Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Království chaosu - 7. kapitola

01.09.2012 (18:45) • WhiteTie • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3592×

Jakmile Edward odešel, sesunula jsem se k zemi a nebyla schopná se pohnout. Jen jsem němě zírala do prázdna před sebe a přemýšlela nad tím, co se to tu právě stalo. Dny plynuly a já jsem se stávala víc a víc apatyčtější. Nic se nedělo, vše bylo už nějakou dobu stejné. Nic mě nezajímalo. Nedokázala jsem se přinutit k pohybu a k přemýšlení už vůbec ne. Nevěděla jsem, jestli tu jsem hodiny, dny, anebo týdny. Jediné, co se stalo pravidlem, byla návštěva gardisty jednou denně v mém skromném příbytku. Netušila jsem, co přimělo Edwarda odejít, proč mě nakonec nezabil. Proč mě políbil. Ve chvíli, kdy jsem zjistila, že jsem se zamilovala do upíra, jsem věděla, že je to špatné. Že se to nemělo vůbec stát, protože jsem od té doby nedokázala myslet na nic jiného, než na něj. Na jeho plné, sametově hebké rty, ledové a jemné ruce, které mě držely za krk a přitahovaly si mě k sobě blíž a blíž. Na jeho karmínové oči, které v tu chvíli vypadaly tak něžně a přirozeně. Když jsem si vzpomněla na jeho sladký dech, který mě ovál, když se jeho ústa blížila k těm mým, musela jsem si povzdychnout.

Isabello, vzchop se! Sedíš tu už bůhvíjak dlouho, je načase, abys začala konečně jednat a dostala se z tohohle zpropadeného vězení, křičela jsem v duchu sama na sebe.

Pokaždé, když jsem chtěla spřádat plány na svůj útěk a vzpomněla si na něj, moje myšlenky byly ty tam. Měla jsem ho plnou hlavu a to nebylo vůbec dobré.

Byl čas, abych se sebrala a vzala to do svých rukou, protože už jsem se tu utápěla dost dlouho. Věděla jsem, že mé city se nezmění, že s tím stejně nic nezmůžu a doufala jsem, že když se dostanu z jeho blízkosti, bude pro mě snažší na něj zapomenout. Tohle jediné mě drželo nad vodou…

…

Dveře se s vrzáním pomalu otevřely a já vzhlédla. Objevil se v nich Santiago. Usmála jsem se na něj a kývla na pozdrav. Ohlédl se a poté za sebou potichu zavřel. Přišel až ke mně, tác s jídlem položil na zem a posadil se vedle mě.

„Moc rád vidím, že už jsi zase sama sebou,“ řekl. „Není to poprvé, co jsem tu za tu dobu byl, ale ani jednou sis mě nevšimla. Jako bys byla v nějaké bublině mimo realitu a vůbec mě nevnímala,“ povzdechl si.

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem, „ale bylo toho na mě moc.“ Přikývl.

„Můžu se na něco zeptat, Bello?“

„Jistě,“ odpověděla jsem.

„Co se tady vlastně tehdy stalo? Přišel jsem a ty jsi tu seděla na zemi, neschopná slova, nereagovalas, neodpovídala si mi na otázky. Po cestě dolů, sem, jsem potkal ho, doslova kolem mě proletěl, z očí mu sršely blesky. Nikdo neví, co se tady mezi vámi stalo. Od té doby jsem ho neviděl. Ani nevím, jestli je na hradě, nebo jestli běžel někam pryč.“

Vytřeštila jsem na něj oči. Že by Edwarda tak sebralo naše malé dostaveníčko? Bála jsem se, celou tu dobu, že se vrátí a dokončí to, co začal. Ale on se ani jednou neobjevil. Santiago do mě jemně drcnul. Nedočkavě čekal na moji odpověď.

„Já… Ani nevím, co se vlastně stalo. Přiletěl jak hurikán, myslela jsem, že mě hned roztrhne vejpůl, ale přišel ke mně, chytil mě za krk a chtěl mě kousnout a na poslední chvíli si to asi rozmyslel. Spěšně se ode mě odtáhl a vyřítil se odsud. Sama to nechápu.“ Nechtěla jsem mu říkat všechno. To, co se doopravdy stalo, jsem si musela nechat pro sebe.

Zvedl ruku k mé tváři a pohladil mě. Překvapeně jsem se na něj podívala.

„Jsem rád, že jsi zpátky,“ zašeptal a sehnul se ke mně. Jeho ledové rty se dotkly těch mých a uvěznily je v nekončícím polibku, při kterém jsem konečně alespoň na chvíli dokázala zapomenout na události posledních dní.

„Chybělas mi,“ vyhrkl zastřeným hlasem a začal se dobývat pod mé oblečení. Rty se mi zkroutily do úsměvu a přitáhla jsem si ho ještě blíž. Potřebovala jsem zapomenout a věděla jsem, že Santiago mi tohle umožní…

Když jsem se probudila, všimla jsem si, že jsem tu zůstala sama. Ale co jsem taky čekala… Já jsem vězeň a on můj hlídač. Nikdy to nebude takové, že se budu vedle něj probouzet a poslouchat, jak mi šeptá láskyplná slovíčka do ucha. Ne, že bych to snad chtěla. Stačí, že už jsem citově zapletená s jedním upírem, dalšího k tomu nepotřebuju. Jediné, co musím udělat, je docílit toho, aby se do mě Santiago zamiloval a byl ochotný pro mě udělat cokoliv. Pak budu mít vážně reálnou možnost odsud utéct. Už teď vím, že to bude běh na dlouhou trať a pokud mě do té doby nezabijí, budu mít co dělat, aby můj plán vyšel…

Edward:

Jakmile se za mnou zabouchly dveře, začal jsem doslova sršet blesky. Kdokoliv by se mi teď postavil do cesty, neskončil by vůbec dobře. Neměl jsem za ní vůbec chodit. Co jsem si, sakra, myslel? Že tam přijdu, zakousnu ji a všechno bude fajn? Měl jsem tolik otázek, chtěl jsem se jí na spoustu věcí zeptat, potřeboval jsem ji a její chování pochopit. Když jsem viděl ale ten její pohrdavý pohled, neovládl jsem se. Kdybych ji tedy alespoň sežral a udělal tak to, co jsem měl udělat už dávno. Ale ne, já blbec se do ní musím akorát tak zamilovat!

Chodbou jsem, dalo by se říct, proletěl a zavřel jsem se zase ve svém pokoji. Byl jsem v řiti, a to doslova. Co budu teď dělat? Jako král bych ji měl zabít, musím ji zabít. Můžu ji sice nějaký čas věznit, ale pokud ji nezabiju a nevymyslím důvod, proč ji tak dlouho držím naživu, podkopu si autoritu. A určití upíři jen čekají na to, až udělám tuhle osudovou chybu. Pokusí se ke mně dostat a svrhnout mě, jako jsem to udělal já se svou rodinou.

Nejhorší je, že pokud ji budu muset zabít, nedokážu to. Stačí, aby se na mě podívala těma svýma upřímnýma, čokoládovýma očima a jsem ztracen. Musím udělat všechno pro to, aby nikdo nezjistil, co se tam dole vlastně stalo, a jaké to má následky… Udělám cokoliv!

…

Když jsem se dostal do komnat, svalil jsem se hned do postele. Jak ubohé, lidské gesto. Praly se ve mně dvě části. Jedna, král, byla bezcitná a nelítostná. Radila mi, abych ji zabil a ukončil tak to své trápení. Namlouvala mi, že i tak mi bude bez ní líp. Snažila se vsugerovat mi, že to láska není, a že mě ta bolest za chvíli přejde. Nevěřil jsem jí. A druhá, ta víc lidská, která ve mně převažovala dřív a byla celým mým bytím, mi to rozmlouvala. Chtěla, abych byl jako dřív, abych to všechno napravil. Dřív jsem doufal, že správný počínání a zachraňování životů nějak omluví to, co jsem, ale věděl jsem, že jsem byl naivní. Takhle se přece nedalo žít. Byl jsem stvořen pro to, abych ničil a bylo načase, abych se vrátil ke své pravé, upíří podstatě a lidství se nadobro zbavil. To bych se ale musel zbavit Isabelly. Ta ve mně probouzela mou lidskou část a nutila mě tak, nevědomky, litovat mých činů. S ní jsem se cítil jako zamilovaný, lidský blázen.

Zařval jsem a chmatl po lampě, co stála na nočním stolku, a mrštil s ní do protější zdi.

„Zatracená Isabella!“ zavrčel jsem. Povzdechl jsem si a svalil se zpět do peřin. Myslel jsem, že mi to pomůže a alespoň trochu se uvolním a zbavím se vzteku, ale nějak se to minulo účinkem. Nedokázal jsem ji vyhnat z hlavy. Před očima se mi pořád objevovala její tvář a v ústech se mi samovolně spouštěl a hromadil jed. Toužil jsem po ní. Po jejím těle i krvi.

Ozvalo se nesmělé a tiché zaklepání.

„Je všechno v pořádku, pane? Slyšel jsem nějaký rámus,“ ozvalo se zpoza dveří.

„Ano, Demetri. Sežeň mi něco k večeři a jdi. V nejbližší době nebude tvých služeb třeba. A vyřiď všem, ať se kdokoliv opováží mě rušit!“ dodal jsem nakonec.

V myšlenkách mi odpověděl a vydal se pryč. Netrvalo dlouho a vrátil se s večeří. Byl čas, alespoň na chvíli, na Isabellu zapomenout a dostat ji z hlavy. Tahle k tomu bude jistě ta pravá.

Už podruhé někdo zaklepal na dveře a já slyšel tiché, zmatené a bojácné myšlenky mladé ženy.

„Dále!“ zvolal jsem. Dveře se pomalu otevřely a já se musel potěšeně usmát. Demetri mě opět ujistil, že své místo v gardě si zaslouží. Za tohle ho musím později odměnit.

Ve dveřích stála mladá žena, dalo by se říct spíše dívka, mohla mít tak devatenáct. Viděl jsem, že je značně nervózní.

„Neboj se, maličká. Když uděláš přesně to, co po tobě chci, nic se ti nestane. A slibuju ti, že se ti to bude i líbit,“ zasmál jsem se a tlumeně jsem zavrčel. Nedočkavě jsem se k ní přiblížil. Přikývla. Dotkl jsem se její porcelánové pokožky a ochutnal její rty. Nesměle je pootevřela a vpustila mě dovnitř. Neobratně mi vracela polibky a já po ní vážně začal toužit.

„Mmm, neposkvrněná,“ zašeptal jsem. „Demetri vážně ví, co mám rád.“

Doufám, že se tu najde ještě někdo, kdo tuhle povídku čte. Vážně se všem omlouvám a slibuju, že pro příště se polepším. Stav psaní kapitol průběžně aktualizuju na shrnutí, snažím se a píšu snad furt, takže teď by měly kapitoly přibývat postupně.

Jak vidíte, jsme stále tam, kde jsme hlavní hrdiny opustili. Oba bojují s tím, co se událo, a hlavně sami se sebou a se svými city. No jo, předsudky...

Strašně moc bych chtěla poděkovat všem, kteří četli předchozí kapitoly, a těm, kteří pro ni hlasovali v povídce měsíce. Vážně si toho moc a moc vážím a doufám, že vás touhle kapitolou nezklamu, i když je taková míň zvratová a moc se v ní neděje. Myslím, ale že bylo potřeba, abych se do toho tak trochu dostala zpátky...

Autor: WhiteTie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Království chaosu - 7. kapitola: