Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krvavá romance - 1. kapitola

28.02.2011 (17:45) • Mattie • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1700×

 EDIT: Článek neprošel korekcí.

„Al, Al pojď si sednout ke mně,“ volala na mě Jennifer. Lidé ve škole mi říkají Al nebo Alíku, ale to opravdu moc nemusím. Přijde mi to trapné. Přeci jen jsem na vysoké a je mi dvacet.

„Ahoj Jen,“ pozdravila jsem jí, když jsem došla k místu, kde seděla.

„Jsem ráda, že jsi přišla,“ řekla poněkud smutněji než obvykle. „Potřebuji pak s tebou pár věcí probrat. Jdeš po škole zase do kavárny?“

„Jasně, že jdu. Už se celkem těším, až se dostanu mezi lidi. Myslím mezi jiné lidi, než jsou ve škole,“ odpověděla jsem jí a usmála se.

„Tak fajn. Já bych za tebou asi pak přišla. Jak dlouho tam budeš?“

„Hmm… Mam tam být kolem druhé a jsem tam do půl čtvrté.“

„Výborně! Tak já přijdu na půl třetí.“

„Dobře, budu s tebou počítat.“ Najednou se rozevřely dveře a do posluchárny vešel náš profesor na práva. Je opravdu mladý a je to jen pár let, co dostudoval, ale je to skvělý profesor. Snaží se nám vše vysvětlit tak, aby to pochopil každý. A navíc je poměrně pěkný. Já vím, že je o osm let starší. Ale skutečně je to fešák a navíc se chová velmi mile a přívětivě.

Už jsem vytahovala z tašky notebook na poznámky, když mě zastavil.

„Dnes nebudete potřebovat nic na poznámky. Pustím Vám jedno soudní řízení kromě konce. Budu po Vás chtít, abyste mi doma vypracovali konec, tak jak byste to udělali Vy.“

Tohle se mi dnes opravdu hodí, protože mi nedělá problém dopisování soudních řízení a navíc toho mám na dnešek hodně. Je pravda, že to nedělá problém skoro nikomu tady. Ještě aby to dělalo problémy.

Hodina skoro skončila a já, tentokrát už bez Jennifer, se vydala na španělštinu. Celkem jsem se na ni už těšila. Mám k ní docela blízko, protože ve Španělsku žije teta a jsou tam naše kořeny z mamčiny strany a navíc mi jazyky nedělají problémy.

Vyšla jsem ven, měla jsem ještě deset minut. Rozhodla jsem se zavolat Charlesovi. Je něco jako kamarád a bratr v jednom. Asi bych spíše měla říct, býval, protože před třemi lety odešel za přítelkyní do Anglie a tam s ní zůstal. Dneska mu je dvacet pět, takže mu chci popřát a i si jen tak popovídat. Je pro mě jako starší bratr, kterého nemám, ale vždycky jsem si ho přála. Býval to někdo, komu jsem mohla říct všechno a on si mě posadil na nohy, objal ramena a utěšoval. Někdo kdo tu býval vždycky jen pro Vás.

Sedla jsem si na lavičku, vytočila jeho číslo a čekala, než to zvedne.

„Prosím,“ ozval se jeho hlas a já se najednou cítila… svá, taková jaká prostě jsem, protože před ním se nemusíte přetvařovat. Bere Vás takové, jací jste, nedělá ohledy na vzhled, ale spíš na to, co ten člověk umí a jaký je.

„Ahoj Chucku,“ oslovila jsem ho zkráceninou, kterou jsem používala snad jenom já.

„Jé! Ahoj Alíku,“ odpověděl mi vesele. On patřil mezi ty lidi, co mě znají od mala a stále používají tuhle přezdívku.

„Všechno nejlepší k narozeninám,“ řekla jsem to, co byl důvod našeho rozhovoru.

„Ty jsi nezapomněla! Děkuju moc.“

„Jasně, že nezapomněla. Jak bych taky mohla. Ta tvoje poslední oslava se nadá jen tak zapomenout!“ Připomněla jsem mu oslavu, na kterou člověk nemůže zapomenout. Slavili jsme u něj a rozhodli se udělat opékaná jablka. Jenomže jsme je nechali ve slupce a ta se nám pak roztrhla a obsah jablka se rozprskl po okolí. Aby toho nebylo málo, tak nám chytl koberec a od něj snad všechno, takže jsme volali hasiče i rodičům a byl neskutečný zmatek. Od té doby jsme měli zakázáno při oslavách rozdělávat nebo se jen přibližovat k otevřenému ohni. Získali jsme tak oba přezdívku podpalovači domů.

„Jo, tak to máš pravdu. Ale byla výborná a to i přes ten oheň,“ řekl se smíchem v hlase. „To mi připomíná, že budu mít oslavu a ty jsi samozřejmě zvaná. Byl bych moc rád, kdybys přiletěla. Tak dlouho jsme se už neviděli. Jak je to dlouho? Dva roky?“

„Jo myslím, že dva. Hrozně moc se mi stýská.“

„Vždyť mě taky. A jak! Chybí mi to věčně svítící slunce, to vedro a koupání v moři.“

„Tak víš co? Já se kouknu, jestli mám na letenky a přiletěla bych za tebou do Londýna na ty narozeniny a ty pak na prázdniny přiletíš za mnou. Co ty na to?“

„To by bylo perfektní! Už se nemůžu dočkat. Jenom… Vadilo by, kdyby jela i Mary?“

„Ne! Samozřejmě že ne. Aspoň jí konečně uvidím.“ Pravda byla opakem mých slov. Ve skutečnosti jsem si ho chtěla užít sama. Opět se vrátit do dětských let a vyblbnout se. Přeci jenom to bude návrat ztraceného skoro bratra. Říct mu to ale nemůžu. Ranilo by ho to.

„Tak fajn, budeme s tím počítat. A kdy asi tak myslíš? Jako… myslím jaký týden jsi myslela.“

„Jo jasně! No asi by to byly velké prázdniny, protože je teplo i v noci a dá se jít kamkoliv. A kdy? Hmm… řekni sám, kdy se ti to hodí?“

„Dobře, tak co třeba druhý týden v červenci?“

„Ok! Beru na vědomí. A myslím, že to ty dva měsíce do konce roku nevydržím! Už se nemůžu dočkat. Moc se těším, až tě zase uvidím.“ Byla jsem neskutečně nadšená.

„Jsem rád, že tě moje návštěva potěší! A taky se už nemůžu dočkat. Jenom… teď mě něco napadlo,“ řekl a já myslela, že se napětím, co z něho vypadne, promáčknu telefonem až k němu.

„Co? Co tě napadlo? Povídej! Honem, prosím,“ prosila jsem ho a přitom dělala psí oči. Vím, že mi to nijak nepomůže, ale…

„Tak fajn, ale nejdřív slib, že to budeme celý týden dodržovat.“ To je vydírání!!!

„Ano, slibuji. Ale teď už mě nenapínej a povídej!“

„Pamatuješ na náš slib, že v létě budeme žít jen v noci?“

„No jasně. Na to se taky nedá zapomenout!“

„Tak bych ho chtěl dodržovat celý týden. Abychom měli víc soukromí na povídání a tak. Protože Mary nemá noc ráda a myslím, že si bude chtít užít těch neskutečných veder, co tam bývají.“

„Wow! To by bylo super!“

„Jsem rád, že do toho jdeš se mnou.“

„S tebou bych šla kamkoliv,“ řekla jsem se smíchem, ale zároveň to myslela smrtelně vážně. S ním se totiž člověk nemůže bát.

„No jasně,“ řekl ironicky, ale pak dodal, „Ale já jdu do čehokoliv s tebou taky. Jsi pořád jako mladší sestra, o kterou se musí pořád někdo starat. A tím někým jsem, samozřejmě, já!!“ Nemyslí si toho o sobě trochu moc?!

„No nevím, nevím. Já už jsem celkem velká a dokážu se o sebe postarat sama.“

„Vždyť já vím. Ale i přes to všechno pro mě budeš pořád stejná.“

„Prosím, nezlob se, ale už budu muset končit. Začíná mi španělská konverzace a přijít pozdě znamená omluva před celou třídou a chyba se trestá celotřídním smíchem.“

„Jo jasně. Měj se hezky a pozdravuj doma. Jo a dík za přání.“

„Není za co. A taky pozdravuj. Tak zatím a měj se,“ řekla jsem už za běhu do třídy.  Doběhla jsem jen taktak. Usedla jsem na svoje místo a vešla profesorka.

„Buenos días,“ pozdravila nás. Potom začala vyprávět, co bude naším úkolem a jak si to představuje. Já jí moc nevnímala, protože jsem si představovala prázdniny, moře, kamarády, zábavu a hlavně žádnou školu. Ne že by mi vadila, ale přeci jenom prázdniny jsou prázdniny.

Přede mnou na lavici přistál papír a vedle mě stála profesorka.

„Gracias,“ poděkovala jsem jí.

„Eres bienvenido,“ odpověděla a šla dál. Přestala jsem se zabývat prázdninami a šla vyplňovat ten její dotazník.

Vyplňování zabralo zbytek hodiny. Celkem jsem za to byla ráda, protože jsem nebyla moc schopná pracovat na sto procent. Přemýšlení nad prázdninami mě totiž bavilo mnohem víc. A další věc, která mě rozptylovala, byla Jennifer a její tajemství nebo to, co mi chce říct.

***

Profesorka ukončila poslední přednášku, sbalila jsem si věci a vydala se k autu. Tašku jsem hodila na sedadlo spolujezdce a vyjela. Zbývala mi ještě hodina a já začínala mít opravdu velký hlad. Rozhodla jsem se, zajet na pizzu.

„Ahoj Joe,“ pozdravila jsem Joea. Je to dlouholetý kamarád. Potkala jsem ho v prváku na střední. Chodili jsme spolu do třídy a postupem času se z nás stali opravdu dobří přátelé.

„Ahoj Alíku. Jako obvykle?“

„Jako obvykle,“ odpověděla jsem. Znal mě skoro jako svoje boty. Pizzu jsem si dávala jedině tady a skoro vždy to byla ta samá.

„No a jak se vede?“ Pořád stejně zvědavý.

„Ale jo, celkem to jde. Jak vidíš, stále žiju,“ usmála jsem se na něj.

„Jasný chápu. Dáš si colu nebo ledový čaj?“

„Hmm, vezmu si colu. A jak se vede tobě?“

„Já?! Asi tak jako obvykle,“ pousmál se a podal mi pizzu i s colou. „Moje tajná láska si pořád myslí, že jsme jen kamarádi a já jí stále považuji za něco víc. Obskakuji jí v pizzerii jako královnu a ona nic. Ale za ty její úsměvy to opravdu stojí – “

„Nech toho, ano? Není to sranda! Co bys dělal, kdyby tě slyšela Kiki?“ Šťouchla jsem ho do ramene a on udělal obličej ublíženého štěněte.

„Kristýnku mi nech na pokoji. Ona tu není a o nás dvou se vůbec nemusí dozvědět,“ mrkl na mě. Tohle už jsem nevydržela a začala se smát. Kdy ho ten jeho humor přejde?

„Fajn, fajn. Dostals mě!“ zvedla jsem ruce v ústupném gestu.

„To je dobře. Ale než ses začala smát, to byla doba,“ utřel si imaginární pot z čela.

„Ty jsi nepoučitelný!“

„Jo to jo, ale uznej, že bez toho bych to nebyl já.“

„To máš naprostou pravdu. Špatně by se mi sháněl někdo, pro koho jsem královnou pizzerie a kdo by mě otrocky obskakoval.“

„Jedna jedna. V kolik máš být v kavárně?“ Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že tam za deset minut mám být.

„Už jsem měla být dávno na cestě.“ Strčila jsem si poslední kousek pizzy do pusy a zvedla se ze židle.

„Platím za tebe. Hlavně ať to stihneš. Vynahradíš mi to jindy dobrým kafem,“ zavolal na mě Joe.

Ani jsem to nepostřehla a už parkovala na mém místě před kavárnou. Zbývaly mi ještě dvě minuty. Rychle jsem vyběhla tři schody a ocitla se v mém druhém domově. Zhluboka jsem se nadechla, ucítila jsem svoji oblíbenou vůni kávy a čokolády. Prošla jsem místností a zamířila si to rovnou k pultu.

„Ahoj Alex, konečně jsi tady. Za půl hodiny mám rande a vůbec nestíhám,“ volala na mě od stolu číslo dvě Emily.

„Ahoj Emily, kde je Melissa? Nemá tu teď být ona?“

„No původně měla, ale onemocněla a volala to sem až v dobu, kdy ty jsi byla ve škole, takže jsem to musela vzít já.“

„Aha, to je mi líto. Tak už se jdi převléct a já to tu beru na sebe.“

„Dík moc Al, jsi zlato.“

„Není za co,“ zavolala jsem ještě na mizející záda Emily.

„Je tady vůbec nějaká obsluha? Čekám tu už pět minut!“ rozčiloval se nějaký chlápek od stolu šest.

„Hned tam budu!“ zavolala jsem nazpátek a zašla za pult. Vytáhla jsem si zápisník s tužkou a šla se ke stolu šest. Nasadila jsem milý úsměv, tašku poposadila na rameni tak, aby mi zase nesklouzla a otočila se na našeho, skoro, každodenního zákazníka.

„Jak Vám mohu posloužit?“ zeptala jsem se ho.

„Dal bych si jedno cappuccino,“ odpověděl, jako vždy mile.

„Mohu Vám nabídnout i něco ze zákusků?“

„Jistě! Co byste mi doporučila?“ Ohlédla jsem se přes rameno a do očí mi padl čokoládový dort s pařížskou šlehačkou.

„Doporučuji Vám támhleten,“ ukázala jsem na dort, „čokoládový dort. Já ho mám hrozně moc ráda.“

„Dobře, tak já si ho vezmu, ale pouze v případě, že si ho dáte se mnou,“ laškovně se usmál.

„Já… já… já nevím. Já nemůžu, zrovna jsem přišla na směnu a jsem tu na to sama a…“

„Prosím, dejte si se mnou,“ naléhavěji se na mě podíval. Co teď? Ovšem, že chci, aby si ten dort vzal, ale můžu udělat tohle?

„Prosím, stačí jen říct ano,“ naléhal dál.

„Tak fajn, ale asi tu s Vámi nebudu moct sedět celou dobu. Jsou tu i další zákazníci.“

„To nevadí. Pořád lepší něco než nic.“

„Tak já Vám to jdu připravit,“ otočila jsem se a kráčela k pultu.

„Nám to jdete připravovat,“ slyšela jsem ho mumlat.

Vzala jsem z poličky hrnek a dala ho do přístroje na cappuccino. Ten posléze zapnula. Chvilku to potrvá, takže jsem odběhla do šatny a rychle na sebe hodila bílou blůzu přes to černou vestičku. A nakonec černou sukni nad kolena. Vrátila jsem se zpět a vyndala dort, dva talířky a tři lžičky. Ukrojila jsem dva kousky dortu, dala je na talířky, vedle nich položila lžičky. Mezitím se dodělalo cappuccino, postavila jsem ho na talířek a i na ten dala lžičku a pytlíček s cukrem. Vše jsem naložila na tác a nesla k našemu hostu.

„Sluší Vám to v té uniformě,“ řekl a přejel si mě pohledem od hlavy až k patě.

„Ehm… děkuji?“ řekla jsem trochu nejistě, ale spíše to vyznělo jako otázka. Postavila jsem před něj kafe a jeho porci dortu. Druhou porci jsem postavila doprostřed stolu a šla odnést tác.

„Slečno?“ zeptal se jeden mladík, zrovna když jsem uklízela tác do skříňky.

„Ano. Co si dáte?“

„Jedno macchiato, prosím.“

„Jistě, hned to bude.“ Za chvíli už svíral sklenici s macchiatem a já se mohla odebrat za tím klukem, co mě pozval na dort a netrpělivě na mě mával rukou.

„Už jsem zpět, omlouvám se za zdržení.“

„Nic se nestalo, posaďte se, prosím,“ ukázal na židli vedle něj. S podezíravým pohledem jsem se tam posadila. Přistrčil přede mě můj kousek dortu.

„Co takhle si tykat? Chodím sem stejně dlouho, jako Vy tady pracujete.“

„Tak fajn. Já jsem Alex,“ podala jsem mu ruku.

„Demetri,“ přijal nabízenou ruku, ale jakmile se mě dotkl, projel mnou chlad.

„Těší mě, Demetri,“ řekla jsem a chabým úsměvem se snažila zamaskovat strach.

„Mě také, Alex,“ odhalil svoje dokonale bílé zuby. Měla jsem strach, byla jsem zmatená, ale bylo i něco, co mě na něm hrozně moc přitahovalo. Popsat jsem to ale nedokázala.

Povídali jsme si ještě asi hodinu, dokud nepřišla Jenny. Po chvíli povídání mi už nepřišel tak děsivý. Byl kamarádský, zajímal se o mou rodinu, školu i práci. Občas nás vyrušil nějaký ten zákazník, ale to nám nijak nevadilo.

„Ahoj Alex, jsem tady!“ volala už od vchodu Jennifer. Automaticky si šla sednout na barovou stoličku. Omluvně jsem se podívala na Demetriho.

„Strašně se omlouvám, ale budeme muset naši konverzaci přesunout na jindy. Slíbila jsem Jenn, že si s ní promluvím. Je mi to opra – “

„Nic se neděje. Já to chápu. Kamarádka je hold kamarádka,“ mrknul na mě. „Ještě tu nějakou tu chvíli budu, takže kdybys chtěla, můžeme pak…“ nechal větu vyznít do prázdna. Oba jsme však věděli, že tím myslel další posezení a povídání.

„Dobře, budu moc ráda. Tak pak přijď k baru, jestli budeš chtít,“ řekla jsem, sebrala dopitý hrníček od kafe a talířky.

„No konečně! Kde ses tak dlouho flákala, Al?“

„Moc se omlouvám, Jenn. Trochu jsem se zapovídala s – “

„S kým? No tak… vyklop to!“ žadonila. Hlavou jsem kývla na místo, kde sedí Demetri. Řekla bych, že nás pozoroval bez jediného pohybu, ale to je nereálné, takže se mi to určitě jen zdálo.

„Myslíš s tím dokonalým klukem tamhle v rohu?“ nevěřícně na mě koukala.

„Jo, přesně s ním. A je fakt dobrý,“ konstatovala jsem, aniž bych přemýšlela nad tím, co říkám.

„Dobrý, jo?“

„Nech toho Jenn. Nikdy jsem nic takového neřekla!“ Proč vždy vidí v takovýhle větách ten druhý smysl, než to má?

„No jo, no jo.“

„A co jsi mi teda chtěla tak důležitého?“

„No… je to trochu smutný téma.“

„No?“ vyzvídala jsem.

„Ale,“ mávla rukou, „rozešla jsem se s Tomem.“

„Ale ne. To je mi moc líto.“

„Jo mě taky, ale už je to v pohodě,“ podívala se na hodinky, „Už budu muset jít, ale určitě to pak probereme. Zatím se měj a udělej s ním něco,“ pohodila hlavou směrem k Demetrimu.

„Jasný, jasný! Tak už jdi,“ pobízela jsem jí.

Když odešla, dolila jsem kafe jednomu zákazníkovi a jen ze zvědavosti jsem se podívala na Demetroho místo. Nebyl tam. Můj obličej trochu posmutněl.

„Přeci nebudeš smutná z toho, že tam nesedím,“ ozvalo se za mnou. Leknutím jsem sebou trhla. Otočila jsem se a přímo před sebou uviděla Demetriho.

„Tohle už nikdy nedělej!“ rozčilovala jsem se.

„Sluší ti, když se zlobíš. Vypadáš pak mnohem roztomileji.“

„Rozhodně ale roztomileji vypadat nemám!“

„Promiň, takhle jsem to nemyslel.“

„V pořádku. Nic se nestalo, naštěstí.“

„Můžu si vzít ještě kafe?“

„Jasný,“ vzala jsem hrnek a nalila mu.

„Al, jsem tady!“

„To je super, Celest. Už bych celkem potřebovala domů.“

„Jo jo. Jen jdi. Přebírám to tu,“ zavolala ještě a zašla do šaten.

„Mohu tě doprovodit domů?“ zeptal se Demetri před kavárnou.

„No víš… já jsem tady autem, takže…“

„Jasný, to chápu. Tak se měj hezky a uvidíme se zítra.“

„Dobře, zítra,“ rozloučila jsem se a šla k autu. Nasedla jsem a rozjela se domů.

Kolem čtvrté jsem byla před domem. Z přízemí byl slyšet křik Willa. Chudák mamka, zase to trochu nezvládá.

Urychleně jsem vystoupila a doběhla domů. Zavřela jsem za sebou vchodové dveře, skopla baleríny a běžela do pokoje, odkud se ozýval William. Po cestě jsem zahodila tašku a sako. Rozrazila jsem dveře a našla Willa, jak sedí na parapetu okna a neví jak dolů. Začala jsem se smát.

„Wille, ty jsi teda tele! Jak jsi se tam, prosím tě, dostal?“ Koukal na mě jako na… jeho praštěnou sestru, ale aspoň přestal brečet. Přišla jsem až k parapetu a natáhla před sebe ruce.

„Pojď sem,“ rozkázala jsem. Na nic nečekal a už se na mě tisknul.

„Ahoj Al,“ přivítal mě a líbnul mi pusu na tvář.

„Ahojky, ty zlobidlo,“ rozcuchala jsem mu vlasy, přehodila si ho na záda a vyšla z pokoje. Po cestě do kuchyně jsem ze země sebrala tašku se sakem.

„Hyjéé!“ křičel na mě ze zad Will.

„Já nejsem kůň!“ rozčilovala jsem se naoko, „Jsem tvá sestra a považuji se jen za člověka.“

V kuchyni jsem ho posadila na židli.

„Chceš něco k jídlu?“ ptala jsem se toho dokonalého zlobidla s nádherným úsměvem.

„Ne!“

„Tak fajn. A džus by sis dal?“

„Prosím, džus!“ Věděla jsem, že to zabere.

„Dobře a chceš jahodu?“ Chvíli přemýšlel a pak záporně zakroutil hlavou.

„Chtěl bych banán,“ řekl a rošťácky se usmál. Jen jsem nad tím pokrčila rameny a nalila mu banánový džus.

„Děkuju.“

„Není za co,“ usmála jsem se, „A až to dopiješ, tak se oblékni. Půjdeme ven.“ Odebrala jsem se do pokoje. Tašku položila na židli u stolu, škola bude muset počkat. Sundala jsem si šaty a místo nich si vzala krátké šortky, tílko a lehkou mikinu.

Mamku jsem našla u Berty v pokoji. Hrála si tam s dvojčaty.

„Ahoj, Alex,“ řekla a unaveně se usmála.

„Ahoj, mami. Vezmu děcka ven. Dvojčata hodím do kočárku a Will pojede na tříkolce. No a ty budeš mít konečně možnost si odpočinout,“ oznámila jsem mamce můj plán.

„Děkuju moc. Jsi moje zlato! Co já bych bez tebe dělala.“

„Není za co,“ usmála jsem se a chytla Patricka, „Obleču je a vyrazím. Klidně si jdi lehnout už teď, já to tu zvládnu,“ otočila jsem hlavu na Patricka, „Že jo?“

„Dobře,“ objala mě, dala dvojčatům pusu na čelo a odešla. Obléknout ty dva malé špunty mi zabralo jako obvykle nejvíc času. Každého jsem měla na jedné ruce, sešla jsem dolů a usadila je do dvojkočárku.

„Wille?!“ zavolala jsem. Za chvilku už stál vedle mě. Obuli jsme se.

„Chceš jet na tříkolce?“

„Jo, jo, jo!“ poskakoval vesele ten můj klučina. Vyšli jsme před dům a já mu z garáže vyndala tříkolku. Díky tomu, že s nimi takhle chodím běhat skoro každý den, ví Will, že si mě musí hlídat, aby mi náhodou neujel a neztratil se.

Tlačila jsem před sebou kočárek a běžela. Will si mě hezky hlídal. Doběhli jsme až k dokům. Will pozoroval lodě a já si užívala svitu zapadajícího slunce. Bertha i Patrick mi usnuli po cestě, takže jsem doufala, že se mi nevzbudí dřív, než je dovezu zpět.

„Tak co, Wille? Půjdeme? Nebo se tu chceš ještě chvilku koukat?“

„Přijedou dneska ještě lodě?“ Koukla jsem na hodinky. Půl šesté.

„Myslím, že už jich sem dneska moc nepřijede. Už je celkem pozdě a i lodičky se chtějí vrátit domů.“

„Tak asi půjdeme domů,“ konstatoval a pomalu se rozjel. Cesta domů nám trvala mnohem déle, protože i Will už začínal být unavený. Celou cestu jsem šla rychlejší chůzí a Will pomalu jel vedle mě.

Už jsme byli v ulici a viděli náš dům, když z něho vyběhl na ulici Glen. Zdál se být rozrušený a zbrkle se koukal ze strany na stranu.

„Tati! Tatí!“ zavolal na něj. Glen se otočil a zamával mu. Will posbíral zbytky sil a rozjel se co nejrychleji k němu. Když byl těsně u něj, slezl z tříkolky a skočil Glenovi do náruče.

Pomalu jsme šla k nim. Po cestě jsem chytla tříkolku.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se Glena.

„Ne. Vůbec ne. Jen jsem se o Vás začínal bát. To je všechno.“ Otočil se a pomalu s Willem na zádech šel do domu. Jen jsem nad tím pokrčila rameny a šla za nimi. Už jsem se celkem těšila, až si vlezu do sprchy.

Prolog - 2. kapitola

Autor: Mattie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krvavá romance - 1. kapitola: