Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Larmes - 4.část

03.12.2009 (16:15) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3983×

Rozevřela jsem své oči a snažila se zaostřit. V pokoji nebylo moc světla, venku musí být ještě šero. Vytáhla jsem se do sedu. Opřela jsem si své záda o čelo postele. Cítila jsem své svaly, které bolely. Ani dneska nebyl můj spánek o nic lepší. Zase mě stíhala má minulost, nezbavím se jí ani ve spánku.

Svou rukou jsem zavadila o tu jeho. Nepřekvapilo mě, že je tady Edward. Lehce stiskl mé prsty. Nedokázala mu stisk opětovat, nešlo to. Nedokázala jsem překonat ten blok v sobě. Stála jsem svou dlaň z té jeho a položila jsem si ji na svou hruď. Nechci aby dostal další záminku k tomu aby se mě dotkl.

,,Kolik je hodin?“ zeptala jsem se ochraptile, můj hlas mě nechtěl poslechnout. Zkoušela jsem si odkašlat, ale moc to nepomohlo, stále jsem cítila v hrdle knedlík.

,,Půl pátý ráno.“ Odpověděl mi. Cítila jsem v ústech divnou pachuť, která mi je velice nepříjemná. Dojdu si vyčistit zuby a opláchnout obličej. Odkryla jsem deku a přehodila je přes druhou půlku postele. Zvedla jsem se na nohy. Podívala jsem se na Edwarda, zrovna se nadechoval aby něco řekl. Nemusí říct ani písmenko a já vím na co se chce zeptat.

,,Jdu si vyčistit zuby. To snad ještě můžu ne?!“ sykla jsem jeho směrem. Nemohlajsem si pomoc, stále to ve mně vře. Nečekala jsem na jeho odpověď ani mě nezajímala, nebude mě omezovat. Nemá právo mi říkat co mám dělat, i když je to můj manžel a já bych ho měla respektovat.

Vytvořila jsem ze svých dlaní mističku a nechala do nich natéct vlažnou vodu. Naklonila jsem svůj obličej nad umyvadlo a chrstla na něj vodu. Můj obličej se začal pomalu probouzet. Utřela jsem si obličej do ručníku, aby mi po tváři netekly kapičky vody.

Opřela jsem se o bílé umyvadlo a podívala se do zrcadla. Když jsem uviděla svůj odraz, musela jsem párkrát zamrkat aby si byla naprosto jistá, že jsem to já. Nebyla jsem si vůbec podobná, nepoznala jsem tu trosku, co se vydává za mě. Natáhla jsem prst před sebe a k mému zklamání můj odraz udělal to samé.

Moje oči byly zarudlé a pod nimi se rýsovali tmavé kruhy. Pleť jsem měla nezvykle bledou, spíš nezdravě průhlednou. Rty postupně ztrácely svou krásně rudou barvu. Vlasy jsem měla zplihlé podél hlavy. Vypadala jsem jak feťačka, která má absťák.  Vzpomněla jsem si na odraz na naší svatbě. Byla jsem jako královna. Nádherná, půvabná. Tak strašně jsem klesla za těch pár týdnů, jsem jen chodící mrtvola, bortící se troska.

Musela jsem jít pryč. Měla jsem velké nutkání do toho zrcadla praštit, ale ovládla jsem se. Představila jsem si bolestný obličej Edwarda. Zhluboka jsem se nadechla a vyšla ven z koupelny do pokoje.

Zamířila jsem rovnou k posteli. Posadila jsem se na ní a vložila si obličej do dlaní. Ani jsem si nevšimla jestli je v pokoji Edward. Nepodívala jsem se abych se ujistila, bylo mi to jedno, nezajímá mě to. Může si dělat co chce.

Z úst mi vyšlo povzdychnutí. Nevím jak dál. Stále se to vrací, ta bolest. Bodá mě stále do mého srdce, jako bych si už nevytrpěla dost. Něco studeného mě objalo. Mírně jsem ucukla pod jeho dotekem. Zvedla jsem hlavu a podívala se do jeho zlatých očí prolitých bolestí. Sklopila jsem zrak, bolelo mě dívat se do jeho očí.

Nevím co se stalo, ale náhle se jeho rty dotýkaly těch mých. Jemně objížděl jazykem můj horní ret a poté dolní. Nebylo mi to příjemné, ale ani nepříjemné. Nemám ani tušení co teď cítím. Mým tělem kolovalo tolik pocitů, že jsem je ani nerozeznala.

Jako když mi vypne jsem se odtáhla a vrazila mu facku. Začala jsem zrychleně dýchat a lapat po dechu. Bylo to jako bych vrazila do kamene. Určitě nic necítil, mě štípala ruka bolestí, ale dala se vydržet. Těkala jsem pohledem na jeho tvář a na svou ruku. Co to do mě vjelo? Dřív bych dala nevím co za to aby mě líbal. Bylo to sice předtím než mě zklamal, ale tohle si nezasloužil.

Natáhl dlaň aby mě mohl pohladit po tváři. Automaticky jsem uskočila dozadu a vrazila svými zády do čela postele. Cítila jsem palčivou bolest na zádech, snažila jsem se jí potlačit. Přitáhla jsem si nohy co nejblíže k hrudi.

,,Promiň.“ Šeptla jsem. Byla jsem zmatená svým chováním, takhle se normálně nechovám. Nepoznávám se.

,,Je mi to strašně líto.“ Omlouvala jsem se mu. Uhodila jsem ho. Co to proboha vyvádím?

,,Bells, nic se neděje. Neublížila sis?“ konejšil mě. Neodvážil už se mě jakkoliv dotknout a byla jsem mu za to vděčná. Nejsem si jistá jak bych se zachovala. Už si sebou nejsem vůbec jistá.

,,Edwarde, strašně moc tě prosím. Dej mi čas.“ Prosila jsem ho. Měla jsem na něj neuvěřitelný vztek, ale na druhou stranu jsem ho k smrti strašně milovala. Zoufale jsem si položila hlavu na kolena. Nejdřív ho mlátím a pak se mu omlouvám div se před ním neplazím. Jsem divná.

,,Je to moje vina. Neměl jsem na tebe spěchat. Jsem sobec.“ Omlouval se pro změnu zase on. My jsem, ale dvojka omlouvající se panáků. Ach bože. Povzdychla jsem si a sklopila jsem hlavu do dlaní.

Bloudila jsem svými myšlenkami až mě napadlo, že Jazz by mi mohl pomoc ovládat můj štít. To je ono. Bojoval v boji proti novorozeným, možná by jeho zkušenosti stačili. Na nic jsem nečekala a vydala se za ním. Nevšímala jsem si Edwarda, který seděl postele jak věrný pes a přehlížela jeho otázku kam jdu.

K mému štěstí seděl Jasper na gauči s Emmettem a dívali se na baseballový zápas.

,,Jedu, jedu. Makám, makám.“ Řval nadšeně Emm na televizi. Strašně moc to prožíval, důkazem bylo toho, že si mě nevšiml. Jasper mi kývl na pozdrav, nechtěla jsem je rušit, proto jsem jen na něj mávla.

Posadila jsem se vedle nich na pohovku. Nedechla jsem se a otevřela pusu abych řekla co mám na srdci, ale Emmettův varovný obličej ať mlčím, mě natolik vyděsil, že už ani nevím co jsem chtěla. Nic jiného mi nezbylo a musela jsem se dívat s nimi na zápas, který mě absolutně nebavil. Konečně to skončilo.

,,Idioti ani hrát to neuměj! Já bych jim to ukázal jak se hraje!“ stěžoval si naštvaně Emmett. Tým kterému fandil prohrál na plný čáře a on se pěkně vztekal.

,,To víš, fandíš špatnému týmu nebo nejsi dobrý fanoušek.“ Rejpla jsem si do něj. Upřel na mě zlostný pohled. Litovala jsem toho, že jsem něco řekla. Vmáčkla jsem se do sedačky a chtěla být co nejmenší.

,,Neprovokuj! Já jsem nejvěrnější fanoušek co maj! Jsem jediný kdo jim fandí od samého začátku založení a ještě žiju! A vůbec, nevím proč se s tebou bavím, stále jsem na tebe naštvaný!“ zahřměl do mě Emmett. Pokud jsem chtěla být doteď malinká tak teď si přeju zmizet z povrchu zemského. Bála jsem se ho, ale moje zvědavost byla silnější. Nevím, proč je na mě naštvaný nic jsem mu neudělala.

,,Proč?“ uniklo mi potichu z úst. Bodlo mě to u srdce.

,,Vzít si život koho by to napadlo!“ začal mi vyčítat Emmett.

,,Emmette!“ křičel na něj výhružně Edward z patra.

,,Na nikoho bereš ohledy, víš jak to všechny zasáhlo? Edward je z toho na dně!“ Emmett mě nešetřil. Házel po mě výčitky pěkně od plic. Bodalo mě to do srdce, každé další slovo mě uhodilo pořádně do srdce. Po tváři mi tekly slzy bolesti.

,,Emmette, tak dost.“ Řval na něj Edward, který už stál na schodech a mířil si to k němu.

,,Nech mě domluvit.“ Odpověděl mu ostře Emmett. Nikdy jsem ho takhle neviděla, vždycky byl v pohodě. A všechno je zase kvůli mně.

,,Jsi sobec Bello! Vůbec se nezajímáš o nás, jak nás to bolí. Je ti to jedno!“ S výčitkami ještě nekončil, to bude trvat ještě hodně dlouho. A taky by trvalo, kdyby se před něj nepostavil Edward a nevrčel na něj. Jasper se postavil vedle Edwarda a odvedli spolu Emmetta do jeho pokoje.

Zůstala jsem tam sama. Všechno zkazím. Kvůli mně se všichni hádají, rozpadá se jim rodina, která vždy stála po svém boku a prosazovala dohromady své názory. Teď už je to jinak, já jsem ten problém co mají.

Schoulila jsem se do klubíčka a kolena si přitáhla pod bradu. Nemohla jsem zadržet vzlyky, tak jsem se jim poddala.

,,Ššš, je mi to líto. On to tak nemyslel.“ Konejšil mě Edward. Chytl mě za ruku a políbil na rameno. Já že jsem sobec?! To není pravda, to oni za to můžou, ať se nesnaží házet vinu na mě. V krvi se mi nahromadila odvaha. Na nic jsem nečekala, rychle jsem vstala a běžela k Emmettově pokoji rychle, než mě ta odvaha opustí tak rychle jak přišla.

Přede dveřmi jsem se nadechla. Naštěstí odvaha nevyprchala. Bez zaklepání jsem rozrazila dveře.

,,Já že jsem sobec?!“ zeptala jsem se ho vážně. Měla jsem radost, moje odvaha stále nevyprchala ani když už jsem tady. Emmett vypadal zaskočeně. Ihned si oblékl tričko, které se válelo na zemi.

,,Ptali jste se mě jestli si chci to dítě nechat?! Neptali, prostě jste to udělali ať jsem to chtěla, nechtěla! Takže mi laskavě nevyčítej, že jsem sobec.“ Můj hlas nabíral na hlasitosti, teď už jsem začala křičet. Emmett stál přede mnou, neschopen slova. Nadechla jsem se, jsem odhodlaná pokračovat, ještě jsem mu neřekla ani polovinu toho co mám na srdci.

,,Kde jste byli, když jsem Vás potřebovala?! Všichni jste náhle potřebovali na lov?! Ne! Vy jste moc dobře věděli co se stane! A ani Vám za to nestojím aby jste se mě zeptali co chci? Takže mi nic nevyčítej a nedávej to za vinu mě! Všechno je to Vaše vina! Jen Rose se snažila něco dělat. To vy jste sobci, myslíte si že Vaše rozhodnutí je správné? Ne vždy to mu tak je. Jde o to naslouchat. Měli jste pravdu vy nejste lidi, ty nevíš co teď prožívám a ani to nikdy vědět nebudeš!“ tak a je to všechno.

Slzy mi zase začaly téct, ale to nevadilo řekla jsem všechno co jsem chtěla i to, co jsem nechtěla. Emmett tam stále stál a nebyl schopen slova, dobře mu tak. Nemá si začínat. Vzala jsem za kliku a prásknutím jsem zavřela dveře.

Opřela jsem se o stěnu a sjela o ní dolů na zem. Zahlídla jsem u stěny Edwarda, zaskočeného stejně jako Emmetta. Měl na tváři bolestný výraz, bolelo mě to i za něj. Všechno co jsem měla na srdci jsem Emmetovi řekla, tak proč se mi neulevilo? Spíš to bolí čím dál tím více. Jsem to, ale smolař. Nic se mi nedaří. Ta bolest prostě nikdy neodejde?

Předchozí // Další

Shrnutí

_____________________________________________________________________________

_____________________________________________________________________________

Ahoj, všem děkuji za podporu a komentáře. Děkuji všem co tuhle povídku čtou a líbí se jim. Budu se moc snažit aby další díl byl co nejdříve.

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Larmes - 4.část: