Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Královská 7. kapitola

02.03.2011 (08:45) • AnnieJaneV • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1492×

EDIT: ČLÁNEK NEPROŠEL KOREKCÍ.

Zakázaný úsměv

Když jsem dorazila za rozbřesku zpět do domu Cullenových, nikdo nic neřekl. Pečlivě jsem se hlídala, abych před Edwardem skryla, vše co zatím nebylo nutné říkat, ale viděla jsem, že něco tuší a že se především bál toho, co před ním ukrývám.

Po zbytek dvou dnů jsem se od Henryho nehnula, ale nikdo proti tomu nic neměl. Věděli, že ani kdyby se snažili sebe víc, já budu dělat to, co uznám za vhodné a jestli to znamená zůstat u Henryho do konce jeho proměny, zůstanu u něj. Trénovat budeme pak.

Konečně se Henrymu začalo, až příliš zrychlovat srdce, a hned jsem pochopila, že konec se už přiblížil a brzy se probudí.

I ostatní v domě slyšeli, že probuzení jejich jediné možné záchrany, se blíží a tak se přišli podívat. Trochu mě znepokojilo, když se přišla podívat i Isabella s Renesmé.

Na mou myšlenku hned zareagoval Edward a raději je odvedl. Doufala jsem, že do jejich domu v lese, protože bych si nepřála, aby se Renesmé, nebo nedej Stvořitelce, Isabelle, něco stalo.

Henry se zkroutil v bolesti a zasténal, ale už ne tak jako člověk. Jako pravý upír.

Probudí se velice brzy, napadlo mě. Konečně.

Když jsem pak uslyšela, lehounké klopýtnutí jeho srdce, jako bych cítila to svoje poskočit radostí. Pak následoval ještě jeden úder, ale ten už byl jen takový lenivý a pomalý.

A pak, ticho. Nic už nebylo slyšet. Žádný tlukot srdce a ani jiný zvuk, co by tomu odpovídal.

Nespouštěla jsem jeho obličej z očí, a proto jsem viděla, jak pomalu a váhavě otevírá oči.

Když pak zamrkal a zadíval se na strop, vypadalo to jako by poprvé uviděl světlo. Ale toto vystižení není daleko od pravdy, vždyť i já jsem si pamatovala, jak jsem poprvé otevřela oči do nového života a vše bylo tak jiné! Tak nádherné a barevné. Tak dokonalé! Jako slepec, který uvidí poprvé světlo.

Když dlouhou dobu nespustil z jednoho místa oči, nevydržela jsem to a zeptala se.

„Co tě tolik zaujalo?“ Můj hlas byl jemný a tichý, ale přesto mi připadalo, jako bych mluvila hlasitě na jeho citlivé uši.

Když Henry uslyšel můj hlas, otočil se na mě a úplně a zcela nečekaně vypoulil oči a zahleděl se na mě. Čekala jsem nějakou reakci, jako třeba, že se začne bránit, jako každý novorozený, ale on si mě jen prohlížel. Když pak promluvil, jeho hlas byl, nádherný a zvučný. Mísil se v něm zmatek s překvapením.

„Páni, tak tohle je šílený,“ řekl a hned si připlácl ruku na ústa, aby je zas umlčel.

Usmála jsem se na něj a přikývla.

„Co to mám s hlasem?“ zeptal se trochu vyděšeným hlasem. Usmála jsem se a chtěla se dát do vysvětlování, jenže Carlisle mě předběhl.

„Nemusíš mít strach, to je úplně normální. Celý ses proměnil, nejen tvůj hlas. Vidíš a slyšíš tisíckrát lépe, než člověk. Jsi silnější a oproti člověku nezničitelný, doslova.“ Když Carlisle domluvil, Henry až teprve teď zareagoval jako správný novorozený.

Vyšvihl se do stoje a postavil se do obranného postoje a stoupl si přímo mezi mě a Carlisle.

Než jsem si stihla uvědomit, o co se pokouší, tak varovně zavrčel. Když jsem si dala jeho chování dohromady, došlo mi, o co mu jde. Snaží se mě chránit! Musím něco udělat, došlo mi.

„Klid Henry,“ řekla jsem uklidňujícím hlasem a položila mu ruku na rameno. „Nikdo nám neublíží a oni už teprve ne.“ Henry se trochu uklidnil, ale byl pořád ve střehu.

„Jasně že jim nikdo neublíží, když ona je rychlá a silná tak za deset,“ ušklíbl se Emmett a já na něj zasyčela v odpovědi.

„Pojď Henry, musíme na lov, než bys mohl něco provést.“ Vzala jsem ho za ruku a ještě předtím než jsem vyšla ze dveří, otočila jsem se na Carlisle významným pohledem a usmála se.

Chtěla jsem dát najevo, aby za námi nechodili, bála jsem se, jak by mohl takhle přecitlivělí Henry reagovat, ale pořád mě mátlo, proč mě chtěl Henry bránit.

Když jsme se dostali k řece, nezaváhala jsem a bez námahy ji přeskočila. Když jsem dopadla na druhém břehu, otočila jsem se a pátrala po Henrym.

Ten jen s otevřenými ústy koukal a nevypadal, že se ještě tohle století pohne.

„No tak, Henry! Pojď! Neboj se! Je to snazší než dýchání, a pro tebe obzvlášť!“ Když se na mě podíval skeptickým pohledem, povzdechla jsem si. „Věř mi, zvládneš to,“ usmála jsem se na něj a povzbudivě zamrkala.

Když se otočil zády a poodstoupil o dvacet kroků zpět, bála jsem se, že ho budu muset zadržet, protože jsem se obávala, že třeba ucítil nějakého člověka, ale nebylo to potřeba. Otočil se zas zpátky a rozběhl se a odrazil.

Byl to dlouhý a elegantní skok, tolik typický pro náš druh. Když dopadl, uvědomila jsem si, že on ani proměnu nepotřeboval. Všechny výhody jako nesmrtelnost, síla, dokonalé smysli, ty se vždycky hodí, ale krása? Tu on už dávno měl. Byl krásný už jako člověk, ale teď byl přímo a doslova k nakousnutí!

„Proč se na mě tak díváš?“ Když to řekl, uvědomila jsem si, že na něj skutečně zírám, a tak jsem se hned zahleděla do země.

„Omlouvám se. Půjdeme raději lovit, než začneš běsnit žízní.“

„Jakou žízní?“ zeptal se nechápavě, až mě tím málem rozesmál.

„Henry, cítíš to pálení v krku?“ Přikývl. „To je tvá žízeň. To co tě bude sžírat den co den po dobu věčnosti. Je to cena za nesmrtelnost, nezničitelnost, obrovskou sílu, dokonalé smysly, za tvou krásu. Je to něco s čím se brzy naučíš žít, a pak už to ani nevezmeš na vědomí.“

„Žízeň…po krvi?“ Zase mě málem rozesmál.

„Samozřejmě, že po krvi. Věř mi, teď rozhodně nežízníš po vodě. Jsi upír a upíři pijí krev. Jedni lidskou a jiní jako já a ta rodina v domě, zase zvířecí.“ Usmála jsem se a natáhla k němu ruku. „Tak pojď, je čas. Musíš si dát něco velkého, abys trochu ulevil, té bolesti, jinak se to jen zhorší.“

Nakonec mě následoval do hlubin lesa a ani jednou se nestalo, že by utekl po jiném pachu. Jen mě následoval.

Velice mě to překvapilo. Většinou každý novorozený, přímo blázní žízní, ale on nic. Raději jsem nečekala a běžela až za hranice státu, abych nemusela čekat nějaké překvapení v podobě měňavců. Nechci na ně útočit, protože i oni jsou součástí budoucnosti.

Když jsem se pak zastavila za hranicemi Olympijského poloostrova, věděla jsem, že tady můžeme lovit, bez překvapení nějakého člověka, který by byl v ohrožení, díky Henrymu. Bylo tu posto a po pachu člověka, ani památky.

„Dobrá,“ řekla jsem a s tím se otočila na Henryho. „Teď stačí, aby ses zhluboka nadechl, uklidil se a naslouchal okolí.“ Jen jsem to dořekla, zhluboka se nadechl a vypadal, že se skutečně soustředí, jediné co tomu neodpovídalo, byly jeho oči. Jeho nádherné karmínově rudé oči, které mě propalovaly pohledem a zevnitř mě sžíraly jako kyselina.

Nepřestával se na mě soustředit, i když jsem se podívala jinam, pořád jsem cítila jeho pohled ne jen na své tváři, ale i na těle, kde mě lechtal, jako tisíce peříček a já se pod ním samovolně ošila.

Když jsem se na něj znovu podívala, usmál se. Byl to tak zvláštní úsměv, ze kterého jsem se zachvěla a připadala si, jako bych viděla něco, co jsem neměla. Něco zakázaného. Ano, byl to takový zakázaný úsměv, který jsem neměla vidět, protože, teď toužím vidět další.

Musela jsem se od něj znovu odvrátit.

Tohle nejde, jak mám zatraceně přemýšlet, když no se tak dívá? Zeptala jsem se sama sebe, ale nečekala jsem odpověď.

„Henry, nic nezjistíš o svém okolí, když na mě budeš koukat. Ze mě nedostaneš ani kapku krve.“ Usmála jsem se na něj a čekala, až pochopí, to na co narážím. On se jen usmál a ten zakázaný úsměv se opakoval. Měl na mě stejný účinek, jako předtím, ale připadalo mi, že teď ho do sebe skoro vstřebávám.

No tak, dělej, co máš! Musela jsem se okřiknout, nesměla jsem myslet na hlouposti.

„Zavři oči a uvidíš, že se začneš, mnohem lépe soustředit,“ řekla jsem káravě a sledovala, jako pomalu zavíral oči a jak se zhluboka nadechnul.

Ten pohyb hrudníku, čelisti, chvějících se víček mi přišel v tu chvíli tak půvabný, tak nádherný. Chtěla jsem si tu chvíli uchovat v sobě, ve svém dávno mrtvém srdci.

Když opět otevřel oči, bylo v nich poznání a něco, co by se dalo nazvat, jako žízeň.

Když jsem se pak zaposlouchala i já, našla jsem asi o kilometr a půl dál, na severovýchod stádo jelenů, a jejich třepotavých srdcí a k tomu, ještě jedno srdce, které jistě patřilo šelmě, která si nejspíš vyhlédla svou kořist. Stejně jako teď my.

„Na severo…východě?“ zeptal se váhavě, ale když viděl, že jsem přikývla, usmál se.

„Jak daleko jsou?“ zeptala jsem se.

„Kolem kilometru a já nevím, ještě pár set metrů, neumím to odhadnout.“ Rozhodil bezmocně rukama a vypadal bezradně.

„Neboj, to všechno se naučíš. Budeš mít na to čas.“ Usmála jsem se vševědoucím úsměvem a on se zazubil, jako děcko, co slyšelo, něco pěkného o sobě.

„No možná bych to odhadl, ale nebyl jsem si jistý, že bych se trefil.“ Byl tak roztomilý, když se snažil, aby nevypadal hloupě. Hloupě rozhodně nevypadal, jen ještě netušil, co dokáže.

„Tak dobře. Jdeme, ať nám hlavní prémie neuteče.“ Usmála jsem se a Henry se na mě podíval nechápavým pohledem. Uchichtla jsem se a rozběhla se po vůni a zvuků za stádem a slyšela, jak se Henry krásně a mile zasmál a vibrace jeho smíchu, jsem cítila až v břiše.

První koho jsme museli dostat, byla ta šelma. Podle pachu jsem nakonec určila, že je to puma. Byla už stará a slyšela jsem její namáhaný dech, když se plížila ke stádu.

Ale my ji dostali dřív. Tedy já.

Skočila jsem po ní dřív, než stačila zakňučet a zlomila jí vaz. Henry při tom na mě zíral, ale já se jen usmála, odstoupila od ještě teplého těla pumy a nechala ho, ať se nakrmí.

Nezaváhal, což jsem chápala. Měl žízeň, jako novorozený naprosto pochopitelnou žízeň, kterou měl každý upír. Pak jsem si ale vzpomněla na Isabellu a musela se opravit. Skoro každý…

S pumou byl Henry hotový za chvíli a tak jsme se pomalu přikradli ke stádu, které teď bylo od nás jen sto metrů.

Pozorovala jsem stádo a doufala, že nezačne foukat vítr, tak aby je na nás upozornil. Ucítila jsem na sobě Henryho pohled a otočila se za ním.

Stál tak blízko mě, že když jsem se otočila, dýchal mi přímo na čelo. Teprve tehdy jsem si uvědomila, že je vyšší, než já. Jak to, že jsem si toho nikdy nevšimla?

On si také nejspíš všiml naší blízkosti, protože jsem si všimla jeho zrychleného dechu. Nemusel dýchat, ale byl na to zvyklí a neuvědomoval si, že je to zbytečné.

„Jak je mám ulovit?“ zeptal se tak tichým hlasem, že jsem to mohla slyšet jen já.

„Sleduj a uč se,“ řekla jsem s úsměvem.

Než stihl něco postřehnout, zmizela jsem svou nejvyšší rychlostí a přiblížila se ke stádu. Pak jsem zpomalila na normální upíří rychlost, aby viděl, co má dělat.

Můj skok byl dlouhý a plavný. Přistála jsem na hřbetě jednoho z nejvyšších jelenů a bez váhání jsem se mu zakousla do místa, kde jsem cítila pulzovat krev.

Neotočila jsem se, když jsem uslyšela, jak se Henry zakousl do krku nejvyššímu jelenu ve stádu. Já pila pomalu a vychutnávala si tu lahodnou tekutinu, kdežto Henry, když skončil se svým prvním, vrhnul se na další dva, oběma zlomil vaz a pil nejdřív od jednoho, pak od druhého. Byl tak trochu nenasytný, ale tenhle pocit jsem znala také z mého novorozeného období.

Když jsem skončila, odhodila jsem srnu a podívala se, jak na tom je Henry.

Když jsem viděla, kolik jelenů zabil, nepřekvapilo mě to. Bylo to normální. Když se na mě podíval, všimla jsem si, že má rty od krve.

Samovolně jsem se k němu přenesla a tu šmouhu mu otřela. Překvapilo ho to, ale nezaútočil. Zvláštní…

„Není to, tak jak jsi říkala,“ zašeptal, že i se svým sluchem jsem ho jen těžko slyšela.

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se, protože jsem skutečně netušila, o čem to mluví.

„Říkala jsi, že až uvidím jako ty, tak mi nepřijdeš krásná, ale mýlila ses. Pořád mi přijdeš krásná, i když teď už vidím, že ti rozhodně není šestnáct.“ Usmíval se a já pod jeho pohledem tála.

„Kolik to vůbec je?“ zeptal se z ničeho nic.

„Už pár tisíc let,“ řekla jsem a jeden druhému jsme se pořád dívali do očí. On do mých zamlžených jantarových a já do jeho karmínově rudých.

„Páni, to je… nevím, jestli to je úžasný, nebo šílený.“ Vážně vypadal, že o tom přemýšlí a já se musela zasmát.

„Co když je to obojí?“ Můj hlas zněl zvláštně. Chvěl se a byl trhaný. Uvědomila jsem si, že cítím stejný pocit jako předtím, než jsme přišla k Cullenovým. Taková podivná směsice, nedokázala jsem ten pocit zařadit, budu se na to muset zeptat Jaspera, ten bude vědět co se to semnou děje.

„Už mi řekneš, co mám za tak zvláštní dar, že mě potřebuješ?“ zeptal se a díval se na mě s něhou, jakou jsem si nezasloužila.

„Tvůj dar je podobný daru jednoho z členů té rodiny, kterou si viděl. Jmenují se Cullenovi. Je to budoucí královská rodina, která má zabezpečit nám upírům přežití a svobodu, jakou my šelmy milujeme. Královská dvojice, Isabella a Edward mají dceru. Jejich dcera je napůl upír a napůl člověk. Jelikož byla počata a donošena, ještě když byla Isabella člověk a hned po porodu byla Isabella proměněna v jednu z nás. A ty, jako jeden z těch, kteří tvoří budoucnost, máš určitou povinnost jim pomoct. Stejně jako já. Já jsem jen zbraň, zabiják, který je silnější stejně jako novorození, ale jsem ještě rychlejší, než jakýkoli jiný upír na zemi.“ Zamyslela jsem se, co by měl ještě vědět. „A tvým darem je myšlenka. Dokážeš někomu vnutit svou myšlenku a ten ji pak poslechne, ať by se snažil sebelíp ovládnout. Ale… musíš mít přitom navázaný oční kontakt.“

Když jsem řekla poslední větu, zahleděl se na mě takovým způsobem, že jsem cítila, jak uvnitř mě hoří plamen. Ne žízně, ale úplně jiný, takový jaký jsme ještě nikdy nepocítila.

Když znovu promluvil, jeho hlas byl naléhavý a tak rozkazovací, až mě to překvapilo.

„Polib mě!“ Jeho rozkaz mi zazněl jak v uších, tak i v hlavě a já se doslova vrhla na jeho rty.

Jeho rozkaz byl splněn, ale následky, ty byly horší...

Autor: AnnieJaneV, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královská 7. kapitola: