Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krevní pouto - Prolog

03.03.2012 (10:00) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 1783×

Trailer ve shrnutí :)

O rok dříve:

„Nechápu, jak jsi dokázala zorganizovat takový večírek,“ kroutila jsem nevěřícně hlavou a přitom usrkávala šampaňské.

„To víš, mám na to talent,“ zasmála se moje nejlepší kamarádka upírka a upila ze své skleničky krev. Před pěti lety by mě ani nenapadlo myslet si, že na světě existují upíři a vlkodlaci, ale protože moje nejlepší kamarádka je upírka a manžel vlkodlak, nutno dodat, že manžel jím je teprve rok, a Alice mi pravdu o své existenci prozradila teprve před třemi lety, není divu, že už si v nadpřirozeném světě připadám jako ryba ve vodě. A vůbec nevadí, že jsem pouze příslušník homo sapiens sapiens.

„Ano, ale stejně. Představa, že bych já měla zorganizovat silvestrovskou párty, je hrozivá,“ zasmála jsem se.

„V tom s tebou musím souhlasit,“ přikývla Alice naprosto vážně, ale pak vyprskla smíchy.

„Čemu se tu smějete?“ připojil se k nám můj milovaný manžel a objal mě kolem pasu.

„Ahoj, lásko," usmála jsem se na Jacoba a letmo ho políbila na rty. „Probíraly jsme tu moje umění uspořádat párty.“

„A také mé,“ dodala Alice.

„Hmm… Radši to nechám bez komentáře,“ řekl a my se opět rozesmály.

„Miluju, když ti takhle jiskří v očích,“ zamumlal Jake milimetr od mých rtů a poté se na ně vášnivě přisál. Alice si ode mě bez jediného slova převzala skleničku a s prohlášením, že jde najít svého manžela, se odporoučela. Jsou chvíle, kdy ji mám chuť zabít, i když je to v mém případě u ní nemožné, ale jsou i chvíle, kdy ji naprosto zbožňuji.

„Už jsem ti dneska řekla, jak tě miluju a jak jsem ráda, že jsem přemluvila rodiče, abych se za tebe v osmnácti vdala?“

„Ne, ale ještě máš čas mi to říct. Tento den a rok končí až za hodinu a půl.“

„Dobře, takže - strašně moc tě miluju a vděčím bohu za to, že mi nadělil takovou tvrdohlavost, se kterou jsem dokázala přemluvit rodiče k tomu, abych si mohla vzít kluka mých snů v osmnácti letech, aniž bych byla v jiném stavu.“ Jake se mému proslovu zasmál, jako vždy, a pak mě opět políbil. Jeho polibky mě nikdy neomrzí, to je fyzicky nemožné.

„Ale no tááák, přestaňte se cicmat, na to budete mít dost času příští rok, právě odbíhají poslední minuty tohoto roku. Už nikdy nepůjde vrátit zpět. Vše, co jste prožili, už bude navždy zapamatováno, a to, co právě děláte, je tam už tolikrát…“ Emmett. Věčný smíšek, vtipálek a bratr Alice. Upír, který je právě zralý na ránu.

„Od tebe to sedí. Zrovna ty tu říkej něco o letech, na které se nedá zapomenout. Vždyť jsi jich už prožil tolik, že si je ani nepamatuješ,“ prskla jsem na něj naštvaně kvůli tomu, že mě donutil se odtrhnout od Jacoba.

„No dovol, mám upíří paměť, ta je nekonečná,“ urazil se naoko.

„U tebe o tom pochybuju,“ zaškaredila jsem se na něj a chystala se opět věnovat svému muži, ale ta hora svalů mě nepřestala otravovat.

„Tak teď jsi mě urazila,“ naježil se a zvedl bradu tak vysoko, div si nevylomil krk.

„Aby sis nezlomil páteř, čéče.“ Popichování, to bylo naše. Jacob už bohužel pokračování toho, co se teprve bude dít, znal, jelikož to vždy probíhalo stejně, a tak mi dal pusu na tvář a odešel za svou smečkou.

„No, to ti pěkně děkuju, odeštval jsi mi manžela,“ zamračila jsem se na Emmetta.

„Vždyť jsem mu nic neřekl,“ zatvářil se zmateně.

„Ne, ale mně ano,“ zakoulela jsem očima.

„Nechápu.“ Zajímalo by mě, jak velký je jeho mozek. Má teorie je, že se rovná velikosti hrášku. Bohužel neexistuje žádná možnost, jak to zjistit, tak si musím vystačit se spekulací.

Když jsem s Emmettem konečně skončila, nějak jsem si nemohla vzpomenout, o čem jsme se to vlastně celou tu půl hodinu bavili, ale neřešila jsem to. Jediné, co jsem chtěla, je najít své přátele a manžela, jenže mezi tou kupou upírů a vlkodlaků to vypadalo jako nadlidský úkol.

Nikdy v životě jsem neviděla tolik nadpřirozených bytostí pohromadě. Vlkodlaci a vlkodlačice byli snědí lidé s černými vlasy a tmavýma očima. Většinou bylo mužské tělo samý sval a ženské jako pro americkou miss. A mezi upíry vynikali jako černá na bílé.

Zato upíři a upírky byli tak překrásní, až z toho bolely oči. Všichni měli pokožku bílou jako alabastr, rty rudé a vábivé, vlasy sytých odstínů a zuby… Zuby měli tak sněhově bílé, až se vám z jejich úsměvu zatočila hlava. Je to, jako by vás v tu chvíli oslnil blesk.  Ale nejhlavnější byly oči. Oči barvy rudé krve. Z jejich pohledů se mi dříve ježily chloupky na zátylku, ale po několika letech jsem si na tu červenou zvykla. Navíc Cullenovic rodina, až na jednoho člena, pije zvířecí krev, která zbarvovala jejich duhovky do zlaté barvy.

A přece tak odlišné bytosti společně tančili, pili a bavili se. Bohužel jsem tu kromě Cullenů a Jacobovy smečky neznala nikoho. A připadala jsem si trochu stísněně, když jsem procházela mezi těmi krásnými bytostmi.

Nebylo normální, aby se člověk bavil na večírku určený pro ně. Bohužel, jejich druhy braly lidi jen jako verbež, obyčejný hmyz a majetek. Spousta upírů tady lidi vlastnilo jako věci. A jsou s nimi neustále v kontaktu, aby se mohli kdykoliv občerstvit. To ale dokázali jen silní jedinci, ti, kteří se dokázali z člověka napít, aniž by ho proměnili. Na to existovaly upíří zákony, které se nesměly porušovat.

A navíc z toho měl člověk roční apanáž, takže musel být dotyčný upír i dostatečně bohatý, aby si mohl takovou chodící potravu dovolit. Co jsem slyšela, tak standartní ceny byly 250 000 dolarů za rok. A způsob placení si vždy vybírá člověk. Ano, je to ujeté, ale jak mi bylo řečeno, v jejich světě je to normální.

U vlkodlaků je to trochu lepší. Ti už lidi pouze ignorují. Pokud musí, baví se spolu pouze na veřejnosti, třeba v obchodě. Je jenom málo jedinců, kteří se s lidmi přátelí, ale to je stejně výjimečné, jako u upírů. Jako například já s Alice. Seznámily jsme se na střední a od té doby se od sebe nehneme. Jsme jako dvě spřízněné duše, a to, že jsme každá jiného druhu, nám absolutně nevadí.

***

Do nového roku zbývala jedna minuta. Všichni společně jsme stáli venku před domem, kde bylo připraveno obrovské množství pyrotechniky, kterou sestavoval Jasper, manžel Alice, a drželi skleničky na přípitek.

„Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna…“ Davem se ozval velký jásot a ohňostroj se spustil.

„To je nádhera,“ zašeptala jsem s hlavou zakloněnou a opřenou o Jakeovo rameno.

„Ne hezčí, než jsi ty,“ zamumlal mi do vlasů. Jen jsem se usmála a dál pozorovala tu podívanou. Byla to nádhera, něco nezapomenutelného. Nikoho by v tu chvíli nenapadlo, že se tak nádherná a dojemná chvíle dá z vteřiny na vteřinu změnit v noční můru. Ani mě to nenapadlo, do té doby, než jsem tu hrůzu zažila na vlastní kůži.

„Bello!“ slyšela jsem někoho vykřiknout mé jméno, ale nedokázala jsem to vnímat, byla jsem jako v transu.

„Jděte schovat Bellu, okamžitě!“ zařval na nás Emmett a Alice s Jacobem mě táhli k bunkru, který měli postavený pro stav nouze. Emmett a zbytek jejich rodiny s dalšími příslušníky jejich rasy se pustili do krvavého boje, mezitím co já se šla schovat před tou zkázou, co tu propukla. To, co jsem cestou do úkrytu viděla, mě bude strašit navěky. Nic strašnějšího jsem v životě neviděla.

„Musíš tu zůstat a ani se nehnout,“ rozkázala Alice, když mě dovedli do podzemního bunkru s tajnou chodbou.

„A co ty?“ zeptala jsem se jí vyplašeně. Přece se nechtěla vrátit do toho hororu!

„Musím jít bojovat. Neboj se, Bello, budu v pořádku,“ řekla a zabouchla za námi dveře. Místnost se ponořila do úplné tmy a tísnivého ticha.

„Bello, musím jít nahoru-“

„Ne!“ vykřikla jsem zděšeně. Co ho to proboha napadlo?!

„Bello, poslouchej mě. Nemohu se tady skrývat, když mí bratři bojují tam nahoře. Musím jít a stát jim po boku!“

„Ne, to ti nedovolím! Já tu musím taky trčet! Mám tam nahoře své přátele, které miluji jako svou rodinu, a také tu musím zůstat!“

„Lásko, ty to nechápeš, nic se mi nestane, slibuji. Ale musím tam jít.“

„Ne, Jacobe, prosím, nechoď,“ vzlykala jsem. „Alice řekla, že tu se mnou musíš zůstat. Já tu nechci být sama! Ano, chovala jsem se jako srab, ale byla jsem vystrašená, v šoku a utápěla se v zoufalství, že nemůžu nic dělat. Tam nahoře se právě odehrává masakr, do kterého se chce připojit i můj manžel, a já musím zůstat tady dole.

„Musím, Bells, a ty to víš. Jsi moje šikovná holka, ty to zvládneš.“ Jacob si mě něžně přitáhl do náruče a vášnivě políbil. Chytla jsem se ho tak pevně, div jsem ho neuškrtila, a říkala si, že nedělám nic špatného. Kdybych trvala na tom, aby tu zůstal, zklamal by svoji smečku, a kdybych šla s ním a bojovala, no, přiznejme si, s mým druhem to jde z kopce, takže bych zřejmě nepřežila ani tři vteřiny.

„Miluji tě,“ zašeptala jsem zaníceně.

„Miluji tě,“ zamumlal mi do rtů a poté se odtrhl a zmizel za stříbrnými ocelovými dveřmi, které se dají otevřít pouze zevnitř. Zvenčí se musí zadat přístupový kód.

„Jacobe,“ vzlykla jsem a zhroutila se na zem. Stočila jsem se do klubíčka a modlila se, aby to skončilo. Byla jsem tu naprosto sama, uvězněná několik metrů pod zemí a hluk boje se tu rozléhal, jako by se odehrával přímo přede mnou. Křik, rány, zvuky, jako by se lámalo železo, to vše mi rvalo uši. A i když jsem si je snažila zakrýt, bylo to naprosto k ničemu. Smrt se mi rozléhala nad hlavou. Byla cítit ve vzduchu. Pach zkázy. Roztřásla jsem se po celém těle.

Zrůdy, odporné zrůdy, monstra... Jiná slova jsem pro ty neživočichy neměla. Proč, proč se ta očekávaná bitva musela rozpoutat zrovna dnes, v tento den? Na tomto místě?

Toužila jsem vrátit čas. Být jinde, s někým… Přála jsem si, abych já a můj manžel byli v bezpečí. Kdyby nebylo mě, nebyli bychom tu. To já Jacoba přemlouvala k tomu, abychom šli na párty mezi nadpřirozeno. On chtěl romantický výlet do hor ve dvou, kde bychom oslavili silvestr společně ve vaně, jenže jsem už dávno slíbila Alice, že se tu ukážeme, a nechtěla jsem ji zklamat.

Jenže realita byla jiná. Pravda byla, že tohle byly poslední okamžiky, kdy jsem viděla svého muže živého.

Tak co tomu říkáte? Líbilo? Byl to jenom takový rozjezd. Hlavní děj se začne rozjíždět až v dalších kapitolách. :) No... už nevím, co jiného dodat, možná jen... budu strašně moc ráda, když mi tu za to necháte pár komentíků. :) Třeba jen jednoho smajlíka. Pozitivního i negativního, budu ráda za obojí. Případné připomínky nebo nápady mile ráda přijmu. Další kapitolu mám napsanou, takže její vydání je jen a pouze na vás. :) Hezký den, simi1918.

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krevní pouto - Prolog: