Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kroky samotou - kapitola 3

15.11.2009 (17:30) • Tal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 801×

S vůní borovic

Při poslední hodině před obědem se na mě nalepila holka co se jmenovala  Lauren. Vytáčela mě. Neskutečně mě štvala byla trochu jako Rachel. Spíš než o mě se zajímala drby o Belle a Edwardovi. I kdybych náhodou něco věděla tak bych jí neřekla ani slovo. Dosedla jsem na židli a začala obědvat. Lauren  si sedla naproti a zase drčela.
„Támhle jsou.“ upozornila mě. Podívala jsem se na místo, které právě hypnotizovala. Poznávala jsem jen Edwarda a Bellu, která zpozorovala můj pohled a zamávala na mi.  Rychle jsem přejela očima po ostatních. Stačilo mi to k tomu, abych zjistila, že si mě také prohlížejí. Rychle jsem se vrátila k jídlu.
První chyba: neposlala jsem jí do háje hned v úvodu.
Druhá chyba: nechala jsem jí rozjet na plné otáčky.
Třetí chyba: řekla jsem že Cullenovi neznám.
Teď mě začala krmit vším, co o nich věděla o každém něco řekla. Což bylo neskutečně trapné vhledem k tomu že nás slyšeli. Všichni  seděli u jednoho stolu i s Bellou. Lauren si to vyložila po svém a usoudila, že já a Bella se nemáme v lásce. Proto bez skrupulí dál vedla svoje kecy  „Nechápu jak si mohl vybrat Bellu. Není na ní vůbec nic zajímavého. Je tu přece tolik jiných.“
Děvče právě si mě namíchla a to pro tebe není dobré.  „A teď z tebe mluví závist nebo uražená pýcha?“ Upřela jsem na ní svůj pohled. Zčervenala. Doslova zrudla. Věnovala jsem  svůj nejhorší úšklebek. „Asi obojí.“ Neskutečně se mi ulevilo.
„Týýýýýý.“ tohle už museli slyšet všichni. „Chtěla jsi něco?“ řekla jsem klidně a věnovala jí další z mé plejády úsměvů tenhle znamenal zkus to a já ti udělám ze života peklo. Pochopila. Zuřivě popadla tác a odkráčela. Právě jsem dolila palivo do hnacího motoru pomluv. Stálo to za to chtělo se mi smát. Pomalu jsem dojídala jablko.  Nejspíš jsem se právě stala černou ovcí školy. Žádná novinka.
Znovu jsem se pro sebe usmála. Patří jí to. Radostná energie mi projela tělem. Škodolibá radost. Chtěla jsem tančit. Rychle jsem vyskočila z místa a vzala zbytky. Tanečním krokem jsem se přemístila k odpadkovému koši a s otočkou tam vysypala obsah svého tácu. Pohlédla jsem k inkriminovanému místu a zachytila šest párů oči. Vesele jsem pokračovala na další hodinu.

Do třídy jsem přišla až s učitelem. Naposledy jsem ten den musela podstoupit představení. Pak jsem se rozhlédla po volném místě. Všimla jsem si Belly seděla téměř uprostřed. Došla jsem k ní.
„Můžu si přisednout.“
„Jasně.“ usmála se.
„Jaký byl první den ve škole?“
„Docela to šlo. Bude se mi tu líbit.“ cítila jsem že to není tak úplně lež.

Po hodině jsem Belle řekla o prohlídce města, kterou jsem se chystala absolvovat odpoledne. Nabízela mi doprovod, ale odmítla jsem to. Chtěla jsem si všechno v klidu prohlédnout a hlavně pročistit si hlavu od všech těžkostí.

Procházela jsem obchůdky a hledala  věcičku, kterou bych mohla použít jako alarm. Sice jsem dřív bydlela v malém městě, v porovnání s jinými, ale Forks bylo i oproti Portlandu malinkaté. I tak se mi povedlo nalézt obchůdek, kde jsem našla  přesně co jsem potřebovala. Dvě zvonkohry. Sice se normálně zavěšují tak aby cinkaly ve větru, ale mému účelu poslouží dokonale. Musím uznat, že byly hezké. Stříbrné složené z malých spirálek doplněné zelenými korálky. Zašla jsem ještě do obchodu s  outdoorovým zbožím a objevila nepromokavý batoh. Rozhodně se mi bude hodit až budu jezdit do školy na motorce. Déšť tu nebyl nic výjimečného.
Vlastně to nebyl velký rozdíl oproti mému předchozími bydlišti. Jen tu nebylo tolik borovic. Škoda.
Pokud je teplo a svítí slunce borovice zvláštně voní. Teplé počasí mám spojené s tou nezaměnitelnou vůní. Pamatuji si exkurzi do národního parku sedla jsem si pod jednu borovici a jen vnímala esenci plující mezi stromy. Dokázala jsem si jí naprosto přesně vybavit a ta vzpomínka způsobila, že jsem vůni cítila ještě několik minut.
Vyšla jsem do podmračeného počasí a nasměrovala si to k bufetu.
„Co to bude?“ zeptala se mě usměvavá servírka.
„Jablkový koláč a horkou čokoládu.“
„Hned to bude.“ odběhla do kuchyně.
Koláč byl výborný a s horkou čokoládou tvořil dokonalou kombinaci.

„Zhatila jsi mi moje plány.“ prohodil a s úsměvem pozoroval jak se cpu.
„Proč zhatila. Já jsem spokojená.“ pochybovačně se rozhlédl po vybavení malého bistra od otlučených stolků přes potrhané sedačky, až po obsluhu líně se opírající o pult. Zakroutil hlavou a spořádaně jedl svojí porci. Ani jeden jsme se sem nehodili. Já jsem byla vystrojená v nových šatech, které jsem od něj dostala. Původně měl v plánu vzít mě do nóbl restaurace. Tady jsem si, ale připadala daleko lépe. „A nazpátek asi limuzínu nebudeme potřebovat?“
Nebyla jsem si jistá jestli to myslí vážně. „Půjdeme pěšky. Není nic hezčího něž procházka pod hvězdami.“
„Tentokrát souhlasím.“
„Dáte si ještě něco?“ zeptala se mě servírka. Překvapeně jsem zamrkala a vrátila se to reality zjistila jsem, že mám prázdný talíř.
„Ne, díky.“

Vydala jsem se zpět k motorce. Cestou jsem si ještě koupila kytku. Phalenopsis stálo na cedulce, která byla na květináči. Prodavačka mi jí pečlivě zabalila a já se modlila, aby přežila cestu.
Doma, zvláštní pocit, byla jen Bella. Ulevilo se mi. Ukázala jsem jí svoje nákupy a šla kytku umístit na svůj psací stůl. Nnn mezitím udělala čaj a tak jsme si chvíli povídali. Ptala jsem se jí na některé předměty a učitele. A ona mi ochotně poskytla potřebné informace.
Pak jsem nakousla jiné téma.
„Jak dlouho chodíš s Edwardem? Jestli ti to nevadí.“
„Ne. Přistěhovali se sem asi před dvěma roky a spolu jsme necelý rok.“ Přikývla jsem. Myslím, že jsem si jí získala dnešním výstupem s Lauren. Určitě jí řekli o čem jsem s ní mluvila. Nebylo to sice účelem, ale takhle jsem získala někoho v jehož očích jsem nebyla ta divná holka zahalená v dlouhých rukávech a šátku.
„Viděli jsme tě na motorce.“ svůj výraz skryla za okrajem hrnku a já si nebyla jistá co měla poznámka znamenat.
„Jo vím. Předjížděla jsem vás. Musím uznat, že mi to dalo zabrat.“ Obě jsme se rozesmáli. „Edward říkal. Že jsi šílená“ „Asi měl pravdu.“
„Rosalii jsi naštvala.“  „Jela v kabrioletu?“ Bella přikývla. Skvělé, jen doufám, že jsem jí nenaštvala tak abych si vysloužila pomstu. Část mě to, ale udělalo škodolibou radost.
„Nic si z ní nedělej. Je taková.“
„Doufám, že Lauren nebude mít konkurentku.“ Znovu jsme se zasmáli. Takže to opravdu ví.
„A ty jsi někoho nechala za sebou.“ Podívala jsem se jí zpříma do očí.
„Nikdo není.“
Nahmatala jsem kousek kovu zavěšený na krku a přejela po něm prsty.
Moje pravidla se začala otřásat v základech. A to se mi příliš nezamlouvalo.
René nám nachystala večeři a my si jí měli ohřát, protože se pravděpodobně vrátí domů pozdě. Kromě své práce byla ještě ve výboru města, zabývali se všelijakými kulturními akcemi a podobnými záležitostmi.
Ještě před jídlem mi Bella ukázala dům včera jsem si ho ani pořádně neprohlédla. Dole se nacházela kuchyně  s jídelnou a obývací pokoj na který navazovala zimní zahrada. Byla nádherná  rostlinám se tu dostalo dobré péče a dařilo se jim a tak téměř nebylo vidět z  jednoho konce na druhý. Což mělo výhodu, protože za ní byla část určená hostům. Dvě ložnice se společenskou místností a koupelnou. Hosté tak měli klid. Táta s Rer si vůbec nežili špatně.
Ve druhém patře byla ložnice a dvě pracovny. Jedna René a jedna táty.
A pak už bylo naše patro.
Nejvíc mě zaujal klavír, který stál v obývacím pokoji. Jak mi Bella řekla nikdo na něj nehrál, ale byla to památka po její babičce a tak tu zůstal. Po matce jsem zdědila nadání pro zpěv, ale na klavír jsem hrát neuměla i když jsem si to vždycky přála. Stejně mám nejraději housle.

Po jídle jsme se prostřídaly v koupelně a já usedla ke stolu a začala dělat domácí úkoly. Ne že bych byla tak aktivní, ale věděla jsem, že kdyby tu byl Ben tak by mu to udělalo radost.
Pak jsem se začala probírat po internetu a hledala nějaký náznak upíří aktivity. Nic podezřelého.
Nemají rudé oči takže lidi neloví. Ben mi vyprávěl že i takový jsou. Svým způsobem obdivuji jejich výdrž a odhodlání, ale stejně nemám jistou. Může jim najednou přeskočit a co potom.
Naivně jsem otevřela mail a zjistila, že mi nikdo nic neposlal, co jsem taky mohla čekat.
Otevřela jsem knihu a četla. Ben mě vedl k úctě ke knihám a musela jsem přečíst alespoň dvě za měsíc. Ze začátku to pro mě bylo utrpení. Později jsem se toho nemohla vzdát a Ben mi nechal volnou ruku ve výběru.
Tak mě napadlo, že jsem dnes mohla zajít do knihovny a půjčit si nějakou duševní potravu. Tak jindy.
Vlastní knihy jsem měla jen čtyři dvě od Durella, moje oblíbené, sbírku surrealistických básní a Shakespearovi sonety od Natha nikdy jsem si nebyla jistá proč jsem je dostala, když Shakespeare nepatří mezi moje nejoblíbenější autory.
Nath se v něm vůbec vzhlížel neustále mi přehrával úryvky z Romea a Julie a předčítal mi Zkrocení zlé ženy. Bena to tehdy velmi pobavilo a ještě dobrý měsíc potom měl na mě neustálé narážky.

Po téměř dvou hodinách jsem zaklapla knihu a rozhodla se pomalu nachystat ke spánku.
Teď už zbývalo jen zavěsit zvonkohru na dveře. Otevřela jsem si okno a posadila se opřená o rám. Hvězdy zase nebyli vidět, i přesto jsem jim posílala tichou písničku, jemnou melodii kterou jsem si pobrukovala. Doufala jsem, že jí donesou daleko a pošeptají jí tomu komu byla určena. Jako každý večer jsem za písničkou poslala i polibek. Na okno zavěsila druhou zvonkohru. Ještě poslední pohled na fotografii. A můžu spát.

Autor: Tal, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kroky samotou - kapitola 3: