Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Královská 2. kapitola

15.12.2010 (08:15) • AnnieJaneV • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 890×

Vysvětlení 2. kapitola

Byla jsem od Forks už jen asi půl hodiny, když jsem znovu dostala žízeň a musela jsem najít, něco co by mi chutnalo. Nakonec jsem se spokojila s několika jeleny a mohla jsem hned zase pokračovat.

Když jsem poprvé ucítila členy mého druhu, málem jsem začala skákat radostí – málem. Hned mi došlo, že se musím, naopak zachovat co nejtišeji a musím je svým příchodem překvapit. Pak budou lépe poslouchat a bude jim to myslet víc.

Řekla bych, že až příliš nenápadně jsem se dostala k tomu domu, který mi popisovala stvořitelka. Ale to domnění trvalo jen do doby, než se otevřely dveře a z nich nevyšla ta rodina.

Nemohla jsem tomu uvěřit, dokázala jsem to! Nakonec nezklamu mou stvořitelku! Náš druh nebude zotročen!

Věděla jsem, že musím zůstat klidná a nedat na sobě nic znát a když jsem promluvila, bylo to velice hlasité a srozumitelné i s mým přízvukem.

„Dobrý den, jsem ráda, že vás Alice upozornila na můj příchod a jen doufám, že jste všichni připraveni.“ Když jsem je pozdravila, udělala jsem lehkou úklonu, abych jim ukázala, že je respektuji a vážím si jich.

Jako první se ujal slova ten krásný upír se zlatými vlasy a okamžitě jsem věděla, kdo to je. Carlisle.

„Dobrý den.“ Také se uklonil a na jeho výrazu a hlase byly znát rozpaky. Když chtěl znovu promluvit, skočila jsem mu do řeči.

„To je v pořádku Carlisle Cullene. Rozumím tvým rozpaků, a přísahám, že nechci ublížit tobě, ani tvé rodině.“ řekla jsem rychle na vysvětlenou a na něm bylo vidět, že se mu ulevilo. „Je pravda, že já vám neublížím, ale je mnoho těch co mohou. Proto jsem tady. Teď jestli můžete, pojďme raději dovnitř, mé vysvětlování bude dlouhé a má paní ještě není zvyklá na věčný život a na jeho výhody.“ Když jsem to říkala, svůj pohled jsem měla upřený na Isabellu, která ze mě nespouštěla oči a pořád čekala na útok. V její náruči se krčila malá Renesmé, která si mě stále měřila udiveným pohledem.

Věděla jsem, co vidí. Bledou skoro průsvitnou pleť, zamlžené žluté oči a vlasy barvy havraních křídel. V lidském světě jsem byla považována za krásnou, ale ve světě upírů jsem byla průměrná a nezajímavá.

Hned jsem jejich domovními dveřmi prošla a za mnou prošel i zbytek rodiny a rychle se všichni usadili, tedy skoro všichni. Edward se opíral o křeslo, ve kterém seděla Isabella, a stále si mě měřil podezřívavým pohledem. Než jsem stačila cokoliv říct, vypálil na mě první otázku.

„Proč říkáš Belle ‚má paní‘?“ V jeho hlase byla znát zvědavost, ale také rozhořčení, protože tomu nerozuměl.

„Protože to je má paní. Stejně jako celá vaše rodina. Jsem tu proto, abych posloužila a-“ Než jsem to stihla doříct, ozval se Emmett, který má slova, zřejmě špatně pochopil.

„To budeš jako naše služka? Hezký…“ Když tohle řekl, zaplál ve mně vztek. Dřív než si toho stačil všimnout, objevila jsem se předním a měřila si ho rozzuřeným pohledem.

„Kdybych měla být vaše služebná, tak to vypadá trochu jinak, pane Emmette!“ zasyčela jsem. Nikdo se v místnosti ani nepohnul. Věděla jsem, co si myslí. To, jak jsem se objevila před Emmettem, bylo šíleně rychlé i na upíra. Nevšímala jsem si té strnulosti a vrátila se stejnou rychlostí na svoje místo. Nikdo se pořád nehýbal a tak jsem si řekla, že je nejvyšší čas začít s vysvětlováním. „Myslím, že byste měli znát mé jméno. Jmenuji se Aden. A přicházím s velmi důležitým úkolem.“ Zahleděla jsem se každému zpříma do očí. Nikdo neuhnul.

Nakonec jsem svým pohledem spočinula na Isabelle a ta se pod ním ošila, jak jí byl můj pohled protivný.

„Ty, ty má paní jsi byla vybrána.“ řekla jsem a Isabella sebou trhla a zírala na mě vyděšeným pohledem. Renesmé se v jejím náručí zavrtěla a přiložila svou ručku na matčinu tvář a chvíli ji tam tak nechala. Nakonec ji zase spustila a tázavým pohledem zůstala koukat na matku. Ta jen pokrčila rameny a pak svůj pohled opět otočila ke mně. Usmála jsem se, moc tomu nerozuměla. Zhluboka jsem se nadechla a začala pomalu vysvětlovat.

„Ještě než začnu, můj pane?“ Otočila jsem se k Edwardovi, který překvapeně vzhlédl. „Prosím snažte se mi naskákat do mého vysvětlování a myšlenky, které uslyšíte a budete se na ně chtít zeptat, nechte na potom. Máme dost času na vysvětlování, ale i ten je omezen.“ Zhluboka jsem se nadechla a začala. „ Víte, asi před dvěma a půl tisíci roky žila jedna velice mocná upírka. Mocná byla díky svému daru. Daru, díky kterému viděla budoucnost, ale budoucnost vzdálenou tisíce let. Není to stejný dar jako má Alice, i když velice podobný. Jenže budoucnost se změnila, když byli stvořeni ti, kdo se měli stát králi našeho druhu. Jenže tito králové v budoucnosti napáchali tolik škody,“ povzdechla jsem si. „Zotročit si náš druh a vymýtit zlatooké bylo šílené, ale podařilo se to, bohužel…“ řekla jsem tak slabým hlasem, že by to člověku připadalo, jako bych se měla každou chvíli rozbrečet.

„A proto jsem tady. Abych tomu zabránila, jenže to se nestane, dokud budoucí královský pár nezaujme své místo a královna nepozná, kdo doopravdy je.“ řekla jsem nakonec a pořád jsem se koukala na Isabellu. Ta na mě zírala v čirém úžasu, ale i zděšení. Když pak pochopila má slova, vyskočila z křesla a zírala na mě s otevřenou pusou.

„To jako já?!“ Její hlas prozrazoval hysterii, paniku a hlavě výsměch. Zamračila jsem se. A hned i odpověděla.

„Samozřejmě, že vy má paní! Kdo jiný?“ Pořád na mě zírala a v nevěřícném gestu rozhodila rukama. Hned jsem pokračovala. „Kdo jiný má na to právo? Kdo jiný má tak úžasný štít, kdo jiný přežil porod napůl upířího dítěte, kdo jiný byl k tomuto životu zrozen?!“ Když jsem jí jmenovala všechny tyhle věci, nakonec na mě jen zírala a nevěřila vlastním uším. Přestala jsem se dívat na ní a zadívala jsem se na Edwarda. Věděla jsem, že on bude schopen se zeptat jako první a tak jsem čekala, až to udělá. Moc dlouho jsem nečekala.

„Jak si to myslela, že byla k tomuto životu stvořena?“ zeptal se váhavě, což mě překvapilo, protože jsem si o něm vždy myslela, že je velice moudrý a chytrý.

„Překvapuje tě to, můj pane?“ zeptala jsem se a usmála se na něj. „Jen doufám, že už nikdy nebudeš litovat toho, že jsi ji proměnil. Udělal jsi jednu z věcí, pro které jsi byl stvořen.“ V jeho obličeji se zrcadlila nedůvěra a nechuť to pochopit. Ale on musel chápat! „Je to velice dlouhý řetězec událostí, který se táhl už od mé stvořitelky. Ona věděla, koho promění její vyvolení a ti koho zase promění oni. Je to složité, ale toto všechno vedlo až k vaší rodině. Muselo to tak být.“

„Ale jak myslíš to, že moje žena byla předurčena k tomu, aby se stala upírkou?!“ zvýšil hlas při své otázce Edward. Podívala jsem se zpátky na svou paní a usmála se na ni. Ta pořád svírala svou dceru a zírala na mě v nevěřícném rozpoložení.

„Má paní už jako člověk cítila krev a už jako člověk byla velice zvláštní, její průsvitná pokožka mátla ostatní a její krása se dala rovnat i té naší. Navíc už byla talentovaná a toto všechno v jediném člověku… není to náhoda?“ usmála jsem se. Viděla jsem ty rozpaky z toho, jak oněch vše vím.

„Jak… jak to…“ „Vím?“ dokončila jsem za Isabellu. „Vím to proto, že jsem všechno viděla. O tobě, tvé lidské, ale i upírské rodině jsem se učila. Byli jste mými předměty. Každý jednotlivě, ale i jako celek.

Je toho hodně a času málo, než by vás Alice stačila varovat, Aro by se rozhodl poslat k vám zvěda. Ten by zjistil, kde se nejvíce zdržujete jednotlivě. Pak by se stalo to, čemu nedokáže nikdo zabránit. Zemřete všichni… v plamenech. A nikdo z vás nepřežije. Pokud tomu chcete zabránit, musíte mě poslouchat a dělat co vám řeknu. Jestli někdo z vás něco pokazí, zničí tak veškeré naděje na šťastnou budoucnost všech upírů!“ Všichni na mě zírali a nevěřili mi. Ale jak jsem ji to měla dokázat?

Snažila jsem se uklidnit a přemýšlet. Jasper pochopil, co dělám a stejně tak i Edward, který se lehce naklonil k Isabelle a šeptal jí něco velice tiše. Pak jsem si vzpomněla na jednu věc, která by měla dosvědčit, že vím o jejich budoucnosti stejně jako o minulosti.

„Má paní, jestli smím být tak směla a prozradit, něco z vašeho lidského života, třeba například to na co ráda vzpomínáte a to na ostrov Esmé a to, co se na něm odehrálo první večer. Pokud si dobře vzpomínám, ten večer byla počata Renesmé a pokud si dobře vzpomínám, ráno jste se probrala ‚ve sněhu z peří‘, ano, ano tak to bylo.“ Usmála jsem se na ni co nejvlídnějším úsměvem, zatímco ona a Edward na mě zírali s otevřenými ústy a netušili, jak to někdo mohl vědět.

„Jak to, že to víš?! Byli jsme tam sami, to vím jistě!“ vyštěkl Edward, kterému bylo nepříjemné se o tomto bavit.

„Viděla jsem to. Viděla jsem všechno z vašeho života a bohudík i z vaší budoucnosti. Bohužel, máme už jen chvíli na rozmluvu a pak se musíme dát do práce.“

„Do jaké práce?“ zeptal se někdo od dveří a já ztuhla úžasem. Je to pravda! Měňavci ještě nevyhynuli!

„Dobrý den, Jakobe.“ Snažila jsem se vypadat přátelsky a vlídně, ale ten puch byl otřesný.

„My se známe?“ zeptal se překvapeně.

„Ne, Jaku. Ji určitě neznáš, protože my ji taky neznáme.“ řekla Alice rozhořčeným hlasem a já poznala, že nesnáší, když něco neví.

„Takže je vetřelec?“ zeptal se Jakob, velice zvláštním tonem hlasu.

„Ne, nejsem vetřelec. Jsem vše záchrana před jistou smrtí. Vy to ještě nevíte, ale za rok sem k vám pošlou zvěda. Ten bude mít za úkol, dva dny vás pozorovat a podávat hlášení. Až zjistí, kde jste nejvíce sami a nejméně chráněni, Volturiovi na vás zaútočí bez slitování a bez jakékoliv záminky, už jim to bude jedno. Jim jde jen o to, vymítit zlatooké.“

„Ale proč? To že jsme je před týdny porazili, neznamená, že jim chceme vyhlásit válku!“

„Ale, má paní, ta válka, o které mluvíš, už začala, když se Carlisle odpoutal od lidské krve a rozhodl se žít skoro jako člověk. Ara, to tenkrát vyděsilo natolik, že ho chtěl i zabít, ale bál se, že když je zlatooký, že bude výjimečně silný nebo dokonce neporazitelný, až po nějaké době si uvědomil, že je naopak naprosto neškodný. Jenže Teď když se zlatoocí rozrůstají, začíná se obávat, že jednou budou chtít všichni pít zvířecí krev a žít mezi lidmi a se svou rodinou. Proto musí zabít vás. Musí začít od začátku. Pak může úplně vládnout druhu.“ Když jsem skončila takovou prorockou řeč, stáli všichni jak přimražení a nechtěli věřit, že je něco takového možné.

„A co tedy máme udělat?“ zeptal se Carlisle.

„Ze všeho nejdřív musíte vylepšit své dovednosti. I Když vy Carlisle už vůbec nemusíte, vy už jste dokonalý.“ Usmála jsem se na něj a nakonec se obrátila k ostatním. „Ale vy ostatní, musíte trénovat. Neustále se zdokonalovat. Sílit. Až dosáhnete vrcholu, budete moct porazit ty falešné krále!“

Autor: AnnieJaneV, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královská 2. kapitola: