Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » La Push a její tajnosti 7. kapitola

23.08.2012 (13:30) • mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1490×

Pohled Jacoba

Po ranním rozhovoru s Mon jsem vážně vypěnil, vzteky jsem porazil dokonce i strom a museli mě asi dvě hoďky uklidňovat. Nevím, co to se mnou je, ale doopravdy se v sobě začínám nevyznávat. Ach jo, byl jsem na hlídce asi půl dne, nechtělo se mi domů. Co bych tam dělal, když jsem to totálně podělal a nejspíš jsem jí zlomil ruku. Vtom se mi v hlavě ozval Seth.

„Hele, Jaku, to bude dobrý, ona se s tím srovná, nejspíš ji jen bolí to, že jsme z ní udělali totálního blázna. A tu ruku jsi jí určitě nezlomil, jen bude mít asi velkou modřinu,“ řekl mi a věnoval se dál svému perimetru.

Ale já si myslel své, možná jsme udělali blbost, že jsme jí naše tajemství neřekli. Když si to Seth přečetl, tak si jen odfrkl a zavrtěl hlavou, protože jsme se zrovna míjeli. Po hlídce jsem se šel podívat na Mon. Seděla na terase a vypadala zadumaně, určitě přemýšlela o tom, co viděla. Potom jsem šel domů a přemýšlel. Po hodině jsem se odhodlal a zavolal k ní. Na první zazvonění mi to zvedla její mamka.

„Prosím?“ pověděla do sluchátka.

„Dobrý den, paní Whiteová, tady Jacob. Je Mon doma?“ zeptal jsem se a hned mi rázně odpověděla.

„Ano, je, Jaku, ale ven nemůže, má zaracha.“

„To já vím, madam, ale chtěl bych s ní mluvit, jestli mohu,“ řekl jsem a ona něco zamrmlala a pak jsem slyšel, jak na ni zavolala. Během chvíle se ozvala u telefonu Mon.

„Prosím, tady Monica, kdo tam?“ zeptala se.

„Ahoj, Mon, tady Jacob,“ řekl jsem opatrně a pokračoval, „potřeboval jsem s tebou mluvit, chci se ti omluvit za to ráno. Moc mě to mrzí,“ řekl jsem jí do sluchátka.

„Nazdar Jacobe, nemám zájem se s tebou bavit a ani s nikým z naší party, se všema jsem skončila, je ti to jasný?! A abych nezapomněla, díky za omluvu, přijímám ji, ale nechci vás už nikdy vidět. Děláte ze mě blázna, a to nemám zapotřebí, najdu si jiný kámoše. Ahoj a pozdravuj naposledy ostatní,“ řekla a práskla sluchátkem. Začal mnou cloumat vztek a i lítost z toho, že nás zavrhla. Vyběhl jsem z baráku a ve skoku se přeměnil a naléhavě jsem zavyl. Museli mě nejspíš slyšet i ve Forks a Cullenovi. Vyrazil jsem na naše místo uprostřed lesa. Jak jsem předpokládal, všichni už tam čekali a hlavou mi lítalo:

„Co se děje, co se stalo, proč jsi takhle naléhavě zavyl?“ Přehrál jsem jim celý můj rozhovor s Mon a jak jsem čekal, tak všichni naráz smutkem a ztrátou naší nejlepší kamarádky bolestně zavyli. Po hodině jsme se rozešli, já šel k hranicím. Jak jsem čekal, Cullenovi nás slyšeli a čekali tam. Musel jsem udělat velké rozhodnutí. Hned se ptali, co se děje. Přehrál jsem to v mysli a Edward jen kývl a vše začal vysvětlovat.

„Mon je zavrhla. Všichni jsou zklamaní a on po nás chce, abychom aspoň ve škole na ni dávali bacha, když už je nechce ani vidět a ve Forks ji hlídat nemůže, je to naše teritorium.“

Chvíli mluvili mezi sebou a pak jen se ozval Emmett:

„Neboj se, ohlídáme ji, je to naše kamarádka a nic se jí nestane, neboj.“

Teď jsem byl vážně fakt odvařenej z toho, že ji budou hlídat.

Pohled Mon

Byla jsem doma na terase a přemýšlela jsem a celou dobu jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. Pokoušela jsem si toho nevšímat, ale nešlo to. Zašla jsem do pokoje a ponořila jsem se do úkolů. Zaslechla jsem, že se mamka dole s někým baví po telefonu, za chvíli na mě zavolala, že mám telefon. Sešla jsem dolů, vzala telefon a řekla:

„Prosím, tady Monica, kdo tam?“

„Ahoj, Mon, tady Jacob,“ řekl opatrně a pokračoval, „potřeboval jsem s tebou mluvit, chci se ti omluvit za to ráno. Moc mě to mrzí,“ řekl do sluchátka.

„Nazdar, Jacobe, nemám zájem se s tebou bavit a ani s nikým z naší party, se všema jsem skončila, je ti to jasný?! A abych nezapomněla, díky za omluvu, přijímám ji, ale nechci vás už nikdy vidět. Děláte ze mě blázna, a to nemám zapotřebí, najdu si jiný kámoše. Ahoj a pozdravuj naposledy ostatní,“ řekla jsem a práskla sluchátkem. Ještě chvíli jsem koukala na sluchátko a pak se naplno rozbrečela a utekla do pokoje a zamkla se za sebou. Moje tělo se pralo samo se sebou. Jedna část mě by nejradši ihned běžela zrušit to, co právě řekla, a druhá část tvrdí, že si mám stát za rozhodnutím. Jak těžké. Musím si pročistit hlavu, a proto jsem šla na terasu a vzápětí, co jsem vylezla, se ozvalo zoufalí vlčí vytí. Po půl hodině se ozvalo asi dalších sedm bolestných zavytí. Hned jsem věděla, že jsou to ti vlci, co jsem viděla. Koukala jsem do dálky a říkala si, že mi jednou všichni uvěří. Pak jsem šla spát. Ráno jsem se probudila s napuchlýma očima. Šla jsem se umýt, provést ranní hygienu a obléct se a pak jsem vyrazila do školy. Dorazila jsem brzo, ani Cullenovy jsem neviděla, ale zrak se mi zastavil na neznámém autě, ze kterého vzápětí vystoupil kluk. Nádherný, dech beroucí kluk, co se hrozně moc podobal Cullenovým.

Že by nějaký příbuzný? myslela jsem si. Na parkovišti jsme zatím byli jen my dva, a tak jeho zrak spočinul na mém náklaďáčku. V tu chvíli jsem se hrozně styděla, protože on měl jedno z nejluxusnějších aut. Bylo to Lamborghini, ale nevím které, nevyznám se v tom. Ten kluk se na mě usmál a šel ke mně. Znejistěla jsem, co kdyby to byl nějaký… Nevím, třeba vrah a já jsem tu sama a můj náklaďáček má co dělat, aby vůbec nastartoval, a ještě k tomu jsem stále měla napuchlé oči. No paráda. Vylezla jsem z auta a chtěla jsem se vydat do školy, ale ten kluk mě chytil za ruku. Byl tak strašně studený, až jsem se lekla a otočila jsem se na něj.

„Ahoj, jsem Alec Wolltmann, nechtěl jsem tě vyděsit,“ řekl a vypadal docela mile, až na ten outfit – byl celý v černém, asi emák.

„A-Ahoj, jsem Monica Whiteová,“ odpověděla jsem.

„Těší mě, Monico, jsem nový a potřeboval bych průvodce, a jelikož jsi jediná, koho tu zatím znám, nemohla bys mě provést po škole?“ zeptal se mě.

„No, já nevím, já asi nejsem zrovna nejlepší na provázení nováčků,“ řekla jsem a on hned měl odpověď.

„Prosím, chci, abys mě tu provedla ty,“ zaprosil a udělal psí oči, kterým nešlo odolat.

„No dobře, provedu tě, ale pak neříkej, že jsi zabloudil,“ zasmála jsme se a on se přidal. Ještě než někdo přijel jsem ho vzala do školy a provedla ho, ukázala jsem mu všechny učebny a povídali jsme si. Zjistila jsem, že je z Evropy, a to přímo z Itálie, z nějaké Volterry. Slíbil mi, že mě tam možná někdy vezme. Ale řekl jednu větu, co jsem nepochopila. Když jsem řekla, že jsem z La Push, tak prohlásil:

„Tak to se nedivím, že jsou z tebe cítit ti psi.“ Přešla jsem to. Pak jsme potkali Emmetta a ten se v přítomnosti Aleca

choval dost, ale fakt dost divně.

Pohled Emmetta

Už od rána jsem byl takový nevrlý a tušil jsem, že se něco stane a moje tušení se potvrdilo. Když jsme dojeli ke škole, byla tam jen dvě auta, a to Monino a ještě jedno. Jakmile jsme vylezli, tak jsme zpozorněli. Cítili jsme pach známého upíra, ale nemohli jsme si vzpomenout, kde jsme ho cítili naposledy, neuměli jsme ho přiřadit k danému upírovi. Rozhlíželi jsme se kolem, ale Mon jsme nikde neviděli.

„Lidi, nikde ji nevidím. To znamená, že musí být někde s tím upírem. Může být nebezpečný, musíme ji rychle najít, jinak nás hafíci roztrhají.“ Rozdělili jsme se, ale nemohli jsme je nikde najít. Až když byli studenti všude kolem nás, tak jsem ji našel a vedle ní nešel nikdo jiný než Alec Volturi. Sám člen královské gardy. Co tady asi chce a proč je zrovna s ní? Šel jsem k nim a Mon nás představila.

„Ahoj, Emme, tohle je Alec Wolltmann. Ten nový student,“ řekla a já zaskřípal zuby.

„Takže Alec Wolltmann, jo? Zajímavé, Alecu, ale já tě rád nepoznávám. Nazdar,“ řekl jsem s nechutí, potichu jsem zavrčel tak, aby to Mon neslyšela, a v hlavě jsem rychle volal SOS. Sešel jsem se se všema a koukl na ně a všichni už věděli, kdo je náš neznámý upír – Alice jim to řekla.

„Tak co budeme dělat a hlavní otázka je, co tady vůbec chce?“ řekl jsem nahlas.

„To nevím, možná ho poslali, aby zjistil, co všechno Mon ví o nás o upírech,“ řekl Edward a my hned věděli, že je to možné. Po škole jsme se zdržovali na parkovišti, dokud nepřišla Mon i s Alecem. Pak Mon odjela a my tam zůstali jen s ním.

„Nazdar, Alecu! Úchvatné příjmení. Kdo ho vymýšlel a co tu chceš?“ zeptal jsem se na rovinu.

„Taky vás rád vidím a co tady dělám, to není vaše věc. Mám tu holt nějaké poslání, které není pro vás,“ řekl s úšklebkem. Měl jsem co dělat, abych mu nenatáhl.

„Dobrá, ale od Mon se drž dál. Jestli se jí něco stane, tak tě na místě zabijeme. Je ti to jasný?“ řekl výhružným hlasem Edward.

„Ale, ale, co to vidím? Vám záleží na té lidské holce??? Copak je na ní tak zajímavého, co? To se jí budu muset podívat na zoubek, křehulince jedné,“ prohlásil, a to už jsem se neudržel a jednu jsem mu natáhl a už jsme se rvali jak koně. Naši mě museli od něj odtrhnout, abych ho nezabil.

Autor: mokasina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek La Push a její tajnosti 7. kapitola: