Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » L'immortale 19. kapitola

09.09.2011 (14:45) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 4455×

„Jak ahoj? Půjdu s tebou…“ Rozhodl bez ní, aniž by jí dal jakkoliv na výběr. Kate se po něm nechápavě podívala, a on si ji s úsměvem přitáhl do náruče. „Přece tě teď nenechám samotnou, když… Chci říct, před ‚kdo ví čím‘.“ Jakmile ještě naprosto překvapená zamrkala, odhalil svoje bílé zuby v dalším hlubokém a krásném úsměvu.

„Tak… fajn,“ zabrblala Kate. „Ale řídím já,“ vyhrkla ještě v rychlosti, chňapla klíčky svého miláčka z háčku u dveří, zabouchla a společně s tím havraním svůdníkem se řítila na pomoc svojí nejlepší a jediné kamarádce Belle. Vlastně spíš její reinkarnované sestřičce Amabell.

Kate se řítila po silnici jako nezadržitelný blesk, aniž by brala jakékoliv ohledy na dopravní předpisy nebo radary. Když to bude nutné, klidně odevzdá i ten padělaný řidičák, hlavně že se dostane v čas k Belle.

Horlivě přemýšlela nad tím, jaké škody stihla Tanya svojí horkokrevnou a nezvladatelnou náturou napáchat, a proč je vůbec pořád tak posedlá Edwardem? Nešlo jí to chvíli na rozum, ale pokud ho skutečně hluboce miluje, nějaké to ospravedlnění by se možná najít dalo. Možná, ale to by v tom nesměla být zapletená i Bella. Jakmile se jednalo o tuhle hnědovlasou dívku, neznala Kate vlastní rodinu, a to hlavně proto, že za svoji jedinou opravdovou sestru považovala právě Isabell.

Ruce na volantu se jí začaly vyděšeně klepat, i když vlastně neměla proč mít strach. Alice a její rodina přiběhly Edwardovi na pomoc a on Bellu jistě ubránil… ale jak z toho teď ven? Kdo ví, jak udržel tu zvědavou Bellu z dosahu jeho rvačky s Tanyou? Co když se dostala příliš blízko, a teď je zraněná a krvácí? To by bylo strašné, zvláště pokud je tam i Jasper.

Kate se hlavou prolínaly nejhrůznější scénáře, jaké si snad jen dokázala představit, a doufala, že všechny tyhle její vize zůstanou jen pouhými nenaplněnými představami.

„Všechno v pohodě?“ zeptal se zamyšleně Deim. Kate po něm hodila jen jeden nabroušený pohled a pak si bezděčně povzdechla…

„Ne, nic není v pohodě…“

„Co se děje?“ vypadlo z něj nedočkavě. Už tam seděl dost dlouho a jistě hořel nedočkavostí dozvědět se, kam jej to vlastně odváží. Dlužila mu alespoň tohle, když jede s ní…

„Abys byl v obraze, brzy se uvidíme s Tanyou, ale žádné přátelské nebo rodinné setkání to rozhodně ani náhodou nebude… Budu ji muset zastavit,“ zavrčela nešťastně. „Moje moc,“ vyhrkla a loupla po něm očima, „pořád funguje jak má, že jo? Jenom na tebe ne, je to tak?“ Souhlasně jí to odkýval a celé čelo se mu hluboce zvrásnilo, jak se snažil horečně přemýšlet.

„Prosím,“ kuňka Kate. „Pokud nevíš, na kterou stranu se přidat, nezasahuj, ano?“ zašeptala tiše a očima raději hltala cestu před sebou. Musela být velice opatrná, protože v tomhle úseku v horách často přebíhala přes silnici lesní zvěř, a ona si nemohla dovolit zlikvidovat auto. Netušila, jestli ho nebude potřebovat, aby odvezla nic netušící Bellu do nemocnice, a navíc taky nechtěla vysvětlovat, jak se trosky vraku jejího bývalého auta ocitly v horách, a uvnitř nikdo nezemřel…

„Vím, ke komu se přidám,“ pronesl nonšalantně, ale Kate při tom jednoduchém prohlášení cuklo víčko. A pak že upíři netrpí lidskými slabostmi, hloupost! „A ohledně tvého daru musím říct, ano. Funguje stále stejně, jen na mě ne,“ pověděl sladce, natáhl se ke Kate a jemně ji políbil na tvář. A ta momentálně děkovala tomu, že je upír, jinak by je jisto jistě ohlušilo její rozdivočené srdce… Jenomže Deim se hned tak neodtáhl, naopak se jeho plné rty přesunuly k jejímu oušku.

„Kate, to víš, že jsem s tebou, kdyby sis toho třeba ještě nestihla všimnout,“ vylezlo z něj jako smyslné zapředení a i přesto, že měla napilno, zaplavila její nemrtvé tělo žhavá touha, za kterou si v duchu patřičně nadávala. No, nešlo s tím ale nic dělat… tohle byla přirozená reakce na to jeho zatraceně fajnové svádění. Byl opravdový mistr. A když se konečně z jejího dosahu vzdálil, Kate si tichounce oddechla a dokázala se alespoň částečně uklidnit. Deimovi se ale na obličeji skvěl až příliš spokojený úsměv.

„Záleží ti na Tanye?“ zeptal se po delší chvíli z ničeho nic. Kate se po něm překvapeně podívala.

„Nechci, aby zemřela, protože by se to dotklo celé naší rodiny, ale je tam někdo, koho chce moje šílená sestra zabít, a na kom mi záleží víc jak na ní…“ vychrlila v rychlosti, a chvíli pozorovala ubíhající stromy podél cesty.

„Muž?“ zavrčel v otázce Deim a oči se mu z ničeho nic zúžily do pouhých temných štěrbinek. Bylo to zvláštní, když se jejich role prohodily, a tentokrát to nebyla ona, kdo na někoho žárlil, ale on. Navíc na někoho, kdo neexistoval… Kate se spokojeně usmála.

„Ne, je to dívka. Chodí se mnou do školy, vlastně s námi. I s Tanyou a Irinou. Jenomže před pár dny se Bella, tak se totiž jmenuje, dala dohromady s jedním upírem…“ Ze sedačky spolujezdce se ozvalo šokované nadechnutí, ale Kate to jen přešla, a pokračovala. „S Edwardem, který to občas, tedy spíš v nepravidelných intervalech, táhl právě s Tanyou - no ona ho prý bezmezně miluje a blázní z toho, že neví, s kým teď je… respektive, že není s ní,“ vyprávěla sice docela v klidu, ale uvnitř byla Kate jak na jehlách z toho, že tam ještě není. Alici už zbytečně nevolala, stejně by se tím nic nevyřešilo… „Teda teď už to bohužel ví,“ vylezlo z ní zničeně, „a chystá se ji zabít… A já to nemůžu dopustit, chápeš, ona je jako…“ Raději rychle sklapla pusu, aby neprozradila příliš, ale Deimově pozornosti už neušla.

„Jako co, nebo kdo?“ Pozvedl zvědavě obočí.

„Nikdo - vlastně někdo, koho jsem kdysi dávno znala,“ pověděla polopravdou Kate.

„A ona ví, že ten muž, s kterým zřejmě chodí, je upír?“ otázal se zaujatě.

„Ne,“ hlesla posmutněle. „Ale mám takovou neblahou předtuchu, že se to brzy dozví…“ K jejímu štěstí se Deim už víc na Bellu nevyptával.

Šipka na tachometru neustále kolísala podle nerovnosti silnice, a Kate si bezděky uvědomila, že tuhle cestu zná. Cullenovic chata už není daleko, a měla takový dojem, že je blízko toho, aby se jí hrůzou orosilo čelo…

„Chceš, abych se o ni postaral já?“ vypadlo z něj po dlouhé době ticha. „Nezabiju ji, jen jí přikážu, aby se už nikdy k Belle nepřiblížila…“ pověděl tak ledabyle, jako by mu to bylo skutečně jedno, ale ona věděla, že to tak není. Kdyby ano, nikdy by se tak ochotně nenabídl… Do bitev se nikdo rád nehrnul, a do dělání si nových nepřátel určitě taky. Kate to opravdu ocenila.

Na kratičký okamžik se jí vybavil jeho obličej, když ji pozoroval skrz její prosklené dveře balkonu, a vše, co se během těch pár hodin mezi nimi událo. Nedoufala v to…

„Jo,“ zašeptala více méně děkovně, natáhla k jeho ruce jednu svoji a jemně ji stiskla. „Byla bych ti nesmírně vděčná, kdybys to mohl zařídit tak, že to Tanya přežije, a stejně tak ti dva. Edward a Bella.“

„Takže i Edward?“ Na jejich spojené ruce opatrně položil svoji druhou a pohladil hřbet té drobné, která byla nahoře.

„Ano, chtěla bych, aby už měli konečně klid a nemuseli se neustále schovávat…“

„Rozkaz, ale nebude to zadarmo,“ dodal s jemným smyslným nádechem a Kate se po něm pobouřeně podívala, ale jeho černý pohled ji okamžitě ubezpečil a následně i napověděl, co ji to ve skutečnosti bude stát, a ona tuhle cenu vlastně s radostí zaplatí. Koutky se jí trhly vzhůru, pak se ale opět podívala na cestu, a dál už Deimovi nevěnovala pozornost.

*

Bella se pokoušela pochytit jakýkoliv nádech čehokoliv divného, co se tam dole dělo. Edward musel s někým bojovat, protože ty hrozivé rány, které doslova otřásaly celým domem, ji děsily až do morku kostí, a s každým novým třísknutím se jí zdálo, že jí snad tuhne i krev v žilách. Co se tady zatraceně děje? Jenomže pak všechno utichlo a hodně dlouhou dobu se nic nedělo… Tedy kromě občasného křiku.

Otevřela okno a vykoukla ven, ale kolem dokola je obklopoval jen hustý les. Jeden dlouhý smrk, který rostl blízko, v Belle spustil všechny možné nadějné plány na to, jak odsud zdrhnout. A nebyla to jediná možnost, protože kolem domu pod okny vedla i jedna tenká římsa nebo alespoň její napodobenina, ale pokud se bude moc snažit, může se jí podařit přešourat se až k dalšímu oknu, a třeba bude mít štěstí a bude otevřené…

Jak si vůbec Edward mohl dovolit ji tady zamknout? Do těla se jí nemilosrdně zakousl chlad, třebaže na sobě měla jeho huňatý župan. Bezděky se otřásla a obalila ji od hlavy po paty husí kůže. Ruce si omotala okolo těla v naději, že se možná malinko zahřeje, což úplně minimálně pomohlo. Znovu se jí z očí bezradně spustily slzy, ale ona je vzápětí urychleně otírala a úspěšně krotila i ty hlasité vzlyky, které se z ní pokoušely dostat.

Co když se Edwardovi něco stalo? Jsou tady hluboko v lesích a nikdo jim nepomůže. Bože, snad je v pořádku, protože pokud ne, Bella neměla nejmenší tušení, co by měla v takové situaci dělat…, když ji z přemýšlení vyrušily hlasité kroky vedle v pokoji. Dole už bylo minimálně hodinu ticho a ona tady s panickou hrůzou, která jako malé semínko vyklíčila v temnou květinu přímo uvnitř jejího těla, čekala kdy se pro ni Edward vrátí.

Ne! Zakřičelo vyděšeně její nitro a křečovitě se jí stáhl žaludek. Jako by se snažil vměstnat do malé kuličky… Dech se jí prudce zasekl v plicích, když si uvědomila, že odvedle slyší alespoň dvě postavy. Pomaloučku a nadmíru potichu se připlížila až ke dveřím.

Podívala se klíčovou dírkou, která byla dostatečně velká, aby pochytila alespoň něco. Ještěže tahle rodina milovala staré a umělecké věci, protože kdyby tu byl ten nový zamykací mechanismus, neviděla by zhola nic. Jenomže v momentě, kdy se tam mihl kdosi s něčím podlouhlým v ruce, Bella urychleně přehodnotila svoje postoje.

Nechtěla ani na chvíli věřit, že ta osoba vedle je její Edward, a zvlášť ne poté, co si všimla, že to, co neustále drží, je asi s největší pravděpodobností něčí zlomená ruka. Lidská, hubená a zřejmě ženská… Nehty měla natřené na svítivě rudou, a v té chvíli to Belle okamžitě došlo. Tanya! On držel její ruku v té svojí…

„Tanyo!“ vykřikla šeptem, a polkla jeden hlasitý vzlyk a žaludeční šťávy, které se jí najednou přemístily až do krku. Hrůzou padla na zadek, ale v uších jí neustále bubnovaly rychlé kroky, které se až neuvěřitelně rychle a nebezpečně blížily ke dveřím od koupelny. Srdce se jí strachy sevřelo a pak se roztlouklo v každé buňce jejího přecitlivělého těla. Bella měla pocit, že ho musí být slyšet snad po celém tohle zatraceném domě.

Proč se jen rozhodla s tímhle, pro ni najednou divným člověkem, strávit noc o samotě? Rukama a nohama se šourala po vyčištěné podlaze pořád dál. Daleko od těch zpropadených dveří, přitom ale její pohled byl tím směrem až hypnoticky přitahován. Pod nohy se jí dostal župan, takže se najednou zasekla… vyděšeně zamrkala, když se do zámku z ničeho nic zasunul klíč, a tak se v dalším nepostřehnutelném momentě přetočila na břicho, pak se stejně pohotově vyhoupla na čtyři, až konečně stála na svých dvou najednou vratkých nohách.

Z krku se jí vydral jeden hrozivý výkřik, když se klíč v zámku otočil a ona se vší silou rozběhla k otevřenému oknu. Jen tak se nedá, třebaže na ni ten zmetek volal tím svým uklidňujícím hlasem.

Jestli jí chtěl Edward ublížit, tak rozhodně netušila, proč to neudělal hned… Chtěl si s ní snad jen hrát? Chtěl si prvně užít a až pak ji zabít a rozkouskovat stejně jako to právě udělal s Tanyou? Bože, komu se to jen dostala do rukou… Ano, celou tu noc jistě nespal jen proto, aby si mohl naplánovat, jak nejjednodušeji se jí zbavit! Byla tak hloupá, a teď jí nezbývalo, než se pokusit mu upláchnout, a přitom hbitě polykat, pokud nechtěla, aby ji to náhlé dávení sebralo drahocenný čas. Na to bude dostatek prostoru později… Ať už se odtud dostane nebo ne.

Její hlava si přehrávala neustále tu samou scénu, kterou viděla klíčovou dírkou, a rozum jí velel, aby co nejrychleji utekla. Možná, když skočí z římsy dolů, nic se jí nestane? No, tak to ani náhodou… Bylo naprosto jasné, že pokud to udělá a bude mít všechno štěstí při sobě, zlomí si minimálně nohu. Byla to zatracená výška, alespoň sedmi metrů…

Jakmile uslyšela druhé cvaknutí zámku, na nic dalšího už nečekala a vylezla ven na tu ledovou uzounkou římsu a začala se modlit tak, jak to nikdy v životě nedělala. S opravdovou vírou…

Studený vítr se do ní opřel takovou silou, že málem na chvíli ztratila drahocennou kontrolu a rovnováhu, ale nakonec to ustála. Proč jen musí trpět strachem z výšek? Udělalo se jí tak špatně, že měla vážné obavy, že už obsah svého žaludku dlouho na uzdě neudrží, navíc se jí až nebezpečně zamotala hlava.

Uzel na županu lehce povolil, jak se jí spodek pod silným nárazem větru rozevřel. Dřív by se jistě za svoji nahotu styděla, teď jí to ale bylo úplně jedno. Když se konečně dostala kus dál od okna, za sebou slyšela jen volání jejího jména, ale pořád bylo dostatečně daleko.

Ano, byl to Edwardův hlas, ale to si bude muset pořádně máknout, než ji dostane. Znovu se jí hlava zatočila jako na řetízkovém kolotoči, přesto se drobnými kroky sunula pořád kupředu. Dlaně měla téměř zmrzlé od studené zdi, přes kterou jimi přejížděla, aby alespoň částečně udržela rovnováhu a možná nalezla něco užitečného, čeho by se mohla chytit… A šlapky? Ty na tom snad byly ještě hůř, zvláště pak proto, že nohy se jí až nebezpečně třepaly. Ať už strachem, tak jistě i zimou. Mohlo být léto, ale tady v horách v ranních hodinách to na tohle teplé roční období rozhodně nevypadalo.

Bella se na malý okamžik zastavila, aby se mohla nadechnout, a párkrát polknout všechno to, co se tak vehementně snažilo dostat nahoru. Potřebovala načerpat trochu sil, protože okno možného vysvobození se rychle blížilo…

Právě se chystala odšourat se o další krok dál, když z okna koupelny vykoukla Edwardova hlava. Vyděšeně se po ni podíval a spodní rám se pod jeho stiskem zkroutil tak, aby v něm mohl zanechat jeden trvanlivý otisk. Belle se vytřeštily oči a nebezpečně se jí opět zamotala hlava. Byl opravdu zatraceně silný… Najednou se jí pohled zamlžil, a na okamžik zčernal.

„Bello!“ zařval vystrašeně, když mu pohled zabloudil na její vytřepané nohy, ale ona mu tu falešnou starost nezbaštila ani náhodou. Pokud ji chce rozpitvat nebo nějak rozkouskovat, rozhodně ji živou nedostane.

Edward v okamžiku vylezl na parapet za ní. Byl jen v bílých boxerkách a ji s těžkým srdcem napadlo, že si  jistě musel vysvléknout to zakrvácené oblečení, jen aby ji nevystrašil, ale to se teda hodně sekl.

„Stůj a už se ani nehni,“ zakřičel na ni rozkazovačně, a když se podívala jeho směrem, málem hrůzou spadla dolů. „Už je všechno v naprostém pořádku, miláčku. Nehýbej se, dojdu si pro tebe! Prosím, hlavně už se ani nehni!“

Byl najednou až příliš blízko na to, že ona ten kousek musela zdolávat daleko déle, ale jistě i pomaleji. Pokusila se zmobilizovat tělo a dala se do rychlého šouravého pohybu. Nedbala jeho vystrašené prosby o to, aby zůstala tam, kde je!

Pocity děsu a úzkosti, toho, že jí momentálně bylo na omdlení a zároveň se jí chtělo i zvracet, zamknula hodně hluboko, a pokusila se posilnit nervy…

„Nepřibližuj se ke mně!“ zaječela na něj zpátky, mezitím co se snažila dostat z jeho najednou narůstající blízkosti. Pak se ale její dlaň z ničeho nic dotkla dřevěného rámu okna a Belle radostí a nadějí poskočilo srdce. Možná se z toho nakonec opravdu dostane, když bude rychle utíkat. Dokonce by mohla najít klíče od jeho auta a… Nechtěla se teď zbytečně zabývat něčím, co přijde na řadu za běhu o život. Adrenalin opětovně zalil celé její vyklepané tělo a Bella se z ničeho nic cítila o tolik silnější.

Rychle se přesunula před okno, a stejně nedočkavě se otočila, ale noha jí po úzké římse uklouzla. Do ticha lesa se ozval jeden její vyděšený výkřik a rukama se ještě rychle snažila nahmatat něco, čeho by se mohla chytit.

„Bello!“ zařval téměř nelidsky Edward, až se jí jeho tentokrát nefalšovaně starostlivý křik zařízl bolestivě do uší. Ovšem to nebylo jediné, co uslyšela. Přijíždělo k nim nějaké auto, a blížilo se opravdu rychle, přesto její ruce lapaly do prázdna, než sklouzla i druhá noha a Bellino tělo se automaticky podřídilo gravitaci. Z posledních sil za doprovázejícího Edwardova jekotu se její prsty za-draply o tu uzounkou římsu.

Držela se ze všech sil a přitom cítila to hluboké prázdno pod sebou. Znovu se opatrně podívala dolů a ten ledový beton, který by ji dole jistě s radostí uvítal, jako by ji snad hlasitě přemlouval, ať se pustí, pokud nechce trpět. Nohy se jí zakomíhaly v prázdnotě a její pohled se přesunul opět vzhůru, aby vykalkulovala, zda uvěřit svým vidinám, které jistě nebyly reálné, ale strach je jen umocňoval… Lepší zemřít takhle, než v rukou toho sadisty…, ale on už nikde nebyl.

Belle se na malý okamžik ulevilo, ale taky ji velice rychle opouštěla síla, když zaslechla, jak smykem kousek od ní zastavilo auto. Prsty, dlaně, ramena, prostě všechno se začínalo vysílením třepat a ona cítila, jak sjela malinko níž.

Ozval se nový výkřik a Bella ten hlas moc dobře poznala, protože to byla její jediná kamarádka.

„Kate,“ potichu vzlykla.

„Bello, drž se!“ vyjekla její kamarádka a ona by ji tak moc ráda uposlechla, ale držela se už jen z posledních sil.

„Alice, vypadni odsud… Běž podržet…“ Zaslechla jen neúplné fráze, kterými nakazovala její přítelkyně něco té Alici. Bože, ona je tu taky? Co když v tom jede společně se svým bratrem a Kate o tom nemá nejmenší tušení? Nemůže dovolit, aby se jí taky něco stalo…

„Kate!“ zakřičela tentokrát a rozplakala se na plno. „Dostaň se odsud, prosím! Edward, rozřezal Tanyu…“ Nestačila už nic dalšího prozradit, protože se jí kolem zápěstí omotala chladná dlaň, která jí v dalším rychlém okamžiku vytáhla nahoru. A byl to Edward, kdo ji tahal vzhůru, vstříc záchraně ve kterou ona ale už nevěřila.

Když uviděla ty jeho dva medové kroužky, srdce se jí na jeden miniaturní okamžik uklidnilo, ale vzápětí si to rozmyslelo a rozbubnovalo se tak silně, že měla strach, aby vůbec ten tlak vydrželo. Z úst se jí vydralo jen zoufalé zaječení. Byla na pokraji sil a téměř kolabovala, ale raději by si třeba zlomila vaz, než skončit v rukou tohohle monstra.

Začala sebou nekontrolovatelně mlít a snažila se z Edwardových rukou vysmeknout, ale marně.

„Uklidni se, zlatíčko, už je to v pořádku,“ konejšil ji, ale ona mu nevěřila jediné sprostě sladké slovo, které mu z těch rádoby andělských úst vylezlo.

„Nedotýkej se mě!“ Snažila se mu ze všech sil vytrhnout, ale nedařilo se jí to. „Nesahej na mě! Vrahu…“ Nekompromisně se ale blížila ta chvíle, kdy skončí v jeho ďábelských osidlech.

Protrhla se přehrada, a z očí se jí začaly valit odevzdané slzy. Nemá šanci, možná že ji teď zabije, ale Kate už se jistě postará o to, aby nemohl žádným jiným způsobem zneuctít její tělo. Jenomže co když ta jeho rádoby milá sestřička v tom jede s ním?

Bella najednou skončila v jeho pevném náručí a on ji láskyplně líbal do vlasů a opakoval uklidňující slovíčka, mezi nimiž se ještě stačilo proplétat ubezpečení, že Tanye skutečně nic není. To si myslel, že mu tak snadno uvěří? Ale proč se chová právě takhle? Měl by se na ni podívat tím svým zkaženým úsměvem, který před ní přímo mistrně skrýval, a v očích by měl mít ty vražedné jiskry…, jenomže na ni koukal jako na to nejpreciznější a vypadalo to, že snad vzlyká? Že by se nakonec spletla? A celý ten chaotický a nebezpečný úprk byl zbytečný?

Teď už nebyla sto čemukoliv rozumět, protože se jí hlava uvolněně zvrátila dozadu, a konečně si ji k sobě povolala ta klidná temnota. A ona se ocitla daleko od všeho toho divného zmatku a svírajícího strachu…

Poslední co ještě uslyšela, bylo, jak jí Edward šeptal, že ji miluje.

*

„Co se tady do prdele děje?“ ječela jak siréna v bouři vyděšená Kate, když doběhla do pokoje Alice a Jaspera, kde u okna seděl zhroucený Edward a v náručí si k sobě choulil zkolabovanou Bellu. „Dej ji sem, ty zmetku!“ vyhrkla rozezleně vytočená Kate, ale to už na ni Edward děsivě vrčel a tiskl si k sobě bezvládné Bellino tělo s daleko větší silou, přesto tak, aby jí neublížil.

S dalším hrozivým hrdelním zavrčením, které směřoval Kate, se ve dveřích vedle ní objevil jakýsi nový upír. Edward ho neznal, ale jakmile se postavil před tu blondýnku, výhružně se nahrbil a divoce zavrčel, měl jasno. Takže i Kate našla…

„Co se tady stalo, Edwarde,“ promluvila už tišeji a zároveň i klidněji, když vykoukla zpoza zad toho celkem obrovského upíra. On však přes svoje stažené hrdo vytlačil jen jeden vzlyk a litoval, že nedokáže plakat. Jak jen mohl jeho život takhle strašně vyděsit? Jak věděla, že je to Tanya? A proč si myslela, že tu mrchu zabil? A bylo tu daleko víc proč, ale jemu to bylo momentálně naprosto jedno.

„Já… uslyšel jsem její myšlenky, víš? Musel jsem Bellu zamknout do koupelny, aby se náhodou nepřipletla do boje…“ lezlo z něj jako tichý šelest ve větru a přitom hladil jeho lásku po tvářích a shrnoval neposlušné vlasy, které zakrývaly její překrásný obličej.

Ve dveřích se najednou objevila Alice.

„Edwarde, dej mi ji, uložím ji do postele, stejně se neprobere minimálně hodinu…“

„Ty nejsi dole? Neříkej mi, že se Tanyu snaží udržet jen Jasper?“ štěkla rozezleně Kate.

„Jo, neboj se pořád,“ oplatila jí stejným způsobem Alice. „Když se ta mrcha před chvílí dostala z našeho sevření a pokusila se vběhnout do Edwardova pokoje, aby našla Bellu, byli jsme hned za ní a nenechali ji. Edward chtěl ale zkontrolovat Isabell, jenomže pořád držel tu zatracenou ruku… Podle mě ho ta malá hnědovláska pozorovala klíčovou dírkou. Jak jinak by se dozvěděla o Tanye? Mohla ji slyšet, to ano, ale proč by pak říkala Edwardovi vrahu? Ta ruka to vysvětluje…“

„Uložím ji sám, ty, prosím tě, běž ke mně a seber tu zpropadenou pracku a…“ Přerušil jej ten nový. Edward měl chuť přikázat, aby ten kus Tanyi bez milosti spálili v krbu, ale raději mlčel a koukal se do najednou až příliš klidné tváře svého anděla.

„Ne,“ promluvil poprvé ten neznámý, který ochranářsky postával u Kate. „Postarám se o to já, a rovnou vyřeším i Tanyu,“ dodal už s klidným úsměvem na rtech, když mu ona povzbudivě a zamilovaně stiskla ruku. Edward neměl chuť slyšet číkoliv myšlenky, kromě těch svých, ale nedokázal to, tak alespoň zjistil, že se ten upír jmenuje Deimos a je jeden ze starých… Vyděšeně si uvědomil, že někdo takový by neměl být tak blízko jeho života.

V okamžiku se s ní postavil, a už ji ochranářsky odnášel do jeho, vlastně jejich společného, pokoje. Počkal, až si Deimos přijde pro ten kus kamene na zemi a opět odejde. Kate ovšem mezi futry zůstala a smutně jej pozorovala. V myšlenkách ho tak neskutečně litovala a zároveň přemýšlela, jestli to teď budou Belle muset říct nebo se z toho lze ještě nějak vysekat. Nejraději by to hejno dotěrných myšlenek vypnul, jenomže to nešlo…

*

Deimos seběhl schody a pozdravil se s tím upírem s vlasy rozevlátými jako bůh slunce. I barva byla naprosto identická, možná snad malinko tmavší, než měl skutečný Alexander. Tedy jak si ho pamatoval.

Tyhle upíry poznal v klubu, a tenhle se jmenoval Jasper a byl manžel té horkokrevné černovlásky nahoře…

Ruka, kterou pevně svíral v dlani, byla pořád zlomená do tvaru písmene L, a když ji uviděla Tanya, začala opětovně nadávat jak zraněný racek. Z úst se jí linula jedna sprostá nadávka za druhou a nebyl jí ušetřen nikdo.

Deim tušil, že ona ani nevěděla, že tu je i on, protože její oči prvně hltaly ten kus, který jí chyběl. Znovu hrdelně zavrčela. A tak si před ni klekl a ruku opět napravil do původního tvaru. Zakřupalo to, jako by se někdo pokoušel lámat statný a zdravý kmen, přesto už její temné oči nekoukaly na její končetinu, nýbrž na něj.

„Ty?“ vylezlo z ní nevěřící zavrčení.

„Už to tak bude,“ promluvil klidně.

„Jak ses sem vůbec dostal?“ prskla na něj naštvaně. Pořád to byl ten, který ranil její ego a rozhodně nebyl jediný.

„S Kate,“ dodal potichu a lehce se usmál. Hlavou mu právě proběhlo jejich kuriózní seznámení…

„S ní? Tys ji sledoval? Dal jsi přednost jí přede mnou?“ štěkala dotčeně Tanya a na konci ještě zuřivě zavrčela. „Moje sestra, ta mrcha… štětka jedna! Běhn…“

„Mlč!“ poručil jí rázně hlasem ostrým jako břitva. Nemohl poslouchat, jak někdo jako je ona, uráží anděla, jakým byla jeho Kate. Ta neměla s tímhle upířím odpadem absolutně nic společného. „Zavři už konečně tu svoji nevymáchanou hubu, Tanyo!“ zopakoval nabroušeně, třebaže to nebylo absolutně potřeba, protože byla ticho.

„Teď mě dobře poslouchej,“ promluvil opět rozkazovačně a ona na něj jen vyděšeně koukala. Měla toho hodně na srdci, a obzvlášť na jazyku, který ji další peprnou várkou nadávek přímo svrběl, jenomže ze sebe nedokázala vypravit byť jediné slovíčko. Jak se to tomu parchantovi jen povedlo?

„Už nikdy se k Edwardovi a Belle nepřiblížíš na pět metrů! A pokud ano, narazíš do neviditelné hranice, která ti rozhodně nebude příjemná… bezbolestná. A nesmíš se pokusit prosit ani nařizovat, aby jim někdo ublížil na místo tebe, protože v takovém případě ti z hrdla nevyjde ani hláska, a jako trest nebudeš moct promluvit dva týdny. Chceš si to vyzkoušet hned, zlatíčko?“ odfrkl posměšně a podíval se na upíra, který neustále perfektně blokoval tu rozdivočenou blondýnu… „Poslední, koho se nikdy ani prstem nedotkneš, je Kate! Pokus se o to a budeš mít co dočinění se mnou, maličká…“ Jeho oči doutnaly opovržením k téhle upíří zmiji.

„Teď se ani nepohneš, rozumíš?“ opět rozkázal a pak pokynul, aby ji ten nahoře v klidu pustil.

Jasper se na něj nedůvěřivě podíval, přičemž ho sjel od z vrchu až dolů, teprve poté uvolnil sevření a opatrně a až příliš pomalu se z Tanyina těla zvedl. Pořád čekal na zběsilý úprk nebo divoký boj, aby se ta nekontrolovatelná šelma dostala nahoru… za Bellou. Nemohl tu malou lidskou dívku uklidnit, i když moc chtěl, protože tahle blondýna, i bez jedné ruky, byla silný protivník, a on nechtěl riskovat, proto klidnil hlavně rozdivočenou psychopatku Tanyu. Když teď ale ležela bez jediného pohnutí, nevěřícně pozvedl svoje perfektní obočí.

„Jak?“ zašeptal uznale, ale Deimos mu věnoval jen jeden rychlý úsměv.

„Později,“ dodal ještě rychle, když se chystal přidělat Tanye znovu její utrženou ruku. Vypadalo to opravdu zvláštně, protože se jí oddělila v polovině paže, což není vůbec běžné. Okraje toho malého nehybného pahýlu připomínaly roztřepenou látku, ale jakmile k nim přiložil jejich druhou část, okamžitě k sobě bez menších problémů přilnuly.

Tanya najednou vypadala o polovinu klidněji, když se pak na ni ale ten drzý upír podíval se svým krásným úsměvem, měla chuť mu pohotově vyškrábat oči, nemohla se však pořád hýbat, ani to zpropadené zavrčení nechtělo opustit bezpečí jejích rtů…

Všimla si, jak Kate tiše schází ze schodů a projela jí přímá a silná nenávist. Ona byla její sestra a nechala ji takhle trpět, ba co víc, přivlastnila si tohohle nového upíra, který chtěl ze začátku jen ji. Jak se jí to povedlo?

No asi jako se vším a se všemi, to jen ona byla ta zlá sestra z jejich trojky. Irina se nacházela někde mezi nimi, ale Kate? Ta byla pro všechny anděl, třebaže ona věděla, jaká ve skutečnosti je. I Kate se ráda bavila vztahy na jednu noc a pak si hrála na tu nejčistší z nejčistších… Měla přímo neodolatelnou chuť plivnout jí do toho jejího rádoby dokonalého obličejíčku.

„Nenávidí tě,“ prohodil smutně Jasper. Ten zrádce jistě mluvil s její sestrou Kate, a tak jí věnovala jeden souhlasný pohled. Byla to pravda. Jakmile si našla Bellu, jejich sesterský vztah se začal ztrácet, až se vytratil úplně. Kate si za svoji sestru vybrala tu lidskou nicku a Tanya se s tím nedokázala jednoduše smířit. Nemohla se přes takovou potupu přenést. Irině to bylo úplně jedno, jako snad všechno, ale pokud se do Belly navážela ona, její prostřední sestřička stála věrně a neochvějně vedle. Kde je ale teď? A co Rosalie?

„Tanyo,“ promluvil opět klidně, ale neustále autoritativně Deim, přičemž přešel ke Kate a obtočil svoji ruku okolo jejího pasu. Možná si to ani neuvědomil, přesto se Kate najednou cítila daleko bezpečněji a automaticky se k němu jemně bokem natiskla. „Teď jsi volná… Můžeš jít, ale nezapomeň, že jsem ti dal jasné rozkazy, přes které prostě nejede vlak,“ dodal se zavrčením, načež se otočil ke Kate. „Viď, zlato?“ oslovil sladce tu drobnou upírku ve svém náručí a políbil ji na tvář.

„Hm,“ zamručela souhlasně, ale raději se ani víc vyjadřovat nechtěla, protože hlavou jí neustále bloudily scény z klubu, kdy Tanya předváděla ten sexy tanec s jejím Deimem. S jejím? Co to má znamenat? Proč její mysl automaticky spojuje Deima s tím drzým slovíčkem moje? Přivlastňuje si něco, co absolutně její není… Bože, chová se úplně hloupě!

Kate se od něj malinko odtáhla, zatímco se Tanya zvedla z podlahy s pohledem přišpendleným nahoru… Stačilo, aby vyběhla schody, a bude mít Edwarda a Bellu jako na talíři. A ten hlupák nebude chtít bojovat, jen aby mohl zůstat blízko té, která teď byla mimo svoje tělo a smysly.

Kate se téměř zhoupl bolestivě žaludek, když viděla Edwarda úplně zničeného… Jistě pořád leží vedle Belly, kterou má natisknutou k sobě, hladí ji přitom po jejích čokoládových vlasech a šeptá všechno možné, co by ji jen mohlo uklidnit.

A jak čekala, Tanya se rozběhla ke schodům, jenomže hned na druhém se zastavila…, jako by do něčeho tvrdého narazila, ale nic tam nebylo, jen vzduch. Ovšem to nebylo jediné, nejen že ji ta neviditelná clona zastavila, ona ji ještě odmrštila pryč.

Jak ječící Tanya letěla vzduchem, Kate celou tu scénu nevěřícně pozorovala s očima a pusou dokořán. Deim si ji znovu přivinul k sobě do těsného objetí, když ta divoká blondýna proletěla zdí a při brzdění zadkem vyryla pořádnou kolej ve vybetonované příjezdové cestě. Urychleně se zvedla, napravila si zlomený nos, a opětovně se rozběhla proti domu. Tentokrát ale neměla namířeno na Bellu a Edwarda, ale na tu osobu, kterou si k sobě tiskl Deimos.

Kate ještě slyšela jen bojový jekot, který její sestře vylezl z úst, a pak ten slabší, co se ozval nahoře. Bella byla vzhůru a jistě se teď celá vyděšená snažila od sebe odtáhnout Edwarda, nebo alespoň takhle se to všechno jevilo.

Zato Alici s Jasperem odnikud neslyšela, a předtím, než ji Tanya složila, ozvalo se z horního patra pár vyděšených cupitání. Pak se Bellina silueta objevila nahoře na schodišti. Oči měla hrůzou vytřeštěné, ale to už si ji k sobě zezadu ochranářsky tiskl Edward.

„Tanyo!?“ křikla na ni nevěřícně. „Ty žiješ…“ vylezlo z ní úlevně.

„Ty hnusná lidská nulo, chtěla bys, abych natáhla brka, co?“ zavrčela zlostně Tanya a stáhla dlaň do pěsti, napřáhla se k úderu proti obličeji Kate. „A teď se ty mrcho, pěkně koukej, co ti udělám s Kate!“ vyjekla potěšeně a oči jí div spokojeností neslintaly. Jenomže její pěst nikdy k cíli nedorazila, zarazila se v polovině svojí cesty.

Deimos vrčel tak hrozivě, jak se právě v tuto chvíli cítil. Neřekl jí snad, že se Kate nemá dotknout, jinak bude mít co dočinění s ním? Tak teď si to děvenka pěkně odskáče. Použil na ni svoji moc, kterou často nevytahoval, ani neukazoval… a myslí vytáhl tu psychopatku nahoru. Už nehyzdila tělo jeho Kate.

„Tohle jsi neměla dělat,“ zařval vytočeně a působil naprosto děsivě. Jedno srdce nahoře se roztlouklo tak hlasitě, že na jeden kratičký okamžik přitáhlo pozornost všech upírů v domě. Ovšem Deim už se podruhé nenechal vyrušit ničím… Podíval se zpět na tu osobu, která teď visela ve vzduchu bez sebemenších potíží a připomínala spíše mořskou pannu, kolem které se ve vodě pohupovaly její blond vlasy. Zlostně se usmál.

Z ničeho nic se ozval šílený bolestný jekot, když se Tanyina ruka oddělila od jejího těla, a s těžkým žuchnutím dopadla na zem. Vyděšeně se po ní podívala a nakonec stočila svůj překvapený pohled na Deima.

„Správně, maličká, já nežertoval,“ prskl posměšně a znechuceně se usmál. „Nikdy nežertuju!“ dodal už o poznání tišeji, ale s o to větší nenávistí. A to se s touhle nulou chtěl zahodit… Kolem paže se mu ale z ničeho nic omotaly čísi ruce. Se zuřivým zavrčením se po narušiteli podíval, a když si všiml, že je to jeho Kate, v okamžiku se jeho tvrdý pohled změnil… změkl.

„Prosím, nech ji jít,“ zašeptala mu Kate u hlavy a políbila ho na tvář. Deim musel naléhavě polknout, protože na jednu stranu už měl na jazyku chuť pomsty, mučení a týrání někoho, kdo si jeho zvrhlou pozornost zasloužil… Jenomže pak tu byla Kate a její andělský obličej, který ho prosil, aby už její sestře neubližoval. Uvědomovala si vůbec, jak je Tanya nebezpečná?

Vlastně to byla i tahle upírka, ke které cítil něco víc… Měla na něj divně silný vliv, protože stačilo zamávat těma jejími dlouhými řasami, a on by ji splnil první poslední.

Aniž by od ní odtrhl pohled, na zem dopadlo něco daleko těžšího. Kate slyšela zbrklé vrčení svojí sestry, i to, jak se natáhla po svojí ruce, a vzápětí už její sestra vyběhla z domu. Konečně si mohla oddechnout…

„Takhle to rozhodně nenechám!“ zasyčela Tanya z venkovního provizorního bezpečí a rozběhla se pryč.

Kate se cítila jako by právě zestárla nejmíň o půl dalšího století, přesto pořád nedokázala odtrhnout pohled od té krásné tváře, která ji pozorovala se stejným zaujetím.

Nemělo existovat nic, co by je právě v tuto chvíli vyrušilo, ale jedněm škytavým vzlykům se to přesto povedlo. Bella….

_____________________________________________________________________________

Jak to dopadne? Vrátí se Tanya s pomocí? Nebo svoje chorobo-myslné vražedné plány zahodí a pokusí se uspořádat si svůj život? A co Bella? Jak jí teď všechno vysvětlí?

Prozradí jí, kdo ve skutečnosti jsou? A pokud ano, bude s nimi chtít vůbec ještě zůstat? A co Edward? Jak se asi cítí po Bellině zběsilém úprku a nařčení?

A teď pravdu! Lekly jste se, že by Deimos mohl opravdu pomoct právě téhle psychicky narušené blondýně a jednoduše se vybodnout na Kate? Pokud ano… Za koho mě jako máte? Moje romantická dušička by to nikdy nepřipustila! ;-)

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek L'immortale 19. kapitola: