Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Královská Prolog a 1. kapitola

22.11.2010 (15:15) • AnnieJaneV • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1303×

Prolog

Za časů dávných pyramid a dávných králů žila jedna velice mocná upírka. Její moc pocházela z jejího daru. Ten dar byl tak mocný, že jí umožňoval nahlížet do budoucnosti a měnit ji. Ale ta budoucnost, kterou viděla, se měla stát až za tisíce let.

Ale když viděla, jaká hrůza a útrapy čekají její druh a to jen kvůli budoucím „králům“, rozhodla se něco podniknout. Najít někoho, kdo by je zastavil. Když se tak snažila pátrat v budoucnosti a nalézt alespoň zrnko naděje, našla jednu rodinu. Rodinu zlatookých upírů a mezi nimi našla i to, co potřebovala. Mocnou upírku a jejího stejně mocného druha a k tomu všemu jejich talentovanou dceru.

Teď už jen stačilo, aby našla někoho, kdo by jim ukázal, co musí udělat. Ale koho?

Nakonec našla i ten poslední dílek skládačky. Byla jí mladá dívka, která svým darem měla možnost přečkat dva tisíce let, dokud se ona mocná upírka nezrodí a pak s její pomocí nepovstane se svým druhem a nebude vládnout tak, jak se má.

Probuzení 1. kapitola

Tlak.

To bylo jediné, co jsem cítila a co mě donutilo probudit se. Tlak, který dával jasně najevo, že už nastal onen čas. Čas pro můj úkol. Úkol, pro který jsem byla stvořena. Úkol, pro záchranu našeho druhu.

Byla jsem ráda, že už můžu ukončit můj hybernační spánek a vydat se najít moji budoucí paní a jejího drahého manžela a druha. Vím, kde teď jsou a taky vím, že její rodina bude muset podstoupit mnoho změn, jen aby se budoucnost vyplnila tak, jak má.

Když jsem otevřela oči, cítila jsem, jak se i povolila má kamenná kůže a cítila se tak strašně odpočatá a připravená na vše, co mě čeká, a že toho je hodně.

Po dvou tisících letech jsem opět pohnula rukou a musím uznat, šlo to stěží. Celou dobu na mě padal prach a pavouci mě zavinovali do svých sítí a to vše už vytvořilo silnou krustu, která ale neměla na mou upíří sílu. Povolila hned a to samé se stalo i s mými zbylými končetinami.

Rychle jsem vstala a seskočila z plochého kamene, na kterém jsem ležela. Jeskyně, do které mě kdysi má stvořitelka uložila, se po dvou tisících letech moc nezměnila. Přibyly tu krápníky a taky netopýři a kousek od místa, kde jsem stála, se utvořilo malé jezírko, které mělo nádherný smaragdový odstín.

Ještě jednou jsem se rozhlédla po jeskyni a trochu zavzpomínala na mou stvořitelku. Žije ještě? A pokud ano, jak se má? Vystoupí na světlo a zůstane s královskými?

Dlouho jsem nad tím přemýšlela, ale pak jsem si řekla, že to nechám na jindy. Bude lepší se teď vydat hledat moji paní a říct jí a připravit ji na její povinnosti.

Má stvořitelka mi řekla přesné místo, kde se budou nalézat a také mi pověděla vše o mé paní a její rodině. Má paní je prý hodně paličatá a podle všeho díky tomu se stala jednou z nás. Musela jsem se usmát. Já jsem se stala upírem pro můj dar. Ona pro lásku. A k tomu získala víc, než by si mohla přát. Dceru a úžasnou rodinu.

Pamatuju si všechna jména a popisy, které k nim patří, jen doufám, že se nic nezměnilo, ale to by mě má stvořitelka určitě upozornila.

Tak, teď se musím dostat z jeskyně a najít Olympijský poloostrov. Východ je zasypaný, ale to už byl před tisíci roky, takže mi nezbývá nic jiného, než použít moji upíří sílu a dostat se odtud násilím.

Přešla jsem k nejzazšímu koutu jeskyně a jednou jedinkrát pěstí udeřila do kamene. Nebylo to tak hlasité, ale byla to rána. Kámen se mi v úlomcích kácel pod nohy a já se ani nepohnula. A pak se do jeskyně opřelo slunce a já se v jeho záři zatřpytila jako diamant. Chvíli jsem si užívala to nádherné slunce a světlo světa, které jsem nespatřila už takovou dobu. Bylo to opojné a kouzelné, ale moc dlouho jsem si ho nevychutnávala.

Jistými kroky jsem se vydala do posledních paprsků zapadajícího slunce. Byla jsem uprostřed ničeho. Jen písek a nic než písek. Vím, že se nacházím, někde mezi Angolou a Čadem. Bude to dlouhá cesta, ale vím, že mám jít jen za vůní moře a pak až se dostanu na americké pobřeží, mám vyhledat stát Washington a město Forks.

Dřív než jsem si to uvědomila, vydala jsem se za vůní oceánu svojí normální upíří rychlostí. Ani jsem si toho nevšimla, když se mě poprvé dotkly vlny moře a já bez váhání skočila do vody a ani se nerozhlédla. Jen jsem doufala, že plavu správným směrem. Jestli ne, bude mi to chvíli trvat.

Než jsem se stačila zorientovat, ucítila jsem známou úžasnou vůni, vůni krve. Vzpomněla jsem si na to, jak mě má stvořitelka nutila pít zvířecí krev, abych si na ni zvykla a pak neměla problémy se sebeovládáním. Bylo zvláštní vrhnout se na zraněného žraloka. To jeho krev jsem cítila. A nijak mi to nevadilo. Zabila jsem ho během jediné minuty. Aby ne, žíznila jsem více jak dva tisíce let, mám právo na to se pořádně nakrmit.

Ještě chvíli jsem se zdržela, protože jsem opět ucítila nablízku něco krvácejícího a neubránila jsem se tomu, vrhla jsem se na dalšího zraněného žraloka a nevšímala si jeho obrany. Byla jsem s ním hned hotová a pak už jsem necítila ani náznak bolesti v krku. Pokračovala jsem dál a udržovala kurs.

O dva dny později…

Už jsem konečně dorazila k neznámému břehu – vlastně ne tak neznámému. Před několika hodinami jsem potkala jednu výletnickou loď. Většina lidí na ní mluvila portugalsky a bylo na ní i pár Američanů. Pochopila jsem, že se blížím k Brazílii a že si budu muset brzy sehnat nějaké oblečení.

O to druhé jsem se starala hned, jak jsem dorazila na břeh, naštěstí to byl neobydlený kus pláže, ale asi půl kilometru od místa, kde jsem vystoupila na pevninu, jsem slyšela, jak se někdo baví plynulou portugalštinou. Bylo mi okamžitě jasné, že tam musejí žít, což pro mě znamená… oblečení. Co nejtišeji jsem se přikradla k tomu obydlí a spatřila, malou nevinnou chaloupku, ze které se ozývaly ony hlasy. Oddechla jsem si. Kousek ode mě jsem uviděla šňůru a na ní viselo nějaké oblečení.

Dřív než si toho mohl kdokoliv všimnout, oblečení jsem strhla a utíkala do lesa. Tam jsem si potom oblékla šaty a byla překvapená, jak mi padly. Moc dlouho jsem se tím, ale nezabývala a spěchala za hlukem nejbližšího města.

Věděla jsem, že musím počkat, až se setmí, ale to čekání mě ubíjelo a já pocítila podivný pocit, jaký snad ještě nikdy. Myslím, že to byl strach, ale čeho jsem se já mohla bát? Jsem nesmrtelná a po výcviku, který mi stvořitelka dopřála, neporazitelná, tak čeho jsem se mohla obávat?

Moc dlouho jsem se tím pocitem nezaobírala a snažila vybavit si jazyk, který mě učila stvořitelka. Když se pak setmělo, byla jsem volná ze sluneční pasti a hned se vydala do ulic, zeptat se někoho, jak se dostanu do států.

Nakonec jsem našla starší ženu, která mi řekla, jakým směrem se mám vydat, na co si dát pozor a čemu se vyvarovat. Její starosti o mě, mě vyvedli z míry, protože jsem nečekala, že si člověk může dělat starosti o naprostého cizince, jako jsem já. Ale zdálo se, že to myslí upřímně a celou tu dobu si mě prohlížela zadumaným výrazem, který jasně říkal, že taková cizinka jako já, tu nemá co dělat, a že se mi to může vymstít. Jen jsem se v duchu zasmála, poděkovala té staré ženě a hned jsem ji opustila - jen se otočila, hned jsem jí zmizela z dohledu.

Vydala jsem se přesně směrem, kterým mi ukázala a během několika hodin jsem byla v Mexiku. Další cesta už byla rychlá a než jsem se nadála, byla jsem u hranic Washingtonu. Oddechla jsem si, ale cítila jsem, jak se ve mně zvedá ten podivný pocit strachu a hned jsem si připadala divně nesvá.

Ale to mě nesmělo zdržovat, musela jsem postupovat dál a nesměla jsem se zastavovat. Už jsem byla jen kousek od prvního cíle, kterého jsem musela dosáhnout. Už jen kousek.

Autor: AnnieJaneV, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královská Prolog a 1. kapitola: