Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krvavá růže - 3. kapitola

05.03.2011 (16:45) • IsabellaMarieLilyVolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 3907×

3. kapitola - Co se to děje?

(Aro)

Ovládla mě zuřivost. Když jsem slyšel, že se na ni Sulpicie řítí, můj vztek a strach o Isabell mě zaslepil. Mé vidění, které bylo doposud normální, začínalo nabírat rudou barvu. Ohlédl jsem se na svou „milovanou“ manželku, abych jí popřípadě mohl zabránit v tom, co chtěla udělat jediné bytosti na světě, kterou miluji. Rozhodl jsem se. Sulpicia musí zemřít, aby má láska mohla žít. Má stále ještě živá žena konečně zjistila, proč jsem se k ní choval tak, jak jsem se choval. Když viděla, jak se na Isabell dívám, muselo jí to dojít. Ani ona nemá tak malý mozeček na to, aby to nepochopila.

Prudce jsem se otočil. Ovšem zapomněl jsem, že Isabell je stále zaklesnutá svou paží v té mé. Ta síla, kterou jsem použil na otočení, ji odhodila. Naštěstí jsem ji včas zachytil, dříve než se stihla svým křehkým, lidským tělem narazit na tvrdou a nepoddajnou zeď.

Nechal jsem ji samotnou a vydal se směrem k Sulpicii. Jedné, co jsem cítil, byl let vzduchem a její krk, který jsem svíral ve svém sevření. Ovšem to by se mi ta mrcha nesměla vykroutit. Lítali jsme po místnosti a mlátili jeden do druhého. Ona do mě ze zrady a já do ní z nenávisti. Cítil jsem, jak ze mě rvala oblečení, to její se pod mýma rukama také měnilo na cáry. Ale nebylo to vášní, tak jako kdysi, nýbrž vztekem. Nakonec se mi ji podařilo pevně chytit. Vzal jsem ji a vší silou jí mrštil o zeď. Pořádně jsem ani nevnímal, co dělám. Jediné, čeho jsem si všiml je, že u mých nohou hoří ostatky mé, teď už bývalé ženy.

Kdesi vzadu v mysli mi něco říkalo, že bych měl truchlit a cítit bolest. Ale ne. Já žádnou z těchto emocí necítil. Cítil jsem jen zvláštní uspokojení a slast z toho, co jsem právě udělal. Jako by ze mě ve chvíli, kdy jí plameny začaly olizovat kousky jejího těla, spadl obrovský balvan. Ano, zbavil jsem se velkého břemena.

Musím však přiznat, že jsem to s tím bojem trochu přehnal. Jednak jsem ji měl nechat zničit Felixem a Demetrim, a za druhé, je v pořádku že jsem zničil ji, ale ta vzácná a stará stěna nemůže za to, že má žena byla semetrika.

Nebylo slyšet nic, jen splašený tlukot Bellina srdce. Nikdo ani nedýchal. Všichni se snažili přijít na důvod tohoto pozdvižení. Jen mí bratři, sedící na trůnech jako přikovaní věděli, jaké skryté dilema se tu ve skutečnosti odehrálo. I když byli zasvěceni do tajů mých citů k Isabell, netušili, že by se něco takového mohlo stát. Šok v jejich tvářích se nedal přehlédnout. Ale to netušil nikdo, ani já.

Byl jsem tak zabraný ve svých myšlenkách, že jsem si ani nevšiml, jak se Isabella kácela k zemi. Už jsem v duchu stresoval, co se s ní děje, ale uklidnil mě rozkolísaný, ale silný tlukot jejího srdce. Před dopadem na zem ji naštěstí zachránil Felix, který u ní stál nejblíže. Byl jsem rád za jeho věrnost a pokoru. I potom dokonalém divadle, co jsem tu teď předvedl, zůstal loajální a neměl za potřebí vrhat po mně šokované a pohoršené pohledy. Bylo mu jedno, jestli se rozhodnu tak, či onak. Stále se ke mně choval s úctou. A mluvily za něj i myšlenky. Nikoho lepšího jsem si do gardy ani nemohl přát. Ale kéž by se tak chovali všichni…

„Děkuju!“ němě jsem mu naznačil.

Jen sklonil hlavu a kývnul.

Dnes jsem se už nikým nechtěl zabývat. Nechtěl jsem narážet na Caiův pohled, který na mě křičel: Pitomče! Teď všichni vědí o tvé slabosti pro tu lidskou holku! Nakonec se jeho pohled zmírnil a v očích mu problesklo… pochopení? Nevím, to poznám, až si později přečtu jeho myšlenky.

Nechtěl jsem, aby všichni zírali na mě, nebo na Isabell. Všichni stáli a hloupě civěli. Jen Felix, Demetri a moji bratři nevypadali, jako bych jim pod nos právě podstrčil přejetou žábu.

Přešel jsem k Felixovi, děkoval mu pohledem a byl jsem rád, že ji chytil. Isabell jsem převzal a uraženě odkráčel ze sálu. Nevěděl jsem, kam ji mám uložit. Pokoj si sama ještě nevybrala. Odnesu ji k sobě do komnat. Bude to nejrozumnější. Sulpicia už mi tam nepřekáží, tak to může být každému jedno.

(Bella)

Probudily mě opět sluneční paprsky, které dopadaly na mou tvář malou mezírkou mezi závěsy. Ale nebylo to jen slunce. Bylo to i něco jiného. Zprvu zřejmě příjemná vůně, ale nakonec to smrdělo, jako spálenina. K tomu se přidalo ještě tiché zaklení.

Ležela jsem na něčem měkkém a na sobě jsem cítila peřinu. Byla jsem zmatená. Kde to jsem? Co to smrdí? Otevřela jsem oči a překvapeně zamrkala. Ležela jsem na ohromné posteli s rudými nebesy a mohutnou a masivní dřevěnou konstrukcí. Byla skoro tak velká, jako dvě manželské postele vedle sebe.

Nakonec jsem se posadila a rozhodla se, že půjdu zjistit původce toho spáleninového zápachu. Vstát pro mě nebyl problém. Zjistila jsem, že jsem oblečená tak, jak jsem byla, jen s tím rozdílem, že mi někdo vyzul boty a sundal mikinu.

Vydala jsem se za zdrojem nelibého smradu. Z postele vedly čtyři schůdky. Takže byla vyvýšená. Když jsem se podívala po pokoji, ani jsem se nedivila. Postel byla srdcem celého pokoje. Vévodila mu. Snažila jsem se jít co nejtišeji, abych zjistila, kdo to tak kleje a nadává. Vyšla jsem z pokoje. Naštěstí dveře byly otevřené, protože kdyby nebyly, určitě bych se přinejmenším praštila. Šla jsem dál po stopách. Procházela jsem velkou místností, ze které vedly snad desatery dveře, ale teď jsem je nechtěla počítat. Jedny byly ale otevřené a byla jsem si jistá, že ten hnus je odtamtud. Pomaloučku, potichoučku jsem se připlížila ke dveřím a nakoukla dovnitř. Popravdě, nečekala jsem, že něco takového někdy uvidím.

Aro stál u plotny a tiše nadával.
„Krucifix! Jen na chvilku si odběhnu a už se to spálilo! Vždyť je to teď na vyhození! Co já jí dám k jídlu? Isabell bude mít určitě hlad. Sakra! Po třech tisících letech neumím ani udělat volská oka.“

Dokonale mě to šokovalo. Aro vaří? Co se stalo? A co ty výrazy? Nemá nikoho, kdo by vařil za něj? Já myslela, že na to tu má lidi… Kde je ten Aro, kterému je vše jedno, který bez jakékoliv lítosti zabíjí jiné? Objeví se jeho horší stránka ještě někdy? Doufám, že ne. Co způsobilo tu jeho náhlou změnu chování? To už jsem nevydržela a raději si tiše odkašlala. Musela jsem to udělat, protože jinak bych se musela začít smát. Bůh ví, co bych si ještě vyslechla.

Aro ihned otočil hlavu mým směrem. A podíval se na mě stylem: Co tu dělá? To už je vzhůru? Jsem přistižen! Okamžitě se snažil nasadit tu svou masku, kterou nosí před gardou, ale po neúspěšném šklebení to vzdal. Opět mě uchvátila hloubka jeho očí. Zase se mě snažil sevřít pohledem, ale naštěstí jsem se včas podívala někam jinam.

„Dobrý den, nechcete trochu pomoct?“ zeptala jsem se.

Aro se jen zamračil na zničenou pánev a pak odpověděl.

„Ne, děkuji, Isabell. Myslím, že to už dolů nepůjde. Pokusím se udělat něco jiného. A tentokrát se od toho nehnu ani na krok,“ mluvil spíše pro sebe a tu pánev vyhodil.

„Ano, jen mě napadlo že byste - “ Přerušil mě.

„Isabello, už jsem ti jednou říkal, abys mi tykala,“ káral mě.

Jen jsem přikývla na souhlas a proti své vůli trochu zavrávorala, protože se mi najednou zatočila hlava.

„Omdlela jsi, jsi slabá, jdi si lehnout.“

„Ne, já jsem v pořádku,“ odporovala jsem, ale podíval se po mně tím přísným pohledem, který říkal: Tohle nebyla prosba, ale rozkaz!

Na důkaz otázky, jestli jsem jeho pohled pochopila dobře, jsem lehce povytáhla obočí. Jen přikývl. Už jsem se snažila něco namítnout, ale když jsem viděla zase ten jeho pohled, který mě pražil jako kukuřici, raději jsem zase zavřela pusu, svěsila hlavu a odšourala se zpět do postele.

Vyšla jsem schůdky a pohodlně se uvelebila. Ta postel byla skvělá! Jako by byla pro královnu. A na tom mě něco zarazilo. Tohle vlastně je královská postel! Došlo mi.

Už se mi v tom příjemném přítmí začaly opět klížit oči, ale někdo roztáhnul závěsy a dovnitř hromadně vnikly ostré paprsky slunečního světla.

Rychle jsem se posadila, abych zjistila, kdo způsobil ten náhlý vpád slunečních paprsků do pokoje. Ale to jsem neměla dělat. Z toho rychlého pohybu mi pořádně křuplo v zádech. Bolest mi projela celou páteří a vystřelila až k lopatkám. Jen jsem bolestně sykla. Myslela jsem si, ž to hned přejde, ale bolest ne a ne ustoupit. Chtěla jsem otočit hlavou, ale děsně to bolelo.

„Co se děje?“ ptal se mě Aro a na tváři se mu usadil výraz, který jsem nedokázala identifikovat.

„A-asi jsem si – au - pohnula se zádama,“ odpověděla jsem mu s bolestným šklebem.

Chtěla jsem si lehnout, ale ten nový a vyměněný Aro mě zastavil. Začal mě soukat ven z postele. Vážně mě vylekal, už jsem se s ním chtěla začít prát.

„Neboj se, uklidni se,“ řekl mi uklidňujícím hlasem.

Nebyl to ten hlas, jaký na mě použil při mé poslední návštěvě Volterry. Tehdy se opravdu snažil, aby měl uklidňující hlas, ale mělo to tehdy naprosto opačný účinek. Ještě více mě vyděsil. Ale tento tón byl jiný. Opravdu mě uklidnil a uvolnil. Nebála jsem se, neměla jsem čeho. Byla jsem sice jen pár centimetrů od jednoho z nejnebezpečnějších upírů na světě, ale věděla jsem, že mi neublíží, cítila jsem to. Jako by na mě vysílal pozitivní vlny.

„Teď si, prosím, dej dlaně na oči. Neboj se, neublížím ti. Pokusím se narovnat ti záda. Hlavně buď velmi klidná. Ano?“

Odpovědí mu bylo mé pokývání hlavou. Uvolnila jsem se a udělala to, co po mně chtěl. Nevěděla jsem, co se chystá udělat, ale radši jsem to ani vědět nechtěla. Objal mě pažemi, z čehož mi naskočila husí kůže a srdce se mi mohutně rozbušilo, chytl mě za mé paže a pomalu, ale zároveň silně si mě natáhnul na sebe. Opět jsem cítila ostrou bolest, pak se ale opět ozvalo hlasité křupnutí mých zad a já cítila jen úlevu.

„Ou, mpf, děkuji. Kde ses to naučil?“ ptala jsem se.

Jen se usmál a řekl: „Víš, za tři tisíce let, když se nudíš, jsi schopen ledasco pochytit a naučit se. A teď si lehni!“

Zavrtěla jsem hlavou na znamení, že už ležet nechci. Bohužel, ve Volteře a navíc u Ara se ne, nebere jako odpověď. A tak mě prostě vzal a do té postele mě chtěl strčit sám, ale zamrzl v pohybu, stejně tak jako já.

Já jsem nebyla schopna pohybu, protože jsem se opět podívala do jeho očí a měla pocit, že se něco děje. A myslím, že to, jak na něj moje tělo i srdce reagovalo, nebylo vůbec dobré. On na tom byl stejně. Co se týče pocitů nevím, ale také mi hleděl do očí, jako by mi mohl nahlédnout až do duše. Naše obličeje od sebe byli jen pár centimetrů. Má mysl byla naprosto zastřená, ale čím? Jen pár centimetrů nás dělilo od – tak dost! Ne, tohle ne. Můj rozum konečně začal opět fungovat. Zavrtěla jsem hlavou, abych zahnala ty pocity, které mě ještě před chvílí ovládaly.

„Ehm, já do té postele dojdu sama, chodit ještě umím,“ řekla jsem mu mírným hlasem.

V jeho očích se mihlo snad tisíc emocí, ale nakonec mě nechal, ať si tam zalezu sama. Nevím, proč, ale vím, že já jsem na tom byla podobně. Emoce a pocity zmítaly mým tělem, ale já jsem to na sobě nedala znát. Co se to se mnou jen děje? Proč se vždy stane něco takového? Ještěže se můj mozek probral k životu včas. Mohlo by se stát něco, čeho bych později litovala. Nebo snad ne?

Aro se chová zvláštně. Je milý, usmívá se, tu svoji přísnou masku také nechává za dveřmi, ale proč? On se takhle k nikomu nechová. Proč se o mě stará? Je to vládce Volterry, nemá zapotřebí obskakovat nějakou lidskou holku. Tak proč tohle všechno? Že by to bylo tím, že se mě jen snaží dostat k sobě do gardy? Ne, to se mi nezdá, jeho výrazy a emoce jsou opravdové. Proč na sebe vždycky navzájem hledíme jako na svatej obrázek? Co se to s ním děje? Co se děje se mnou? Mám v tom guláš.

Asi bych nad tím uvažovala ještě hodně dlouho, kdyby Aro neupoutal mou pozornost velkým stříbrným podnosem, na kterém si trůnila kopa palačinek a džus. Vonělo to absolutně úžasně. Hned se mi začaly sbíhat sliny. Když Aro viděl můj výraz, bylo vidět, že má co dělat aby se nerozesmál. Cukaly mu koutky.

„Tady máš snídani,“ řekl a podával mi podnos s jídlem do postele.

Vděčně jsem se na něj usmála a poděkovala. To bylo přesně to, co můj žaludek potřeboval. Pořádnou snídani.

Když jsem dojedla, chtěla jsem jít umýt po sobě nádobí, ale podnos mi z klína zmizel dřív, než jsem stačila vystrčit nohy z postele. Chtěla jsem ještě chvíli přemýšlet nad svými otázkami, ale neměla jsem šanci. Cítila jsem, jak se propadám do sladkého nevědomí, do říše snů.