Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Larmes - 6. část

11.02.2010 (15:45) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3831×

Tak a je hotovo. Ještě tyhle dvě krabice a budu mít kompletně vybaleno. Rozhlídla jsem se po svém novém bytě. Sice jsem jim maličko zruinovala creditku, ale chtěla jsem to tady mít hezký, Alice by ze mě měla radost.

Bodlo mě u srdce, musím si stále dávat pozor, na co myslím. Vzpomínky mě stále bolí, ale není to tak strašné jako když odešel on. Nedokázala jsem pomyslet ani na jeho jméno bez bolesti, ale začínám si zvykat.

Šla jsem k těm posledním krabicím a vyndala z nich jejich obsah. Vyskládala jsem pár knih na poličku a další své osobní věci, které jsem si nechala poslat od Charlieho. Samozřejmě na jinou adresu.

V ruce mi zůstalo album, které jsem dostala od Reneé k osmnáctým narozeninám. Položila jsem ho na zem a začala si prohlížet. Až když jsem začala, uvědomila jsem si, že je to pořádná chyba. Zastavila jsem se na fotce, kde jsem já a on na oslavě. Spustily se mi z očí slzy a rána se zase začala bolestivě ozývat.

Lehla jsem si na podlahu a přitáhla si kolena k sobě pod bradu. Z hrudi se mi draly mé hlasité vzlyky. Oni snad nikdy nezmizí z mého života a proč mě to stále překvapuje, když už to dávno vím. Bello, no tak seber se! Křičela jsem na sebe. Posbírala jsem ze sebe všechnu sílu a zvedla se na nohy.

Přešla jsem k oknu, utřela jsme si z tváří slzy a snažila se zhluboka dýchat. Dívala jsem se na nádherný park, který jsem měla hned pár kroků od bytu. Venku byla sněhová pokrývka a stromy obaleny do běla.

Bydlela jsem pár metrů od Dartmouthu, takže jsem to měla blízko do školy. Ano, začala jsem tam chodit, sice jsem propásla první semestr, ale pokusím se to nějak dohnat. Lepší pozdě než nikdy.

Byla jsem na sebe pyšná, dokázala jsem si zařídit byt úplně sama a dokonce i tak, aby se mi líbil. Nic mi tady nechybí, teda skoro nic. Musím přiznat, že mi oni trošku chybí, tak dobře, hodně mi chybí. Stali se mojí součástí, je to moje rodina. Teď jsem taky Cullenová. Ale taky mi ublížili a já zatím nejsem schopná jim odpustit, kdo ví jestli někdy budu. To ukáže čas.

Plácla jsem sebou na svou měkkou postel. Měla jsem ráda, když jsem se mohla zahrabat do těch polštářů, kterých bylo na mé posteli snad dvacet.

Zítra jdu poprvé do školy, všechny papíry jsem si už vyřídila a knížky nakoupila. Dokonce mám i notebook, proč už bych neměla využít toho, že jsem Cullenová, že?

Emmettův jeep jsem si nechala. Dokázala jsme si představit jak je na mě naštvaný, ale chtěla jsem mít u sebe něco jejich. Tím čím by se mi připomínali, ne jen jejich příjmení.

Musela jsem usnout, podívala jsem se z okna a tam už se stmívalo. To jsem vážně prospala celý den? Zakručelo mi v břiše, ani nevím kdy jsem naposledy jedla, ale už to bude pár hodin. Šla jsem do své kuchyně, naštěstí jsem včera udělala menší nákup, takže jsem si nemusela objednávat jídlo od dodávkové služby.

Ukuchtila jsem si jen něco rychlého. Hodila jsem do hrnce těstoviny a pak jsem na ně dala sýr. Je to rychlý a dobrý. Nebudu tady vyvařovat, když není pro koho.

Po jídle jsem neměla co dělat. Půjdu si dát sprchu a pak se půjdu mrknout do učebnic, co mě čeká.

Pustila jsem na sebe teplou vodu. Bylo to příjemné. Umyla jsem si vlasy, abych je měla čisté na zítřek.

Otevřela jsem si učebnici a začala jsem číst, ale moc dlouho to netrvalo, musela jsem jí zavřít, protože jsem nerozuměla ani slovíčku. Tak to tedy nevím, co budu v té škole dělat. Nevím jak to budu zvládat, když ani textu v učebnici pořádně nerozumím. Vytáhla jsem si ze skříně batoh a naskládala si do něj věci, které budu zítra potřebovat.

Neměla jsem co dělat, proto jsem si šla znovu lehnout. Docela dlouho mi trvalo než jsem se přesvědčila ke spánku.

Nespala jsem klidně. Stále dokola se mi zdá jeden a ten samý sen. Jako když jsem ještě byla u Cullenů, ale tam mě stíhala noční můra. Teď se mi zdá nejhezčí sen jaký jsem kdy měla. Byla jsem tam s Edwardem a jeho rodinou. Byla jsem krásná, byla jsem upírka – přeměnil mě.

V náručí jsem držela své miminko, mojí dcerku. Byla překrásná, měla dlouhé bronzové vlasy, stejně jako Edward, které jí v malinkých lokýnkách padaly přes ramena.

Pokaždé když jsem se vzbudila, dlouho poté jsem plakala. Nechtěla jsem se probudit, už nikdy. Chtěla jsem být v tom dokonalém snu, s Edwardem a naším děťátkem. Přetočila jsem se na záda a zahleděla se do bílého stropu.

Stále nevím jestli bylo správné od nich odejít. Chybí mi, strašně moc. Stýská se mi a to hodně. Chybí mi Edwardovi ledové dotyky, Alicin smysl pro módu, Esmeina mateřská láska, Emmetův smích.

Možná to nebylo nejlepší rozhodnutí, ale bylo k něčemu užitečné. Zklamání trochu polevilo. Poznala jsem jak moc je miluji, jak moc mi chybí, ale i přes to všechno se tam nevrátím.

Promnula jsem si oči. Můj pohled spadl na budík, bylo půl deváté - čas vstávat.

Mám docela strach z toho, co bude ve škole. Jakoby to bylo dnes, pamatuji si jaký jsem měla strach při příjezdu na školní parkoviště ve Forks.

Zanedlouho jsem už stála před bránou školy, k mé smůle jsem to měla jen kousek a tak mi cesta nezabrala tolik času, kolik bych chtěla. Na parkovišti se začala pomalu shromažďovat auta. Vešla do komplexu školy, dřív než tu bude těžké projít mezi ostatními studenty.

Podívala se na nástěnnou mapu školy, která visela hned vedle hlavních dveří. První přednášku jsem měla v budově C, učebna 23. Hned jsem se podívala i na další své přednášky, dneska jsem měla tři a tu druhou až v půl dvanácté.

Budovu, ve které jsem měla první přenášku, nebylo těžké najít. Cestou se ke mně přidala drobná blondýnka. Byla milá, ale neměla jsem náladu se s ní bavit, to jí očividně nevadilo, protože si vystačila sama, obstarala veškerou konverzaci. Nepostřehla jsem ani její jméno jak stále brebentila a brebentila.

Vešly jsme do posluchárny a já si mohla konečně oddechnout. Hned jak jsme vešly do učebny, zavolala skupinka studentů na dívku, která šla se mnou. Nabídla mi, abych si sedla k nim, ale omluvně jsem ji odmítla. Chvíli se rozmýšlela, ale nakonec a posadil k nim – k mému štěstí.

Přednáška uběhla strašně rychle. Možná to bylo tím, že moje myšlenky stále utíkaly od reality pryč. Neříkám, že se mi to nelíbilo. Přemýšlela jsem na svým snem a tolik si přála aby to byla skutečnost, ale to už je pryč. Nepatřím k nim, nepatřím k němu. Sama jsem se tak rozhodla.

Posbírala jsem si své věci a naházela je do batohu. Moc pozornosti jsem přednášce nevěnovala, vlastně žádnou, ani nevím o čem byla. Budu to muset dohnat doma. Opustila jsem učebnu i školní pozemky. Skočím si ještě nakoupit, abych měla doma dostatečnou zásobu jídla.

…

Isabella zašla za roh domu. Nedívala se na cestu, zase jí její myšlenky odvedly z reality.

Ve škole zatím bylo pozdvižení. Na parkovišti zastavili dvě luxusní auta, žluté porsche a červený kabriolet. Pohyby studentů náhle ustaly a každý čekal, kdo vyjde z těch aut. Dlouho se nic nedělo.

Pak se otevřely dveře a všichni zalapali po dechu. Z aut vystoupilo šest překrásných lidí, vlastně upírů, to ovšem nikdo nevěděl. Kromě Isabelly, ale ta neměla o nich ani tušení a ani oni. Všichni noví studenti byli v párech. Překrásná blondýnka byla zavěšená do svalnatého hocha. Malá černovláska se držela za ruku s muže, který měl medové vlasy. Hnědovlásku držel kolem pasu kluk s bronzovými vlasy.

Nikdo z nich nevěnoval studentům pozornost, spolu zamířili do kanceláře. Parkoviště bylo celou dobu v tichosti, nikdo nevydal ani hlásku. Všichni byli udiveni a v hlavě si promítali možnosti jak někoho z nich pozvat na rande.

Jen co ti noví zašli do kanceláře a zaklapli se za nimi dveře, hned se po parkovišti rozlehlo hlasité šeptání.

…

Došla jsem domu. Byla jsem ráda za tenhle byt. Je blízko ke škole i do centra. Položila jsem tašku do kuchyně a začala z ní vyndavat nákup. Nekoupila jsem toho moc, lehce se mi všechno vešlo do ledničky.

Přešla jsem k oknu a zadívala se ven. Okno v kuchyni vedlo přímo na silnici, která vedla ke školnímu parkovišti. Pod oknem projelo žluté porsche. Projela mnou bolest a v hlavě mi začalo šrotovat.

Vyděšeně jsem hleděla z okna, i když to auto dávno projelo. To není pravda. Chtěla jsem se přesvědčit, že to byli jen halucinace, ale moc mi to nešlo. V hlavě jsem měla jen jedno jméno – Alice. Alice je tady…

___________________________________________________________________________

Moc moc se všem čtenářům omlouvám, že mi to tak dlouho trvá, ale teď mě nějak opustila múza, ale snad se zase vrací :). Děkuji všem, co na tuhle povídku trpělivě čekali a pamatují si jí :) - Tahle kapitola je věnovaná Vám všem :)

Předchozí // Další

Shrnutí

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Larmes - 6. část: