Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska co mi dává křídla 8. kapitola

Láska co mi dává křídla 8. kapitolaVysoký aspoň metr osmdesát, tmavě hnědé vlasy skoro po ramena zastrčené za ušima, jemné strniště a výrazné hluboké oči jantarové barvy lemované hustými řasami. Bylo poznat, že má vypracovanou, svalnatou postavu.

Ani Bethany nikdy neměla žádný problém. I když, nejspíš bych byla raději, kdyby Jacoba pravidelně pokousala, než se s ním líbala. 

 

Současnost

Musela jsem vypadat tragicky. Na schodech, schoulená, noha téměř narvaná mezi kolena, ruce zamotané ve vlasech. Pro kohokoliv, kdo by mě v tuhle chvíli viděl, bych vypadala jako naprostá hromádka neštěstí. Přehrávala jsem si celý rozhovor mezi mnou a Edwardem pořád a pořád dokola.

 

 „Docela neobvyklé místo na takovou oslavu, když tady ani nebydlíte, ne?“ nechápala jsem celou tuhle akci. Proč tady? I kdyby to mělo nějakou spojitost s Forks, pořád to bylo daleko.

„Já, nebo spíš Emmett a já, jsme se stali společníky jedné místní firmy. Zaobírá se elektronikou. Je to takový zásnubní večírek, lomeno poznávací akce s členy firmy. Ne se všemi, samozřejmě. Jedná se hlavně o ředitele, personální a takové ty vyšší pozice celkově. Chápeš,“ vysvětloval mi. Jeho oči byly mírně přimhouřené, jako by mě lustroval. Jako by chtěl zjistit, co je jinak. Nemohl na to však přijít, pokud bych mu s tím nepomohla, a to já neměla rozhodně v plánu.

„Tak to se vám oběma musí dařit, to je výborné,“ pokyvovala jsem hlavou jako pejsek na palubní desce kteréhokoliv auta, které vlastnil někdo starší čtyřiceti let. Vždycky, když jsem viděla, že někdo takovou ozdobu vlastní, měla jsem chuť prorvat se dovnitř auta a urvat psovi pružinku, která by jeho hlavu oddělila od těla.

„No, dá se to tak říct,“ pokýval hlavou na souhlas a zahleděl se někam do strany. Během chvíle se u nás objevila nádherná upírka, kterou ihned jemně pohladil po paži. „Bello, dovol mi představit ti mou snoubenku Rachel. Rachel, tohle je Bella, moje velmi dobrá stará přítelkyně,“ pokynul rukou mezi námi. Usmála jsem se a snažila se zachovat si úsměv na tváři. Byla nádherná, mohla se vyrovnat Rose tím, jak vypadala. I jako člověk musela být naprosto nádherná, ale upíří rysy ji dotáhly k božskému vzhledu. Na chvíli jsem začala uvažovat, co se stalo s Tanyou, pokud jsem si dobře pamatovala. Tu mi totiž představoval jako přítelkyni. Onehdy, to už bylo hodně dávno. Nejspíš to nebyla osudová láska.

„Moc mě těší, že tě konečně můžu poznat, Bello,“ začala mile Rachel. Chvíli mi trvalo, než mi došla její slova. Musel o mně mluvit, to mi taky hned potvrdila. „Přijde mi, jako bys byla i má přítelkyně. Edward mi o tobě tolik vyprávěl.“ Bylo mi zle. Přesně to byl moment, kdy jsem se musela vypařit pryč.   

A tak jsem tu teď seděla. Sklesle, rozmrzele, znechuceně, jako naprostá hromada neštěstí a prala jsem se se svým vnitřním já, které si chtělo dát pár facek. Bude se ženit. Bude se ženit. Bude se ženit. Pořád dokola, jako nějaká otravná, zaseknutá páska v autorádiu. Kdybych mohla, vyrvu pásku ven, bohužel, nebylo to možné. Mohla bych zkusit rozbít si hlavu, ale nejspíš by to nemělo žádný efekt a poničila bych akorát tak vybavení těchto prostor.

„Není vám něco?“ ozvalo se najednou a já sebou trhla. Porozhlédla jsem se kolem sebe a zahleděla se na postavu stojící opodál. Neměl tady co dělat, sem neměl nikdo přístup. Kdyby mi jeho pach jasně nedal najevo, že je to upír, poznala bych to podle toho, že mě v šeru, které zde bylo, mohl vidět. Normální člověk by neměl jedinou možnost vůbec zaregistrovat něco na schodech, natož, aby poznal, že tu sedím já. Jediné světlo tady bylo z ukazatele nouzového východu. Vylekaně jsem vyskočila na nohy a chytila se jednou rukou stěny. Díky pohybu, který jsem udělala, se na chodbě rozsvítilo.

„Omlouvám se, nechtěl jsem vás zaskočit,“ viděl můj pohled. Byla jsem opravdu hodně mimo. Vůbec mi nedocházelo, že se teď nacházím v poměrně velkém nebezpečí, i když si myslím, že bych mu stejně nechutnala.

„Ne, to je v pořádku. Jen se mi udělalo nevolno,“ snažila jsem se vymluvit. Nelhala jsem, opravdu mi bylo zle. Sice ne tak, jak by asi každý předpokládal, něco jako bolest hlavy, žaludku, nebo něco podobného. Mě bolela mysl, moje osobnost, to uvnitř mě. Každou minutu jsem cítila, jak se tříštím na menší a menší kousíčky a nemohla jsem s tím nic udělat. Kdybych mohla zapomenout, nebo se nechat vymazat z povrchu zemského, byla by to pro mě výhra, jenže takové štěstí já neměla. Pak jsem si mého společníka pořádně prohlédla. Byl to krasavec. Vysoký aspoň metr osmdesát, tmavě hnědé vlasy skoro po ramena zastrčené za ušima, jemné strniště a výrazné hluboké oči jantarové barvy lemované hustými řasami. Bylo poznat, že má vypracovanou, svalnatou postavu. Ne moc, tak akorát, aby vypadal děsivě pro ostatní chlapíky, a přitom stále přitahoval ženské oko.  I jako člověk musel být naprostý sex symbol.

„A už je vám lépe? Mám zavolat pomoc?“ staral se. Jen jsem zakroutila nesouhlasně hlavou. Bylo by zbytečné někoho volat.

„Jsem v pořádku, opravdu,“ snažila jsem se ho přesvědčit. Netoužila jsem po přítomnosti kohokoliv dalšího. Překvapilo mě, když se rozešel směrem ke mně a posadil se vedle mě.

„Snad nevadí, když Vám budu dělat chvíli společnost,“ neptal se, jestli tady může zůstat. Pouze konstatoval, že mi nic jiného nezbývá. Pokrčila jsem lehce rameny, opět jsem sklopila hlavu a nechala si vlasy spadat do tváře. Netrvalo však dlouho a můj společník se opět ozval. „nemám tyhle akce rád. Všude je moc… lidí,“ krátká odmlka, která předcházela slovu lidé, byla jasně zřetelná.

„Lidi? Jací?“ zeptala jsem se, aniž bych se jakkoliv pohnula. Vždy jsem se snažila být slušná, jindy bych si nedovolila mluvit s někým cizím, a přitom se na něj ani nedívat. Chvíli se odmlčel. Nejspíš přemýšlel, jak z toho vybruslit. Bylo mi jasné, že žádný upír se nemůže cítit dobře, když je všude kolem spousta jiných jeho druhu. Bylo to značně velké nebezpečí, být takto pospolu. Nejen pro lidi, ale i pro upíry. Sama jsem se cítila napjatá, od toho okamžiku, co přišli. Možná to umocnilo tohle mé zhroucení. Třeba bych tady teď neseděla tak zuboženě, kdyby tady byl sám s Rachel a zbytek osazenstva by byli obyčejní lidé.

„Tahle smetánka. Všichni do jednoho si hrají na něco, co ve skutečnosti nejsou.“ Jak přesné. Pousmála jsem se nad těmi slovy. Něco, co nejsou.

„Vy snad nezapadáte do jejich skvadry?“ zajímala jsem se. „Jen ten oblek musel stát jmění,“ poukázala jsem na jeho oblečení. Bylo vidět, že je na míru ušitý a materiál také nevypadal zrovna lacině. Nad mými slovy se pouze uchechtnul. Vzhlédla jsem k němu.

„Jeden jediný oblek, který vlastním. Nebýt tohle oslava těch jejich zásnub, vůbec se neráčím do tohohle nacpat. Boty tlačí, kravata mě škrtí,“ smál se. Byl to moc dobrý herec, to jsem musela uznat. Prý ho tlačí boty. Mohl by chodit v piškotkách nějaké baletky a žádné nepohodlí by ani nepocítil. Musel být s lidmi často v kontaktu, jelikož upír, který se s lidmi nevídá, by určitě nic takového neřekl. Vlastně si ani nepamatuju, že by někdy něco takového řekl Edward. Nikdy mu nebyla zima, zle, nikdy ho nic nebolelo. Nejspíš si neuvědomoval, že to je u lidí naprosto běžné. A já si pro změnu neuvědomovala, že on tyhle věty nikdy nepoužívá. Zvláštní, jak je člověk hloupý, dokud to nevidí z jiného úhlu pohledu.

„A vy patříte do firmy, nebo k rodině?“ zajímalo mě to.

„Jsem blízký známý od Rachel. Známe se vlastně celou věčnost. Abych byl upřímný,“ usmál se, „vždy jsem doufal, že na Edwardově místě budu já. Ale i přesto jim to přeju.“ To mě zarazilo. Proč mi to vykládá? Jen jsem pokývala hlavou, neměla jsem mu k tomu co říct.  Podívala jsem se na hodinky na mé levé ruce. Bylo na čase jít zpět za hosty.

„Musím se vrátit, děkuju za společnost, je mi mnohem lépe. Ráda jsem Vás poznala,“ usmála jsem se na neznámého a vyskočila na nohy.

„Potěšení na mé straně,“ slyšela jsem zpovzdálí, ale na to už jsem nijak nereagovala a mířila si to zkontrolovat pole působiště. Jakmile jsem se dostala do haly, střetla jsem se s Edwardovým pohledem. Vyloženě na mě zíral. Nechápala jsem proč, stál dost daleko na to, abych jeho pohled jako člověk nemohla postřehnout, bohužel já si všimla. Přemýšlela jsem nad tím, jestli mu došlo, že ho vidím, protože se ani neobtěžoval podívat se jinam.   


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Láska co mi dává křídla 8. kapitola:

 1
2. BabčaS.
28.01.2019 [18:35]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Petronela admin
28.01.2019 [18:03]

PetronelaSkvělá kapitola. Jenom tak dál. Jsem zvědavá na to, kdo je ten neznámý upír a jestli Edward přijde na to, co je s Bellou jinak... A hlavně - jak bude reagovat na svou dceru? Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!