Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Královská 5. kapitola

18.01.2011 (19:15) • AnnieJaneV • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1740×

Henry 5. kapitola

Forks už jsem nechala dávno za sebou a zaměřila se na svůj malý, ale přesto důležitý úkol.

Musím ještě dnes najít Henryho Jamsena a ještě dnes ho proměnit. Vím, že mu má být kolem osmnácti nebo devatenácti. Má být vysoký a velice dobře stavěný. Prý má hnědé, až černé vlasy, modré oči a jemně řezané lícní kosti a rty plné.

Když jsem si ho představila v upíří podobě, cítila jsem něco jako zrychlený tlukot svého srdce, ale byl to jen pocit.

Bude nádherný, říkala jsem si.

Pak jsem své představy musela zahnat a promyslet, jak nejlépe prohlédnout město a nalézt ho a proměnit.

Nejdřív mě napadlo, že bych se mohla podívat do obrovského domu, kam lidé chodili a nakupovali. Pamatuji si to z toho, co mi říkávala stvořitelka. Prý tam najdu vše, co budu potřebovat, ale na to prý budu potřebovat nějaké papíry, kterými pak musím zaplatit. Mám si o ně říct Cullenovým, ale na to jsem až příliš moc samostatná, proto to budu dělat tak, jak jsem to dělávala po století výcviku. Kradla jsem. A ani se za to nestydím. Je to lepší, než někoho o něco žádat.

Začala jsem se dívat po všech mladých mužích a snažila se mezi nimi najít Henryho. Ale marně. Několik hodin jsem se buď procházela, nebo se dívala po něčem, co by se mi líbilo, a při tom všem jsem nenápadně pozorovala své okolí a poslouchala rozhovory ostatních.

Jen asi na dvě minuty jsem nedávala pozor, ale to jen kvůli krásným korálkovým šatům, které se mi zalíbily, a tak jsem přešla do stínu a odtud vyběhla nejvyšší rychlostí, popadala šaty a zmizela opět ve stínu. Jenže když jsem uslyšela ten pištivý zvuk u dveří té místnosti, lekla jsem se. Chvíli jsem si myslela, že se neudržím a rozkoušu tu hloupou věc, které jsem se lekla.

Nakonec jsem si šaty oblékla, i když jsem nejdřív musela odstranit podivné cedulky, které mě škrábaly na zádech.

Když jsem pak vyšla ze stínu, lekla jsem se, když jsem zjistila, že několik lidí, především muži, na mě zírají. Pak jsem si uvědomila, že pro člověka jsem krásná a přitažlivá, ale člověk je má kořist a já nepila lidskou krev od své přeměny.

Ne, nesmím na nic z toho myslet! Musím se soustředit.

Uvědomila jsem si, že musím ven, abych mohla něčeho dosáhnout, a tak jsem zmizela z domu a vydala se do ulic.

Všude bylo spoustu pachů, které jsem neznala a podle zápachu jsem věděla, že ani znát nechci. Vydala jsem se po různých domech, kam chodili podivní, ale i mladí lidé a v jednom jsem ho nakonec našla.

Bylo to štěstí. Zrovna když jsem chtěla odejít, přišel se svými přáteli. I on si mě všiml, ale když mě uviděl, blýskla mu v očích podivná jiskra, která jasně říkala, že na něco přišel.

Věděla jsem to, už je připravený. Je připravený vejít do našeho věčného života a stát se bojovníkem, kterého tak moc potřebuju.

Jenže když jsem ho uviděla, rozbušilo by se mi srdce, kdyby mohlo, a pocítila jsem podivnou závrať u upíra nevídanou. Stvořitelko, co se to se mnou děje? No tak, musím se uklidnit!

Opět jsem se zaměřila na svůj úkol a jednala.

Seděla jsem u stolu pro dva a už jsem musela odmítnout několik pozvání na „skleničku“, což určitě znamenalo odmítnout nějaký ten nechutný lidský nápoj, takže jsem byla ráda, že každá má odpověď byla ne.

Celou tu dobu mě Henry nespouštěl z očí, a aniž by to věděl, já ho také ani na vteřinu nespustila z očí.

V jednu chvíli jsme se na sebe podívali a hned na to se Henry zvedl a zamířil přímo ke mně. Když stanul u mé židle, bez odporu jsem se na něj usmála a pokynula mu na vedlejší židli.

Chvíli přemýšlel, ale nakonec se stejně posadil.

Oba dva jsme se chvíli na sebe jen dívali, ale on nakonec porušil to hrobové mlčení a zeptal se rovnou.

„Co tu chceš?“ zeptal se tak nezdvořile, až mě urazil. Vztekle jsem po něm mrskla pohledem a slyšela, jak se mu zrychlil tep. Bojí se mě, ví to. Ví, že jsem lovec.

„Na ženu máš být slušnější, mladíku,“ řekla jsem stroze a tvrdě.

„Mladíku? Vždyť jsem starší než ty! Kolik ti je šestnáct? Možná sedmnáct?“ zkoušel hádat, ale i kdyby hádal sebe líp, stejně by to neuhádl.

„Je mi víc, než si myslíš, ale překvapuje mě, že se ptáš tak špatně. Čekala jsem otázky hodné mého druhu.“ S tím jsem se k němu naklonila a zašeptala tak, že to mohl slyšet jen on: „Já vím, že to víš. A že nás stále dokola hledáš, jenže my jsme až příliš dobří herci, než abys nás odhalil. No tak, nedělej ze sebe hloupého, ty cítíš, že žiješ, ale chceš od toho života něco víc a já vím co. A mohu ti to dát, to, co ti pomůže, abys našel toho, kdo ti zabil rodinu. Tvou matku, otce a tvou milovanou sestru. Přijď za pět minut ven a řeknu ti vše, co chceš vědět.“

S tím jsem ho opustila a věděla, že přijde ještě dřív než za pět minut. Vlastně vyběhl okamžitě za mnou a bylo mu jedno, že jsem zacházela od parku kousek od baru. Nedbal ani toho, že už si nevidí ani na špičku nosu, byl posedlý odpověďmi, které jsem mu slíbila dát.

Zastavila jsem se kousek od stromu, který byl vysoký jako palma, a zůstala pod ním stát, dokud za mnou nedošel Henry. Všude byla tma a Henry šel pomalu a opatrně, jako by se bál, aby neupadl.

„Chodíš velice pomalu, Henry,“ řekla jsem a on se mě lekl, protože kvůli tmě neviděl, kde přesně stojím. Jeho srdeční tep byl čím dál tím rychlejším a tím víc měl v sobě adrenalinu, bylo zajímavé poslouchat, jak se mu krev v žilách bouří a proudí rychleji a rychleji. Cítila jsem, jak se mi v ústech začal tvořit jed.

„Ty patříš k těm bestiím?!“ zeptal se odvážně a velice divoce přitom gestikuloval.

„Bestie? Takhle nás chceš nazvat? Ale proč? Já nejsem ta, co zabíjí váš druh, já se živým zvířaty,“ řekla jsem klidně a v jeho obličeji se objevil podivný výraz zoufalství.

„Jak ti to můžu věřit?!“

„Podívej se mi do očí. Mé oči jsou zlaté, ale oči té bestie, která zabila tvou rodinu, byly jaké?“ zeptala jsem se a viděla, jak začíná pomalu chápat.

„Byly…, byly rudé jako krev, kterou pil,“ řekl a přitom se několikrát zajíknul. Viděla jsem, že už nesmím déle čekat. Je připravený a má odvahu a bojovnost a navíc já měla toho jedu v ústech vážně moc.

„Vím, kdo zabil tvou rodinu.“ V jeho očích se zablýsklo a já věděla, že teď už je celý můj.

„Vážně?“ zeptal se a úplně se přeměnil. Viděla jsem, jak se z mladého muže stal bůh pomsty, a to jsem potřebovala.

„Ano, vím to, ale za to chci něco na oplátku.“

„Co chceš?“ zeptal se opět, ale teď už spíše prosebně, než drze.

„Potřebuju tě. Jsi naše jediná záchrana. Potřebuju jen a jen tebe,“ vypadlo ze mě najednou a já sama se zděsila, co jsem to řekla. Odvrátila jsem tvář, aby neviděl, jak moc se stydím, i když já už se červenat nemohla.

Když jsem se opět na něj podívala, usmíval se. Překvapilo mě to a jeho další slova taky.

„To znělo upřímně než všechny ty keci, co jsem za posledních třináct let slyšel, ale stejně nechápu, proč potřebuješ mě. Nejsem nějakej extra dobrej sportovec a ani do učení nedělám, tak co po mně, po takovém idiotovi, může chtít taková krásná a sexy upírka jako ty?“ Nevím, co znamená sexy, ale krásná? To jen pro člověka, i když mi to polichotilo a já se uvnitř zaradovala, že jako člověku se mu líbím.

„Vše se změní, jestli budeš chtít. Budeš tisíci násobně silnější, na učení budeš mít věčnost, až se začneš nudit a já po tobě žádám, abys nám pomohl. Nám všem. Jinak my všichni zemřeme, my, co jsme se rozhodli přejít na lepší, i když těžší cestu. Cestu bez zabíjení a braní si nevinných životů, stejných životů jako byly životy tvých rodičů a tvé sestry. Chápeš, co ti teď nabízím?“ zeptala jsem se a doufala, že to přijme takto, protože pokud bych to musela udělat násilím, bylo by těžší ho potom jako novorozeného udržet. Ale on vypadal velice klidně, i když právě to, co teď slyšel, byl návrh na jeho budoucnost. Vlastně tohle byla jeho budoucnost.

„Nabízíš mi, abych se stal upírem?“ zeptal se a vypadal přesto všechno klidně a zamyšleně, jako by se rozmýšlel, co si dá k jídlu. Chvíli stál a díval se na mě a já se snažila vypadat, že to nevnímám, ale já to vnímala až moc intimně.

Jeho pohled byl žhavý a rozpaloval mé zamrzlé útroby za tisíciletí zaváté prachem. Cítila jsem, jak mě jeho pohled lechtá po kůži, a nechápala jsem, proč tyto pocity cítím.

Když jsem se mu zadívala do očí, z ničeho nic se zhluboka nadechl a řekl to.

„Dobrá, udělej ze mě upíra, ale slib mi jednu věc.“ Jeho hlas byl sytý a nesmlouvavý, ale já si připadala, že bych mu splnila každé přání, jen kdyby si řekl.

„Co si přeješ, abych ti slíbila?“ zeptala jsem se s úsměvem jemným, ale přesto velice milým.

„Zůstaneš se mnou?“ zeptal se tak tiše, že kdybych neměla upíří smysly, určitě bych mu nerozuměla. Nechápala jsem, co tím myslí, ale udělala jsem to, co jsem chtěla, a musela jsem to především udělat.

„Ano, slibuji,“ řekla jsem tak, aby mě slyšel, a pak už jen k němu přešla, ale pomalu, protože jsem se bála, aby se nevyděsil.

Když jsem se k němu naklonila, slyšela jsem, jak si pro sebe zašeptal: „Je krásná.“ Věděla jsem, že mluví o mně, nevím jak, ale věděla jsem to.

Dřív, než jsem si to uvědomila, řekla jsem: „Až budeš upírem, uvidíš, že tak krásná jsem jen pro člověka.“

Pak už jsem ho k sobě jemně přitiskla a on zvrátil hlavu dozadu.

Když jsem něžně prokousla jeho jemnou kůži, myslela jsem na to, co jsem díky němu pocítila, a doufala jsem, že ještě někdy pocítím. Jen díky té myšlence jsem ho nezabila a odtrhla se včas. Jeho krev byla vyživující a měla v sobě elektrizující sílu, která mě brněla ve svalech.

Když lehce vykřikl bolestí, kterou mu způsobil jed, opět jsem pocítila tu šílenou bolest, jako bych prožívala proměnu. Znovu a od začátku jen s tím rozdílem, že teď jsem byla s ním a ta proměna nebyla má.

Zbývalo jen doufat, doufat, že za tři dny mě nebude nenávidět a tím nezničí poslední šanci na záchranu, kterou máme. Naši jedinou šancí…

Autor: AnnieJaneV, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královská 5. kapitola: