Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krásnější než anděl, horší než ďábel - prolog

21.04.2012 (15:30) • KatherinaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2113×

Dvanáct… Konečně byla půlnoc. Nebezpečná doba pro mladé dívky, hlavně když jsou samy, ale mně se nebezpečí líbilo. A navíc jsem věděla, že já nejsem ten nešťastník, kterému se něco dnes večer stane. Potichu jsme se pro sebe zasmála a vyšla jsem ze svého úkrytu mezi domy. Ocitla jsem se na ulici, kde se odehrálo nejvíce přepadení v celém New Yorku, proto mě sem vábil pach krve a strachu. Šla jsem prostředkem ulice a dělala jsem co největší hluk a třela jsem si ruce, abych vzbuzovala dojem, že mi je neskutečná zima. Začala jsem cvakat zuby a rozhlížet se do všech stran. Tohle chování jsem znala příliš dobře. Takhle se chovaly mé oběti, když se bály.

Postupovala jsem dále ulicí, když jsem za sebou uslyšela těžké kroky, které neustále zrychlovaly. Byly pouze dva metry ode mě, když jsem se ohlédla. Za mnou stal muž středního věku a na tváři měl škodolibý úsměv. Zalapala jsem po dechu a začala jsem utíkat. Muž mě ihned začal následovat a doháněl mě. Zrychlilo mu srdce očekáváním a natáhl se po mně. Pevně mě chytil za vlasy a přirazil ke zdi. Rukama mi bloudil po celém těle a začal si rozepínat kalhoty, ale to už jsem se nedokázala ovládnout a rozesmála jsem se. Na chvilku ztuhl, ale pak mi vrazil facku.

„Čemu si myslíš, že se směješ?“ Pevněji mě chytil za vlasy a povytáhl mi sukni, ale v tenhle okamžik mi už došla trpělivost. Zavrčela jsem na něj a zkroutila jsem mu ruku, kterou mi ještě před chvilkou držel vlasy, až v ní zapraskalo a nejspíš jsem mu ji zlomila. Na tváři se mi objevil spokojený úsměv a muž na mě jenom nevěřícně koukal. Přiblížila jsem se k jeho uchu a jemně jsem mu skousla ušní lalůček. Muž se začal třást strachy a já se spokojeně zasmála.

„Utíkej,“ zašeptala jsem svůdně. Pustila jsem mužovu ruku a shodila jsem ho na zem. Rychle se postavil, chvilku ode mě couval, než se dal konečně do běhu. Napočítala jsem do deseti a pak jsem se za ním rozběhla. Netrvalo to dlouho a už jsem ho držela pod krkem ve vzduchu.

„Kdo jsi?“ zařval na mě a plivl mi do tváře. I když se bál, snažil se hrát na drsňáka, a tím mě naštval ještě víc. Hodila jsem s ním o zeď, a než se stačil vzpamatovat, chytla jsem ho za vlasy a zvrátila jsem mu hlavu na bok.

„Říkali mi už mnoha jmény. Z těch méně lichotivých to byl Anděl či Bohyně. Ale pár jmen jsem si oblíbila, především Pomsta, Noční můra, Ďábel… Ale mé pravé jméno nikdo nezjistí. Musí ti stačit, že jsem poslední osoba, kterou kdy uvidíš.“ S těmito slovy jsem mu své špičáky zabořila do krku a sála jsem. Muž sebou házel, křičel o pomoc, ale nevěnovala jsem tomu pozornost, není nikdo, kdo ho dokáže zachránit přede mnou, aniž by sám zahynul. Přestala jsem se zabývat mužovými pokusy o osvobození a užívala jsem si ten slastný pocit, kdy mi sladká krev stéká do krku a sytí mě. Ještě víc jsem se mu zakousla do krční tepny a nadále jsem sála. Muž se už vůbec nehýbal a cítila jsem, jak ochabl v mé náruči, když z něj vyprchala i ta poslední kapka života. Odtrhla jsem se od jeho krku a olízla jsem si rty, aby na nich nezůstala ani kapička krve. Mužovo tělo jsem znechuceně odhodila do popelnice a s hlasitým prásknutím jsem ji zavřela.

Začala jsem si upravovat vlasy, když se za mnou ozvalo: „Měla bys po sobě lépe zametat stopy.“

„Ale kdybych to dělala, tak bys mě přece nenašel,“ odsekla jsem a stále jsem se neohlédla.

„Pořád stejná, princezno.“

„Neříkej mi tak, Demetri, nebo tě zabiju! A víš moc dobře, že nežertuju.“ Konečně jsem se otočila na místo, kde stál upír v černém plášti a s kápí přes obličej. Během sekundy stál těsně přede mnou a kápi měl už na zádech. Jeho krvavé oči se vpíjely do těch mých hnědých a mezi námi to jiskřilo napětím.

„Nosíš čočky?“ zeptal se jakoby nic.

„Nemůžu chodit po ulicích s krvavýma očima. Někdo by si toho mohl všimnout.“ V hlase mi zůstával nevrlý tón, ale Demetri dělal, že ho neslyšel. Rukou mi přejel po tváři a pak si mě začal prohlížet ze všech stran. Chvilku jsem ho nechala, ale bylo mi z jeho pohledu nepříjemně.

„Přejdi k věci!“ Přitlačila jsem ho ke zdi a vycenila jsem na něj zuby.

„Stále tak nedočkavá… Máš se vrátit domů, princezno. Tvému otci se po tobě stýská a mně také,“ snažil se o smutný tón, ale mně se udělalo jenom ještě víc zle.

„Aro už není můj otec a nikdy se do Volterry nevrátím. Odejdi, Demetri, a to velice rychle. Až mi příště zkřížíš cestu, na místě tě zabiju. A jestli za mnou Aro pošle ještě někoho z gardy, už ho nikdy neuvidí. A je mi jedno, jestli to bude Felix, Jane nebo dokonce sám strýček Marcus, ale nikdo z nich nepřežije. Jasné?“ Pevněji jsem zatlačila na jeho tělo, až naštvaně zavrčel.

„Myslíš, že odejdu jenom tak?“ smál se mi do obličeje Demetri.

„Ano, myslím. Protože pokud to neuděláš, ovlivním tě a myslím, že to by tě naštvalo ještě více. A teď jdi.“ Pomalu jsem ho pustila a ustoupila jsem od něj až na druhou stranu ulice.

„Na shledanou, princezno.“ Demetri na mě šibalsky mrkl a uklonil se. Rozběhl se na sever, kde leží letiště, aby se dostal nazpět do Itálie. Na konci ulice se ještě zastavil, naposled se ohlédl a nadobro mi zmizel z očí. Pro jistotu jsem hodnou chvíli poslouchala, jestli neuslyším kroky, jak se vrací, ale zdálo se, že je opravdu pryč. Svezla jsem se po straně domu na zem, a kdyby to bylo možné, rozbrečela jsem se. Myslela jsem… Doufala jsem, že Volterra a život v ní je už minulost, ale stále mě pronásleduje. Je jako můj stín, kterého se nedokážu zbavit. Jako touha po krvi, která mě spaluje znova a znova.

Nevěděla jsem, jak dlouho jsem seděla na zemi, dokud se mi do obličeje neopřely první sluneční paprsky. Chvíli jsem se dívala na východ slunce, když jsem si uvědomila, že bych měla zmizet. Někdo brzy najde mrtvolu muže a mladé dívky, kterou jsem zabila před třemi dny, ale v ten okamžik už musím být odsud daleko. Rozběhla jsem se do hotelu lidskou rychlostí, až těsně před ním jsem zpomalila. Od vrátného jsem si vzala klíč od pokoje a bez dalšího slova jsem se do něj vydala. Otevřela jsem batoh a naházela jsem do něj ty nejnutnější potřeby a nějaké oblečení, abych mohla co nejrychleji odejít. Zbylé věci jsem hodila do popelnice a doufala jsem, že jsem nenechala v pokoji žádná vodítka pro policii, kdyby náhodou zjistila, kdo stojí za těmi vraždami.

Na ulici před hotelem jsem si zastavila taxík a zaplatila řidiči, aby mě odvezl na kraj města. Silnice byly přeplněné a jízda byla zdlouhavá. Zavřela jsem oči a dělala jsem, že spím. V duchu jsem se tomu zasmála. Upír, aby spal? To bych chtěla vidět… Cítila jsem na sobě řidičův pohled, ale oči jsme stále držela zavřené. V mysli jsem si přehrávala noční rozhovor s Demetrim.

Vrať se domů… Tvému otci se stýská, i mně…

Zevnitř mě ta slova trhala na kusy. Domov - místo, které už nikdy nepoznám. A Aro už není mým otcem. Milovala jsem ho, staral se o mě od malička, když mi zemřela matka a otec se mě zřekl. Byla jsem člověk, ubohá bytost, která pro mě teď není ničím jiným, než potravou…

„Už jsme tady,“ upozornil mě řidič. Vystoupila jsem z auta a počkala, až odjede. Na záda jsem si hodila batoh a pomalu jsem se vydala k lesu. Když jsem vstoupila mezi první stromy, rozběhla jsem se, co nejrychleji jsem mohla. Větve mě šlehaly do obličeje, ale nemohly mi ublížit. Cítila jsme se svobodná, nespoutaná. Byla jsem přírodním živel. Zorničky se mi vzrušením rozšířily a já vyskočila na nejvyšší strom na kraji srázu, odkud jsem měla výhled na údolí pod sebou, kde se rozkládala další metropole. Dívala jsem se, jak město žije. Lidé spěchají do práce a nikdo z nich netuší, co je brzo čeká…

„Leo, nech toho, ulechtáš mě k smrti!“ uslyšela jsem pod sebou dívčí hlas. Podívala jsem se ke kmeni stromu, kde byl zamilovaný pár a mladík lechtal dívku, která před chvilkou vykřikla. Chvíli jsem je pozorovala a pak jsem zaječela přes celý les, až tuhla krev v žilách. Jak já nesnáším lásku… Milenci ztuhli strachy, chytli se za ruce a začali utíkat do města, co jim nohy stačily.

„Utíkejte, ale přede mnou nikdy neutečete,“ zašeptala jsem už jenom pro sebe. Seskočila jsem nehlučně ze stromu. Zavětřila jsem a ucítila jsem ve vzduchu pocit strachu a pulzující srdce, která má k sobě vábí. Naposledy jsem se nadechla a pak už jsem se rozběhla za párem, který se ještě před okamžikem bezstarostně smál. Před chvílí, kdy ještě žili a nebyla z nich honěná kořist.

Tohle je teprve má druhá povídka. Proto bych vás chtěla poprosit, abyste zanechali komentáře. Beru i kritiku. :-) Zajímá mě váš názor a jestli mám v povídce dál pokračovat. Děkuju.

Autor: KatherinaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krásnější než anděl, horší než ďábel - prolog: