Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krásná ošklivka - 11. kapitola

Krásná ošklivka - 11. kapitolaCullenovi a sníh...

11. kapitola

K budově firmy jsem šla s jasným cílem. Omluvím se, že Jack musel náhle odjet do Austrálie kvůli práci, což je vlastně pravda a snad poprvé, co byla výmluva zároveň pravdou. Pak se rozloučím, nechám všechny pozdravovat a s přáním, že to snad vyjde jindy, se odporoučím do svého bytečku a užiju si hezký víkend. Byla jsem si téměř jistá, že bude konečně sněžit. Dobře, nebyla to tak úplně moje jistota jako spíš televizní předpověď počasí, ale pohled na oblohu mě utvrdil v tom, že se nejspíš trefili.

Ač bylo teprve pár dní po Díkůvzdání, obchody už začaly vytahovat vánoční dekorace. Po cestě do práce se postupně začínaly objevovat Santa Clausové, stromečky, světýlka ve výlohách. Bylo jen otázkou času, než se rozsvítí celé město a Vánoce vypuknou na plno.

Před hlavním vchodem parkovalo černé Volvo. Vypadalo draze a luxusně, možná proto, že bylo nablýskané, jako by s ním ještě nikdy nikdo nejel. Když jsem přišla na dohled, vystoupil majitel toho bouráku ven a oblažil mě úsměvem od ucha k uchu, až to skoro vypadalo, že se směje mně, což určitě nebylo možné.

„Dobrý den,“ pozdravil mě stále vesele. „Kdepak jste zapomněla Jo… Jacka?“ Jistě, to jsem čekala.
„Dobrý den, Jo… Jack,“ jsem neskutečný střevo, „musel nečekaně odjet pracovně do Austrálie. Takže bych nás chtěla omluvit z dnešního oběda. Snad to vyjde někdy příště.“
„To mě mrzí, že vás v tom nechal,“ řekl Edward. Zarazila jsem se. Nechal mě v tom?
„Jak to myslíte? Přišla jsem vám říct, že na oběd nepojedu.“
„Není důvod, abyste nejela. Jo… Jack by si jistě přál, abyste si užila hezký den. Moje rodina by mi neodpustila, kdybych vás nepřivezl,“ převezl mě. Tohle není můj plán!
„Ale… já bych přece jen… už jsem si naplánovala něco na večer,“ vymlouvala jsem se chabě.
„Do večera budete doma, je to jen oběd, pak vás zase odvezu nazpátek,“ sliboval. „Pojedete?“ V jeho hlase zaznívala trochu jiná otázka. Jsi srab nebo ne? Asi jsem, ale… strávit den v Edwardově přítomnosti… když si dám dobrý pozor…
„Dobrá, pojedu s vámi,“ kapitulovala jsem.

Pan ředitel mi otevřel dveře spolujezdce, a když jsem se usadila, zavřel je za mnou. Vyjeli jsme. Edward pustil rádio, z reproduktorů se ozvali moji oblíbení U2. Podívala jsem se po něm, je to náhoda nebo tím něco naznačuje?

Kličkovali jsme městem. Byla jsem zvědavá, kam pojedeme. Neměla jsem nejmenší tušení, kde bydlí Edwardova rodina. Ale vzhledem k tomu, co jsem zatím viděla, jsem si představovala ohromný nóbl dům někde ve zbohatlické čtvrti Seattlu.

Byla jsem na omylu. Netrvalo dlouho a vyjeli jsme ze Seattlu ven.

„Kam to jedeme?“ zeptala jsem se.
„Rodiče mají rádi přírodu, takže bydlí trochu v ústraní,“ vysvětlil.
„Aha.“
„Na jak dlouho vám odjel snoubenec?“ Povzdechla jsem si. Tohle prostě muselo přijít.
„Na…“ zaváhala jsem, „týden.“ To byla doba optimální.
„Proč vás nevzal s sebou?“ vyzvídal.
„Mám práci,“ připomněla jsem mu fakt, že jsem jeho asistentka.
„Ovšem,“ řekl tónem, který mě vytočil do vrtule.
„Co?!“
„Já bych vám to volno dal.“ Stiskla jsem zuby a ruce sevřela v pěst. Nesmíš ho uhodit, Bello, nesmíš!
„Je hodně práce,“ namítla jsem a raději sledovala krajinu ubíhající za oknem než jeho obličej, který mě vyváděl z míry. Bohatě stačily jeho všetečné otázky a poznámky.

Lesy okolo silnice vypadaly smutně a ponuře. Holé větve trčely do vzduchu a čekaly na sněhovou nadílku. Možná bych mohla Mavis zítra vytáhnout do přírody, tedy v případě, že nebude sněžit. Nadýchat se čerstvého vzduchu oběma jen prospěje.

„Dobře, vzdávám se, už vás nebudu zlobit,“ prohlásil Edward náhle.
„Myslíte, že mě zlobíte?“ Óóó, jak je vnímavý.
„To je slušnější výraz toho, co mě napadlo,“ přiznal. Uchechtla jsem se, nemohla jsem si pomoct. „Tohle je poprvé, co se v mé přítomnosti usmíváte.“
„Zapomněl jste na ty Japonce,“ připomněla jsem mu a nasadila svůj typický výraz.
„Jistě, ale tam jsme nebyli sami a navíc jsem vám to nařídil. Když se smějete sama od sebe, je to lepší.“
„Směju se, když je mi do smíchu,“ řekla jsem. Uhladila jsem si vlasy a popostrčila brýle.

Najednou jsme z hlavní silnice uhnuly na menší, klikatou, která se vinula po kraji hustého lesa a z ní pak na cestu lesní, která vypadala jako prosekaná mezi bujným porostem. Tak jo, teď mě tu někde znásilníš, zabiješ a zakopeš a nikdo nikdy nenajde moje ostatky.

Edward si musel všimnout mého pohledu, protože se ozval.

„Nemusíte se ničeho bát.“
„Čeho bych se měla bát?“ házela jsem ramena.
„Třeba že vás zabiju a zakopu,“ zasmál se. Divné, jakoby věděl, že mě to taky napadlo.
„Toho se samozřejmě nebojím.“
„Nevypadáte jako důvěřivý člověk,“ poznamenal.
„Někdy jsem až moc,“ zamumlala jsem a vzpomněla si na Ricka a ty předtím.
„Prosím?“
„Ale nic, “ zavrtěla jsem hlavou.
„Jste smutná.“
„Budete mě celou cestu analyzovat?“ vyjela jsem na něj.
„Samozřejmě, že ne, to byl jen postřeh.“
„Máte těch postřehu poslední dobou nějak moc.“ Byla jsem protivná a pěkně hnusná na svého šéfa. Neměla bych, ale v tu chvíli jsem se nedokázala ovládnout.
„Už vás zase rozčiluju, necháme toho. Už jsme skoro u domu.“

Rozčiluje, jo, velmi mírný výraz, já bych použila mnohem peprnější, ale nechtěla jsem být sprostá.

Měl pravdu. Auto se po pěšině pomalým tempem dokolébalo až k velkému dřevěnému domu se spoustou oken. Dívala jsem se z okénka a obdivovala tu nádheru. Trávník byl perfektně zastřižený, bylo zde pár záhonků na květiny, v tuto roční dobru zely prázdnotou. Prostor před domem byl vysypán drobnými kamínky, na kterých Edward zastavil. Byla jsem tak ohromená, že jsem počkala, dokud mi neotevřel a nevybídl mě, abych vystoupila.

Čekala jsem toho hodně, možná ještě víc, ale i tak jsem byla okouzlená. Bylo tu ticho, jen v korunách stromů ševelil vítr a sem tam se ozvalo zazpívání ptáka.

„Předpokládám, že se vám to líbí,“ přerušil Edward moje rozplývání se.
„Samozřejmě, je to nádherné.“

Vystoupali jsme po třech schůdcích. Edward otevřel dveře a dal mi přednost. Ocitla jsem se v hale s vysokým stropem, světlými zdmi pokrytými obrazy a dřevěnou podlahou, jejíž celistvost byla sem tam porušena koberečkem. Byly tu dvě pohovky a velká pohodlně vypadající křesla. U francouzského okna stálo bílé křídlo se širokou stoličkou, připomnělo mi to v Edwardově bytě.

Očima jsem zašilhala ke schodům, které se stáčely po obvodu levé zdi. Stálo u nich vyrovnaných šest lidí. Tři muži, tři ženy. Všechny jsem znala z fotek, ale pouze Alici osobně.

Všichni se usmívali a ukazovali tak bílé rovné zuby. Vypadalo to poněkud děsivě, což určitě nebyl účel.

„Vítejte,“ řekl vysoký blond muž stojící po boku drobné ženy s medovými vlasy, které jí spadaly pod ramena. Nejistě jsem se pousmála.
„Isabello, dovolte, abych vám představil svého adoptivního otce Carlislea Cullena a matku Esmé,“ ukázal Edward na ten pár. „Alice znáte, toto je její manžel Jasper,“ rukám mávl k blonďákovi, který držel Alici okolo ramen a měřil si mě pohledem, který mě znervózňoval. „A tohle je Emmett a Rosalie.“ Rosalie byla ženou, kterou musí všechny ostatní nenávidět, za to, jak vypadá. Byla nádherná, zářivé blond vlasy lemovaly tvář s dokonalými rysy a to tělo. S nakrčeným nosem jsem si změřila svou róbu a téměř zaúpěla. No jo no, co se dá dělat.

„Těší mě,“ řekla jsem.
„Nás taky,“ přistoupila ke mně Esmé Cullenová. „Jsme rádi, že vás Edward konečně přivezl. A kde je váš snoubenec?“ dívala se nám za záda, jakoby očekávala, že přijde ještě někdo.
„Jo… Jack se omlouvá, ale musel pracovně odcestovat,“ přeříkala jsem naučenou výmluvu. Té milé ženě se mi lhát nechtělo, ale nedalo se nic dělat.
„To je mi líto, ale aspoň tu máme vás. Alice i Edward nám o vás hodně vyprávěli… ale posaďte se přeci, mohu vám nabídnout něco k pití?“

Seděla jsem na pohovce, popíjela vodu a povídala si snad se všemi, kromě Edwarda a Jaspera, oba se drželi tak nějak stranou. Cullenovi byli velmi příjemní lidé. Připadala jsem si s nimi skoro jako doma. Neptali se mě na nic osobního, takže jsem byla ušetřena lhaní. Uvolnila jsem se a bylo mi příjemně, s nimi to jinak nešlo.

O půl jedné zavelela Esmé, prý jí tak mám říkat, k obědu. Měli jsme pečeni se švestkovou omáčkou. Moc jsem si pochutnala. Zdálo se, že jsem byla jediná. Ostatní se v porcích jen ponimrali a s výmluvou, že nemají hlad či drží dietu, talíř odstrčili. Nebyli o moc lepší lháři než já, ale protože jsem byla naučená od pana ředitele, nechala jsem to být.

Když jsem dojedla, přesunuli jsme se zpět do obývací části. Esmé mi nabídla kávu, kterou jsem ráda přijala. Nikdo jiný si nedal.

Emmett, ze kterého se vyklubal skoro stejný vtipálek jako jeho bratr, házel do placu spoustu vtipů a různých poznámek. Esmé ho mírnila, ale mně se jeho spontánnost líbila. S nimi jsem nemohla být upjatá Isabella. Edward seděl vedle mě. Cítila jsem na sobě jeho pohled. Nebylo to zrovna příjemné, ale snažila jsem se to ignorovat.

„Edwarde,“ oslovila Alice svého bratra, „co kdybys vzal Isabellu na procházku? Je tam docela hezky a určitě se ráda podívá po okolí, že?“ Jediná správná odpověď byla ano. Ne, by znělo nezdvořile. Ačkoliv jsem neměla nejmenší zájem chodit s Edwardem na nějaké procházky.
„Ráda,“ usmála jsem se, tentokrát trochu křečovitě.

Než jsme šli, odskočila jsem si na záchod. Když jsem si umývala ruce, zahleděla jsem se na sebe do zrcadla. Měli bodové zářivky, které krásně odhalovaly prameny s mou vlastní barvou. Hned jak přijedu domů, budu muset skočit do drogérie pro přeliv a napravit to. Ještě jedno umytí a ta krásná myškovská bude pryč.

Alice mi půjčila své boty na zavazování, prý aby se mi lépe šlo. Myslela jsem, že půjdeme po rovné cestě a zatím to vypadalo, že podnikneme túru divokou přírodou. Zadívala jsem se na Alici, která mi dnes přišla nějaká divná. Jako vždycky byla upovídaná, usměvavá, plná energie, ale dnes z ní zářilo ještě něco jiného. Nedokázala jsem identifikovat, co a pěkně mě to štvalo. Zdálo se, že se nemůže dočkat, až odejdeme, jako by se nás snad chtěla zbavit. Nerozuměla jsem tomu.

Vydali jsme se po úzké lesní cestičce. Malinko mě to uklidnilo, žádné horolezecké výstupy se nekonají. Kvůli malému prostoru jsme byli nuceni jít za sebou. Nedalo by se říct, že mi to nějak vadilo, spíš jsem to přivítala.

„Zdáte se dneska jiná,“ řekl Edward za mými zády. Skousla jsem si ret. Co to, sakra, znamená?
„Jiná?“
„Ano, taková uvolněná, veselá… svá.“
„Pořád jsem svá,“ opravila jsem ho.
„Jste taková jako v mém bytě, když jsem vás tam našel tančit a zpívat. Taková Bella se mi líbí mnohem víc.“ Zadržela jsem dech. Zase to řekl. Bella. Z jeho úst a hlavně jeho hlasem, znělo moje jméno tak… tak nádherně. Chce tím něco naznačit nebo to říká jen proto, že to zaslechl od Stevena?
„Hmm,“ zamručela jsem, protože jsem nevěděla, co na to říct.
„Proč jste v kanceláři taková?“ ptal se dál.
„Jaká?“
„Studená.“
„Nejsem studená.“
„Ale jste.“

Víc jsem to nerozebírala. Terén začal stoupat. Snažila jsem se pravidelně dýchat, abych nefuněla jako lokomotiva. Snad bych měla mít nějakou fyzičku, ne? Kruci. Ale bylo tam krásně. I když poněkud chladno, s tím se muselo počítat.

Když se cesta rozšířila, přesunul se Edward vedle mě. „Půjdeme támhle,“ řekl.
„Děláte si srandu?“ Takovej krpál, mám se tam škrábat po čtyřech nebo co?
„Nebojte, trochu to obejdeme.“
„Já myslela, že jdeme na procházku, ne na pochoďák,“ brblala jsem.
„Ten výhled za malou zacházku stojí,“ ujistil mě.

Malá zacházka se protáhla na hodinu a půl chůze. Naštěstí se to dalo zvládnout. Překvapivě jsme si i popovídali a tématem nebyl můj snoubenec ani moje povaha, ale hudba, knihy, filmy. Měli jsme hodně podobný vkus. Bylo pár děl jako třeba Harry Potter, u kterých jsme se hádali. Já jsem ty knihy zbožňovala, přišly mi nádherně pohádkové, dokonale vykreslovaly prostředí. Edward tvrdil, že jde o pouhé mávání hůlkou a opakování hloupých zaříkávadel. Nakonec jsem zjistila, že ani jednu knihu ze série nečetl. Měl by se stydět.

Zjistila jsem, že se s Edwardem bavím ne jako Isabella, ale jako Bella. Šlo to tak snadno, nedokázala jsem se kontrolovat. Zapomněla jsem na převlek, Isabellu hodila za hlavu a byla jsem to prostě jen já. A bylo to tak fajn.

Takhle by to vypadalo, kdybych si nevymyslela kravinu s převlékáním a dala Edwardovi na večírku své číslo, říkala jsem si. Bylo by to jednodušší a třeba… Ne, s tímhle končím. Čas nevrátím. Musím žít tím, co je teď.

Výhled, který sliboval, stál opravdu za to. Krajina zde byla hornatá, jeden mohutný štít za druhým se před námi tyčily, jako obrové. Jejich vrcholky byly schovány pod bílými čepicemi. Bralo to dech.

„To je úžasný.“
„Říkal jsem to.“ Tvářil se spokojeně. Asi mě chtěl ohromit. Povedlo se. Dole pod námi se choulily ostrůvky jehličnatých lesů. Skalnaté výběžky byly porostlé nízkou klečí. Vypadalo to jako z pohádky.

Kochala bych se mnohem déle, ale… začalo sněžit. Meteorologové se trefili. Nejdřív spadla jedna vločka, pak druhá a najednou se valily z nebe celé chuchvalce.

Edward mě popadl za ruku a vlekl dolů. Sníh se hromadil neskutečnou rychlostí. Téměř jsem neviděla, kam jdeme. Edward to zřejmě věděl. Netrvalo dlouho a ocitli jsme se u jakéhosi srubu. Na zemi ležely asi dva centimetry sněhu. Ve městě jsem nikdy neviděla, aby napadlo tak rychle.

Pan šéf mě pustil, sáhnul po velký kámen u dveří, odkud vyndal klíč a odemknul.

„Tady přečkáme, než to trochu přejde. V tomhle marastu bychom daleko nedošli.“

Bože, ať to přejde rychle, pomodlila jsem se a vešla do chaty.


Podle komentářů u předchozí kapitoly předpokládám, že jste čekali poněkud jiný vývoj událostí, ale snad Vám tento směr nevadí :-)

Opravdu se snažím, aby se Bellino chování měnilo pomalu, ale jak píšu, tak to jde tak nějak samo.

Na závěr bych Vás ráda poprosila o vyjádření k nápadu na novou povídku, viz shrnutí, se kterou bych začala po dokonční Ošklivky. Děkuji za jakýkoliv názor. :-)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Krásná ošklivka - 11. kapitola:

 1 2 3 4 5   Další »
09.08.2013 [13:40]

alicecullen105pošetilé mávání hůlkou a hloupá zaříkadla
že je edward převtělenej Snape?

06.03.2013 [13:37]

BadLovelyLucyKrása, krása a ještě jednou krása! Emoticon

18.01.2013 [22:43]

IzziBellsTakhle napínat Emoticon Ale jinAk úžasné jako vždycky Emoticon Emoticon Emoticon

45. katule
07.01.2013 [14:05]

Emoticon

44. 1ajjka1
07.01.2013 [8:25]

úžasná kapitola Emoticon Emoticon Emoticon kedy bude ďalšia? neviem sa dočkať Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

43. ediandbellacullens
07.01.2013 [0:01]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

06.01.2013 [17:40]

kikuskaRozmýšľam nad tým, čo všetko Edward vie. Tak nejak som z neho trošku zmätená. Ale deň s Bellou bol úplne úžasný. A dúfam, že v budúcej kapitole v ňom budeme pokračovať v tej malej chatke. Čo mi vlastne malinko pripomína Hotel Tentation, ale som rada. Chatka v tejto poviedke bola kladným prínosom. :) Tak snáď to tak bude aj tu. A čo sa týka Bellinho prirodzeného správanie, ja som len rada. A Edwardovi sa to očividne tiež podstatne páči viac.

06.01.2013 [14:19]

klarushaJo, jo, jo! Ať žije sníh! Doufám, že budou v tom srubu uvěznění hodně dlouho a Bella Edwardovi konečně podlehne. Jinak kaitola byla samozřejmě úžasná. Návštěva u Cullenů to bylo neskkutečné. Doufám, že pokračování bude co nejrychleji. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

40. Agata
06.01.2013 [14:05]

Sami v chatě? Emoticon Na to jsem teda zvědavá Emoticon Emoticon třebas se tam vyklube něco zajímavého. A na novou povídku se moc těším. Určitě bude skvělá, když bude od tebe. Emoticon Emoticon

39. Evík
06.01.2013 [10:56]

Dokonalost, jako vždy Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Těším se na další pokračování a ta nová povídka určitě bude stejně skvělá jako jakákoli Tvoje povídka, těším se na ni Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3 4 5   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!