Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krásná ošklivka - 5. kapitola

09.12.2012 (14:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 41× • zobrazeno 7160×

5. kapitola

Kapsu kabátu jsem měla podivně těžkou. Neustále jsem si uvědomovala, že tam jsou. Klíče by neměly tolik vážit. Dala jsem si ruku do kapsy a potěžkala je. Vyndala jsem je a chvíli se na ně dívala. Pohrávala jsem si s nimi v prstech. Normální tři klíče. Na první pohled na nich nebylo nic zvláštního. Ani na druhý. Pro mě ovšem měly zvláštní význam. Byly to klíče od bytu Edwarda Cullena, mého nádherného šéfa.

Jelikož jsem dostala ten úžasný nápad s večeří pro naši japonskou delegaci, byla jsem pověřena její přípravou. Přišla jsem k tomu jak slepý k houslím.

Jako každý den jsem šla do kanceláře o chvíli dřív, abych stihla všechno připravit. V jedné ruce jsem měla tácek s kávami, v druhé složky, které jsem si vyzvedla na recepci. Balancovala jsem a doufala, že všechno donesu v pořádku a bez nehod.

V kanceláři jsem všechno s úlevou odložila. Ze zvyku jsem zkontrolovala svůj náhradní vzhled v zrcadle. Celkem jsem si na Isabellu zvykla. Stala se mou součástí a docela jsem si ji oblíbila. Na rozdíl ode mě dokázala být chladná a odměřená. Já jsem naopak každému hned nabízela přátelství a možná to byla právě ta chyba.

Zavřela jsem dveře skříně a šla něco dělat. Další den byla očekávána návštěva Japonců a problémů okolo jejich příjezdu a pobytu neubývalo. Prošla jsem poštu a listiny, roztřídila je a hromádku určenou pro pana ředitele nesla společně s kávou do jeho kanceláře. Otevřela jsem dveře a vešla. Zamířila jsem k pracovnímu stolu.

„Ehm… dobré ráno,“ ozvalo se za mnou. Srdce se mi v tu chvíli zastavilo a složky mi vypadly z rukou. Kávu jsem naštěstí zachránila. Otočila jsem se s dunícím srdcem. Edward Cullen se rozvaloval na pohovce a v ruce držel nějaké dokumenty. Díval se na mě zlatýma očima, ve kterých se zračilo pobavení.

„Nevěděla jsem, že tu jste,“ vydechla jsem a pokoušela se uklidnit natolik, abych dokázala nasadit svou profesionální masku. Celé mi to stěžoval pohled na mého šéfa, který měl rozepnuté horní dva knoflíčky košile, kravatu pohozenou na opěradle křesla, sako přehozené přes židli. Vlasy neupravené. Napadlo mě, jestli tu náhodou nestrávil celou noc. I když… mohl by někdo vypadat tak svěže po noci probdělé v kanceláři?

„Potřeboval jsem tu něco dodělat. Jste tu brzy,“ usmál se. Bušení v hrudi se zase rozjelo. Polkla jsem a marně hledala duševní klid.
„Mám spoustu práce,“ odvětila jsem a na okamžik se zadívala na špičky bot. Jedna, dvě, tři. Všechno je v pohodě. „Dobré ráno,“ řekla jsem, když jsem si uvědomila, že jsem pozdrav nějak opomenula. „Dáte si kávu?“ zeptala jsem se. Odložil papír a zvednul se. Přibližoval se ke mně pomalu a pořád si mě pobaveně měřil.
„Děkuji,“ natáhl ke mně ruku. Vložila jsem mu do dlaně kelímek. Naše prsty se o sebe nepatrně otřely. Zadržela jsem dech. Neodolala jsem a povídala se mu do očí. Byl to jen okamžik. Ty jeho byly zvědavé, pátravé. Rychle jsem uhnula. Klekla jsem si, abych posbírala složky. Donesla jsem je na jeho stůl a rozdělila je.

Nevím, proč jsem si připadala tak rozhozená. Co to se mnou dělal? Byl to jen pohled, jen nepatrný dotek. Nic zvláštního. Tak proč jsem tak moc toužila po dalších? Nejraději bych mu skočila kolem krku a poddala se tomu, ale nešlo to. Skousla jsem si spodní ret. Musela jsem se věnovat práci, ostatní nebylo důležité. Práce byla mojí prioritou a tečka. S nádechem jsem se k němu opět obrátila.

„Na zítřejší příjezd Hoshikovi delegace je vše připraveno. Vyzvednu je s řidičem na letišti a s vámi se setkáme v hotelu na večeři,“ zopakovala jsem plán. Potřebovala jsem se soustředit na něco jiného než na něho a mluvení mi v tom celkem pomáhalo. Tvořit věty, které by dávaly smysl, nešlo bez přemýšlení a plného soustředění. Na obličeji jsem měla zdvořilostní masku, kterou mívají osobní asistentky. Dřív jsem si o ní myslela, že je poněkud robotická, bez emocí, ale teď se mi hodila.
„Skvělé,“ liboval si. „Večeři u mě zařídí sestra, takže to by mělo být bez problémů. Myslím, že to máte všechno pod palcem.“
„Děkuji.“ Mírně jsem pohnula hlavou. „Dnes dopoledne máte schůzku v PertCorp a odpoledne přijdou právníci kvůli odkupu podílů na té New Yorské firmě,“ připomněla jsem mu rozvrh.
„Ovšem. Ta schůzka je o půl jedenácté, buďte připravená v deset.“ Opět němé přikývnutí. Považovala jsem to za konec rozhovoru a šla k sobě.

„Slečno Swanová,“ řekl najednou, když jsem rukou sahala po klice. Otočila jsem se a vyčkávavě, s mírnou netrpělivostí, se na něj zadívala. „Mohl bych vás poprosit o takovou drobnost?“
„Jistě.“
„Neberte to nijak špatně, ale…“ zaváhal. Trochu mě to vyděsilo. „Mohla byste se trochu usmívat? Myslím, že by se to japonským partnerům líbilo.“ Obočí mi vylétlo vzhůru. To jako vážně? Být to v normální situaci, začala bych se smát jak blázen. Teď jsem jen trhla rameny a zamračila se.
„Pokusím se,“ řekla jsem škrobeně a odešla. Zády k němu jsem si mohla dovolit pobavený úsměv. Takovou prosbu bych vážně nečekala. Ale ať je po jeho. Japoncům pár úsměvů věnuju.

Denise už byla na svém místě. Pozdravily jsme se, prohodily pár vět a pak se každá zahloubala do své práce. Vyřídila jsem pár hovorů, zapsala pár schůzek, odpověděla na maily a spoustu dalšího. Při tom jsem srkala skoro vystydlé kafe a občas si vzpomněla na muže přes zeď. Jenže nás dělilo víc než jen pouhá zeď. Povzdychla jsem si. Nevím, kde se ve mně brala ta náhlá sentimentalita. Přece jsem o tohle sama stála. Tak proč mě přepadá zoufalství z toho, že mě bude navždy brát jen jako tu šeredu z kanceláře? Nerozuměla jsem sama sobě. Takhle pomateně jsem se už pěkně dlouho nechovala. Naposledy když…

Dveře se rozletěly. Lekla jsem se, samozřejmě. Do kanceláře vtančila drobná dívka s krátkými střapatými vlasy.

„Dobrý den,“ zazpívala. Její hlas zněl jak tóny klavíru. Něžný, melodický. S úsměvem na tváři prošla místností a vešla k řediteli. Otevřela jsem pusu, abych protestovala, ale pozdě. Podívala jsem se na Denise, co tomu říká ona, ale ta něco psala, jako by si návštěvy ani nevšimla.

Kdo to mohl být? Měla jsem pocit, že jsem ji někde viděla, ale nedokázala jsem ji zařadit. Byla krásná, to bez debat. Že by nějaká šéfova přítelkyně? napadlo mě. Bylo to nejpravděpodobnější, ale… vůbec se mi to nelíbilo. On přece hledal mě. Správně, Bello, minulý čas. Zjevně už skončil nebo si to rozmyslel a ani nezačal. Jako by na tom záleželo. Teď má v kanceláři nějakou modelku nebo tanečnici a dělají tam bůhví co. Zatnula jsem prsty do dlaní. Neměl by si známosti tahat do práce. Od toho má svůj byt nebo třeba hotely… Bezděky jsem si vzpomněla na sebe a Ricka, kolik času jsme strávili v práci. Nechtěla jsem na něj myslet, on byl minulost, ke které jsem se nechtěla vracet. Dneska jsem se chovala jako naprostý blázen. Jak praštěná pořádnou palicí. Jako když to na mě Rick začal zkoušet a já mu pozvolna propadala. Bože, že bych…

„Slečno Swanová, pojďte ke mně, prosím,“ ozvalo se z intercomu. Mám jít obdivovat jeho přítelkyni nebo co? Třeba chce kávičku nebo čajíček, pomyslela jsem si kysele.

Dvakrát jsem klepla kotníkem na dveře, jen tak pro strýčka příhodu a na vyzvání vešla.

„Přejete si?“ Cullen seděl na pohovce, neznámá se mu tiskla k boku a on ji rukou objímal kolem ramen. Pocítila jsem nepříjemné bodnutí někde uvnitř. Nelíbilo se mi, jak se k sobě měli.
„Posaďte se,“ vybídl mě. Slečna si mě prohlížela s nehraným údivem v očích. Možná to bylo spíš zděšení. Snad první člověk, který dal nepokrytě najevo, co si myslí. Sedla jsem si na krajíček křesla a otevřela blok, který jsem měla vždy při sobě. Holka ode mě konečně odtrhla pohled a loktem šťouchla do pana ředitele „Edwarde, kde je tvoje slušné vychování?“ pokárala ho.
„Jistě, promiňte,“ usmál se. „Alice, moje asistentka Isabella Swanová. Slečno Swanová, moje sestra Alice Cullenová.“ Měla jsem co dělat, abych udržela své oči na místě. Tlačily se mi ven a hrozilo, že narazí do skel brýlí. Stiskla jsem zuby, abych neotevřela pusu dokořán.

Sestra… Tak to jsem netušila. Vůbec mě to nenapadlo. Najednou jsem věděla, odkud je mi její tvář povědomá. Byla v jednom z fotorámečků na ředitelově stole. Už jsem uvažovala nad tím, kdo jsou lidé na fotkách. Tak trochu byli podobní Edwardovi, ale přitom byli každý jiný. Byli krásní, mladí. Záhadu malé tmavovlásky jsem vyřešila, ale co těch dalších pět lidí. Že by měl tolik sourozenců?

„Moc mě těší, slečno Swanová,“ natáhla ke mně drobnou bílou ručku.
„Nápodobně.“ Mírně jsem se usmála pamětna Cullenovy žádosti.
„Jaký je můj bratr šéf, povídejte? Je nesnesitelný? Protože on dovede být velmi otravný,“ povídala s úsměvem na rtech.
„Alice, to by stačilo,“ pokusil se ji zastavit.
„Ale, Edwarde, nech mě popovídat si se slečnou,“ nedala se. „Možná bychom mohly někdy zajít na kávu a popovídat si o něm… bez něj,“ dodala a zvonivě se rozesmála. Musela jsem uznat, že je milá. Taková veselá, řekla bych, že dobrá nálada z ní jen září.
„Abych se dostal k tomu, kvůli čemu jste tady,“ Edward vrhl na sestru přísný pohled, „Alice měla zařizovat tu večeři, jak víte, ale došlo k nějakým komplikacím a musela mi to odřeknout, takže to teď bude na vás.“
„Mám připravit večeři u vás doma?“ zeptala jsem se, abych se ujistila, že jsem to správně pochopila.
„Přesně tak. Alice už nakoupila nějaké dekorace, tak to s vámi probere a vy jen bude následovat její vizi. Neměl by to být problém.“ Jasně, to určitě nebude problém, pomyslela jsem si ironicky. Na dekoraci, prostírání stolů a podobné nesmysly mě moc neužilo. Nevěděla jsem, k čemu patří který příbor, netušila jsem, na co je která sklenička.
„Nemusíte se ničeho bát,“ ozvala se Alice. „Je to jen pár detailů, a kdyby cokoliv, dám vám na sebe číslo,“ povzbuzovala mě. Nezbývalo než přikývnout. Těžko jsem mohla říct, že to dělat nebudu. No páni, to znamená, že se podívám do bytu svého šéfa! Ty mě vážně přivedeš do hrobu, řekla jsem v duchu na Edwardovu adresu. No fakt, copak nestačí, že i v kanceláři toho mám občas plný kecky?

Všimla jsem si, jak se na mě Cullen zadíval. Zase takový divný pátravý pohled, který mě znervózňoval. Tak ráda bych věděla, na co při něm myslel, ale neměla jsem čas o tom uvažovat. Alice poslala Edwarda k pracovnímu stolu a pak se mnou začala probírat co a jak. Dělala jsem si poznámky a ještě poznámky k poznámkám a doufala, že to bude stačit. Bylo těžké nepodlehnout té rozjařenosti, která z ní chvílemi téměř tryskala. Držet si odstup a neprojevit jakýkoliv zájem o její osobu. Strávily jsme tak veškerý čas, který zbýval do schůzky, již měl pan ředitel mimo podnik. Nakonec mě překvapila spontánním objetím a slovy, že se určitě musíme brzy sejít a jít nakupovat. Tím nepatrně zazdila všechny dobré pocity, které jsem z ní měla. Jasně, nákupy, nové oblečení. Že by tvůj nápad, Edwarde? Cullen vzhlédl jako bych ho snad oslovila. Choval se fakt divně. Neměl by tu zůstávat přes noc.

æææææ

Vyzvednout Hoshika a jeho malou družinu na letišti bylo nakonec docela příjemné. K mé nesmírné úlevě uměli všichni obstojně anglicky, takže obavy, které mě přepadaly při pomyšlení, že umím pouze španělsky, mám základy francouzštiny a naučila jsem se tři japonské fráze – dobrý den, jak se máte a děkuji, se ukázaly zbytečné.

Hoshiko byl malý starší muž. Pleť měl olivovou, rovné vlasy z velké části prokvetlé stříbrem. Tmavé oči schované pod hustým obočím se na mě dívaly z oválného obličeje. Vřele mě přivítal, obdaroval mě svou vizitkou a já mu na oplátku podala navštívenku Edwarda Cullena. Byla jsem potěšena jeho chováním. Nijak se nepodivoval nad podivnostmi amerického způsobu oblékání a to jsem byla oblečená stejně jako v práci.

Pro jeho společníky přijelo zvláštní auto, Hoshiko jel se mnou. Celou cestu k hotelu jsme si povídali. Vyptával se na počasí, na místy památky, samozřejmě na firmu, i na mou osobu. Dobře jsem se v jeho společnosti bavila.

Večeře, která následovala, proběhla v přátelském duchu. O práci nepadlo skoro ani slovo. Všichni byli uvolnění, žaludky naplněné lahodným jídlem. Všimla jsem si, že pan ředitel nemá zrovna velký apetit. Všechna jídla ochutnal, ale zobal jako vrabec. Připadala jsem si skoro hloupě, když jsem snědla všechno do posledního drobečku.  Restauraci jsme opustili o půl jedenácté. Edward mě doprovodil ven a nabídl mi odvoz. S díky jsem odmítla. Raději pojedu taxíkem. Rozloučili jsme se a každý se rozešel na jinou stranu. Musela jsem se za ním otočit. I ve světle lamp jsem viděla ten jeho dokonalý zadek schovaný v oblekových kalhotách. Ach jo.

No a tak jsem se dostala až k domu, ve kterém se nacházel byt mého šéfa. Byla to stará budova po rekonstrukci. Pod tmavě zelenou markýzou, na níž se skvělo zlatě vyvedené číslo domu, postával dveřník. Měl na sobě černý kabát a ruce v rukavicích, ale i tak jsem ho litovala, zimě byla pěkně vlezlá.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem ho s úsměvem.
„Dobrý.“ Všimla jsem si, že mě chce zastavit a tak jsem promluvila sama.
„Jdu do bytu pana Cullena, jsem jeho asistentka.“
„Slečna Swanová, pan Cullen mi o vás říkal.“ Jeho ostražitý výraz se uvolnil. Otevřel mi a nechal mě projít.
„Děkuji.“

Hala, ve které jsem se ocitla, byla obložená dřevem, ze stropu visel křišťálový lustr. Připadala jsem si spíš jak v hotelu než v obytném domě.

Podle instrukcí jsem vyjela výtahem do pátého patra. Dveře se s cinknutím rozjely. Podlaha chodby byla pokrytá tmavým kobercem s hustým vlasem, který tlumil kroky. Představila jsem si, jak by koberec vypadal po pár minutách v mém domě. Divila jsem se, že na něm není vidět ani smítko nečistoty. Tohle byl úplně jiný svět.

Zastavila jsem se před mahagonovými dveřmi s číslem jedenáct. Nadechla jsem se. Měla jsem moc práce na to, abych tady půl hodiny stála a připravovala se, takže jsem strčila klíč do zámku a otevřela…

Protože jsem byla včera na návštěvě adventních trhů v Drážďanech, přidávám kapitolku až dneska. 

Děkuju všem za komentáře, jsem moc ráda, žese se Vám povídka stále líbí. :-) 

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krásná ošklivka - 5. kapitola: