Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Larmes - 5.část

28.12.2009 (07:45) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5084×

Čas běží a ani já ho nedokážu zastavit. Spadané listí se proměnilo v sníh. Bavlněné svetry jsme vyměnili za teplé zimné bundy. Vše se změnilo, jen já jsem zůstala stejná se svou bolestí. Stala se mnou součástí, třeba jako srdce. Jako moje zlomené srdce, které nedokáže slepit dohromady ani Edward.

,,Dobře Bello, vedeš si skvěle.“ Schválil mě Jazz. Poprosila jsem Jaspera o pomoc, každý den jsme trénovali s mým štítem. Vymluvila jsem se na to, že chci něco dělat užitečného a nemusela jsem myslet na svoje miminko a opravdu to pomohlo. Jasper je to skvělý učitel. Dělala jsem pokroky, cítila jsem to. Jednou se mi to určitě povede, musí.

,,Ještě pár tréninků a zaštítíš se celá.“ Oznámil nadšeně. Byl šťastný, že je dobrý učitel a já sním souhlasím. Udržet štít mě strašně vyčerpává, ale už ne tolik jako na začátku.

Edward mi to chtěl vymluvit jen jedno. Přemlouval Jazze aby s tím přestal, bála jsem se, že ho Jasper poslechne. Kdyby ano tím pádem by padly moje plány o útěku a to jsem nechtěla. Rozčílilo mě to a strašně jsem na něj křičela, ale asi to pomohlo už nikdy o tom semnou nemluvil a to mi hrálo do karet.

,,Měla by sis odpočinout, musíš být unavená.“

,,Dobře.“ Souhlasila jsem. Opravdu jsem byla unavená, možná za to mohl Jasper. Nepídila jsem se po tom dál. Těšila jsem se na svou postel.

Zapadla jsem do pokoje. S nikým jsem nemluvila. Uzavírala jsem se víc a víc do sebe. Po incidentu s Emmettem jsem s nikým nepromluvila více jak pět slov, až na Jaspera. Ten jediný mě nelitoval, bral mě prostě jak to je a to jsem na něm měla ráda. Bude mi chybět.

Další důvod mojí uzavřenosti je ten, že nechci se na ně dál vázat, byl by pak odchod těžší a to je to poslední co potřebuju.

Nebudu to teď řešit, musím nabrat síly abych mohla zase trénovat. Poslední dobou nedělám nic jiného, ale pokud chci stále odejít – a to chci – musím to udělat co nejdříve to půjde. Zavřela jsem oči a oddala se spánku.

Zase se mi zdála moje minulost, pokaždé mě stejně rozhodí, ale pomalu si začínám zvykat. Vlastně mi nic ani jinýho nezbývá. Vysoukala jsem se z postele ke skříni abych se mohla obléct. Natáhla jsem si na sebe první oblečení, co jsem nahmátla.

Měla jsem hlad, už ani nevím kdy jsem naposledy jedla. Nebudu tím zatěžovat Esme nebo Edwarda, prostě si uvařím sama. Ta jejich přehnaná péče mi už leze na nervy. Připadám si tady jako pětiletý spratek, který se o sebe nedokáže postarat.

Seběhla jsem opatrně schody a zamířila si to do kuchyně. V obýváku asi byla rodinná porada, protože tam byli všichni, dokonce i Carlisle. Jen co jsem vešla všichni zmlkli. Takže se to zase týká mě, ale už dlouho nebude. Co nevidět odjedu.

Vytáhla jsem si pánev ze skříňky a z lednice vyndala vajíčka. Nikdy jsem netušila že to řeknu, ale chybí mi vaření, pro Charlieho jsem vařila každý den. Vlastně chybí mi celý dřívější život. Kdyby to jen šlo, vrátila bych čas a bojovala více o svoje dítě, nikdy bych jsem už nešla aby mi ho mohly vzít.

Sedla jsem si ke stolu i s vajíčky, které jsem si uvařila. Hrála jsem si se svým štítem. Moc mi to nešlo, ale musím trénovat. Takhle to asi nepůjde, no nic nechám toho. Zdálo se mi jakoby štít nezapadl správně, ale neomezovalo mě to a hlavně nevyčerpávalo.

,,Bello?“ zvolal na mě z obýváku Jazz.

,,Ano?“ odpověděla jsem mu a dál se ládovala vajíčky. Přišel si stoupnout ke dveřím a opřel se o futra a se zájmem mě pozoroval.

,,Co se děje?“ zeptala jsem se rozpačitě. Vadil mi jeho pohled, když jím.

,,Necítím tvoje pocity.“ Sdělil mi a usadil se mu úsměv na tváři. Chvíli mi trvalo než jsem pochopila co tím myslí.

,,To snad… Panebože! Děkuju.“ Bylo to pro mě překvapení. Můj štít funguje, teď jestli i proti Alici. Vylítla jsem od stolu a s vděčností ho objala. Polil mě pocit štěstí jako už dlouho ne. Po dlouhé době se cítím zase šťastná. Že by se mi začalo zase dařit?

,,Bello, proč nevidím tvojí budoucnost?“ zeptala se mě Alice. Bylo vidět, že jí to frustruje, ale to právě já jsem chtěla. Odtáhla jsem se od Jaspera. Na mé tváři se mi usadil vítězný úsměv, který nechtěl dolů.

,,Umí ovládat svůj štít.“ Vysvětlil za mě Jazz, protože ode mě by vysvětlení nedostala. I zbytek rodiny se narval do jídelny k nám. Tělem mi proudilo vzrušení. Byla jsem na sebe pyšná, já to dokázala.

,,Cože?!“ vykřikl Edward podrážděně.

,,Celou dobu si věděl, že na tom pracuji. Tak co ti teď na tom vadí?“

,,Všechno. Nikdy jsem nevěřil, že se ti to povede. Přál jsem si aby se to nepovedlo!“ vyšiloval dál Edward. On mi nevěřil, přestal ve mně doufat a co hůř on chtěl aby se mi to nepovedlo. Další ráno do srdce. Ruce mi automaticky vystřelili k hrudníku a objali ho.

Moje plíce se stáhly a bylo obtížné dýchat. Snažila jsem se zhluboka nadechnout, ale nešlo to. Po tvářích mi tekly potoky slz. Propletla jsem se mezi jejich studenými těly a odešla. Nechci aby viděli, jak moc mě to bolí. Setřela jsem si hřbetem ruky mokré tváře, ale vzápětí tam byly další slzy.

Zabouchla jsem za sebou dveře koupelny, pustila vodu ve sprše. Svezla jsem se o dveře dolů až na zem, přitáhla si k tělu kolena. Už jsem se nebránila vzlykům, teď už mi je jedno jestli to uslyší, hlavně když mě neuvidí.

,,Proč?“ křičela jsem hystericky. Asi začínám mít hysterický záchvat. Cítím jak si trhám vlasy i s kořínky, ale nemůžu přestat.

,,Proč, proč, proč?“ vzlykala jsem dál a bouchala jsem hlavou o dveře. Moje ruka vylítla do pěsti a vší silou udeřila do stěny vedle mě. Kousla jsem se do hřbetu ruky abych se uklidnila. Sakra, Bello seber se! Nadávala jsem si v duchu.

Půjdu se všem omluvit za svůj záchvat, určitě to museli slyšet. Esme to nejspíš teď trápí. Nechci jim způsobovat bolest. Zvedla jsem se, omyla jsem si obličej abych ho neměla červený. Vypnula jsem vodu ve sprše a otevřela dveře.

,,Já už nevím jak dlouho mám čekat, Rose.“ Slyšela jsem jak si Edward stěžuje.

,,Dej jí čas. Víš jak jsem na tom byla já, když jsem se dozvěděla, že nebudu moct mít děti a to jsem ani nebyla těhotná.“ Uklidňovala ho Rose.

,,Já nevím, přestává mě to bavit. Vyškrtla mě ze života i Jasper se jí může dotýkat víc než já.“ Jeho slova mě ranila, jako nic jinýho v mém životě. Pokud nějaká moje malá část tady chtěla zůstat, tak to bylo během pár vteřin pryč.

Nedokázala jsem se hnout, jeho slova na mě působily jako těžké břemeno, které mě táhne níž a níž. Spolykala jsem všechny bolestný vzlyky.

Po dlouhém přemlouvání jsem se dokázala hnout z místa. Vím přesně kam jsem měla namířeno. Rozrazila jsem dveře do našeho pokoje a zase je hlučně za sebou zabouchla. Nahmatala jsem pod postelí to, co jsem hledala – cestovní tašku. Rozevřela jsem její největší kapsu a házela do ní všechno oblečení co mi přišlo pod ruku. Bylo mi jedno jestli je teplé a jestli se mi bude hodit nebo ne. Jediný na čem mi záleželo je abych co nejdříve odtud vypadla.

Když byla taška plná, tak jsem ji ztěžka zapnula a přehodila si jí přes rameno. Vzala jsem si do ruky bundu a boty, které jsem našla v šatně.

,,Kam jdeš?“ ozvalo se ode dveří, úlekem jsem odskočila dozadu. O futra se opíral Edward s přísným pohledem, šel z něj strach. Neodpovídala jsem mu. Věděl že to jednou přijde a navíc za tohle si může sám. Procpala jsem se mezerou mezi ním a dveřmi. Nebudu na něj brát ohledy jako o na mě.

Když jsem scházela schody, dohnal mě a obmotal kolem mého zápěstí prsty, tím mě donutil se na něj otočit.

,,Opouštíš mě?“ zeptal se mě s bolestí v hlase. Bolelo mě to za něj.

,,Bello, prosím neodcházej, zůstaň semnou.“ Prosil mě. Strhl si mě na jeho hruď a objímal mně. ,,Prosím.“ Zašeptal mi do vlasů. Kdyby to bylo možný tak mu po tváři tečou potoky slz. Jen mi tiše vzlykal do vlasů. Objala jsem ho kolem hrudi a zabořila jsem do ní svůj obličej. Vdechla jsem jeho vůni - věděla jsem, že je to naposledy.

,,Edwarde, nedokážu překonat, ten blok v sobě. Tebe to přestává bavit a já už ti nechci působit bolest. Musím odejít. Sbohem.“ Odtrhla jsem se od něj a nechala ho tam stát. Na konferenčním stolku jsem popadla kreditku a klíče od auta. Rychle jsem se rozeběhla do garáže. Neměla jsem tušení od jakého auta jsou ty klíčky. Zmáčkla jsem tlačítko na dálkovém ovládání a byli od Emmettova jeepu. Zabije mě, ale nemám čas se vracet. Otevřela jsem dveře u řidiče a naskočila do auta.

Rozjela jsem se pryč. Na verandě stál Edward. Viděla jsem jeho bolestný výraz, jen na okamžik se naše pohledy střetly.

Vyjela jsem na silnici vedoucí pryč z města. A tak jsem nechala svůj život za sebou a začala úplně od začátku.

______________________________________________________________________

Všem moc děkuji za Vaše komentáře u předešlého dílu. Hlavně Sandře, moc mě její komentář potěšil. Ještě jednou děkuji moc všem =o) =o*

Předchozí // Další

Shrnutí

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Larmes - 5.část: