Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Larmes - 3.část

26.11.2009 (07:30) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4173×

Podepřela jsem se rukama a vytáhla se nahoru, abych se mohla opřít o čelo postele, na které ležím. Položila jsem svou hlavu na bílou zeď nad postelí a zavřela oči. Nechtěla jsem nad ničím přemýšlet, chtěla jsem být sama, ale nedokážu utéct před svými myšlenkami, které mě stále dohánějí a spalují bolestí. Nedokážu vypnout svou mysl, i když bych si to teď přála ze všeho nejvíce.

Až teď mi došlo, že by tu měl někdo být, když chytal za kliku od dveří. Předpokládám, že to byl Edward, ale nešel sem, asi si odskočil nebo si šel něco zařídit. Zavřela jsem znovu oči a snažila se rozpoznat zvuky kolem sebe. Nic jsem neslyšela přes skleněná okna, ani v domě, přesto tu jistě někdo byl. Nenechají mě o samotě, nenechali mě ani před tím a už vůbec ne, co jsem se podřezala.

Otevřely se dveře, otevřela jsem své oči, abych se ujistila, kdo tam stojí. Byl to Edward, držel v rukou tác plný jídla. Když jsem ho spatřila, ovládl mě zase vztek. Díval se na mě svými pronikavýma očima a na tváři se mu usadil úsměv. On se na mě směje, když já trpím bolestí kvůli němu. Vztek nabral na intenzitě a uvnitř mě to vřelo.

„Nemám hlad,‘‘ štěkla jsem po něm, až jsem se lekla svého hlasu. Nebyl ani trošku příjemný. Vím, že se k němu chovám strašně, ale nemůžu si pomoc.

„Měla by si něco sníst,“ řekl opatrně.

Přešel k posteli, na které jsem seděla. Posadil se k mým nohám a položil tác mezi nás. Sklouzla jsem pohledem na tác, kde bylo od všeho trochu. Od vajíček se slaninou až k palačinkám s marmeládou. Ale jak jsem řekla, neměla jsem hlad.

„Bereš to jako první část, jak mě obměkčit, a pak dokopat k psychologovi?“ sykla jsem na něho. Zvedla jsem hlavu do jídla, abych mu viděla do očí. Díval se na mě s překvapením, asi to ode mě nečekal. Myslel jsi, že o tom nevím.

„Možná, že by ti to pomohlo. Mohla bys to aspoň zkusit,“ řekl opatrně. Znechuceně jsem si odfrkla, co bych mu asi tak říkala? Dotkl se prsty mé dlaně a přejížděl po jejím hřbetě. Vysmekla jsem se.

„Co bych mu asi řekla? Že jsem byla těhotná s upírem, který pak naše dítě zabil?“ Můj hlas začal nabírat na intenzitě. „Že jsem z toho tak na dně, že jsem se kvůli tomu pokusila o sebevraždu?“ Teď už jsem na něj křičela. Sklonila jsem hlavu, nechtěla jsem mu vidět do očí, dokážu si představit, co mu tím způsobují, ale já nedokážu přestat, jde to ze mě samo.

„Edwarde," oslovila jsem ho. Sebevíc jsem se snažila o přívětivý tón, ale moc mi to něšlo přes rty. „Hned by mě poslal na psychiatrii. Pokud se mě chceš zbavit, řekni mi to na rovinu a já odejdu.“ Sebrala jsem všechnu odvahu a zvedla oči od svých rukou. Dívala jsem se do jeho pohledu zalitý bolestí.

„Bells, to ne. Nechci abys odešla. Miluji tě,“ řekl. Ta slova mě zahřála u srdce, ale ne na tolik, abych mu slíbila, že nikdy neodejdu. Tohle jsem mu slíbit nemohla a ani nechtěla.

„Měla by si něco sníst,“ řekl nekompromisně. Vzal do rukou příbor a začal krájet palačinku. Nabral jí na vidličku a mířil jí k mým ústům. Když viděl, že o to nemám zájem, začal to mě prosit.

„Prosím, Bells, udělej to kvůli mně´,“ prosil mě a udělal ten pohled, co mě vždycky přesvědčí a já mu podlehnu. Jen jsem si povzdechla a nechala si do úst vložil vidličku s palačinkou. Kousala jsem kus palačinky, byla opravdu vynikající. Esme se lepší a lepší, musím jí pochválit.

„Prosím, řekni Esme, že je to vynikající. Lepší se. Jestli to tak půjde dál, může si klidně otevřít podnik,“ pochválila jsem jídlo. Myslím si, že by Esme podnik s jídlem slušně vydělával a já bych byla její stálou zákaznicí.

„Tyhle vařil Emmett, ale vyřídím mu to.“ Usmál se na mě.

Trochu jsem se začervenala, vychvaluji tady Esme a on to přitom vařil Emmett. Edward ukrojil další kousek, chytla jsem vidličku do svých rukou, nechci aby mě krmil. Nechci, aby se ke mně choval jako k pětiletému dítěti. Bodlo mě u srdce, budu muset dávat pozor nad čím přemýšlím.

„Zvládnu to sama.“ Nesouhlasně se na mě díval. „Mohla bych být, prosím, o samotě?“ zeptala jsem se ho. Nechtěla jsem mu způsobit bolest, ale nemohla jsem tu být sním. Bylo mi tu sním příjemně, ale zároveň i nepříjemně.

„Bells, já - “ začal o tom pochybovat Edward. Asi si myslí, že bych si znovu ublížila, ale to jsem neměla v plánu. Vím, že se mi to nepovede. Ne, dokud jsem tady.

„Jestli tě to uklidní, zavolej mi sem Rose nebo Emmetta. Pokud se jim bude chtít. Nechci, aby mě brali jako povinnost,“ řekla jsem, opět hledící se na své ruce.

„Nikdo tě tu nebere jako povinnost,“ źašeptal Edward zlomeně.

„Ale jako chudinku, která si sáhla na život. Kvůli které musíte odstranit všechny ostré předměty, aby si neublížila.“ Vím to, všechny vázy zmizely z místnosti. Velké zrcadlo, které viselo na stěně. Mrkla jsem, a tím se mi vylily slzy ven na tváře a stékaly dolů k bradě. Dotkl se mé tváře svými prsty a jedním pohybem je setřel.

„Měl bys jít,“ šeptla jsem. Ani se nehnul, cítila jsem na tváři jeho pohled. Vzhlédla jsem a zachytila jsem jeho pohled. Váhal jestli má odejít, tak jsem jen přikývla na souhlas. Povzdychl si, naklonil se ke mně a políbil mě do vlasů. Měla jsem tendenci ucuknout, ale sevřela jsem oční víčka pevně k sobě, zatnula čelist a dlaně do pěstí a přinutila se sedět bez hnutí.

Zvedl se z postele a mířil ke dveřím, otevřel je a věnoval mi poslední pohled než je zavřel. Zůstala jsem sedět a dál zírala na dveře. Mezi rty mi uniklo úlevné oddychnutí. Uvolnila jsem své tělo a nechala ho padnout na postel. Na dveře někdo lehce zaklepal. Otevřel dveře a strčil hlavu mezi ně a futra.

„Můžu?“ zeptala se mě opatrně Rose. Všichni na mě mluví strašně opatrně a s respektem. Bylo to první pozitivní věc za těch pár týdnů. Budu to mít lehčí, až budu odcházet. Věděla jsem, že nesmím plánovat nic určitého, aby mě Alice neviděla.

„Jasně,“ odpověděla jsem jí po chvilce.

Nejistě přešla ode dveří až k mé posteli. Posadila se na kraj u mých nohou. Možná je tu možnost, jak odejít aniž by měla Alice vizi. Aro mluvil o možném štítu, co v sobě mám. Co když bych se ho naučila ovládat, Alice by mě nemusela vidět. Nemusí to fungovat, ale za pokus nic nedám. Budu muset najít někoho, kdo by mi pomohl, aniž by o něčem věděl. Bude to obtížný boj, ale já jsem si jistá, že vyhraju. Musím.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptala se mě Rose a tím mě vyrušila z mého snění. Musím si rychle něco vymyslet.

„O škole,“ plácla jsem první věc, co mě napadla. Nebyl by to špatný nápad, utekla bych na Dartmouth. Budu se držet toho, co jsme kdysi plánovali. S tím rozdílem, že oni už v mém plánování nehrají žádnou roli.

„Chtěla by jsi s námi na vysokou?“ zeptala se mě se zájmem Rose. Nevím proč, ale připadalo mi jako bych jí tím udělala radost.

„Já... ani nevím,“ odpověděla jsem jí napůl lží. Chci jít na vysokou, ale nemám v plánu jít s nimi. Budu si muset se svým plánem pospíšit. Škola začíná v září. Mám na to necelý měsíc, abych našla nějaký způsob odtud zdrhnout.

„Bylo by fajn, kdyby si začala zase normálně žít. Třeba by ti to pomohlo,“ řekla nadšeně Rose. Už zase na mě něco zkouší? Dohodla se s Edwardem? Je to další část jejich „terapie“?

„Dohodla si se na mě s Edwardem?“ vyjela jsem po Rosalii ostře. Tak to byla pod pásovka.

„Bells, tak to není. Třeba - “ začala s vysvětlováním. Dotkla se mé nohy, ale já jsem ucukla pod jejím dotykem.

„Tak tohle bych od tebe nečekala!“ Nenechala jsem jí doříct ani slovo. Vyčetla jsem jí to. Další rána, dokonce i ona mě zradila. Byla jsem zase sama.

„Ne, Bells -“ snažila se mě zarazit, ale nechtěla jsem slyšet ani slovo. Tohle je na mě už moc. Chci, abych se už probudila. Kdybych to tehdy věděla, nikdy, nikdy bych nejela do Forks. Odjela bych s Reneé a s Philem na Floridu. Byla bych spokojená a nemusela tohle řešit!

„Nech mě prosím o samotě,“ prosila jsem jí. Hodně jsem se přemáhala, abych zachovala klidný hlas. Nadechovala se, aby něco řekla, ale stihla jsem jí zarazit dřív něž vypustila jedinou hlásku.

„Jdi pryč.“ Vybídla jsem jí trochu ostřeji, než bylo nutné, ale mělo to účinek. Smutně se zvedla a odešla pryč z pokoje. Tak, teď jsem úplně sama. Všichni se proti mně spikli. Odejdu a to co nejdřív. Tohle mě úplně přesvědčilo. Teď jsem si stoprocentně jistá, nemám žádný pochybnosti. Je to správná věc. Odejdu.

Na sobě mám oblečení, které se mi lepí nepříjemně na kůži. Půjdu se osprchovat. Zahrabala jsem ve skříni, která stojí podél stěny v pokoji a je v ní moje oblečení. Po dlouhé hledání, jsem našla něco normálního. Alice mi ji vybavila, ale mě se povedlo prosadit nějaké své oblečení.

Tiše jsem vklouzla do koupelny, pro lidi. Vím, že o mě všichni ví, kde jsem. Nemůžu v tomhle domě mít luxus jako je soukromí. To prostě nejde a to je taky jeden důvod, proč odjedu pryč.

Po osprchování jsem se osušila, oblékla, vysušila vlasy a vyšla ven. Chtěla jsem tam zůstat déle, ale už to nešlo zdržovat. Ještě, když na mě Emmett třikrát klepal, jestli jsem v pořádku.

Otevřela jsem dveře s mírným zaskřípáním a vešla dovnitř. Na křesle vedle postele seděl Edward. Měl výraz jako by ho právě mučily.

„Ty chceš odejít?“ zeptal se s velkou bolestí v hlase, který se mu několikrát zlomil. Nadávala jsem si, měla jsem přepokládat Alicinu vizi. Alice mu to řekla, jen co mohla. Nebudu mu lhát, stejně to ví. Nedokázala jsem se mu dívat do očí, a protože jsem srab, otočila jsem se k velkému oknu a zadívala se do dálky.

„Ano,“ zašeptala jsem. Nezpustila jsem oči z lesa, který se rozprostíral za velkými okny.

„Proč?“ zeptal se mě naléhavě. Vyskočil z křesla a přešel ke mně. Objal mě kolem pasu a dal svůj obličej do mých vlasů.

„Tady mi to miminko všechno připomíná,“ źačala jsem vysvětlovat. Cítila jsem ránu na mé hrudi, jak se prohlubuje víc a víc. Vzala jsem jeho ruce a sundala je ze sebe. Vymanila jsem se z jeho objetí a šla od něho dál.

„Můžeme se přestěhovat,“ zašeptal sklíčeně.

Vím, jakou mu to způsobuje bolest. A to mě ničí, nemůžu ho vidět takhle. Bolí mě to za něj, takže cítím dvojnásobnou bolest. Vím, že by mi přestěhování nepomohlo. Nejde o místo, které mi způsobuje mojí bolest, jako spíš s kým tu jsem.

„Nepomohlo by to,“ zašeptala jsem. Nebylo mi to příjemný se o tom bavit, je to moje osobní věc, co chci dělat a co udělám. Nemají mi do toho co mluvit, už to není moje rodina. Já k ním nepatřím, zklamali mě. Nemůžu už s nimi být.

Předchozí // Další

Shrnutí

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Larmes - 3.část: