Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska co mi dává křídla 1. kapitola

07.08.2018 (12:00) • Eviie • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1941×

Jak začít? S tím, že mám dítě? S tím, že je to dítě poloupírka? S tím, že si našla lásku na celý život už ve chvíli, kdy ze mě vylezla? Upřímně u téhle věci jsem doufala, že to tak nebude. Bohužel, stalo se. Často jsem z toho znechucená, ale co nadělám. Vzpomínám si, jako by to bylo včera…

Před několika lety

„Proč pijavice?“ zeptala jsem se ihned, když ten zpropadený telefon zvednul.

„Ježíš Bello, nadávka. Nic víc,“ smál se. Kdyby tak věděl, o co v tu chvíli šlo.

„Jakeu, přijeď,“ vydechla jsem. Nechtěla jsem to řešit po telefonu a také jsem věděla, že z něj nic nedostanu, dokud mu všechno neřeknu. Kamarád za všechny prachy, to ano. Vlastně nejlepší kamarád, na kterého jsem se potom vykašlala, protože se objevil – v uvozovkách – kamarád Cullen. No a Jacob ho neuměl skousnout. Takže buď jeden, nebo druhý. Já, tehdy ještě patnáctiletá blbka, šla za svým zamilovaným srdíčkem, které se zakoukalo do toho rezavého, vysokého a dokonalého člověka s tím nejdokonalejším pokřiveným úsměvem a nádhernýma očima. Vždycky se mi rozbušilo srdce, když byl na blízku.

„Nikam nejedu, už něco mám. Proč si neřekneš jemu?“ prskal. Chápala jsem jeho rozhořčení. Vykašlat se na něj nebyla pěkná věc. Znali jsme se od malička a já se na něj ze dne na den vykašlala. Sice je tohle řečení sporné, jelikož to on neuměl překousnout Edwarda. Já bych se zvládala vídat s oběma, ale z Jacobovi strany to nešlo. Takže bych mohla říct, že já na vině vůbec nejsem. I když, kdybych si vybrala to, že raději zůstanu u mého věrného přítele Jacoba, určitě bych teď neřešila tenhle problém. Věci se ale zkomplikovaly a já ho potřebovala.

„Odjel a já čekám jeho dítě. Čekám tě.“ A zavěsila jsem, jelikož jsem slyšela zadrhnutí dechu. Dokázala jsem si to představit – to, jak ztuhnul. Jak se mu otevřela pusa údivem.

Netrvalo dlouho a můj indiánský kamarád tmavší pleti už zastavoval před mým domem. Tedy domem mého otce, který ještě nic netušil, a měla jsem v plánu to před ním ještě hodně dlouho skrývat.

„S ním? Jsi blbá? Jak se to stalo! Proč jsi to udělala?“ rozhazoval rukama, mezitím co si to mířil od auta ke mně.

„Já si to plánovala ty jo. Jsem úplně zapomněla, že jsem tohle měla celou dobu v úmyslu. Vlastně se to stalo, když mě objímal, víš. Ani jsme spolu nespali. Myslíš si, že jsem něco takového chtěla?“ tvářila jsem se kysele. Jo, rozhodně jsem si chtěla nechat udělat dítě od někoho, kdo odjížděl na vysokou. A on se mě teď bude ptát, jak se to stalo. Idiot.

„To je dobytek, proč odjel? Dostal strach, nebo co?“

„To teď řešit nechci. Pojď prosím dovnitř. Nepotřebuju, aby nás slyšela půlka ulice. Honem,“ tlačila jsem ho do hlavních dveří. Byl ještě větší než minule. Jak ten kluk to sakra dělá? Navíc jsem mu nechtěla říkat, že jsem to otci dítěte tak nějak zapomněla říct. Nebo spíš nechtěla říct, jelikož zde byl jeden malý incident, po kterém jsem na to ani neměla chuť.

Když jsem konečně své i Jacobovo tělo natlačila do našeho domu, zabouchla jsem dveře a vydala se do obýváku. Zapadla jsem do křesla a sledovala, jak mě ten obrovský ťulpas sleduje, jako by snad čekal, že už budu mít pupek.

„Teprve jsem to zjistila ty idiote, ještě to na mě nemůže jít vidět,“ protočila jsem oči. On se posadil na konferenční stolek naproti mně. Docela jsem se obávala, aby stolek nepošel pod jeho tíhou. Charlie by mě asi zabil. Byl ještě po jeho dědečkovi. Taky to už na něm bylo poznat.  Ale jak můj otec vždycky říkal, pevné po domácku zpracované a kvalitní.

„Proč pijavice?“ zeptala jsem se znovu. Teď už jsem doufala v odpověď.

„Bello, proč se mě ptáš zrovna na tohle? Teď máš mnohem větší problém, než je nějaká debilní přezdívka, kterou jsem ho oslovoval,“ kroutil zběsile hlavou, jako by si o mě myslel, že jsem úplný idiot. Párkrát jsem se musela nadechnout, než jsem se odhodlala k mluvení.

„Než jsem ti volala, rozmrazovala jsem maso na oběd. Hovězí. Pustila z něj krev, logicky. Nevím proč, ale můj mozek si o tu krev řekl. Vypila jsem ji. Já vím, je to nechutné. Ale když jsem to udělala, jako první jsem si vzpomněla na tu tvoji pijavici. Tohle přece pijavice dělají…“ Odmlčela jsem se a čekala na reakci. Neměla jsem v plánu říkat mu, že mi dokonce chutnala. Dočkala jsem se hned několika reakcí. Překvapení, zamyšlení, rudnutí, vztek. Potom se zprudka zvedl a vjel si rukama do vlasů. Pár si jich určitě vytrhal.

„Tohle je průser, Bello, sakra velkej průser.“ Chodil po místnosti sem a tam. Jako pejsek.

„To mi povídej.“

„Bello, ty to nechápeš. Jde ti o život. Musíš se toho zbavit. Hned!“ hřměl a rozhazoval rukama. Najednou bral do rukou telefon a zašel do kuchyně. Slyšela jsem nějaké mumlání, ale slova jsem nerozpoznala. Trvalo to pár minut, najednou se přiřítil zpět za mnou.

„Zvedej se, dělej,“ hnal mě. Poslechla jsem a společně jsme se vydali k jeho autu. Vezl mě do rezervace. Co mě zmátlo, bylo to, že přijel ke mně neznámému domu. Netušila jsem, kdo tady bydlí a proč jedeme zrovna sem. „Bydlí tady Raven, je to doktor tady z rezervace.“ Zaklepal na dveře, které se během pár vteřin rozletěly.

„Jacobe, zdravím! Už na váš čekám. Ty budeš Bella, že?“ napřahoval ke mně ruku indián, asi dva metry vysoký. Netypovala bych mu víc než třiadvacet. Tohle, že je místní lékař?

„Zdravím. Akorát nechápu, proč jsme tady?“ těkala jsem očima mezi Jacobem a Ravenem.

„Raven tě zkontroluje. Má tady ultrazvuk. Neptej se proč. Jen pojď.“ Jo neptej se proč. Měla jsem moc otázek, ale zatím mi na ně nikdo nebyl schopný odpovědět. Vešli jsme dovnitř a zamířili si to přímo do místnosti, která byla plně vybavená nemocničním zařízením. Ve Forské nemocnici jsem bývala často, jelikož jsem od malička tak trochu nešikovná. Takže pár zlomenin a úrazů už jsem na kartě měla. Ale tohle se mi ani za mák nelíbilo. Vypadalo to tu jak v hororech, kdy si někdo doma vybuduje laboratoř a dělá pokusy na lidech. Začala jsem panikařit.

„Hele, nelíbí se mi to. Co chcete dělat sakra? Mohla jsem snad jít k mému doktorovi, ne?“

„Jen tě zkontroluju pomocí ultrazvuku. Nic hrozného, neboj,“ uklidňoval mě Raven. Zpětně si uvědomuju, že jsem byla pitomá, že jsem se vůbec bála. On byl ten, co mi nejvíce pomohl. Nebýt Ravena, nejspíš jsem teď pod drnem.

„Kdy se to stalo?“ ptal se mě, mezitím, co mi po břiše přejížděl sem a tam a kontroloval monitor ultrazvuku.

„Co?“ nechápala jsem. Byla jsem trochu vyvedená z míry. Trochu je slabé slovo.

„Kdy jsi otěhotněla, Bell?“

„Jo, aha. Ježíš, zhruba před měsícem. Vlastně mi to přijde zvláštní, že jsem to už poznala. Jako jasně, dělala jsem si test, ale celkově to na těle cítím. Že se něco změnilo. Věděla jsem to dřív, než to bylo na tom testu,“ vysvětlovala jsem a zlekla se, když se Raven na chvíli zarazil. Chvíli trvalo, než se vzpamatoval.

Autor: Eviie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska co mi dává křídla 1. kapitola: