Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska hory přenáší - 10. kapitola - Vyčerpání

15.03.2010 (11:15) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6319×

10. díl – Vyčerpání

Bellin pohled:

Dojela jsem až k domu a v klidu zaparkovala. Neměla jsem, kam spěchat. Smrt mi přece neuteče. Vystoupila jsem z auta a čekala, co se bude dít.

„Jmenuji se Carlisle, ale to už víš. Co jsi zač?“ okamžitě mě začal vyslýchat.

„Trošku úcty bych prosila,“ vyjela jsem na něj. Odmítám se bavit s někým, kdo mě považuje za odpad.

„Takhle jsem to nemyslel. Ohrožuješ nás a my nevíme, jestli jsi pro nás nebezpečná.“

„Já a pro vás nebezpečná.“ Začala jsem se smát.

„Je tady něco k smíchu?“ neudržela se Rosalie.

„Nic, já jenom, podívejte se na sebe, je vás 7 a já jsem jedna, copak bych vás mohla nějak ohrozit.“ Už jsem neměla sílu stát u auta, proto jsem přešla kolem nich.

„Kam jdeš?“ obořil se na mě Jasper.

„Nebojte, já vám nikam neuteču, na to nemám sílu. Jak ti chutnala moje krev?“ S těmito slovy jsem se sedla na schod před domem. Jasper mi vysál víc krve, než jsem čekala a dlouho jsem nebyla na lovu. Udělalo se mi zle a cítila jsem, že nebudu schopná reálně uvažovat.

„Co ode mě vlastně chcete?“ Na to jsem se musela zeptat.

„Nechceme ti ublížit, jenom chceme vědět, kdo jsi a jestli jsi pro nás nebezpečná,“ vmísil se do rozhovoru Edward.

„Nebezpečná?“ Musela jsem odvrátit obličej. I on si myslel, že jsem nebezpečná a já myslela, že je jiný. Hypnotizovala jsem svoje boty a doufala, že se dalšího rozhovoru vyhnu.

„Už nemám sílu, dál se dohadovat. Proč mě nenecháte žít, a já nechám vás, navzájem si nebudeme vadit. Jestli chcete, tak se odstěhuji.“

„Ne, to nechceme, jenom chceme vědět, jestli nás můžeš ohrozit.“ Slyšela jsem, jak na mě Esme mluví.

„Je ti něco?“ strachoval se Edward.

„Ne, jenom jsem dlouho nebyla…“

„Na lovu.“

„Správně Emmette,“ přitakala jsem.

„Můžu vám říct jedno, pokud vás budu chtít zabít, umřu taky.“ Koukali se na mě, jako bych mluvila z cesty. Potřebuji pravidelný přísun krve, jinak mě mé síly ovládnou. A kdybych na ně chtěla zaútočit, umřela bych na vyčerpání.

„Měli byste jít, nic vám neudělám,“ poprosila jsem je.

„My ti chceme pomoc, nechceme ti přidělávat starosti.“ Esme, připomínala mi matku, kterou jsem nikdy neměla.

„Prosím už běžte!“ Teď už jsem měla slzy na krajíčku, počasí se začalo taky zhoršovat, ale oni tam stáli a nehleděli na to.

„Dneska nemělo pršet. Já to ve svém vidění neviděla. Za to můžeš ty?“ obrátila se na mě Alice.

„Když vám řeknu potom pravdu, odejdete teďka?“ neměla jsem kontrolu nad sebou a mohla bych jim něco udělat. Neměla jsem dostatek síly, kvůli nedostatku krve. Dlouho jsem nebyla na lovu a moje schopnosti mě začaly pohlcovat. Byla jsem unavená a to, jak se na mě dívala Esme, mě odzbrojilo. Koukala se na mě jako matka, která mi tolik chyběla, nikdy jsem se nemohla nikomu svěřit, ale ona, jí bych řekla úplně všechno.

„Nezáleží na tom, co jsi. My ti chceme pomoct. Nemůžeme tě nechat v takovémhle stavu,“ přiklekl si ke mně Edward. A já cítila lásku, nemůžu ho milovat to ne. Je to upír.

„Slibuji, že vám řeknu, co jsem, ale teď běžte, já si vás najdu, věřte mi,“ vykroutila jsem se pro tentokrát.

„Dobře odejdeme,“ ukončil to Carlisle.

„Děkuju.“ Na nic jiného jsem se nezmohla, zvedla jsem se ze schodů a dalo mi to velkou práci, koukali se na mě s lítostí.

„Omlouvám se.“ Zalezla jsem do domu a zavřela za sebou dveře.

Edwardův pohled:

Přijížděla a my jsme s napětím pozorovali, jak parkuje u svého domu. Vystoupila a čekala, co se bude dít.

„Jmenuji se Carlisle, ale to už víš. Co jsi zač?“ vystřelil na ni Carlisle. Nikdy jsem ho takhle neviděl asi proto, že měl strach.

„Trošku úcty bych prosila,“ vyjela na něj. Nedivil jsem se jí, Carlisle to opravdu přehnal.

„Takhle jsem to nemyslel. Ohrožuješ nás a my nevíme, jestli jsi pro nás nebezpečná,“ snažil se ospravedlnit Carlisle a já slyšel v jeho myšlenkách, že si nadává a je mi jí líto.

„Já a pro vás nebezpečná,“ smála se. Její smích byl ještě hezčí než její hlas.

„Je tady něco k smíchu,“ neudržela se Rosalie.

„Nic, já jenom, podívejte se na sebe, je vás 7 a já jsem jedna, copak bych vás mohla nějak ohrozit,“

konstatovala a šla od auta pryč.

„Kam jdeš?“ nevydržel to Jasper.

„Nebojte, já vám nikam neuteču, na to nemám sílu. Jak ti chutnala moje krev?“ jen tak prohodila a sedla si na schod. Byla vyčerpaná, vypadala, že se za chvilku zhroutí.

„Co ode mě vlastně chcete?“ zeptala se nás zoufale.

„Nechceme ti ublížit, jenom chceme vědět, kdo jsi a jestli jsi pro nás nebezpečná.“ Musel jsem to říct, protože jsem k ní cítil mnohem víc. Neměl jsem z ní strach, ale litoval jsem ji a zároveň mě doháněla k šílenství. Esme měla pravdu, já se zamiloval. Když jsem se na ni koukal, věděl jsem to s jistotou.

„Nebezpečná?“ Odvrátila od nás obličej.

„Už nemám sílu, dál se dohadovat. Proč mě nenecháte žít, a já nechám vás, navzájem si nebudeme vadit. Jestli chcete, tak se odstěhuji.“ Podívala se na nás a v jejích očích byl smutek.

„Ne, to nechceme, jenom chceme vědět, jestli nás můžeš ohrozit,“ promluvila poprvé Esme.

„Je ti něco.“ Už jsem to nemohl vydržet, nemohl jsem se na ni takhle koukat.

„Ne, jenom jsem dlouho nebyla…“

„Na lovu.“ doplnil ji Emmett. Konečně z něho vylezla nějaká normální věc.

„Můžu vám říct jedno, pokud vás budu chtít zabít, umřu taky.“ Lekl jsem se a slyšel jsem zrychlený dech každého, kdo tady stál. Měli strach, ale já ne. Věděl jsem, že to neudělá a věřil jsem jí.

„Měli byste jít, nic vám neudělám,“ poprosila nás.

„My ti chceme pomoc, nechceme ti přidělávat starosti,“ Esme to už nemohla vydržet. V jejich myšlenkách jsem slyšel, jak ji lituje a chce něco udělat, aby té dívce pomohla.

„Prosím už běžte.“ V jejich očích se zaleskly slzy. Začalo se zhoršovat počasí, viděl jsem její zděšený obličej.

„Dneska nemělo pršet. Já to ve svém vidění neviděla. Za to můžeš ty?“ vložila se do toho Alice.

„Když vám řeknu potom pravdu, odejdete teďka?“ vypadala vyděšeně. Myslím, že se Alice trefila, ale v jejich očích byl zmatek a strach. Její oči, byly najednou jiné, jakoby pod tou hnědou bylo ještě něco. Nikdy jsem si toho nevšimla a to jsem z ní nemohl spustit oči. Nosí kontaktní čočky, teď to bylo jasné. Její tvář byla najednou ještě smutnější a vyčerpanější. Už jsem to nevydržel.

„Nezáleží na tom, co jsi. My ti chceme pomoct. Nemůžeme tě nechat v takovémhle stavu,“ přiklekl jsem si k ní.

„Slibuji, že vám řeknu, co jsem, ale teď běžte, já si vás najdu, věřte mi,“ uzemnila mě.

„Dobře odejdeme,“ ukončil to Carlisle.

„Děkuju.“ Nic jiného neřekla, zvedla se a vyčerpaně zalezla do domu. Odešli jsme a doufali, že splní svůj slib a vše nám vysvětlí.

Tahle kapitola patří k těm delším, doufám, že se vám bude líbit a pište komentáře.

Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska hory přenáší - 10. kapitola - Vyčerpání: