Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krása není vše - 7. kapitola

31.01.2012 (08:30) • nicolecullenhale • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 2239×

Rosalie

Byly to tři dlouhý dny. Tři dny plné utrpení. On se baví tím, že já trpím. Jaká novinka. Nechápu, proč to ve mně je. Proč ve mně je tolik lásky k němu. On si ji přece nezaslouží. Je to monstrum, který se nechce změnit. A já jsem blbá, že si nechám líbit vše, co mi dělá. Za ty tři dny mi došly tři věci. Zaprvé - nikdy, ale nikdy se nezamilovat do Emmetta Cullena. Zadruhé - Emmett Cullen je krásný, sexy, provokativní, zlý, imbecil. A to poslední je - proč jsem jen chtěla být ošklivka? Proč? Já nejsem normální, měla bych tolik výhod. Dobře, nechci výhody, ale měla bych Emmetta. Dotýkala bych se ho, a ne Jessica. Ne ona, ale já. Tohle je poslední rok na škole, tak proč to kazit. Bude hodně Emmettů Culenů, tak se nebudu stresovat tímhle jedinečným, krásným, imbecilem. Táta vlítl do kanceláře. Že bychom už jeli domů? Vypadal neklidně. To se často nestává. Alan bývá nad věcí. Vždy je až moc optimista. Pozvedla jsem obočí a položila knížku vedle sebe.
„Nedělej si s tím hlavičku. Pracovní věc. Vezmi si moje auto a jed domů. Nikde nezastavuj. Nemluv s nikým a zamkni se. Ano?“ On si ze mě dělá srandu? To jsem nedělala, ani když mi byly dva roky. Dobře, když mi bylo pět měsíců. Vždy jsem rostla rychle.
„Prosím. Kvůli mně.“ Koukal na mě tím psím pohledem. Pokrčila jsem rameny a naházela jsem věci do tašky a šla ke dveřím.
„Pa. Neboj, nic se mi nestane.“ Zasmála jsem se a šla do auta. Cítila jsem na sobě pohled. Nikdo tu nebyl. Může mě Cullen sledovat? Snad není úchyl. Nastoupila jsem do auta a vyjela domů. Jelo za mnou takové auto.Černé BMW. Vetší, černý skla. Přidala jsem na plynu a skoro přesahující rychlostí jsem se dostala k domu. Dobrá zpráva a špatná v jednom. Cullen je u Jessicy. To auto zastavilo naproti. Tohle je divný. Bože, já jsem snad i naivní. Kde jste, klíčky? Kde jste? Proč já musím mít tak velkou tašku? Opět jsem cítila na sobě pohled. Trhla jsem sebou. Dostala jsem pecku do hlavy. Auvajs. Skoro hlasité smání šlo odvedle. Jessica se náramně bavila. Ví o tom, že jsem blond a můžu jí rozbít plastiku nosu? Hurá. Klíčky na mě mrkly. Jak jsou hodné. Proč o mně alespoň nemluví potichu?  Proč musí urážet nahlas? Proč? Otočila jsem se k ní a šla za ní. Se mnou nikdo nebude zametat, když jsem blondýna a není to Cullen. Sakra, ten taky ne. Dočista jsem se zbláznila.
„Máš problém?“ vyjela jsem na ni z dálky.
„Ano, a velký, a to jsi ty! Přestaň se motat kolem mého přítele.“ To mého zdůraznila. Popravdě, kdo to je?
„Tvého? Nápovědu prosím.“
„Emmett!“ vyjela na mě a já zkoušela popadnout dech. To není možný! V mém srdci zůstala velká díra. On si moje srdce vzal a prostě ho rozdrtil. Jen tak. Musím se držet. Zhroutit se můžu snad až doma, ne? Přišel a stál ve dveřích. Jen se usmíval.
„Ach, já si říkala, kdo by vás jiný chtěl.“ Kolem prošla matka Jessicy.
„Dobrý den, paní Stanleyová.“ Mile jsme se usmála. Vždy mě měla ráda. Jako blondýnu, tak i hnědovlásku, i její otec mě měl rád.
„Ahoj, zlatíčko,“ řekla nadšeně a vrhla se mi kolem krku.
„Tak já zas půjdu. Jessico, brzo se uvidíme.“ Mile jsem se usmála a šla domů. Jak bych ji chtěla ve škole šikanovat. Vše by bylo lehčí. Emmett by byl můj a Jessica by byla ponížená. Že bych začala vymýšlet můj velkolepý plán? Ne, tam se nesnížím. Ne kvůli ní. Ale on by za to stál. Ne, ten taky ne. Budu muset si přestat povídat sama pro sebe. Došla jsem do kuchyně a nakoukla do ledničky. Tohle bude o život. Já anebo barák. Snad mě má táta rád. Nejsem kuchařka. Nikdy se mnou máma nepekla nebo třeba nezdobila perníčky. To vždy byly jen kupované. Táta se snažil, ale nemohl dělat vše. Má matka mi chybí v hodně směrech. Kdyby tu byla, poradila by mi, co mám dělat s tím pocitem a určitě by mě nenechala chodit do školy jako ošklivka. Ale ona zemřela. Zemřela ve mně ten den, kdy se mě zřekla. Radši si vybrala cestu plnou vražd a zábavy. O svou dceru nemá zájem. Její hlas si pamatuji. Byl odměřený a plný zloby. Počkat - to zrovna říkala, že mě nenávidí. Bude to tím? Kdo ví. Já ji hledat nebudu. Neudělala bych to mému otci. Nepůsobila bych mu bolest. On ji miloval, jinak bych tu nebyla já. Opět jsem za mnou slyšela ty kroky. Byly skoro neslyšitelné. Chtěla jsem se otočit, ale stihla mě bolest. Ostrá bolest v mé hlavě. S křikem jsem se zhroutila na zem. Mezi tou bolestí jsem slyšela, jak někdo šeptá.
„Neboj, má malá holčičko. Maminka je u tebe.“

Emmett
Ošklivka se zdržovala dál ode mě. Byl jsem jí vděčný. Něco mě na ní přitahovalo, jako by to nebyla ona, ale někdo uvězněný v jejím těle. Jako bych pokaždé slyšel hlásek, který volá o pomoc, a to samé u její sestry. Krásná bohyně. Jejich rysy byly až tak moc stejné. Jako by byly obě dvě jedna osoba. Jde to vůbec? Třeba je jak Fiona, akorát to má obráceně. Přes den hnusná, večer krásná. To nebude ono. Bohyni vídám i ve dne. Ale jejich vůně, jejich hlas, ten hlásek, vše je tolik stejné. Přes tohle se přenesu. Ten pocit ve mně zmizí. Jessica ho alespoň trošku utěšuje. Ale když dnes přišla ta bohyně... Bože, ona je dokonalá. Něco mi říká, že má velké tajemství. A kdo ne? Já jsem třeba upír. Ale to není až tak podstatný. S Jess jsme došli nahoru. Uslyšel jsem výkřik plný bolesti odvedle. A navíc ten pach. Upír? Vlk? Co je to? Musím tam. Musím vědět, co se děje s mou bohyní.

Omlouvám se za menší pauzu, ale byla jsem na lyžáku, kde jsem se zranila a nemohla jsem hýbat rukou. Ale slibuji vám dvě věci. Kapitolky budou přibývat každý týden. A děj se konečně rozjede. Chtěla bych poprosit každého, kdo si čte povídku, aby zanechal smajlíka nebo text. Chtěla bych vědět, jestli má cenu pořád psát. Vaše Nicole.

Autor: nicolecullenhale (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krása není vše - 7. kapitola: