Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krvavá růže - 11. kapitola

11.11.2012 (08:00) • IsabellaMarieLilyVolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 4115×

11. kapitola - Den pod psa

Z minulého dílu:

Tiskli jsme se k sobě tak pevně, aby mezi námi nezbyla byť jen skulinka místa. Cítila jsem, jak se cosi tvrdého mačká na moje stehno. Když jsem si uvědomila, co to vlastně je, zarděla jsem se. Ve stejnou chvíli se dveře do sálu rozrazily a sálem se rozlehlo šokované zalapání po dechu a hned nato zahanbené zajíknutí.

***

Bella:

Do hajzlu! Jednou jedinkrát v životě jsem udělala to, co jsem opravdu chtěla a cítila. Bez předsudků, bez rozumu, bez výčitek. A právě v tuhle jedinečnou chvíli mě musí někdo načapat… Lehce jsem pootočila hlavu a jen koutkem oka jsem zahlédla Demetriho a hned za ním záblesk blond vlasů… Jane. Raději jsem hlavu otočila zase od nich a zabodla pohled do zlatě zdobené opěrky křesla.

„Já… my… no… eh… omlouvám se, p-pane,“ vysoukal ze sebe Demetri a pak už jsem slyšela jen zabouchnutí těžkých dveří. Hlava mi samovolně spadla a já jsem se opřela o Arovo rameno.

„Potěš pánbůh…“ konstatovala jsem a z Arova ztuhlého posedu jsem vycítila, že není o nic méně překvapený a nadšený než já.

„Dnes je opravdu náročný den,“ špitla jsem, přesunula se Arovi na klíně tak, že už jsem na něm neseděla obkročmo ale normálně, pohodlně jsem uvelebila v mezeře mezi jeho ramenem a krkem a spolu s jeho vyrovnaným dechem a jemnými dotyky a hlazením na zádech jsem se nechala unést do říše snů.

***

Ráno jsem se probudila v našich komnatách s tupou bolestí v hlavě, která pulzovala čím dál víc a stupňovala se snad až do nebe. Chytla jsem se za hlavu, zaúpěla a převalila se na bok, čímž se můj rozbouřený žaludek jal protestování a okamžitě se mi udělalo zle. Vyletěla jsem z postele jako blesk a mířila si to do koupelny. Samozřejmě že hned u postele jsem zakopla o nějakej kýbl. Neřešila jsem to a pádila do koupelny popovídat si se záchodovou mísou. Až když jsem čapěla u záchodu a dávila ze sebe vše, co ve mně ještě zbylo, tak mi došlo, že ten kýbl byl nejspíš k tomu, abych nemusela utíkat na záchod. Pozdě… Vylezla jsem asi po půl hodině, řádně umytá a s vyčištěnými zuby. Mé bližší seznámení se záchodem se ukázalo býti velmi poučné, protože jsem krom zvracení a skučení měla čas si něco málo promyslet. A vzešla z toho moje nová zásada: Už nikdy nebudu chlastat s Felixem, Alecem a Demetrim, nikdy!

Jo… už to vím jistě, dnešní den bude pod psa. Nejen že mě bolela hlava jako střep, žaludek se mi plavil kdesi po moři a ani nemluvě o únavě, díky které jsem sotva pletla nohama, ale dokonce jsem si ráčila vzpomenout, že dnes a další dva dny je ten hloupý ples na který se mi vůbec, ale vůbec nechtělo. Vrátila jsem se do ložnice a pleskla sebou na postel, což jsem neměla dělat, protože mému žaludku se nelíbily ani prudké pohyby. Vstřelila jsem k záchodu a opět k němu padla, jako bych ho žádala o odpuštění. Objímala jsem ho oběma rukama, špatně mi bylo jako nikdy, ale naštěstí jsem nezvracela. Uf, hlavně zhluboka dýchej, Bello. Trochu jsem se narovnala ze svého předklonu u mísy a pomaličku vstávala. Cítila jsem se, jako by mě přejel parní válec. Můj pohled padl na sprchu, která by se mi teď rozhodně hodila, ale na teplou vodu jsem neměla ani nejmenší pomyšlení a mrznout jsem také nechtěla. Ale představa ledové vody, jak padá na mou rozžhavenou hlavu, byla příliš lákavá. Klekla jsem si tentokrát k vaně, vzala si sprchu a pustila vodu na svou hlavu. Jakmile se mojí rozbolavělé hlavy dotkly první ledové kapky, cítila jsem se, jako by mi do lebky prorazily tisíce nožů.

„Sss… úúú… sakra,“ skučela jsem každou chvíli. Asi po pěti minutách jsem sprchu s ledovou vodou vypnula a jen tak si lehla na chladné kachličky, které se od mého těla, bohužel, hodně rychle ohřívaly. Zavřela jsem oči a s houpavým pocitem v žaludku, jako bych se někde plavila po moři, jsem se snažila uklidnit svoje tělo. Pode mnou se od mých vlasů rozlévala kaluž vody, protože jsem se jaksi neuráčila si ty vlasy vysušit. A popravdě? Bylo mi to fuk.

„Klid, Bello, jen klid,“ snažila jsem se uklidnit sama sebe.

„No… ne že bych byl doktor nebo tak něco, ale moc v klidu teda nevypadáš.“

Prudce jsem zvedla hlavu, což jsem dělat rozhodně neměla. Opět jsem se doplazila nad záchod a dávivě se rozkašlala. Padl na mě stín a pak už mě něco, nebo spíše někdo vytáhl do prostoje, naklonil mě nad hlavu a pustil na mě další dávku ledové sprchy. Když skončil, vyhoupl si mě do náruče. Mžourala jsem polozavřenými víčky, abych viděla, který z těch tří zlosynů to byl. Aleca jsem vyloučila, na to je ta postava moc velká. A svalnatá… Ehm… Nic ve zlém, Alecu, pomyslela jsem si.

„Kdo to je?“

„Ty musíš mít ale opici, že mě nepoznáš,“ zasmál se. Tyhle blbé kecy a pitomý smích bych poznala kdekoliv.

„Ne tak nahlas, Felixi…“ zamručela jsem nevrle. Byla jsem protivná, naštvaná, unavená, bylo mi špatně a ještě ke všemu jsem měla dojem, že se stalo něco, co by se stát nemělo, a on si tu klidně huláká jak na lesy.

Už nic neříkal. Díkybohu. Odnesl mě zpátky do peřin, zachumlal mě jako malé dítko a já opět upadala do blahodárného spánku. To by mi to ovšem někdo nesměl překazit. A kdo by to mohl být jiný než naše Heidi.

„Bello, Bello! Neválej se tady a vstávej! No tak dělej, vždyť je ples, musíme tě připravit. Bello, slyšíš?! Neusínej!“ Začínala jsem opravdu zuřit. Poslední kapka byla, když mi zmizela peřina a na hlavě mi přistál polštář. Díky čemuž měla moje hlava dojem, že pukla.

„Heidi, nech toho, je teprve poledne, Bella potřebuje spát,“ vložil se do toho Felix. Stavte slavobrány! Ave Felix, jediný rozumný upír v tomhle pokoji! křičelo mé podvědomí.

„Mně to ale ani přinejmenším nezajímá, Felixi, jasné? Jste to vy, kvůli komu Bella nechce vstávat a já z ní hodlám udělat královnu plesu a to chce prostě čas. Tomu neznaboh jako ty nerozumí!“ Felix zavrčel, Heidi se zasmála a já, protože jsem toho měla už plné zuby, jsem vstala a stoupla si za Heidi i s polštářem v ruce.

„Heidi?“ zeptala jsem se až příliš sladce.

„Konečně jsi vstala, tak pojď! Honem, a ať to lítá!“

„Bude to lítat, neboj,“ zavrčela jsem téměř neslyšně.

„Co jsi říkala? Nebylo ti rozumět. Prosím tě, pohni, lezeš jako šnek…“

„Počkej chvilku…“ řekla jsem s pohledem upřeným do země. Pak jsem vyskočila na ni a máchala kolem sebe polštářem. Počítám, že párkrát to schytala. Můj válečný pokřik byl vážně… originální.

„Laskavě tady přestaň ječet, nejsi doma v jeskyni a naval mi zpátky moji peřinu. Je mi zima, hlava mi hoří a je těžká jak šutr, je mi špatně, jsem unavená a ty po mně chceš, abych si hrála na Barbie salon, tak na to zapomeň!“ Vtom se rozrazily dveře. Už zase. Vtrhli do nich Alec s Demetrim, celí rozesmátí. Heidi popadla polštář a vrátila mi jeden úder, takže jsem ji skoro pustila a moje hlava se téměř rozplynula.

„Co se to děje? Holčičí bitka?“

„Sázím na Heidi!“ hlásil Alec.

„Hmm, já sázím na Bellu, podle toho, co jsem slyšel a co vidím, je pořádně vzteklá,“ konstatoval Demetri.

„Nikdo se tady nebude ani vsázet, ani bít!“ 

„Ani pít…“ zaskučela jsem námahou a bolestí.

„Tak dost!“ zahřmělo hlasem tak svůdným, že mě až zamrazilo.

„Cože?“ V tu chvíli, kdy jsem to vyslovila, jsem zase ležela pod peřinou. A to i s polštářem, kterým jsem předtím bila Heidi. Spokojeně jsem se usmála, zapomněla na svou rozmrzelost a i bolest hlavy se ozývala trochu méně. Bylo slyšet jen nějaký šramot, zrychlené hlasy a pak jen klapnutí dveří a… ticho. To vytoužené, milované ticho! Oči jsem nechala otevřené a upřeně jsem sledovala rudá nebesa. Po chvíli se matrace prohnula. Pootočila jsem hlavou a sledovala Ara.

„Díky, žes ji vyhnal, nedala by pokoj,“ usmála jsem se, ale pak mi úsměv zamrzl. Vybavil se mi včerejšek. Já… Aro… dáma… polibek, trůn… Bože!

Do tváří se mi nahrnula horkost a do očí slzy. Panebože, co jsem to udělala? Chovala jsem se jako… lehká děva… děvka. Čelist mi poklesla a já jsem nebyla schopna se Arovi podívat do očí. Snažila jsem se ovládat a byla jsem na pokraji, slzy už málem přetekly, ale silou vůle jsem je držela za hranicí. Nechtěla jsem brečet. Ne tady, ne teď, ne před ním a ne kvůli tomuhle.

„Isabell?“

„Neříkej mi Isabell!“ vybuchla jsem. Měla jsem pocit, že za všechno může on, ale uvnitř jsem moc dobře věděla, že to pravda není. Po očku jsem se na něj podívala. Vypadal... zaskočeně, možná trochu nechápavě a do očí se mu vloudil výraz šťastného zoufalství.

„Já… Omlouvám se, nějak nejsem ve své kůži,“ zamumlala jsem a stále jsem se mu odmítala podívat do očí, protože jsem věděla, že to by byla poslední kapička do poháru a já bych se rozbrečela jako malé dítě.

„Bell, co se děje?“

„Nic…“

„Podívej se na mě,“ řekl mi a přesunul si mě na klín. Já jsem zarytě mlčela a koukala na saténové povlečení peřiny. Ledová ruka se dotkla mé brady a donutila mě zvednout hlavu.

„Podívej se na mě,“ zašeptal, „něco se děje, řekneš mi co?“ Neodolala jsem a podívala se do těch hlubokých očí barvy krve. Všechno ve mně se sevřelo a svět se mi rozmazal v jednolitou šmouhu, slzy se přehouply přes okraj a já byla úplně ztracená.

„Bell, co -“

„Musím jít do koupelny,“ přerušila jsem ho a okamžitě odletěla, protože to už na mě bylo moc. Proč se mu sakra nedokážu podívat do očí? Vždyť na tom, co se stalo, měl stejný podíl jako já. Možná proto, že jsem byla opilá nebo že jsem dělala scény. Nemohla jsem se vyznat sama v sobě. Zabouchla jsem za sebou dveře, opřela se a svezla se po nich na zem. Co se to se mnou děje?! Slzy už mi tekly jedním proudem a já se ze všech sil snažila alespoň nebrečet nahlas. Ozvalo se zaklepání.

„Jsi v pořádku? Mohu dál?“ Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila a mohla odpovědět.

„Je mi fajn. Ne, nemusíš sem chodit, jen se mi maličko zamotala hlava. Trochu se osprchuju a bude to lepší,“ řekla jsem a doufala, že mu moje řeč nezněla tak falešně jako mně. Odpověď už se neozvala. Nevěděla jsem, jestli mám být smutná, naštvaná, jestli se mám bát nebo být naopak ráda. Roztřesenýma rukama jsem ze sebe sundala oblečení, které na mně zbylo, a pomalu si vlezla do sprchy. Všude kolem tu bylo mokro, jak jsem tady ležela na podlaze s mokrými vlasy, tak jsem se nechtěla hned natáhnout. Pustila jsem si vlažnou vodu, abych se trochu probrala a pak pomalu přidávala na teplotě, až se kolem mě všude linula horká pára, zrcadlo se zamlžilo a já si napustila vanu s pěnou a kousky plátků růží. Tak takhle jsem si dovedla představit ráj. Vroucí voda ze mě smývala všechny starosti, strasti, problémy a dilemata. Odplavovala ode mě bolest hlavy a podrážděnost a kolébala mě do otupělé netečnosti. Mohla jsem tak všechny problémy pohodlně odsunout do vzdáleného koutu své mysli a odložit je na později. Teď jsem potřebovala jediné. Klid. Který mi bohužel nebyl dopřán. V hlavě mi proplouvaly obrázky včerejšího večera. Party, tanec, dáma, říznutí a ehm… incident. Když jsem si úplně vzpomněla, co jsme včera vlastně… dělali, musela jsem se začervenat. Probůh, co to do mě vjelo? Touha… našeptávalo srdce. Bláznovství a moc tequilly! ječel na mě mozek. Já se zblázním! Hádají se ve mně dva hlasy a každý tvrdí úplný opak toho, co řekl ten druhý. Tak jak mám potom vědět, čemu mám věřit? Však ty na to přijdeš sama…

„Jo, zbláznila jsem se.“ Opřela jsem si hlavu o roh vany a zavřela oči. Myslí mi tanuly obrazy, zvuky, pocity, dojmy… Po tváři mi sklouzla první slza. Pak další a další… Utopila jsem se v slzách a vzpomínkách. Co mám teď dělat? Nic…

Z vany jsem vylezla, až když mě začaly zábst nohy od vody, která, bohužel, velice rychle vychladla. Jen v ručníku jsem přeběhla do šatny. Na sebe jsem hodila jen triko a šedou teplákovku. Nebylo to sice nic extra, ale na to, abych přešla odtud do pokoje Heidi, to bohatě stačí. V pokoji už nikdo nebyl, a i když se můj žaludek svíjel prázdnotou, na jídlo jsem ani nepomyslela. Vydala jsem se tmavými chodbami hradu a jen tak po paměti jsem se snažila najít Hedin pokoj. Bloudila jsem chodbami, jednou jsem zahnula, doleva, pak doprava… a nakonec jsem se dostala do úplně neznámé části hradu. Byla tu tma a chlad prostupoval každou částečkou tohoto místa. Zaváhala jsem. Nechtělo se mi chodit do úplné tmy, ale také se mi nechtělo vracet zpátky. A navíc… jsem zapomněla cestu, kterou jsem sem došla. Nevěděla jsem si rady. Opřela jsem se zády o zeď a rozmýšlela kam jít. Najednou něco zavrzalo. Naskočila mi husí kůže a přitiskla jsem se ke stěně ještě více. V krku se mi usadil knedlík, proti čemuž protestovalo moje srdce, které také chtělo skočit do krku.

„Haló?“ zavolala jsem. Nic, jen ozvěna mého vlastního hlasu se ke mně nesla zpět. Uf, oddechla jsem si, ale vtom se vrznutí ozvalo znova a já pozpátku vpadla do nějaké místnosti. Když jsem se začala sbírat ze země, zjistila jsem, že to je další chodba – zase nějaká skrytá. Louče v ní vydávaly tlumené světlo a bylo tu trochu tepleji, takže tu nepanovala tak děsivá atmosféra. Vlastně to byla chodba jako každá jiná. Klenuté zdobené stropy se vypínaly do výšky a šero tu panovalo svým temným stínem. Konečně jsem stála pevně na nohou, stále roztřesená a vyděšená, ale celá. Když jsem si uvědomila, že to vrzání, co mě tak vyděsilo, bylo jen skřípění těch dveří, o které jsem se opírala, cítila jsem se zahanbená. Ty jsi ale pitomá, Bello… hubovala jsem si, zatímco jsem se snažila zahnat červeň, která se mi vehnala do tváří. Zavřela jsem téměř neviditelné dveře a pořádně se podívala kolem sebe. Zjistila jsem, že jsem sem vpadla bočním skrytým vchodem. Chodba se v kamenných blocích klikatila doleva i doprava a já naprosto netušila kudy kam. Chvíli jsem stála a přemýšlela a pak se dala doprava. No co… Půjdu pořád rovně a přinejhorším se vrátím, opakoval jsem si v hlavě stále dokola, ale moc mě to neuklidňovalo. Představa, že jsem v hradě plném upírů, mi moc dobře nedělala. Kdyby tu byli jen Volturiovi, vůbec bych to neřešila, ale vzhledem k tomu, že dnes a další dva dny se tu konal upíří ples a hrad byl plný neznámých klanů a kočovných nomádů, tak by si mě někdo mohl velice snadno splést s odpoledním toastem. Svou nervozitu jsem nechtěla moc dávat najevo, protože jsem věděla, že jakmile budu s někým známým, budu zase klidná. Ruce jsem měla ledové, i když se mi potily a také nepatrně třásly.

Došla jsme na místo, kde chodba začínala být osvětlená více. Dobré znamení! Urychlila jsem krok a připadala si jako myška v kleci. Ta také pobíhá sem a tam, jako když je v bludišti a nemůže najít cestu. Konečně se přede mnou zjevily vymodlené ebenové dveře s nádhernými vzory vyřezávanými ze světlého dubového dřeva. Běžela jsme k nim jako velbloud za vodou. S širokým úsměvem jsem zaklepala. Dveře se otevřely a mně úsměv hned opadl. To nebyla Heidi…

„Ahoj Jane,“ snažila jsem se upřímně usmát. No, moc mi to nešlo… Jane na mě hleděla jako bacil do lékárny a v levém oku jí nepatrně zaškubalo. Na hlavě měla natáčky a na obličeji nějakou zelenou, divně páchnoucí masku. Její výška a momentální zjev jí dodávaly vizáž skřeta. Nastrojila na mě ten svůj úsměv, který byl pravý asi tak jako zuby mého dědy, nehledě na to, že ty umělý ztratil a pak už neměl žádný.

„Co potřebuješ, eee… Bello?“ zeptala se, jako by si honem nemohla vybavit moje jméno, já však věděla.

„Promiň, zabloudila jsem. Chtěla jsem se dostat k Heidi, poradila bys mi, prosím, kudy mám jít?“ Usmála se ještě více. To mě děsilo.

„Ale jistě!“ odpověděla, jako by byla přímo nadšená, že mi může pomáhat. Tady něco nesedí… šeptal mi slabounký hlásek tam vzadu v mé mysli. A měl pravdu. Jane byla milá. Neměla být milá, nikdy taková nebyla.

„Heidi se přestěhovala, tohle na ni bylo prý příliš malé, víš? A jak se jinak máš, Bello?“ Mluvila na mě naprosto přátelsky, jako by to ani nebyla Jane. Váhavě jsem se usmála.

„Aha. Nedivím se, že jí to bylo malé, když jen její šatna byla velká jako čtvrtka trůnního sálu,“ zasmála jsem se. To by Heidi bylo podobné. Mám víc věcí, chci větší šatnu. Myslela jsem, že Jane na mě vyjede nebo něco, ale byla naprosto vstřícná. Možná jsem se až moc unáhlila. Udělala jsem si poznámku do svého mentálního deníčku: Upravit si o Jane mínění, možná se i trochu spřátelit. Vysvětlila mi, kudy se dostanu za Heidi do jejího nového pokoje.

„To musíš pořád rovně, na konci chodby zahneš doprava a pak druhá chodba vlevo. Na konci chodby najdeš velké zdobené dveře. Tak to je ono. Doufám, že se neztratíš. Dovedla bych tě tam, ale musím si jít sundat tu masku a chystat se na ten ples…“

„To je v pořádku, Jane. Díky za pomoc. Uvidíme se na plese,“ usmála jsem se a šla podle jejích pokynů. Byla jsem naprosto spokojená a v tu chvíli by mě rozhodně nenapadlo, že je něco špatně… Mašírovala jsem chodbou, jako by mi za patami hořelo v naději, že se zase jen tak položím do křesla a zdřímnu si, to jsem se ovšem šeredně spletla. Došla jsem k velkým ebenovým dveřím, opět zdobených dubem, ale tentokrát mnohem honosněji, než tomu bylo u Jane. Tiše jsem zaklepala a přede mnou se zjevila veliká, černě oděná postava s černýma očima. Dříve než jsem ze sebe stačila vydat hlásku, už jsem byla uvnitř pokoje obklopena pěti krvelačnými upíry.

Do háje!

Autor: IsabellaMarieLilyVolturi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krvavá růže - 11. kapitola: