Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kříženec - 9. kapitola - Příběh

19.05.2010 (16:45) • Stregoni • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3987×

9. kapitola

Příběh

Pohled Belly (před několika dny):

První den školy probíhal vcelku normálně. Jinými slovy... Všichni na mě zírali. Naštěstí mi pozornost nevadí, jinak by se to nedalo vydržet. Už jsem si navíc zvykla, že kamkoliv jdu, tam se za mnou každý otáčí.

Za celý den jsem ani jednou nepotkala nikoho z rodiny. Tedy nepotkala jsem ani Chrise, ani Nathana a ani Cullenovy.

Zbývaly mi poslední dvě hodiny, když mi zazvonil telefon. Zrovna jsem se chystala na oběd.

„Aro,” řekla jsem do telefonu, protože mi bylo hned jasné, kdo to volá.

„Isabell... Jak se máš?” zeptal se zdráhavě.

„Co chceš?” zeptala jsem se naštvaně, protože mě nebavilo chodit kolem horké kaše. Na druhém konci se ozval povzdech.

„Chci, abys přijela. Pokud možno hned,” řekl a vyčkával. Zatímco já jsem počítala do sta, abych se uklidnila.

„Sakra, Aro! Slíbil jsi mi, že už mě nebudeš potřebovat,” zavrčela jsem.

„Já vím, co jsem slíbil. Ale jedná se o Rumuny. Hrabě si vyžádal přímo tebe,” řekl mírně hystericky.

Tohle mě zarazilo.

„Jenom mě?” zeptala jsem se opatrně a doufala v zápornou odpověď.

„Ano... Jenom tebe,” vzdychl Aro. Oba jsme moc dobře věděli, že tomu požadavku budu muset vyhovět.

„Kdy mi letí letadlo?” zeptala jsem se rezignovaně. Podle Arova výdechu v to doufal.

„Za dvě hodiny... Stihneš to?”

„Neboj se. Dorazím,” řekla jsem a naštvaně ukončila hovor.

Rychle, tak aby mě nikdo nezahlédl, jsem nastoupila do auta a vyjela směr Seattle.

...

Na letiště jsem dorazila v rekordním čase. Není se ani čemu divit, když jsem jela opravdu rychle. Celou cestu tam jsem přemýšlela, proč mě De Casta chce na té schůzi. Co asi tak chystá? A proč tam chce jen mě?

„Dobrý den. Mám zamluvenou letenku na jméno Isabella Volturi.” Pán za pultem však na mě hleděl, jako na svatý obrázek.

„Ehm... Jste v pořádku?” zeptala jsem se, protože se ani nepohnul. Jeho kolegyně, která stála vedle, se na něj podívala a pak se na mě zamračila.

„Na jaké jméno je ta letenka?” zeptala se arogantně.

„Isabella Volturi,” zopakovala jsem znuděně.

„Je mi líto, ale jediná letenka na jméno Volturi je v první třídě.” Podívala se na mě posměšně.

„To je v pořádku. To bude ono. Já totiž nelétám jinou, než první třídou.” Ušklíbla jsem se na ni. Ona se na mě zamračila a začala rychle ťukat do počítače.

„Tady je vaše letenka.” Podala mi ji. Arogantně jsem se na ni usmála a odešla čekat na odlet.

Měla jsem štěstí. Letadlo odlétalo za deset minut. Takže jsem hned nastoupila.

V první třídě bylo jen pár lidí a ti jsi všímali sami sebe, takže jsem v klidu mohla přemýšlet.

Přemýšlela jsem nad tím, jak se asi cítí Nathan a ostatní, když zjistili, že tam nejsem. Doufám, že Chrise nenapadne, že jsem ve Volteře. Nejdříve vyřídím všechny záležitosti s gardou a potom se vrátím. A potom budu do Volterry jezdit jenom na dovolenou.

„Slečno, připoutejte se prosím.” Vytrhl mě z myšlenek hlas letušky. Podívala jsem se z okna a viděla Řím. Už jsem tady, pomyslela jsem si trpce.

Na letišti mě čekalo moje auto. Bylo vidět, že se mi Aro chce odvděčit a že si mě chce usmířit.

...

I přes to, že jsem se snažila příjezd do Volterry oddálit. Stejně jsem tam byla do hodiny.

Hned, co jsem vystoupila z auta, už byl u mě Demetri. „Vítej, Bello,” řekl radostně.

„Aspoň, že ty máš dobrou náladu,” odfrkla jsem trpce. Demetri se na mě lítostivě a zároveň chápavě podíval.

„Aro a De Casta Tě již čekají.” Kývl a já jej následovala. To jsem však ještě netušila, co všechno se stane.

(současnost):

Podívala jsem se na Chrise a viděla jsem, že je mým vypravováním úplně pohlcený.

„Co se stalo?” zeptal se po chvíli, když jsem nic neříkala.

„Proč jste sem přijeli? A pravdu!” Tohle mě opravdu hodně zajímalo. Tedy chápu, že přijel Chris a Nathan, ale nepochopila jsem, co tady dělají Cullenovi.

„Jsi pro ně rodina, Izz.” Okamžitě pochopil, co mě zajímalo.

„Jsem jen odpad. Tvor, který nikam nepatří.” Odvrátila jsem od něj pohled.

„Izz,” oslovil mě něžně. „Podívej se na mě.”

„Chtěl jsi slyšet, co se stalo, ne?!” zeptala jsem se, ale nepodívala jsem se na něj. Chris si jenom povzdechl.

(před několika dny):

„Vítej Isabell!” vítal mě Aro s vřelým úsměvem. Ale ten úsměv nebyl upřímný.

„Aro.” Kývla jsem hlavou.

„Isabello, vy jste čím dál víc krásnější,” ozval se z nejvzdálenějšího rohu slizký hlas.

„Hrabě,” pozdravila jsem jej neochotně.

„Tak si myslím, že bychom mohli začít. Co říkáte?” navrhl Aro. Zřejmě to chtěl mít, co nejdříve za sebou.

„Taky si myslím,” přitakal De Casta, ale neodtrhával ode mě pohled.

Schůzka byla nudná. Popravdě, tak nudnou schůzku jsem ještě nezažila. Pořád dokola řešili ty samé problémy. Jako třeba nepokoje ve Střední Americe, nebo ten nedávný útok Dětí měsíce.

„Co kdybychom pokračovali zítra?” navrhl De Casta. „Ráno je moudřejší večera.”

„Nemám nic proti tomu,” kývl Aro a oba se postavili.

„Jdeme, Isabell.” Šla jsem hned za Arem, ale stejně mi neunikl pohled, který mi hrabě věnoval.

„Nuda, že?!” zkonstatoval Aro, když jsme byli na cestě do jeho pokoje.

„Nechápu, proč jste se scházeli. Tohle jste klidně mohly řešit po telefonu,” řekla jsem otráveně a naštvaně.

„To De Casta,” vysvětlil Aro. „To on se chtěl sejít.”

„Ale proč?” zeptala jsem se nechápavě.

„Nevím,” řekl smutně a zmizel ve svém pokoji. Povzdechla jsem si a vrátila se do mého pokoje.

Jen co se za mnou zavřely dveře, podívala jsem se na mobil. Padesát zmeškaných hovorů a asi sedmdesát SMS. To je celkem slušný, pomyslela jsem.

V tom někdo zaklepal na dveře.

„Dále,” řekla jsem automaticky. V tom se kolem mě obmotaly něčí paže. Hned jsem se vytrhla a podívala se na toho, kdo je tak troufalý.

Přímo naproti mně stál hrabě.

„Co si to dovolujete?!” zasyčela jsem na něj.

„Ale, Isabello... Nebuď taková netykavka.” Usmál se slizce a začal se přibližovat.

„Vypadněte z mého pokoje! Hned!” zařvala jsem. De Casta se však pořád přibližoval. Nezbylo mi tedy nic jiného, než zaútočit. Jaké však pro mě bylo překvapení, když De Casta se mému útoku vyhnul.

Tentokrát však zaútočil on. Bohužel jsem nečekala, že bude mít až tak vekou sílu. Tak velkou, až mě srazil na zem. Okamžitě mě přišpendlil k podlaze vlastním tělem.

„Tak a teď už ti nikdo nepomůže,” zašeptal mi do ucha.

„Pust mě!” zavrčela jsem, ale nemohla jsem ho ze sebe setřást. Místo toho mi De Casta zajel rukou pod triko a začal mě osahávat a líbat na krku.

„Bude se ti to líbit,” řekl potěšeně. Vyhrkly mi slzy do očí. Modlila jsem se, ať někdo přijde.

Najednou ze mě strhl tričko.

„Hmmm... Jsi ještě krásnější, než jsem si myslel,” řekl potěšeně a rukou sjel k pásku mých kalhot. V tom mě něco napadlo.

Použila jsem sílu vlkodlaka a odhodila jej daleko od sebe. De Casta se však rychle vzpamatoval a tak mi nezbývalo nic jiného, než se přeměnit.

„Panebože,” zašeptal nevěřícně. Kdyby byla jiná situace, nejspíš bych se jeho výrazu zasmála.

Vztekle jsem na něj zavrčela a chtěla na něj skočit, když v tom se otevřely dveře.

„Co se to tady děje?” zakřičel Aro. Ale potom mu pohled padl na mě, jako vlka a na De Castu, který ještě pořád držel moje roztrhnuté tričko v ruce.

„Hrabě, laskavě jděte do svého pokoje,” řekl s jasnou autoritou Aro. Když De Casta odešel, otočil se na mě.

„Už se můžeš přeměnit,” řekl opatrně, ale já jen zakroutila hlavou.

„Isabell, prosím.” Natáhl ke mně ruku. Přišla jsem k němu a svou hlavu mu vložila do dlaně. Záměrně jsem odkryla štít, aby Aro viděl, co se tady stalo.

Když si přehrál moje vzpomínky, vykulil oči a zavrávoral.

„Isabell já... já jsem to nevěděl,” omlouval se, ale jeho vina to nebyla.

Otočila jsem se k oknu a chystala se vyskočit.

„Vrať se brzy,” řekl šeptem Aro. Jen jsem kývla.

Vyskočila jsem z okna a ocitla se tak přímo na náměstí. Naštěstí byla noc, takže jsem nemohla potkat žádného člověka. Rychle jsem se tedy rozběhla směrem do lesa.

Nevím, jak dlouho jsem běžela, ale ocitla jsem se na nějaké krásné louce. Přeměnila jsem se na člověka sedla si doprostřed.

Teprve teď na mě dopadly všechny vzpomínky z té noci. Ani nevím jak, ale najednou mi po tvářích stékaly slzy.

(současnost):

„Na té louce jsem byla několik hodin. A když jsem se pak vrátila, byli jste už tady.” Dokončila jsem své vyprávění a podívala se na Chrise.

Jeho oči nenávistně žhnuly černou barvou.

„Kde je?” zavrčel a už vstával.

„Už je pryč.” Stoupla jsem si před něj. „Nech ho být.”

„Já ho mám nechat být?!” podíval se na mě nevěřícně. „On Tě málem znásilnil a já ho mám nechat být?” Už jsem chtěla odpovědět, když jsem uslyšela zalapání po dechu. Otočila jsem se a ve dveřích uviděla Edwarda.

„Co tady děláš?” zasyčela jsem. Ale on nevypadal, že by byl schopný slova.

„Tak neslyšel jsi?!” zavrčela jsem.

„Já... je mi to líto, Bello,” zašeptal. Ale zrovna tohle jsem slyšet nechtěl.

„Strč si tu svojí lítost někam! Já o ni nestojím!” zařvala jsem, ale zřejmě moc nahlas, protože se objevil i zbytek rodiny.

„Co se stalo?” zeptal se zvědavě Nathan. Edward se už nadechoval, že to řekne, ale já mu to nedovolila.

„Nic... Jenom tady ten,” ukázala jsem na Edwarda, „poslouchá cizí rozhovory.”

„Ale já jsem-” začal Edward.

„Ne ty jsi vlastně neposlouchal,” řekla jsem ironicky. Edward se zhluboka nadechl.

„Takže teď můžete jít... Letadlo letí za tři hodiny, takže bych se ráda převlékla.” Takticky jsem je všechny vyhodila z pokoje a šla si dát sprchu. Musela jsem ale uznat, že pohled stál za to. Vlastně jsem ho označila, jako špeha. Teď na mě bude asi dost naštvaný. Ani bych se nedivila, kdyby mi vyhlásil válku.

Autor: Stregoni (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kříženec - 9. kapitola - Příběh: