díky němu to bylo o dost pohodlnější a rychlejší. Proto jsme taky někdy nad ránem všichni vcházeli do malé vesničky, kde polovina obyvatel ještě spala. Zaznamenal jsem však, jak se divoce roztlouklo srdce jednoho vesničana, když naši skupinu, oděnou v černých a šedých pláštích, spatřil.

„Přišli nad ránem a schovávají se v seníku na konci vesnice,“ upřesnil Demetri, ale to už jsme všichni neomylně mířili po hlavní ulici mezi domy právě k onomu seníku.

Slyšel jsem šepot a také vzlykání. „Upírka zřejmě zjistila, že jsme si pro ni přišli,“ prohlásil jsem s úšklebkem, který jsem nedokázal potlačit. Už ve chvíli, kdy své novorozené děti vytvářeli, si upíři podepisovali rozsudek smrti, nechápal jsem proto, proč se poté schovávají jako nějaké krysy a nepřijmou svůj trest se zdviženou hlavou. Vědomě porušili zákon a je proto jasné, že by měli přijmout trest.

„Ty snad máš radost z promarnění dalšího nesmrtelného života?“ zajímal se Aro.

„Ale kdepak, jak bych mohl mít. Vždyť vytvořit si nového nesmrtelného dá takovou práci,“ odvětil jsem sarkasticky a Aro jenom s nepatrným úsměvem na rtech zavrtěl hlavou.

„Pokud bude nějak nadaná, bude velká škoda ji zničit. Nebo i ty děti,“ zamumlal a já jenom pohodil rameny. Nevěděli jsme, jak staré ty děti byly v době jejich proměny, ale nepředpokládal jsem, že by se u nich již tak brzy projevilo nějaké nadání. U upírky to mohlo být reálné, ale nevěřil jsem, že by měla nějaký šikovný dar, který bychom dokázali ocenit.

Zastavili jsme se pár kroků před seníkem, když před naši skupinku předstoupil Demetri a rozhodným hlasem rozkázal té upírce i jejím potomkům vystoupit ven a ukázat se tak svým vládcům.

Trvalo to několik sekund, než se dřevěné dveře s vrzáním a praskotem otevřely dokořán a před nás se postavila žena a za každou ruku se jí drželo jedno dítě. Pravou svírala dívenku, která měla tváře i oblečení pokryté krvavými šmouhami, vlasy spletené do neposedných střapců, které byly rovněž zbarveny krví a prachem. Zahlédl jsem v nich dokonce pár snítek slámy. Pohled jejich karmínových očí byl však překvapivě odhodlaný.

Stejně tak vypadal i chlapec, který se ženy držel za levačku. Byl jenom o něco vyšší než dívenka a oběma bych nehádal víc než třináct let. Dívka měla blonďaté vlasy a chlapec dohněda.

„Víš, čím ses provinila?“ zeptal se Aro, který teď stál v popředí a jenom o půl kroku za ním jsme byli my s Marcusem.

„Ničím jsem se neprovinila!“ odsekla mu na to ta upírka, která držela děti za ruce.

„Obávám se, že se mýlíš,“ namítl Aro naprosto klidně. „Ty dvě děti jsou upíry naprosto nezákonně,“ vrtěl u toho hlavou a já zvažoval, jaké divadlo bude předvádět dneska. „Felixi, prosím,“ pobídl jednoho z nejnovějších členů naší gardy, aby se dal do práce.

V tu samou chvíli, kdy Felix udělal krok směrem k trojici upírů, zaznamenal jsem změnu v pohledu té malé blonďaté dívky. Její pohled byl upřený na Felixe a vypadala přísně. Během okamžiku se po vesnici roznesl výkřik, který musel snad všechny vzbudit. Zmateně jsem pohlédl na Felixe, který se válel po zemi v křeči a nepřestával se vzpínat a křičet.

„Co-.“ Ani jsem nestačil nic říct, když mě Aro zarazil vztyčením ruky.

„Demetri,“ zamumlal vzápětí a Demetri vykročil stejně jako před okamžikem Felix. Všichni jsme čekali, co se bude dít. Zda se k zemi zhroutí stejně jako Felix nebo zda dívčin dar funguje jenom na jednotlivce. Natolik jsme byli zaměřeni na dívku, že nám málem uniklo, že chlapec pustil upírku a natočil dlaně směrem k Demetrimu. Z rukou mu pak začala proudit šedočerná mlha a jen co se dostala k Demetrimu, ten se zarazil v půli kroku a začal rukama šátrat v prostoru. Otáčel se na všechny možné směry a já si všiml, že jeho jinak červené zorničky jsou potaženy mléčným oparem.

„Nechte nás být. Děti zůstanou se mnou,“ prohlásila upírka a na rtech jí pohrával vítězný úsměv.

„Myslím, že jsme pochopili, proti čemu tady stojíme,“ zamumlal Aro, ale stále nevypadal, že by se chystal odejít. „Předpokládám, že jsi své potomky seznámila se zákony, které je potřeba dodržovat?“

Upírka přikývla. „Jane a Alec jsou hodné děti a všechno pochopily.“

„Smím?“ zajímal se Aro a natáhl svou ruku směrem k dětem. Upírka oběma položila ruku na drobná ramínka a tím zastavila jejich útok na členy gardy. Poté souhlasně kývla na Ara a ten přistoupil k trojici. „Podej mi prosím ruku, Jane,“ požádal dívku a ta se znepokojivým výrazem pohlédla na svou stvořitelku. Když se jí dostalo souhlasu, nastavila Arovi ruku. Ten ji lačně chytil do svých dlaní a soustředil se na mysl malé Jane.

Po nějaké době se vrátil mezi nás.

„Jane, Alecu. S touhle upírkou nikdy nebudete v bezpečí. Stvořila vás pouze proto, abyste ji chránili. Jakožto moc mladí upíři v našem světě máte velmi málo šancí na přežití. Nabízím vám tedy svou ochranu, jako vládce tohoto světa,“ promlouval k ním velkoryse a já sledoval děti před námi. Věděl jsem, že mají nějaké pouto ke své stvořitelce, teď však záleželo na tom, jak moc silné bylo a zda se Arovi podaří přesvědčit je, aby se k nám přidali. Netušil jsem, co všechno viděl v dívčině mysli, ale předpokládal jsem, že tam bylo něco, co změnilo názor na jejich zničení.

K velkému překvapení všech, se dívka s chlapcem na sebe podívali a bez jediného slova ustoupili od upírky, která je stvořila.

„Né!!!“ zaječela upírka, když si všimla, jak snadno ji její potomci vydali zákonům. „Jane! Alecu! Zachránila jsem vás,“ škemrala o slitování dětí.

„Jsem rád, že jste se rozhodli právě takto. Je to moudrá volba,“ souhlasil Aro a pokynul dvojčatům, aby se přidala k naší skupince. Během toho se Felix opět dal do pohybu a za příšerného skřípotu utrhl upírce hlavu. Okamžik na to už zapaloval její tělo.

„Cestou do vašeho nového domova vás budu muset seznámit se všemi našimi pravidly, kterými se budete po zbytek svého života řídit,“ informoval je Aro a mě neušel ten pohled, který na něj vrhla Jane, a Aro se skácel v křečích na zem, nevydal však jedinou hlásku.

„Tohle se nedělá, mladá dámo,“ prohodil jsem, ale neušel mi drobný úsměv.

Jane odtrhla pohled od Ara a v ten moment se můj bratr opět postavil na nohy. Jeho pohled byl však zuřivý. Něco podobného od Jane neočekával.

„Obávám se, bratře, že jsme měli dost dobrých důvodů k tomu, abychom velmi mladé upíry rovnou ničili,“ odvětil jsem naprosto klidně.

„Říkal jsem si o to,“ zamumlal Aro a oprášil si plášť. Já na něj s neskrývaným šokem pohlédl. Něco podobného bych z jeho úst nikdy nečekal. Tohle neznělo jako Aro, kterého jsem znal. „Neboj se, stále jsem to já, avšak… Jane s Alecem si toho na svůj věk prošli opravdu hodně. Nehodlám k nim kvůli tomu být shovívavý, ale předpokládám, že jejich dar se vyvinul v okamžiku těsně před jejich smrtí. Respektive než je ta upírka zachránila ze spárů ohně, který je měl pohltit poté, co byli obžalování z kacířství,“ informoval mě a já pohlédl na dvojčata.

Nikdy jsem ještě neslyšel o tom, že by vesničané upalovaly tak malé děti. Většinou to byly dívky tak akorát na vdávání nebo podezřele se chovající ženy, které se nikdy neprovdaly… Děti byly něco jiného.

Cesta do Itálie pak byla velmi zajímavá, protože se nikdo nechtěl potýkat s darem ani jednoho z dvojčat, ale bylo potřeba určit jisté hranice, které by neměli porušovat. Což se samozřejmě dětem vůbec nelíbilo a dost často testovali, co jsme ochotni jim ještě dovolit a co už přesahuje všechny meze. Celou tu dobu jsem taky přemýšlel nad tím, jestli Aro i jenom na okamžik nezalitoval, že je nechal naživu. Přece jenom si vyzkoušel dar nejen Jane ale i Aleca.

Když jsem je pak pozoroval po příjezdu na hrad, měl jsem takový zvláštní pocit deja vu. Od Ara jsem se dozvěděl, že Jane je Alecova starší sestra – byť jenom o pár minut, ale pořád starší. A tak nějak jsem si všiml i toho jejich svazku, který je k sobě vázal. Nemuseli spolu komunikovat nahlas, aby se shodli na nějakém postupu. Bylo to, jako by jednali jako jedna osoba.

Marcus mi pak potvrdil, že z nich cítí pouto podobné tomu mému a Dořinu, avšak v mnohem silnější podobě, jako tomu je právě jenom u dvojčat. Předpokládal jsem tedy, že Jane bude Aleca bránit stejně odhodlaně jako Alec Jane. Ani jeden nedopustí, aby se tomu druhému něco stalo.

„Koho jste to dovezli?“ zajímala se Athenodora, když jsme spolu s dvojčaty vešli do sálu, kde seděla na své židli a čekala na nás.

„Drahá, dovol, abych ti představil Jane a Aleca, nové členy naší domácnosti,“ prohodil Aro a zněl přitom vesele. Dora se na děti podívala a já přemýšlel, co jsem to zahlédl ve výrazu jejího obličeje. „Jane, Alecu, tohle je Athenodora. Poslední z vládců. Při chvíli vás ještě seznámím se Sulpicií, svou manželkou,“ informoval dvojčata a došel se posadit na svůj trůn. Já došel k Doře a políbil ji na tvář.

„To je jeho žena?“ zaslechl jsem zamumlání směrem od dvojčat.

„Nikoliv. Jsme sourozenci stejně jako vy,“ odpověděla jim s úsměvem Dora a Jane si mě podezíravě měřila. V tu chvíli bych dal nevím co za to, abych si mohl přečíst v její mysli, nad čím přemýšlí. Ara její mysl okouzlila a já jenom doufal, že se nám podaří do našich řad dostat co nejdříve někoho, kdo nás před mocí dvojčat ochrání. Chelsea je sice k nám připoutá, ale nikdy nevíte, kdy se bude hodit někdo, kdo jejich daru odolá. Stačilo mi jednou zažít tu bezmoc, kdy mě Alec připravil o všechny mé smysly a nechtěl jsem to okusit znovu.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), caiusandathenodora, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska jako nepřítel - 5. kapitola: