Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krvežíznivá láska 17

08.11.2009 (09:30) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3913×

17. Kapitola_Záchrana

Edward:

Miloval jsem Bellu. Přiznal jsem si to hned, jakmile mi Alice zabránila ji zabít. Byl jsem jí za to nehorázně vděčný.

Vrátil jsem se k rodině. Doufal jsem, že mě přivítají a třeba ještě někdy uvidím Bellu. Samozřejmě Alice viděla mé rozhodnutí a všichni mě už čekali v obývácím pokoji. Všichni mě přijali s otevřeným náručím. Nejšťastnější byla Esme. Ale co jsem nechápal bylo, proč si tak hlídají myšlenky. Alice si v hlavě přehrávala nákupy, Jasper se zabíval Alicí, Rosalie přemýšlela, jak se vylepšit, Emmet vymýšlel nějaou lumpárnu, Esme přemýšlela, co uvařit a Carlisle se rozhodoval, jak provést operaci. Ale nechal jsem to být.

Pak když mi Alice řekla, že tu Bella bydlí, byl jsem štěstím bez sebe. Jenže jsem měl strach, že jí tentokrát vážně ublížím. Přeci jenom jsem vegetariánem jenom měsíc. Nakonec jsme to vyřešili a já bydlel v Belliném bývalém domě. Pomalu jsem si přivykal na pach lidí. Jednoho dne mě Carlisle s Esme vzali k nám domů. Tam byla Bellina vůně všude. Byl jsem strašně napjatý, ale věděl jsem, že už bych jí nebyl schopen ublížit.

Po nocích jsem se na ni chodil dívat přes sklo. Byla tak nádherná a vždy mě zahřálo u mého mrtvého srdce, když ze snu vykřikla mé jméno.

A pak přišel den, kdy jsem se s ní měl opět potkat. Byl jsem nedočkavý, ale nakonec se vážně objevila. Nejdřív vešla Alice a po ní Bella. Její vůně byla nádherná. Napjal jsem se ještě víc. Se zklamáním jsem zjistil, že jí stále nemohu číst myšlenky. Ale opět mě ohromila její krása. Pro obyčejného člověka by vypadala jako ostatní dívky, ale pro mě byla vyjímečná.

Dlouho jsem tam stál a pozoroval ji. Dívala se na mě a byla celá červená. Byl jsem jako v tranzu, z kterého mě dostal Carlisle. Dovolil jsem otevřít dveře. Alice je otevřela a mě do nosu uhodila její vůně ještě silněji. Ze všech sil jsem udržoval netvora hluboko uvnitř mě. A dařilo se mi to. Představova jsem si Bellu. Ležela vedle mě na posteli a smála se. Pak mě políbila a já byl v sedmém nebi.

Na chvíli se mi zdálo, že jsem ztratil svou schopnost. Neslyšel jsem ničí myšlenky. Pro mě existovala jen Bella. Tedy jen do chvíle, než jsem TO uslyšel.

Člověk? Vážně mě vyměnil za obyčejného člověka? Po tom, co mi říkal, že se mnou zůstane po celou věčnost, ať se děje cokoliv? A on mě zradil! Fajn…myslel, že jsem mrtvá, ale i tak…

Tohle mu prostě nedaruju! A začnu tím jeho človíčkem.

Victoria? Je to možné? Chtěl jsem poslouchat,ale vzpomněl jsem si na její dar. Pokud byla blízko nějakého upíra, mohla blokovat jeho dar. Slyšel jsem jen Aliciny myšlenky.

Edwarde ne! Pak mi to došlo…mé oči!

Emmet s Jasperem mě chytili za paže, Alice vzala Bellu a utíkala s ní neznámo kam. Bránil jsem se. Chtěl jsem, aby mě pustili. Ale stále mě drželi ze všech sil.

Snažil jsem se jim říct, že Victoria žije a chce Bellu, ale nzmohl jsem se na jediné slovo.

Asi až po deseti minutách jsem se uklidnil. Konečně mě pustili.

„Co jste to udělali?“ začal jsem na ně křičet.

„Vždyť jsme viděli tvé oči! Přestával jsi se ovládat! Mohl jsi ji zabít!“ řekl důrazné Carlisle.

„Ne! Já bych jí neublížil! Ale Victoria ano.“

„Victoria?“ Esme byla vážně překvapená. Řekl jsem jim, co jsem slyšel. Všichni na mě hleděli jak na blázna. Jako první se vzpamatovala Esme.

„Panebože! Moje dcera! Proč tu ještě tak stojíme?“ začala být hysterická.

Rozběhl jsem se jak nejrychleji jsem mohl. Chvíli jsem za sebou ještě ostatní členy rodiny, ale pak už ne. Utekl jsem jim. Běžel jsem po pachu Alice. Našel jsem ji. Seděla celá špinavá u stromu a vzlykala bez slz.

Její oblečení bylo všude potrhané. Ruce měla v dlaních a její tělo se otřásalo pod náporem vzlyků.

„Alice!“ vykřikl jsem, jakmile jsem ji spatřil a běžel jsem k ní. Ona se po mě podívala s ohramnou bolestí v očích, vyskočila na nohy a objala mě.

„Promiň Edwarde. Byli tři.“

„Já vím.“ Vše jsem si přečetl v jejích myšlenkách.

„Omlouvám se.“

„Nemáš za co.“ Doběhl k nám zbytek rodiny. Jasper se Alice okamžitě chopil.

Když jsem se odtrhl od Alice, všiml jsem si zvláštní vůně. Byla to upírská vůně smíchaná s Bellinou. Vydal jsem se po ní, jenže stopa končila u silnice. Odtud nejspíš jeli autem.

To snad není možné! Konečně najdu spřízněnou duši, někoho, koho vážně miluji a i hned ho ztratím! To upír nemůže mít štěstí? Ale co Esme a Carlisle. Ti své štestí našli. I Alice s Jasperec, a dokonce i nafoukaná Rosalie našla své štestí u Emmeta. Jen já, Edward, prostě štestí nemám.

Šel jsem lidskou rychlostí za svou rodinou s hlavou skloněnou. Došel jsem tam, kde jsem je nechal. Japser stále objímal vzlykající Alici, Rosalie s Esme se na mě dívaly s nadějí v očích a Carlisle s Emmetem mi šli naproti.

„Našel jsi je?“ zeptala se Rose a Esme dohromady.

„Ne, je mi to líto.“ Navzájem se objaly a myslím, že kdyby mohli, tekly by jim slzy.

„Pojďme domů. Něco tam vymyslíme.“ Řekl Carlisle. Nechtěl jsem jít. Tohle je poslední stopa, kterou jsem měl, ale věděl jsem, že má Carlisle pravdu. Celá moje rodina se lidskou chůzí vydala k domu. Všichni měli smutek a bolest vepsaný v očích. A ty jejich myšlenky…

Vzpomínali na všechny chvíle strávené s Bellou. Alice si vyčítala, že se sní vůbec začala bavit. Byla ráda, že ji našla, ale vyčítala si, že by se tohle nikdy nestalo, kdyby nebyla naivní. Jasper vzpomínal, jak se Bella vždy červenala. Esme se konečně cítila jako pravá matka. Konečně mohla o své dítě pečovat. Mohla jí vařit, nakupovat kvůli ní potraviny, být u ní, když spala… Carlisle jen přemýšlel, jak ji najít. Emmet vzpomínal na všechny Belliny přeřeky a trapasy. S ní se nasmál jak nikdy v životě. A Rose jen litovala, jak na ni byla nepříjemná na začátku. Já jen poslouchal jejich myšlenky a litoval, že jsem kdy potkal Victorii.

Když jsme došli domů, už se stmívalo. Všichni jsme si sedli do obýváku.

„Tak co podnikneme?“ zeptal se Carlisle.

„Nevím, ale přece ji tam nemůžeme nechat a sedět se založenýma rukama!“ vložila se do toho Alice.

„Ano, ale Edward ztratil jejich stopu! My nevíme, kde je hledat!“ řekla Rose s hlavou v dlaních.

„Je mi líto, ale nezbývá nám nic jiného, než čekat na nějakou vizi.“ Chopil se slova Carlisle.

„A co policie?“ zeptal se Emmet.

„JO jasně… a co jim chceš říct? Naši sestru unesli tři krvežíznivý upíři, kteří se chtěli pomstít a nejspíš ani není možnost, že by Bella ještě byla naživu?!“ velmi mě bolelo tohle vyslovit, ale musel jsem. Byl jsem naštvaný, protože měl Carlisle pravdu. Nemůžeme nic dělat.

Od toho dne jsme byli jak tělo bez duše. Nikdo se skoro nezasmála dokonce ani Emmet. Stále mysleli na to, jak je asi Belle a jestli vůbec ještě žije. Bylo to strašné, ale nikdo nic nemohl udělat.

Já každý den chodil na místo, kde Bellu unesli, ale nikdy jsem nic nenašel. Já se cítil velmi špatně. Cítil jsem, že ona je pro mě víc, než životní láska. Ona byla moje druhá polovina. Ta lepší. Vím, zní to divně, když jsem ji viděl jen dvakrát a jednou z toho jsem ji málem zabil, ale jelikož upíři nikdy nespí, měl jsem dost času si vše promyslet a uvědomit.

„Panebože.“ Vykřikla jednou Alice a celá rodina se seběhla v obýváku. Byl to týden, co Bellu unesli. Četl jsem si její myšlenky, takže jsem viděl, co vidí ona.

Viděl jsem Victorii jak nese Bellu v náručí. Viděl jsem auto, které jede po silnici. Viděl jsem cestu, která nás dovede k Belle!

„Rychle. Už vím, kde je Bella!“ vykřikl jsem a rozběhl se k autu. Alice, Jasper a Rosalie si sedli ke mně, zbytek jel BMW. Dojel jsem na místo, kde jsem před týdnem ztratil Bellinu vůni a snažil jsem se rozpomenout na cestu, kterou jsem viděl v Aliciných myšlenkách. Jel jsem, jak nejryvhleji to mé auto dovolilo a za mnou jel Carlisle.

Dojeli jsme k místu, odkud šla Victorie pěšky. Vystoupili jsme a běželi. Doběhli jsme k malé chatě.

Konečně…cítil jsem tři upíry, ale také mou Bellu. S Alicí a Rose jsme vystřelili z auta a rozrazili dveře chaty.

Stála tam Victoria s nějakými dvěma dalšími upíry s vyděšenými výrazy v očích. Na chvíli jsem zaváhal, ale pak jsem se vrhnul na Victorii.

„Alice, Rose, založte oheň!“ zakřičel jsem. Periferním viděním jsem zahlédl Jaspera a Emmeta jak skáčou na zbylé dva upíry.

Vše proběhlo velmi rychle a po chvíli už ti tři byli na kousky a jejich tělo se smažilo v ohni kousek od chaty.

Jakmile jsem si byl jistý, že jsou mrtví, rozběhl jsem se za Bellou. Její vůně mě vedla do sklepa. Otevřel jsem dveře a pomalu šel dolů ze schodů.

„Edwarde. Ještě nejsi připravený. Já ji vezmu.“ Zastavila mě Alice poté, co uhasili oheň. Jen jsem přikývl a pustil ji před sebe. Oba jsme scházeli po schodech a jakmile jsme spatřili Bellu, zůstali jsme stát jako přimrazení.

Seděla v koutě, nohy měla skrčené a objímala si je rukama. Halvu měla opřenou o zeď a oči rozšířené hrůozu. Byla celá špinavá. Kolem ní byli kousky chleba. Vůbec nás nevnímala.

„Bello?“ zašeptala Alice. Ale Bella nic. Ani se nedivím. Nechci vědět, co se tady dělo. Stačilo mi jen vědomí, že Bella byla celý týden zavřená v místnosti s lidskými kostmi.

Alice se rozešla za Bellou. Chvíli u ní jen stála a čekala, jestli se Bella pohne nebo cokoliv řekne. Nic.

Alice se sehla a chytla ji, aby ji mohla zvednout. Stále se Bella nijak nehýbala, tak ji Alice vzala a nesla do auta. Když procházela kolem mě, s radostí jsem zjistil, že už odolám její krvi.

„Alice. Můžu ji vzít?“ zeptal jsem se jí. Ona zavřela oči a podívala se do budoucnosti, jestli se něco nestane.

Potom mi ji s ustaraným úsměvem předala. Přitiskl jsem si ji k tělu a užíval si toho pocitu.

Bella se stále dívala před sebe očima plnýma hrůzy, ale když jsme vyšli před chatu, omdlela. Možná to tak bude lepší. Celá rodina se u mě seběhla a dívala se na Bellu.

„Rychle. Musí domů.“ Pošeptala Esme.

Alice si sedla do mého auta na místo řidiče a já se s Bellou posadil do zadu. Stále jsem ji držel v náručí.

Když jsme přijeli domů, položil jsem ji na gauč v obýváku. Moje…naše rodina se kolem ní posadila. Všichni jsme čekali, než se probere.

Čekali, čekali a čekali…

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krvežíznivá láska 17: